Autor→ AdnidM@Hotmail.com
Povídka třetí
Mefisto
Mefisto
"Dobré ráno" ozvalo se Losi u ucha.
Losi otevřela oči. Věděla, kdo jí zdraví- Klux.
"Ahoj" řekla. Klux stál nad ní, už byl oblečený, připravený jít do práce.
"Jak ti je?" zeptala se
"No, nevím. Mám trochu strach. Ti neznalí by mě mohli zabít" odpověděl jí Klux.
"To ani neříkej!" vykřikla. "Nemůžeš umřít... to se prostě nemůže stát!"
"Jo, buď v klidu" uklidnil ji Klux. "Uděláš mi snídani?"
"Mohla bych" řekla.
Ze závoje mraků vykouklo slunce a osvětlilo celý nadsvět. Všechna města se probouzela k životu. A stejně tak Aknar. Aknar. Nádherné město- obzvlášť část bohaté aristokracie. Ohromné vily z mramoru zde stály už staletí. Rostly na nich zahrady. A ty byly plny všemožných druhů rostlin- mnohé byly pečlivě udržovány. Jiné zas rostly tak, jak se jim zlíbilo. Na některých zahradách byly vytvořeny umělé pouště, jezera, nebo pláže. A dokonce tam někteří chovali i všemožná zvířata.
Bylo zde mnoho světlem stvořených zvířat. Jako třeba Faresové, což byli strážci světla. Tito bílí lvi neměli zuby, živili se pouze světlem. Byly to mírumilovné bytosti, které doslova neublížily ani mouše. Nebo zde byly Karmy. To byly zase ohromné chobotnice, které se plazily po zemi. Nepotřebovaly k životu vodu, zato však poměrně hodně jedly. A to maso. Proto se zde chovala i prasata. Ty se zabíjela a dělalo se z nich maso všeho druhu. Dále se zde chovali Olanti- to byli ohromní motýli, kteří však neměli křídla- místo nich zdobilo jejich záda jen deset prapodivných tyček. Létat tedy neuměli, ale to jim nevadilo. Lozili po stromech, a jedli jejich sladké plody.
Existovalo ještě tisíckrát víc bytostí, než jsem popsal. Proháněla se po zahradách, chodila ulicemi, ale nikdy neškodila andělům.
Ulice andělů byly vždy čisté a dost prostorné, aby se v nich netvořily zácpy a podobně. Většina andělů však tejně raději létala, proto by se mohl náhodný cestoval podivit, proč je tady takový klid. Na nebi to však vypadalo jinak.
Obzvláště v poledne se vzduchem motaly zástupy andělů. Létali z práce, do práce, za rodinou nebo za zábavou.
Andělé měli mnoho různých způsobů, jak se zabavit. Asi nejoblíbenějším byl sport- Andělé, na rozdíl od démonů, netrávili svůj život bojem, a tak, aby nevyšli ze cviku, museli často trénovat. Sprotovali v různých disciplínách. Základní byla vzdušný souboj- jeden anděl měl vždy za úkol chytit druhého anděla. Tyto závody často trvaly i několik hodin a andělé se jimi připravovali na namáhavé boje proti vzdušným silám démonů.
Dále byl velmi oblíbený maraton. Andělé se museli připravit na situaci, při níž by třeba ztratili křídla, a museli by utíkat i několik kilometrů aby si zachránili kejhák.
V neposlední řadě měli rádi i souboje- většinou však bojovali s neškodnými dřevěnými meči, a simulovali souboj mečů energetických. Tyto gladiátorské zápasy se pravidelně pořádaly ve všemožných arénách, kterých bylo v každém městě aspoň deset.
Losi otevřela oči. Věděla, kdo jí zdraví- Klux.
"Ahoj" řekla. Klux stál nad ní, už byl oblečený, připravený jít do práce.
"Jak ti je?" zeptala se
"No, nevím. Mám trochu strach. Ti neznalí by mě mohli zabít" odpověděl jí Klux.
"To ani neříkej!" vykřikla. "Nemůžeš umřít... to se prostě nemůže stát!"
"Jo, buď v klidu" uklidnil ji Klux. "Uděláš mi snídani?"
"Mohla bych" řekla.
Ze závoje mraků vykouklo slunce a osvětlilo celý nadsvět. Všechna města se probouzela k životu. A stejně tak Aknar. Aknar. Nádherné město- obzvlášť část bohaté aristokracie. Ohromné vily z mramoru zde stály už staletí. Rostly na nich zahrady. A ty byly plny všemožných druhů rostlin- mnohé byly pečlivě udržovány. Jiné zas rostly tak, jak se jim zlíbilo. Na některých zahradách byly vytvořeny umělé pouště, jezera, nebo pláže. A dokonce tam někteří chovali i všemožná zvířata.
