Autorka→ Veronika171@seznam.cz
Pohled Very
Sedím na svém milovaném strakáčovi jménem Little Smokie. Už patnáct minut bloudím lesem, o kterém jsem si dosud myslela, že ho znám. Jen pár minut poté, co jsem se odpojila od holek mě obklopila mlha. Smokie byl nervózní. Zrychleně dýchal a pořád otáčel hlavou jakoby něco hledal. *Co se děje?* ptala jsem se ho ve svých myšlenkách. *Nevím, ale ta mlha mě děsí. Tento les přeci známe a přesto nemohu najít jediný záchytný bod.* prudce si odfrkl. Mlha je neproniknutelná a děsivá. Chci domů.
Pohled Arena
Líp už mi to vycházet nemůže. Voda se odpojila od ostatních a nevědomky míří daleko od nic. Do středu lesa. Do místa kam nikdo nechodí. Do útočiště démonů. Do mého domova. Zatím nic netuší. Cítím její únavu. Už brzy se setkáme. Už brzy pomstím svou Sophie. Už brzy bude můj úkol splněn a já budu moct konečně v klidu zemřít. Už nadobro. Nejsem si jist, ale myslím, že ta mlha není dílem přírody. Zbavuje vodu síly. Pomalu, ale jistě se ztrácí její nadpřirozené energie. Vyprchává. Cítím, že se blíží. Je to ale příliš slabé. Za chvíli jsem ji přestal cítit úplně. Do háje! Teď jí budu muset najít jinak. Když jsem ji naposledy viděl jela po hlavní stezce do středu lesa. Pokud budu mít štěstí, setkáme se tam.
Vyšel jsem ze skrytu stromů a šel kus po stezce. Všiml jsem si velkého kmene stromu, který stál u cesty. Posadil jsem se k němu a chtěl na ni čekat. Dokud jsem neucítil neodolatelnou vůni krve. Byl to kůň. Chytil jsem ho a chtěl se mu zakousnout do jeho krční tepny. Pak jsem ji ale uvědomil, že je osedlaný. Jeho jezdec bude mnohem chutnější. Nechal jsem koně koněm a začal hledat jezdce. Během pár vteřin jsem ho našel. Vlastně ji. Byla to drobná blondýnka s výraznými rysy. Nedokázal jsem ji kousnout. Byla jako kopie Sophie. Její dvojnice. Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak. Její kůň se zatím vzpamatoval a začal mě sebevědomě odhánět od své jezdkyně. Naučeným pohybem jsem jí chytil za uzdečku a přivázal ho ke stromu. Už svou jezdkyni nemohl bránit. Klekl jsem si vedle ní a zkontroloval tep.
Pohled Very
Temnota kolem mě se ztratila a zase jí vystřídalo světlo. Zase jsem byla při vědomí. Ta mlha byla nějaká divná. Zbavovala mě síly. Už je pryč. "Smokie?" ptala jsem se do ticha. "Je v pořádku" ozvalo se vedle mě. Trhla jsem sebou. Nejsem tu sama. Vedle mě seděl kluk asi okolo osmnácti let. Delší černé vlasy mu padaly do tváře a jeho oči.. Jeho oči mě fascinovaly. Oči barvy hořké čokolády. Skoro černé, ale ne úplně. Avšak bez emocí. Neukazovaly mi nic. Vůbec nic. "Já..eh…jediné co si pamatuji je to, že jsme jeli mlhou a já jsem pak začala ztrácet sílu. Později jsem spadla." Řekla jsem opatrně. "Nevím co to bylo, ale ta mlha byla divná" usmál se lehce a dodal otázku "Jsi v pořádku?". "Jo jsem" znervózňoval mě. "Myslím že jo" byla jsem ještě slabá, ale jinak v pořádku. "Tak se zkus postavit" usmál se povzbudivě. Zkusila jsem to a docela mi to šlo. Byla jsem slabá ale šlo to. "Počkej, pomůžu ti" podal mi ruku. Přijala jsem ji. "Díky" usmála jsem se. S lehkostí mě podpíral a vedl mě za Smokiem.
