close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

1. kapiitola

8. července 2011 v 18:24 | Aranel van de´Corvin |  Witch, vampire and priest

Kapitola 1.
Klečela ve vlhké půdě a snažila se nasbírat potřebné lístky, ještě než začne slunce žhnout a nepromění je svými paprsky na nepoužitelné. Odhrnula si z čela pramen světlých vlasů, bravy platiny.
K jejím uším dolehl šustivý zvuk. Znala ho. Tento zvuk vydávaly pšeničné klasy, když se otíraly o látku. Zůstávala klidná i ve chvíli, kdy slunce nad její hlavou zastínila neznámá osoba. Isilme bezpečně rozeznala siluetu žoldnéře. Stál vzpřímeně, s mečem u pasu a rukou na jeho jílci.
Mlčky hodila dalších pár lístků do košíků a pak potichu promluvila: "Melissa officinalis. Snižuje horečku a tlumí kašel. Také pomáhá léčit nespavost." Otočila se a zabodla do žoldáka své tmavě modré, téměř černé oči. Snažila se mu svým jedovatým výrazem naznačit, že ji vyrušuje z důležité práce. Na žoldnéřově tváři se mihl výraz naprostého pohrdání a odporu a pak skrze zaťaté zuby procedil: "Žádá si vás Abatyše." Oslovení zaznělo obzvláště potichu a muž se při jeho vyslovení tvářil, jako by se dávil.
"Děkuji, vyřiďte prosím matce představené, že do špitálu přijdu hned, jakmile se převleču a usuším dnes nasbírané byliny. Mohu se jen zeptat, čím trpí pacient, abych věděla jaké byliny přichystat?"
"Ty své květinky nebudeš potřebovat ani čisté věci. Bohatě stačí tvoje přítomnost, ty čarodějnice!" Zasyčel a ani se nepokoušel pokračovat ve zdvořilém duchu. Isilme sebou lehce škubla, pak se beze slova zvedla a zamířila k místu, kde k nebi hrdě vzhlížela kostelní zvonice.
Špitál, byla kamenná budova těsně přiléhající ke kostelu, s několika řadami postelí a nabílenými stěnami, které zdobily jen kříže, či umě vyvedené kresby svatých. Isilme to místo milovala a zároveň nenáviděla. Nenáviděla zápach špinavých těl a mokvajících ran, který nepřehlušila ani aromatická vůně bylin, ale nejhorší byla krev, která přiváděla Isilme do mdlob. Na druhou stranu milovala pocit, že zde může někomu pomoci a ten zvláštní klid a všeobecné soucítění, které se vznášelo ve vzduchu.
Zadýchaně doběhla ke dveřím špitálu a opřela se zády o kamennou stěnu. Není to nic špatného, jen zachráním lidský život. Uklidňovala sebe samu a clonila si tvář před ostrým slunečním svitem. Vzala za kliku a otevřela dveře špitálu. Okamžitě začala mělce dýchat ústy, aby se uchránila před nepříjemným zápachem. Spolu s ní pronikl za kamenné stěny i zbloudilý sluneční paprsek a ozářil tak děsivě působící scenérii. Na lůžkách se kroutili nemocní, někteří v očividných bolestech a mezi nimi jak černé stíny procházely řeholnice ve svých černých šatech. K Isilme dolehlo hlasité úpění ženy s otevřenou ránou na paži. Při pohledu na krev prýštící z rány a kost, která byla zřetelně vidět na jejím dně, se Isilme nepříjemně svíral žaludek.
Rychlým krokem zamířila na opačný konec špitálu a ignorovala všudypřítomné sestry, které se při pohledu na ni křižovaly. Překonala potřebnou vzdálenost a jako už mnohokrát předtím měla pocit, že se ocitla na úplně jiném místě. Zde na konci špitálu byli ukládáni ti lepší. Jinými slovy ti, kteří byli bohatší a při nedělní mši štědře přispívali do kostelní pokladnice.
Nacházela se zde prostorná lůžka, která oddělovaly zástěny tak, aby měl každý z pacientů své soukromí.
" Tak tady jsi. Druhá řada, třetí postel z leva. Jedná se o obchodníka se svatými relikviemi. Nemusím ti snad říkat, jak by mohlo jeho úspěšné vyléčení kostelu prospět?" Zachraptěla stará Abatyše, která svou tváří a vystupováním připomínala vzteklého buldoka.
"Rozumím, matko představená. Jaká choroba ho trápí?" Isilmin hlas zněl mrtvě a melancholicky.
"Má nemocná játra."
"Ale matko, vždyť jsou tu mnohem vážněji nemocní a sama uznáte, že jeho nemoc pramení čistě jen z jeho opilectví," oponovala Isilme a na chvilku se v její tváři objevilo něco jako známka emoce, "vždyť jsou zde mnohem vážněji nemocní!"