Bylo zde mnoho světlem stvořených zvířat. Jako třeba Faresové, což byli strážci světla. Tito bílí lvi neměli zuby, živili se pouze světlem. Byly to mírumilovné bytosti, které doslova neublížily ani mouše. Nebo zde byly Karmy. To byly zase ohromné chobotnice, které se plazily po zemi. Nepotřebovaly k životu vodu, zato však poměrně hodně jedly. A to maso. Proto se zde chovala i prasata. Ty se zabíjela a dělalo se z nich maso všeho druhu. Dále se zde chovali Olanti- to byli ohromní motýli, kteří však neměli křídla- místo nich zdobilo jejich záda jen deset prapodivných tyček. Létat tedy neuměli, ale to jim nevadilo. Lozili po stromech, a jedli jejich sladké plody.
Existovalo ještě tisíckrát víc bytostí, než jsem popsal. Proháněla se po zahradách, chodila ulicemi, ale nikdy neškodila andělům.
Ulice andělů byly vždy čisté a dost prostorné, aby se v nich netvořily zácpy a podobně. Většina andělů však tejně raději létala, proto by se mohl náhodný cestoval podivit, proč je tady takový klid. Na nebi to však vypadalo jinak.
Obzvláště v poledne se vzduchem motaly zástupy andělů. Létali z práce, do práce, za rodinou nebo za zábavou.
Andělé měli mnoho různých způsobů, jak se zabavit. Asi nejoblíbenějším byl sport- Andělé, na rozdíl od démonů, netrávili svůj život bojem, a tak, aby nevyšli ze cviku, museli často trénovat. Sprotovali v různých disciplínách. Základní byla vzdušný souboj- jeden anděl měl vždy za úkol chytit druhého anděla. Tyto závody často trvaly i několik hodin a andělé se jimi připravovali na namáhavé boje proti vzdušným silám démonů.
Dále byl velmi oblíbený maraton. Andělé se museli připravit na situaci, při níž by třeba ztratili křídla, a museli by utíkat i několik kilometrů aby si zachránili kejhák.
V neposlední řadě měli rádi i souboje- většinou však bojovali s neškodnými dřevěnými meči, a simulovali souboj mečů energetických. Tyto gladiátorské zápasy se pravidelně pořádaly ve všemožných arénách, kterých bylo v každém městě aspoň deset.
Ale andělé nežili jen sportem- také se celkem zajímali o divadlo. Každý anděl měl před obřadem dospívání napsat svou divadelní hru, které se potom hrály v andělských divadlech. Tím pádem nebylo třeba umělců- všichni byli umělci. Ti, které to bavilo, a kteří v tom byli nejlepší, psali knihy i po obřadu. Těch bylo ale málo.
Byl to krásný den. Slunce vylezlo zpoza mraků brzko, v počátku dne, a ozářilo celý pravý svět. Nadsvět.
"Dnes plánují démoni útok" řekl jen tak mimoděk Klux?" Zeptala se.
"Vím to" řekla Losi. "Proč bys jinak byl tak moc oblečený
"Tak se měj" řekla mu Losi. Políbili se, a Klux už letěl pryč.
"Kluxi. Kluxi Kluxi Kluxi…. Co po mě chceš? Kluxi?" zeptal se anděl, sedící v hospodě u flašky piva.
Klux si jen povzdychl. Seděl se svým spolusedícím (co jiného se dá se spolusedícím dělat?) v hospodě. Celé stavení bylo postaveno z kamene. Bylo zde mnoho dalších andělů- seděli nad jídlem a nad pivem. Všichni se bavili o veselých tématech. Ani na chvíli si nepřipouštěli možnost, že by mohli zemřít. I když smrt byla téměř hmatatelně přítomná. Démoní útok se kvapem blížil. A tak se bojovníci chtěli ještě naposledy posilnit. Naposledy se dobře najít. Naposledy se dobře napít. Naposledy se dobře pobavit. Ano, možná to dnes bude naposledy, co tady tak sedí a jí. Nikdy nevíš, kdy zemřeš. Klux to z prvního boje věděl moc dobře. Sice nezemřel, a byl za to rád, ale mohl. Místo něj tu mohl být Amex. Nebo kdokoliv jiný. To je jedno.
"Říká pretorián" pronese Klux nezaujatě.
Anděl, který s ním seděl u stolu, byl už na první pohled odlišný od ostatních. Asi to bylo tím, že měl holou hlavu, což běžně andělé rozhodně nemívají- chlubí se svými vlasy, v nichž mají nepřirozené barevné pruhy. Všichni se tedy na Kluxova spolusedícího dívali s jistým opovržením. Pretorián na to však nereagoval- bylo mu jedno co si myslí ostatní. Hlavní je, co si on sám myslí o sobě.
Celé tělo měl velmi propracované. Šlo vidět, že je už od dětství vychováván sparťanskou výchovou. A kdo by se divil- pretoriáni jsou nejlepší jednotky andělů. I přes to, že to jsou obránci světla, tráví většinu svého života v temnotě- v podsvětu, nebo v různých tunelech, které oba světy propojují. Nemají rodinu- pretorián je oddaný světlu, a musí jej bránit za každou cenu.
Tito vojáci dostávají tu nejlepší možnou péči, a proto se také dožívají velmi vysokého věku- a čím víc stárnou, tím lepší péče se jim dostává. V důsledku mohou pretoriáni žít i stovky let. A stejně dlouho mohou i bránit světlo.
Pretoriáni mají šest křídel- další poznávací znak. Díky tomu jsou extrémě rychlí a nedělá jim problém vyhout se všemožným vzdušným projektilům. Klux se trochu styděl. Na rozdíl od svého přítele má jen čtyři křídla. Ale na druhou stranu, to je taky celkem dost velká pocta.
Co se týče výzbroje, tak tu mají pretoriáni opravdu kvalitní. Jejich masivní zbroje jsou vytvořeny z platiny, kterou dokážou zničit jen ti nejvýkonnější démoni- jako třeba Mefistové. Jejich zbraněmi jsou iontová kopí- nejen výborně bodné zbraně, ale dokáží z nich i střílet. Dále nosí reflekční štít- je hodně velký, a těžký, avšak svému nositeli poskytuje poměrně hodně velké výhody. Dokáže totiž odrážet nepřátelské projektily. Jejich další zbraní je hyperpaladiový meč, který používají v případě ztráty svého kopí. S ním umí také udělat poměrně velkou paseku, hlavně pokud ho nabijí energií světla. Tyto matné meče jsou i metr dlouhé, a proto musí být pretoriáni extrémně silní, aby s nimi mohli manipulovat.
Jako zvířat používají pretoriáni Gavolty. Gavotlové, to jsou ohromné bytosti připomínající tyranosaury, až na to že mají bílou kůži. Tyto i deset metrů dlouhé stvůry dokáží uběhnout ohromné vzdálenosti, přeplavat oceány, projít lávou nebo rozdrtit zeď. A v boji jsou nezaplatitelní. Jsou to věrní přátelé a bratři pretoriánů, které vždy je chrání před smrtí.
"Jak se daří?" zeptal se Klux, přičemž zabodl vidličku do podivné červené rýže. Chtěl trochu odvézt řeč od vážných věcí, které je čekají.
"No…" začal odpovídat pretorián. K odpovědi samotné se ale nedostal, protože spolkl kost ze své ryby. Moc to ale neřešil, a po chvíli ležela kost zase zpátky na stole.
"Je to těžké. Teď démoni zesílili nátlak. Naštěstí nemáme moc problémů."
"To vím, že nemáte. Kdybyste vy měli problémy, tak už jsme ztraceni" řekl Klux spolusedícímu andělovi.
Ten nevěděl, jestli to brát jako poznámku pozitivní, či negativní a tak jí jednoduše přešel. "Kluxi, co po mě chceš?" zeptal se na rovinu. Tato hra ho už nebavila.
"Silvorde" začal Klux. "Řekni mi, myslíš si, že to vyhrajeme? Tu válku?"
"Tak to jsi se sem šel zeptat je na toto?" zeptal se Kluxe Silvord, i když věděl, že odpovědí bude ne. "Ne, hochu, toto neokecáš. Co po mě chceš?"
Klux si povzdechl. "Víš, jeden z mých nadřízených mě nemá rád, a…"
"A ty chceš abych se za tebe přimluvil?" zeptal se ho poměrně uraženým tónem Silvord.
"Ne ne ne… Já jen chci, abys mi pomohl s jednou takovou záležitostí. Víš, je to poměrně složitá věc. A možná to ani nepřežijeme. Každopádně, pokud se to povede, tak to bude něco" vysvětlil Klux.
Silvord se zamyslel. "Takových revolucí jsem už viděl. Třeba jeden anděl se rozhodl, že tam dolů vypustí jezero plné odpadků. Udělal tak, ale voda spadla až na povrch planety takže nic. A navíc, chtít zabít démony špinavou vodou je vážně trochu podivný. Nebo jiný kámoš, Herel se myslím jmenoval..."
"Jo, s tím sem chodil na školu!" vykřikl užasle Klux. "Ten vždy dělal ty největší vtípky!
"…už je mrtvý" pokračoval Silbord. Tato slova Kluxe moc nepotěšila. "Chtěl shromáždit veškeré světlé krystaly, dovléct je dolů a nechat je tam vybouchnout. D2lal různé pokusy, jak správně spojjit krystaly, aby zabíjely démony. Ježe umřel při nějakém experimentu, a z jeho plánu potom sešlo…"
Klux se zamyslel, jestli to má vůbec cenu. Ale potom se odvážil k vyslovení té teorie.
"Víš, kdo to je Eternal?" zeptal se Klux potichu. Toto slovo se totiž nemá vyslovovat,
Silvord chvíli jen mlčel. A potom pomalu přikývnul. "To přece ví každý. Ty hloupé řečnické otázky si odpusť, nejsme v divadle."
Klux pokračoval. "Má celkem velkou moc tam dole. Popravdě je jeden z nejsilnějších démonů. A já vím, jak ho zabít."
Silvord mu okamžitě odpověděl. "To je hezké, ale jak se chceš dostat do hlavní démoní ci…"
"Nepřerušuj mě!" řekl polohlasně Klux. "Tak, podle vědců existuje hluboko v nitru tohoto světa takzvaný ráj. A v tom ráji je všechno možné, co si jen jde představit…"
"Jo, o tom jsem taky slyšel" přerušil ho opět Silvord. "Jsou tam prý zlaté poklady, které nemá ani celé nadzemí dohromady, draci kteří by dokázali jediným dýchnutím změnit náš svět v popel a víly, které z tebe můžou udělat andělo-démoního hybrida…"
"A když mě to necháš doříct" opět navázal Klux, "tak tam je i jeden předmět, kterému se říká Porelas I Beep L."
Silvord zlomek vteřiny překládal, ale potom z něj vyšla slova: "Hra a čerň starověká?" zeptal se, přičemž se celkem dost podivil. Věděl totiž, o čem Klux mluví.
"Tys o tom neslyšel?" zeptal se Klux. "Je to magický předmět, který dokáže jakoukoliv mysl bytosti změnit v… jak bych to popsal… to je jedno, prostě ve výsledku dokážeš změnit princip myšlení určité bytosti, a udělat si z něj třeba spojence, nebo ho změnit v tupce. Kdybychom to sehnali, mohl bysme si podmanit všechny démony v podsvětě!"
Silvord se však začal smát. "To je sranda. Tak ty si opravdu myslíš, že se ta hra nehledala? Po Porelasu jsme pátrali sto let. A nebyli jsme schopni ho nalézt! Hochu, ty jsi zas něco objevil…"
Klux pocítil známý pocit zklamání. Na chvíli uvěřil, že je možné porazit démony jinak než prostým bojem. Že najdou nějaký kouzelný předmět, a hurá, válka skončí. Tak to však bohužel asi nefunguje. Ve skutečnosti musíme o své místo ve světě bojovat. A chceme- li zde žít, musíme porazit démony.
"No, myslím si, že už půjdu" řekl pretorian. "Bylo to příjemné posezení , ale boj čeká." Klux neustále zaraženě seděl.
"Neboj Kluxi. My to vyhrajeme" ukončil pretorián rozhovor. Zanechal tam svého přítele, zklamaného a zoufalého.
Slunce svítilo vysoko na nebi. Jeho paprsky se šířily do vzdáleného kosmu. Mělo přesně vyměřený čas a ten se velmi pomalu chýlil ke konci.
A stejně tak má každý živočich vyměřený čas, který tady může strávit- pokud nemá dost silnou duši, a nedokáže se reinkarnovat. Mezi ty ale bohužel Klux nepatřil.
Masivní armáda démonů se blížila k nadsvětu. Z podzemí létaly tisícovky bytostí. Ohromné netopýrům podobné bestie se blížily ke svým nepřátelům.
Andělé na ně už čekali. A hlavně čekali na tu věc, kterou gargonylové doprovázeli.
Letěl s nimi i Mefisto. Tato ohromná kreatura, která vypadala jako nějaký drak, mohla rozpoutat učiněné peklo- šlo to předpokládat, pokud jste se podívali na sto metrů dlouhou mrchu, která měla plamenné tělo a oči naplněné hořící nenávistí. Její zuby dokázaly rozkousat celé domy, její nohy rozdupaly města, jejich křídla stvořila tornáda.
Bytosti jako mefistové správně neměli spatřit světlo světa. Jediné, co chtěli, byla totiž absolutní destrukce. A toho taky mohli dosáhnout. Mefistův hřbet byl zdoben pulzujícím obloukem plazmy, z nějž bral energii do svých útoků. Oblouk se nyní začal zahřívat. A anděly naplnil strach.
Brigáda andělů byla nyní vyzbrojená trochu jinak- kromě svých klasických zbraní měli i protitermální zbroje, které byly o hodně těžší než ty normální. Dokázaly však bránit anděly před pekelným ohněm mefistů. Nebyly to však dokonalé štíty. Pokud se takový štít dostal přímo do paprsku, uškvařil se. A anděl uvnitř s ním.
Na zádech měli andělé pomocné trysky, aby unesli těžkou zbroj. A ještě něco. Asi metr dlouhé dělo, které mělo složitou terciální hlaveň, a optické systémy. Toto bylo Posvátné dělo. Neslo v sobě střelu z světelného krystalu, a bylo extrémně nebezpečné pro jakoukoliv bytost z nečistého podsvěta. Záření krystalu rozkládalo vše nežádoucí. A pokud mefisto koupil opravdu hodně zásahů takovým dělem, umřel.
Problém však byl to, že jste draka museli zasáhnout do nechráněných míst. A těch bylo málo: ústa, a nebo několik slabých míst na břiše. To vše šlo udělat celkem těžko, vzhledem k tomu že se vzduchem ještě prolétal Gargonylové. Tito netopýři sice nebyli jako živí moc velký problém- ale po smrti vytvářeli radioaktivní mraky, a ty mohly anděly pozabíjet. Gargonylové se tedy používali jako samonaváděcí střely. Žili, a umírali, aby zabíjeli.
Aby to však démoni neměli tak lehké, tak s sebou andělé měli také pár zbraní. První, čeho si asi všimnul každý, bylo dvanáct odtřelovacích stanic ARVENIUS X5. Tyto mechanické stroje byly vytvořeny před pár týdny, a toto byla jejich premiéra. Zbraně arveniů byly řízeny automatickými zaměřovacími systémy. Hlaveň měla ráži 32. Její projektily byly ze silně hořlavých látek a dokázaly v řadách nepřátelů udělat opravdu velkou škodu.
Dále si všichni určitě všimli exteriérů. Roje zářících světlušek byly už připravené na místech. Exteriéři dokázali svou oběť totálně paralyzovat, a poslat jí dolů na pekelný povrch planety. Toto bylo pro démony vždy osudné.
A toto bylo vše. Většina velkých zvířat a zbraní bránila zrovna jiné objekty. Takže museli andělé mefista zvládnout sami.
"Jak už jsem řekl mockrát: toto je jen jedna bitva. A my jí vyhrajeme. A vyhrajeme i celou válku! Vidím vám na očích strach! A myslím si, že máte právo se bát! Pohlédněte do očí té bestii! Jakoby ty oči byly tvořeny čirým zlem, temnotou a chaosem. A taky že jsou! A my je vyčistíme! Ta bestie se už za pár hodin bude rozkládat dole na povrchu planety! Věřte mi! My to vyhrajeme!"
Klux sklidil od svých andělů potlesk. A to se mu samozřejmě líbilo. Půjdou za ním i na smrt. Vyhrají. A on potom postoupí v společenském žebříku ještě výš!
Napravo. Nalevo. Vepředu. Vzadu. Nahoře. Dole. Všude.
Klux se otáčel, nevěda kam se má dívat první. Gargonylové létali neskutečně velkou rychlostí. Zabíjeli precizně. A andělé umírali.
Klux se vyhnul jednomu z gargonylů, a vystřelil po něm pár disků. Stejně tak se vyhnul druhému, avšak toho pro změnu rozřízl mečem, aby mu to nebylo líto. Pokračoval v práci. Démonů bylo opravdu hodně. Ale on věřil, že se mu to povede zvrátit.
Nyní se vznášel před tlamou mefista. Oči démona se na něj zaměřily. Klux věděl, že drak ho chce zabít. Škoda, že tady teď nejsou pretoriáni…
Sundal si ze zad ohromné dělo. Namířil na ústa démona, která se otvírala. A vystřelil. Ve stejné chvíli vyletěl z démona paprsek smrti.
Klux přestal mávat křídly, a asi pět vteřin ho oddělilo od smrti v plamenech. Cestou viděl, jak nálož dorazila až do úst démona a explodovala.
"Vím to" řekla Losi. "Proč bys jinak byl tak moc oblečený
"Tak se měj" řekla mu Losi. Políbili se, a Klux už letěl pryč.
"Kluxi. Kluxi Kluxi Kluxi…. Co po mě chceš? Kluxi?" zeptal se anděl, sedící v hospodě u flašky piva.
Klux si jen povzdychl. Seděl se svým spolusedícím (co jiného se dá se spolusedícím dělat?) v hospodě. Celé stavení bylo postaveno z kamene. Bylo zde mnoho dalších andělů- seděli nad jídlem a nad pivem. Všichni se bavili o veselých tématech. Ani na chvíli si nepřipouštěli možnost, že by mohli zemřít. I když smrt byla téměř hmatatelně přítomná. Démoní útok se kvapem blížil. A tak se bojovníci chtěli ještě naposledy posilnit. Naposledy se dobře najít. Naposledy se dobře napít. Naposledy se dobře pobavit. Ano, možná to dnes bude naposledy, co tady tak sedí a jí. Nikdy nevíš, kdy zemřeš. Klux to z prvního boje věděl moc dobře. Sice nezemřel, a byl za to rád, ale mohl. Místo něj tu mohl být Amex. Nebo kdokoliv jiný. To je jedno.
"Říká pretorián" pronese Klux nezaujatě.
Anděl, který s ním seděl u stolu, byl už na první pohled odlišný od ostatních. Asi to bylo tím, že měl holou hlavu, což běžně andělé rozhodně nemívají- chlubí se svými vlasy, v nichž mají nepřirozené barevné pruhy. Všichni se tedy na Kluxova spolusedícího dívali s jistým opovržením. Pretorián na to však nereagoval- bylo mu jedno co si myslí ostatní. Hlavní je, co si on sám myslí o sobě.
Celé tělo měl velmi propracované. Šlo vidět, že je už od dětství vychováván sparťanskou výchovou. A kdo by se divil- pretoriáni jsou nejlepší jednotky andělů. I přes to, že to jsou obránci světla, tráví většinu svého života v temnotě- v podsvětu, nebo v různých tunelech, které oba světy propojují. Nemají rodinu- pretorián je oddaný světlu, a musí jej bránit za každou cenu.
Tito vojáci dostávají tu nejlepší možnou péči, a proto se také dožívají velmi vysokého věku- a čím víc stárnou, tím lepší péče se jim dostává. V důsledku mohou pretoriáni žít i stovky let. A stejně dlouho mohou i bránit světlo.
Pretoriáni mají šest křídel- další poznávací znak. Díky tomu jsou extrémě rychlí a nedělá jim problém vyhout se všemožným vzdušným projektilům. Klux se trochu styděl. Na rozdíl od svého přítele má jen čtyři křídla. Ale na druhou stranu, to je taky celkem dost velká pocta.
Co se týče výzbroje, tak tu mají pretoriáni opravdu kvalitní. Jejich masivní zbroje jsou vytvořeny z platiny, kterou dokážou zničit jen ti nejvýkonnější démoni- jako třeba Mefistové. Jejich zbraněmi jsou iontová kopí- nejen výborně bodné zbraně, ale dokáží z nich i střílet. Dále nosí reflekční štít- je hodně velký, a těžký, avšak svému nositeli poskytuje poměrně hodně velké výhody. Dokáže totiž odrážet nepřátelské projektily. Jejich další zbraní je hyperpaladiový meč, který používají v případě ztráty svého kopí. S ním umí také udělat poměrně velkou paseku, hlavně pokud ho nabijí energií světla. Tyto matné meče jsou i metr dlouhé, a proto musí být pretoriáni extrémně silní, aby s nimi mohli manipulovat.
Jako zvířat používají pretoriáni Gavolty. Gavotlové, to jsou ohromné bytosti připomínající tyranosaury, až na to že mají bílou kůži. Tyto i deset metrů dlouhé stvůry dokáží uběhnout ohromné vzdálenosti, přeplavat oceány, projít lávou nebo rozdrtit zeď. A v boji jsou nezaplatitelní. Jsou to věrní přátelé a bratři pretoriánů, které vždy je chrání před smrtí.
"Jak se daří?" zeptal se Klux, přičemž zabodl vidličku do podivné červené rýže. Chtěl trochu odvézt řeč od vážných věcí, které je čekají.
"No…" začal odpovídat pretorián. K odpovědi samotné se ale nedostal, protože spolkl kost ze své ryby. Moc to ale neřešil, a po chvíli ležela kost zase zpátky na stole.
"Je to těžké. Teď démoni zesílili nátlak. Naštěstí nemáme moc problémů."
"To vím, že nemáte. Kdybyste vy měli problémy, tak už jsme ztraceni" řekl Klux spolusedícímu andělovi.
Ten nevěděl, jestli to brát jako poznámku pozitivní, či negativní a tak jí jednoduše přešel. "Kluxi, co po mě chceš?" zeptal se na rovinu. Tato hra ho už nebavila.
"Silvorde" začal Klux. "Řekni mi, myslíš si, že to vyhrajeme? Tu válku?"
"Tak to jsi se sem šel zeptat je na toto?" zeptal se Kluxe Silvord, i když věděl, že odpovědí bude ne. "Ne, hochu, toto neokecáš. Co po mě chceš?"
Klux si povzdechl. "Víš, jeden z mých nadřízených mě nemá rád, a…"
"A ty chceš abych se za tebe přimluvil?" zeptal se ho poměrně uraženým tónem Silvord.
"Ne ne ne… Já jen chci, abys mi pomohl s jednou takovou záležitostí. Víš, je to poměrně složitá věc. A možná to ani nepřežijeme. Každopádně, pokud se to povede, tak to bude něco" vysvětlil Klux.
Silvord se zamyslel. "Takových revolucí jsem už viděl. Třeba jeden anděl se rozhodl, že tam dolů vypustí jezero plné odpadků. Udělal tak, ale voda spadla až na povrch planety takže nic. A navíc, chtít zabít démony špinavou vodou je vážně trochu podivný. Nebo jiný kámoš, Herel se myslím jmenoval..."
"Jo, s tím sem chodil na školu!" vykřikl užasle Klux. "Ten vždy dělal ty největší vtípky!
"…už je mrtvý" pokračoval Silbord. Tato slova Kluxe moc nepotěšila. "Chtěl shromáždit veškeré světlé krystaly, dovléct je dolů a nechat je tam vybouchnout. D2lal různé pokusy, jak správně spojjit krystaly, aby zabíjely démony. Ježe umřel při nějakém experimentu, a z jeho plánu potom sešlo…"
Klux se zamyslel, jestli to má vůbec cenu. Ale potom se odvážil k vyslovení té teorie.
"Víš, kdo to je Eternal?" zeptal se Klux potichu. Toto slovo se totiž nemá vyslovovat,
Silvord chvíli jen mlčel. A potom pomalu přikývnul. "To přece ví každý. Ty hloupé řečnické otázky si odpusť, nejsme v divadle."
Klux pokračoval. "Má celkem velkou moc tam dole. Popravdě je jeden z nejsilnějších démonů. A já vím, jak ho zabít."
Silvord mu okamžitě odpověděl. "To je hezké, ale jak se chceš dostat do hlavní démoní ci…"
"Nepřerušuj mě!" řekl polohlasně Klux. "Tak, podle vědců existuje hluboko v nitru tohoto světa takzvaný ráj. A v tom ráji je všechno možné, co si jen jde představit…"
"Jo, o tom jsem taky slyšel" přerušil ho opět Silvord. "Jsou tam prý zlaté poklady, které nemá ani celé nadzemí dohromady, draci kteří by dokázali jediným dýchnutím změnit náš svět v popel a víly, které z tebe můžou udělat andělo-démoního hybrida…"
"A když mě to necháš doříct" opět navázal Klux, "tak tam je i jeden předmět, kterému se říká Porelas I Beep L."
Silvord zlomek vteřiny překládal, ale potom z něj vyšla slova: "Hra a čerň starověká?" zeptal se, přičemž se celkem dost podivil. Věděl totiž, o čem Klux mluví.
"Tys o tom neslyšel?" zeptal se Klux. "Je to magický předmět, který dokáže jakoukoliv mysl bytosti změnit v… jak bych to popsal… to je jedno, prostě ve výsledku dokážeš změnit princip myšlení určité bytosti, a udělat si z něj třeba spojence, nebo ho změnit v tupce. Kdybychom to sehnali, mohl bysme si podmanit všechny démony v podsvětě!"
Silvord se však začal smát. "To je sranda. Tak ty si opravdu myslíš, že se ta hra nehledala? Po Porelasu jsme pátrali sto let. A nebyli jsme schopni ho nalézt! Hochu, ty jsi zas něco objevil…"
Klux pocítil známý pocit zklamání. Na chvíli uvěřil, že je možné porazit démony jinak než prostým bojem. Že najdou nějaký kouzelný předmět, a hurá, válka skončí. Tak to však bohužel asi nefunguje. Ve skutečnosti musíme o své místo ve světě bojovat. A chceme- li zde žít, musíme porazit démony.
"No, myslím si, že už půjdu" řekl pretorian. "Bylo to příjemné posezení , ale boj čeká." Klux neustále zaraženě seděl.
"Neboj Kluxi. My to vyhrajeme" ukončil pretorián rozhovor. Zanechal tam svého přítele, zklamaného a zoufalého.
Slunce svítilo vysoko na nebi. Jeho paprsky se šířily do vzdáleného kosmu. Mělo přesně vyměřený čas a ten se velmi pomalu chýlil ke konci.
A stejně tak má každý živočich vyměřený čas, který tady může strávit- pokud nemá dost silnou duši, a nedokáže se reinkarnovat. Mezi ty ale bohužel Klux nepatřil.
Masivní armáda démonů se blížila k nadsvětu. Z podzemí létaly tisícovky bytostí. Ohromné netopýrům podobné bestie se blížily ke svým nepřátelům.
Andělé na ně už čekali. A hlavně čekali na tu věc, kterou gargonylové doprovázeli.
Letěl s nimi i Mefisto. Tato ohromná kreatura, která vypadala jako nějaký drak, mohla rozpoutat učiněné peklo- šlo to předpokládat, pokud jste se podívali na sto metrů dlouhou mrchu, která měla plamenné tělo a oči naplněné hořící nenávistí. Její zuby dokázaly rozkousat celé domy, její nohy rozdupaly města, jejich křídla stvořila tornáda.
Bytosti jako mefistové správně neměli spatřit světlo světa. Jediné, co chtěli, byla totiž absolutní destrukce. A toho taky mohli dosáhnout. Mefistův hřbet byl zdoben pulzujícím obloukem plazmy, z nějž bral energii do svých útoků. Oblouk se nyní začal zahřívat. A anděly naplnil strach.
Brigáda andělů byla nyní vyzbrojená trochu jinak- kromě svých klasických zbraní měli i protitermální zbroje, které byly o hodně těžší než ty normální. Dokázaly však bránit anděly před pekelným ohněm mefistů. Nebyly to však dokonalé štíty. Pokud se takový štít dostal přímo do paprsku, uškvařil se. A anděl uvnitř s ním.
Na zádech měli andělé pomocné trysky, aby unesli těžkou zbroj. A ještě něco. Asi metr dlouhé dělo, které mělo složitou terciální hlaveň, a optické systémy. Toto bylo Posvátné dělo. Neslo v sobě střelu z světelného krystalu, a bylo extrémně nebezpečné pro jakoukoliv bytost z nečistého podsvěta. Záření krystalu rozkládalo vše nežádoucí. A pokud mefisto koupil opravdu hodně zásahů takovým dělem, umřel.
Problém však byl to, že jste draka museli zasáhnout do nechráněných míst. A těch bylo málo: ústa, a nebo několik slabých míst na břiše. To vše šlo udělat celkem těžko, vzhledem k tomu že se vzduchem ještě prolétal Gargonylové. Tito netopýři sice nebyli jako živí moc velký problém- ale po smrti vytvářeli radioaktivní mraky, a ty mohly anděly pozabíjet. Gargonylové se tedy používali jako samonaváděcí střely. Žili, a umírali, aby zabíjeli.
Aby to však démoni neměli tak lehké, tak s sebou andělé měli také pár zbraní. První, čeho si asi všimnul každý, bylo dvanáct odtřelovacích stanic ARVENIUS X5. Tyto mechanické stroje byly vytvořeny před pár týdny, a toto byla jejich premiéra. Zbraně arveniů byly řízeny automatickými zaměřovacími systémy. Hlaveň měla ráži 32. Její projektily byly ze silně hořlavých látek a dokázaly v řadách nepřátelů udělat opravdu velkou škodu.
Dále si všichni určitě všimli exteriérů. Roje zářících světlušek byly už připravené na místech. Exteriéři dokázali svou oběť totálně paralyzovat, a poslat jí dolů na pekelný povrch planety. Toto bylo pro démony vždy osudné.
A toto bylo vše. Většina velkých zvířat a zbraní bránila zrovna jiné objekty. Takže museli andělé mefista zvládnout sami.
"Jak už jsem řekl mockrát: toto je jen jedna bitva. A my jí vyhrajeme. A vyhrajeme i celou válku! Vidím vám na očích strach! A myslím si, že máte právo se bát! Pohlédněte do očí té bestii! Jakoby ty oči byly tvořeny čirým zlem, temnotou a chaosem. A taky že jsou! A my je vyčistíme! Ta bestie se už za pár hodin bude rozkládat dole na povrchu planety! Věřte mi! My to vyhrajeme!"
Klux sklidil od svých andělů potlesk. A to se mu samozřejmě líbilo. Půjdou za ním i na smrt. Vyhrají. A on potom postoupí v společenském žebříku ještě výš!
Napravo. Nalevo. Vepředu. Vzadu. Nahoře. Dole. Všude.
Klux se otáčel, nevěda kam se má dívat první. Gargonylové létali neskutečně velkou rychlostí. Zabíjeli precizně. A andělé umírali.
Klux se vyhnul jednomu z gargonylů, a vystřelil po něm pár disků. Stejně tak se vyhnul druhému, avšak toho pro změnu rozřízl mečem, aby mu to nebylo líto. Pokračoval v práci. Démonů bylo opravdu hodně. Ale on věřil, že se mu to povede zvrátit.
Nyní se vznášel před tlamou mefista. Oči démona se na něj zaměřily. Klux věděl, že drak ho chce zabít. Škoda, že tady teď nejsou pretoriáni…
Sundal si ze zad ohromné dělo. Namířil na ústa démona, která se otvírala. A vystřelil. Ve stejné chvíli vyletěl z démona paprsek smrti.
Klux přestal mávat křídly, a asi pět vteřin ho oddělilo od smrti v plamenech. Cestou viděl, jak nálož dorazila až do úst démona a explodovala.
Usmál se. Zatím ta válka nebyla tak těžká. Porazit mefista nebylo tak těžké, jak všichni tvrdili. Démoni na tom jsou asi hodně špatně. Ale co. Tak toho využijeme, a třeba si je dole zotročíme…
Sledoval gargonyly, jak zmateně prchají dolů. Dnes jsme vyhráli, říkal si. A věřil, že příště tomu bude taky tak. Ať na nás pošlou cokoliv, my to přežijeme. Protože musíme. A protože si to přeje světlo.
Sledoval gargonyly, jak zmateně prchají dolů. Dnes jsme vyhráli, říkal si. A věřil, že příště tomu bude taky tak. Ať na nás pošlou cokoliv, my to přežijeme. Protože musíme. A protože si to přeje světlo.


je to čím dál lepší