"Podej mi nohu. Pomůžu ti" ozval se znovu ten tajemný neznámý. "Tohle zvládnu" odpověděla jsem. "Já na tom trvám. Stejně jako na tom, že tě doprovodím domů." Řekl. Nechtělo se mi hádat, tak jsem zvedla nohu. Vyhodil mě do sedla, Jako bych nic nevážila. Dosedla jsem, vložila druhou nohu do třmenu a chtěla vzít do rukou otěže. On mi je, ale vzal. Otočil Smokieho a vedl nás úplně jinam. Byla jsem jím jako omámená. Skoro jsem si nevšila, že mlha už ustoupila. Ranč Free Tree byl za pár minut v nedohlednu. Litovala jsem, že ten kluk brzy zmizí stejně jako ten pocit, když je tak blízko u mě.
"Moc děkuju za pomoc. Rodiče už budou mít starost" prolomila jsem ticho, které mezi námi po celou cestu panovalo. "To nic nebylo. Rád jsem tě poznal. Myslíš, že bychom se ještě mohli někdy vidět? Co takhle kavárna Lisa?" navrhl jako by o nic nešlo a já v duchu skákala tři metry do výšky. Chvilku jsem mlčela abych se uklidnila a pak jsem souhlasila. "Co takhle v pátek?" navrhl
Pohled Gaby
Kde jen může být. Přecházela jsem sem tam už nějakou dobu. Tohle se jí nepodobá. Holky jsem poslala domů, ale sama ještě čekám na Veru. Chtěla bych být co nejdřív doma. Je chladný večer. Nebe se barví do ruda, ale moje myšlenky jsou spíš stále černější. Ne, že bych Veru nějak zvlášť milovala. Spíš naopak. Ale je jedna z nás. *Co si o tom myslíš?* ptala jsem se Granda. *Pokud by se Veře něco stalo, Smokie by přece hned běžel pro pomoc* odpověděl s klidem sobě vlastním.
V tu chvíli vjela do stáje Vera. Ale nebyla sama. Vedle ní šel někdo další. Byl to kluk kolem osmnácti. Sálala z něj temnota a smutek. Zato Vera se tvářila jakoby byla v sedmém nebi. "kdes byla? Co se stalo? Jsi v pohodě?" zahrnula jsem ji otázkami. "Jo dobrý. Jen jsem nějak zabloudila v mlze a spadla ze Smokieho a tady.." zarazila se . To ani nezná jeho jméno?! "Aren. Potkali jsme se v lese a já trval na tom, že jí doprovodím domů" doplnil ji. Podal mi ruku. Jen co jsem se ho dotkla, projel mým tělem nepříjemný šok. Jako by na mě padl všechen smutek světa. Musela jsem o krok ustoupit. *To není žádný nevinný kluk! Je to upír! Chtěl v lese kousnout Smokieho. Smokie se to Veře snažil říct, ale ona byla jako omámená* křičel mi v hlavě Grand.
Teď pozbyl svůj klid i on. To není dobré. "Eh, půjdu za Grandem" omluvila jsem se a spěchala za ním. *Jsem z toho blázen. Upíři a tady? Jsi si jistý?*ptala jsem se
*pokud si mohu být v téhle době něčím jistý*
*dobře a co se teda v tom lese stalo?*
*Smokie a Vera jeli lesem, ale objevila se tam hustá mlha. Smokie nejdřív nevěděl co to je. Jeli pořád dál a Smokie cítil, jak Vera ztrácí sílu. Měl o ni strach, ale šel dál. Když spadla na zem, došlo mu, že ta mlha není dílem přírody. Jenže pak ho najednou chytil ten upír a chtěl se mu zakousnout do krku. Když si všiml Very, úplně zkoprněl a počkal až se vzbudí. Zbytek už znáš*
*Upíři? O tom vlastně něco žvatlala ta naše potrefené knihovnice Joaslin. *
*zkus z ní dostat víc*
*to udělám, ale nejdřív dostanu Veru ze spárů tý zrůdy. I když jsem si jistá, že by tam s radostí zůstala*
Vylezla jsem k boxu. U Smokie nebyli. Takže sedlovna? Snad jo. Rychlým krokem jsem se tam vydala. Vera zrovna uklízela sedlo a Aren se opíral o zeď. Zdálo se mi, že pozoruje její krční tepnu, ale možná jsem z toho už paranoidní.
"ehm..myslím, že to tady s Verou už zvládneme. Víš co Arene? Vera si to tu dodělá a já tě vyprovodím" usmála jsem se bezelstně. Aren se tvářil podezřívavě, ale Vera nic netušila. Zatím. Já tu holku vážně uškrtím!
Aren vyšel za mnou ze sedlovny. Počkala jsem, až budeme dost daleko abych se do něj mohla pustit.
"Vím co jsi zač a jestli jí něco uděláš seš mrtvej!" vyjela jsem na něj bezmyšlenkovitě.
"Co?"
"nedělej že nevíš ty zrůdo! Nepřibližuj se k Veře! Jasný?!"
"hou hou hou! Klidni! Ty jsi vážně jako oheň viď."
"Asi ti neslíbím, že se budu od Very držet dál. Máme totiž v pátek rande v kavárně" usmál se a já mu měla chuť už vážně jednu vrazit
"Jen to zkus" dávala jsem důraz na každé slovo. Co si o sobě ta pijavice myslí?!
Chtěla jsem ještě dodat něco chytrého ale on byl….pryč.
*+*
Vlk
Vlk se probouzel. Možná už naposledy.Má hodinu. Pouhou hodinu na přeměnu. Jinak ho čeká jistá smrt. Jenže teď nemůže. Ta dívka je pořád s ním. Proměna by znamenala prozrazení jeho rodiny. To nesměl dopustit. Pootevřenýma očima ji sledoval. Sedla si na zem a před sebe položila květináč s hlínou. Co jde asi dělat? Zvedla ruce nad květináč a stal se zázrak. Z květináče pomalu vyrostla bělostná kopretina. Vlk se lekl. Došlo mu, kdo je jeho zachránce. Málem zavrčel. Jeho rodina už několik staletí touží po její smrti. Po jejím životě a životech tří dalších dívek. Teď si ale nebyl tak docela jist. Vždy byl černá ovce rodiny takže by další problém nevadil. Nemůže přece zabít někoho, kdo mu zachránil život.
Projela jím silná křeč. Tiše zakňučel. Žádná hodina. Už jen pár inut. Bude to muset udělat před ní.
Sedím na svém milovaném strakáčovi jménem Little Smokie. Už patnáct minut bloudím lesem, o kterém jsem si dosud myslela, že ho znám. Jen pár minut poté, co jsem se odpojila od holek mě obklopila mlha. Smokie byl nervózní. Zrychleně dýchal a pořád otáčel hlavou jakoby něco hledal. *Co se děje?* ptala jsem se ho ve svých myšlenkách. *Nevím, ale ta mlha mě děsí. Tento les přeci známe a přesto nemohu najít jediný záchytný bod.* prudce si odfrkl. Mlha je neproniknutelná a děsivá. Chci domů.
Pohled Arena
Líp už mi to vycházet nemůže. Voda se odpojila od ostatních a nevědomky míří daleko od nic. Do středu lesa. Do místa kam nikdo nechodí. Do útočiště démonů. Do mého domova. Zatím nic netuší. Cítím její únavu. Už brzy se setkáme. Už brzy pomstím svou Sophie. Už brzy bude můj úkol splněn a já budu moct konečně v klidu zemřít. Už nadobro. Nejsem si jist, ale myslím, že ta mlha není dílem přírody. Zbavuje vodu síly. Pomalu, ale jistě se ztrácí její nadpřirozené energie. Vyprchává. Cítím, že se blíží. Je to ale příliš slabé. Za chvíli jsem ji přestal cítit úplně. Do háje! Teď jí budu muset najít jinak. Když jsem ji naposledy viděl jela po hlavní stezce do středu lesa. Pokud budu mít štěstí, setkáme se tam.
Vyšel jsem ze skrytu stromů a šel kus po stezce. Všiml jsem si velkého kmene stromu, který stál u cesty. Posadil jsem se k němu a chtěl na ni čekat. Dokud jsem neucítil neodolatelnou vůni krve. Byl to kůň. Chytil jsem ho a chtěl se mu zakousnout do jeho krční tepny. Pak jsem ji ale uvědomil, že je osedlaný. Jeho jezdec bude mnohem chutnější. Nechal jsem koně koněm a začal hledat jezdce. Během pár vteřin jsem ho našel. Vlastně ji. Byla to drobná blondýnka s výraznými rysy. Nedokázal jsem ji kousnout. Byla jako kopie Sophie. Její dvojnice. Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak. Její kůň se zatím vzpamatoval a začal mě sebevědomě odhánět od své jezdkyně. Naučeným pohybem jsem jí chytil za uzdečku a přivázal ho ke stromu. Už svou jezdkyni nemohl bránit. Klekl jsem si vedle ní a zkontroloval tep.
Pohled Very
Temnota kolem mě se ztratila a zase jí vystřídalo světlo. Zase jsem byla při vědomí. Ta mlha byla nějaká divná. Zbavovala mě síly. Už je pryč. "Smokie?" ptala jsem se do ticha. "Je v pořádku" ozvalo se vedle mě. Trhla jsem sebou. Nejsem tu sama. Vedle mě seděl kluk asi okolo osmnácti let. Delší černé vlasy mu padaly do tváře a jeho oči.. Jeho oči mě fascinovaly. Oči barvy hořké čokolády. Skoro černé, ale ne úplně. Avšak bez emocí. Neukazovaly mi nic. Vůbec nic. "Já..eh…jediné co si pamatuji je to, že jsme jeli mlhou a já jsem pak začala ztrácet sílu. Později jsem spadla." Řekla jsem opatrně. "Nevím co to bylo, ale ta mlha byla divná" usmál se lehce a dodal otázku "Jsi v pořádku?". "Jo jsem" znervózňoval mě. "Myslím že jo" byla jsem ještě slabá, ale jinak v pořádku. "Tak se zkus postavit" usmál se povzbudivě. Zkusila jsem to a docela mi to šlo. Byla jsem slabá ale šlo to. "Počkej, pomůžu ti" podal mi ruku. Přijala jsem ji. "Díky" usmála jsem se. S lehkostí mě podpíral a vedl mě za Smokiem.
"Podej mi nohu. Pomůžu ti" ozval se znovu ten tajemný neznámý. "Tohle zvládnu" odpověděla jsem. "Já na tom trvám. Stejně jako na tom, že tě doprovodím domů." Řekl. Nechtělo se mi hádat, tak jsem zvedla nohu. Vyhodil mě do sedla, Jako bych nic nevážila. Dosedla jsem, vložila druhou nohu do třmenu a chtěla vzít do rukou otěže. On mi je, ale vzal. Otočil Smokieho a vedl nás úplně jinam. Byla jsem jím jako omámená. Skoro jsem si nevšila, že mlha už ustoupila. Ranč Free Tree byl za pár minut v nedohlednu. Litovala jsem, že ten kluk brzy zmizí stejně jako ten pocit, když je tak blízko u mě.
"Moc děkuju za pomoc. Rodiče už budou mít starost" prolomila jsem ticho, které mezi námi po celou cestu panovalo. "To nic nebylo. Rád jsem tě poznal. Myslíš, že bychom se ještě mohli někdy vidět? Co takhle kavárna Lisa?" navrhl jako by o nic nešlo a já v duchu skákala tři metry do výšky. Chvilku jsem mlčela abych se uklidnila a pak jsem souhlasila. "Co takhle v pátek?" navrhl
Pohled Gaby
Kde jen může být. Přecházela jsem sem tam už nějakou dobu. Tohle se jí nepodobá. Holky jsem poslala domů, ale sama ještě čekám na Veru. Chtěla bych být co nejdřív doma. Je chladný večer. Nebe se barví do ruda, ale moje myšlenky jsou spíš stále černější. Ne, že bych Veru nějak zvlášť milovala. Spíš naopak. Ale je jedna z nás. *Co si o tom myslíš?* ptala jsem se Granda. *Pokud by se Veře něco stalo, Smokie by přece hned běžel pro pomoc* odpověděl s klidem sobě vlastním.
V tu chvíli vjela do stáje Vera. Ale nebyla sama. Vedle ní šel někdo další. Byl to kluk kolem osmnácti. Sálala z něj temnota a smutek. Zato Vera se tvářila jakoby byla v sedmém nebi. "kdes byla? Co se stalo? Jsi v pohodě?" zahrnula jsem ji otázkami. "Jo dobrý. Jen jsem nějak zabloudila v mlze a spadla ze Smokieho a tady.." zarazila se . To ani nezná jeho jméno?! "Aren. Potkali jsme se v lese a já trval na tom, že jí doprovodím domů" doplnil ji. Podal mi ruku. Jen co jsem se ho dotkla, projel mým tělem nepříjemný šok. Jako by na mě padl všechen smutek světa. Musela jsem o krok ustoupit. *To není žádný nevinný kluk! Je to upír! Chtěl v lese kousnout Smokieho. Smokie se to Veře snažil říct, ale ona byla jako omámená* křičel mi v hlavě Grand.
Teď pozbyl svůj klid i on. To není dobré. "Eh, půjdu za Grandem" omluvila jsem se a spěchala za ním. *Jsem z toho blázen. Upíři a tady? Jsi si jistý?*ptala jsem se
*pokud si mohu být v téhle době něčím jistý*
*dobře a co se teda v tom lese stalo?*
*Smokie a Vera jeli lesem, ale objevila se tam hustá mlha. Smokie nejdřív nevěděl co to je. Jeli pořád dál a Smokie cítil, jak Vera ztrácí sílu. Měl o ni strach, ale šel dál. Když spadla na zem, došlo mu, že ta mlha není dílem přírody. Jenže pak ho najednou chytil ten upír a chtěl se mu zakousnout do krku. Když si všiml Very, úplně zkoprněl a počkal až se vzbudí. Zbytek už znáš*
*Upíři? O tom vlastně něco žvatlala ta naše potrefené knihovnice Joaslin. *
*zkus z ní dostat víc*
*to udělám, ale nejdřív dostanu Veru ze spárů tý zrůdy. I když jsem si jistá, že by tam s radostí zůstala*
Vylezla jsem k boxu. U Smokie nebyli. Takže sedlovna? Snad jo. Rychlým krokem jsem se tam vydala. Vera zrovna uklízela sedlo a Aren se opíral o zeď. Zdálo se mi, že pozoruje její krční tepnu, ale možná jsem z toho už paranoidní.
"ehm..myslím, že to tady s Verou už zvládneme. Víš co Arene? Vera si to tu dodělá a já tě vyprovodím" usmála jsem se bezelstně. Aren se tvářil podezřívavě, ale Vera nic netušila. Zatím. Já tu holku vážně uškrtím!
Aren vyšel za mnou ze sedlovny. Počkala jsem, až budeme dost daleko abych se do něj mohla pustit.
"Vím co jsi zač a jestli jí něco uděláš seš mrtvej!" vyjela jsem na něj bezmyšlenkovitě.
"Co?"
"nedělej že nevíš ty zrůdo! Nepřibližuj se k Veře! Jasný?!"
"hou hou hou! Klidni! Ty jsi vážně jako oheň viď."
"Asi ti neslíbím, že se budu od Very držet dál. Máme totiž v pátek rande v kavárně" usmál se a já mu měla chuť už vážně jednu vrazit
"Jen to zkus" dávala jsem důraz na každé slovo. Co si o sobě ta pijavice myslí?!
Chtěla jsem ještě dodat něco chytrého ale on byl….pryč.
*+*
Vlk
Vlk se probouzel. Možná už naposledy.Má hodinu. Pouhou hodinu na přeměnu. Jinak ho čeká jistá smrt. Jenže teď nemůže. Ta dívka je pořád s ním. Proměna by znamenala prozrazení jeho rodiny. To nesměl dopustit. Pootevřenýma očima ji sledoval. Sedla si na zem a před sebe položila květináč s hlínou. Co jde asi dělat? Zvedla ruce nad květináč a stal se zázrak. Z květináče pomalu vyrostla bělostná kopretina. Vlk se lekl. Došlo mu, kdo je jeho zachránce. Málem zavrčel. Jeho rodina už několik staletí touží po její smrti. Po jejím životě a životech tří dalších dívek. Teď si ale nebyl tak docela jist. Vždy byl černá ovce rodiny takže by další problém nevadil. Nemůže přece zabít někoho, kdo mu zachránil život.
Projela jím silná křeč. Tiše zakňučel. Žádná hodina. Už jen pár inut. Bude to muset udělat před ní.