"Ale dítě mé drahé," promluvila Abatyše s předstíranou laskavostí, " pokud mezi těmi chudáky nalezneš někoho, kdo by mohl proslavit či zvelebit tento dům páně, tak ho uzdrav. Ale teď dělej svou práci!" Isilme se odvrátila od Abatyše, jejíž milý úsměv skrýval tolik prudkého jedu, jako pouštní kobra a zamířila k nemocnému. Prase jedno nechutné, pomyslela si při pohledu na hromadu tuku, která se schvěla, na kovové, nyní křehce působící posteli. Jen s velkým odporem vzala pacienta za ruku a zavřela oči. Okamžitě ucítila špatnou energii, která se hromadila kolem nemocného. Tato aura nezpůsobovala nemoc, jen ji symbolizovala. Isilme již dříve přišla na to, že stačí tuto energii vyčistit a choroba zmizí. Právě magická moc ji odlišovala od ostatních. Proto k ní všichni vysílali pohrdlivé a nenávistné pohledy. Byla nechtěná, ale potřebná. Isilme neuměla jen léčit. V dobách sucha dokázala vyvolat déšť, přinutit obilí růst, stromy mít plody, naslouchala hlasu větru, který ji šeptal o blížících se bouřích a i přes svůj odpor k nim, vesničany vždy varovala. Knížata za ní chodili, aby vnutila loveckým psům jejich vůli. Uměla ovládat Niaky, bytosti s kouzelnou mocí, které na sebe braly podobu zvířat, a symbolizovali nějakou sílu nebo věc. Isilme svou moc nepoužívala, jedině ve výjimečných případech na žádost vesničanů. Když o tom tak přemýšlela, nejspíše by po těch letech, kdy za každý záchvěv nadpřirozené síly, dostala výprask, nedokázala svou moc, kromě léčení, vůbec použít.
Vzpomněla si, jak si ji kdysi dobírali synové zdejších sedláků. Tenkrát jí bylo teprve sedm, ale lidé s ní zacházeli jako s nebezpečnou bestií. Ti spratkové po ní tenkrát házeli kameny. Vzpomínala si na jejich zvonivý dětský smích, v němž zaznívala nepatřičná krutost. Jejich matky vše pozorovaly zpoza záclon a ani jedna nevypadala, že se chystá vyběhnout z domu a učinit tomu přítrž. Isilme si tenkrát na pomoc zavolala Temného Niaka, démona který měl podobu černého hada velikého jako vlk a šířil kolem sebe strach. Chlapci při pohledu na Niaka málem vypustili duši a s popelavými tvářemi utekli. Tenkrát měla poprvé pocit nespoutané radosti, bylo to malé vítězství. Toho večera dostala zatím svůj nejhorší výprask. Celé tělo měla poseté modřinami, šrámy a určitě se našlo i několik naražených kostí. Od toho dne přestala svou moc používat. Stala se normálním člověkem, a až na občasné léčení nekouzlila. Naučila se neprojevovat na tváři žádné emoce, aby zbytečně nedráždila vesničany. Při práci ve špitálu také zjistila, že i přes své nadání, nemůže vystát krev.
Naposledy zkontrolovala auru pacienta a pak s obrovskou radostí konečně pustila ruku toho nechutného prasete. Otevřela oči a pomalu k ní opět začaly doléhat nářky a pláč nemocných.
"Slyšela jsem, že to má na svědomí upír. Chudák ženská, taková poctivá, dvě děti na krku. Prej v ní nezbyla ani kapka krve." Ozvalo se za zástěnou chraptivé mumlání staré Caluminové, protivné stařeny s uslzenýma očima a šedými vlasy. Klevety a šokující, ještě neotřelé (mnohdy nepravdivé) zprávy, to byla její vášeň a nejspíše i jediný koníček. Často chodila navštěvovat špitál, protože se zde dalo nalézt mnoho šťavnatých informací. Tu si chodí nezbedná ženuška pro byliny proti početí, i když má manžela na daleké cestě, tam zas přivezou nebohé oběti loupežníků, které přežily. Z práva ke zprávě, pomluva k pomluvě, a za chvílí vědí všichni ve vesnici o aférách svých sousedů a o děsivých mordech v Šibeničním lese.
"Slyšela jsem, že nebyla jediná. O novoluní zaútočil upír na zlatnického učedníka. Uprostřed noci na hlavní ulici. Nikdo nic neviděl, ani neslyšel. Našli ho až ráno, studeného a se spoustou krys." Ozval se hlas jedné ze sester. Isilme se otřásla. Nejspíše za to mohla aura strachu, která k ní v silné koncentraci proudila od dvou žen. Rozhodla se déle neotálet a urychleně opustila špitál. To co lidé neumí vysvětlit, či vyřešit, rádi svádí na ty, kteří jsou odlišní. Pokud nedopadnou skutečného upíra, o čemž dost pochybovala, bude jen otázkou času, než ji začnou lynčovat. Stane se obětním beránkem, na kterém si vesničané vybijí svůj strach a hlavně vztek, vztek který je hlodá, protože nebyli schopni ochránit své blízké.
Ve svém spěchu si ani nevšimla muže, který se zaujatým pohledem šedých očí, pozoroval její vzdalující se postavu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pavla Pavla | 8. července 2011 v 19:05 | Reagovat

pokračuj docela se mi to líbí :-)

2 Zuzka Zuzka | 9. července 2011 v 9:23 | Reagovat

A zase souhlasím s Pavlou!!! :-D  :-D  :-D

3 evuska evuska | E-mail | 9. července 2011 v 13:10 | Reagovat

Myslím že kdybych byla na jejím místě tak bych odešla protože tohle je nehoráznost co kvůli všem ostatním protrpěla a ještě jim má pomáhat zvelebňovat kostel no fuj (jinak myslím že dělá správnou věc když léčí ostatní ale ne kvůli bohatství nebo úplatkářství to se mi protiví :-? ) je to skvělá povídka a myslím že není vůbec na škodu když k tomu přidáš delší úvod aspoň to bude víc napínavé akorát bych možná podotkla že (aspoň je to můj názor) tam  máš málo odstavců takže se to hůř čte jinak se mi to moc líbí a moc se těším na další díl ;-)  :-P

4 anny anny | 9. července 2011 v 18:43 | Reagovat

jsem docela zvedava, zatim se to vyvíjí docela dobre. uvidim co mi rekne další díl :-)

5 kimilianka kimilianka | 9. července 2011 v 19:23 | Reagovat

hmmmmmmmm to vypadá velice zajímavě....ten námět je fakt super, můžu tě jen podpořit ;-)  :-D  :-D

6 Yuuki a Lucy Yuuki a Lucy | 12. července 2011 v 20:08 | Reagovat

je to vážně dobrý si šikula
doufáme že další kapča tu bude brzo :-D

7 Trista Trista | 13. července 2011 v 19:29 | Reagovat

woow, tak naozaj je to zaujímavé :) som zvedavá na pokračovanie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama