Autorka→ daniella12345678@gmail.com
"Nelez pořád za mnou!" zabouchla Damonovi dveře před nosem, ale taky mě mohlo napadnout, že se ho tímhle nezbavím. Najednou se totiž objevil vedle mě.
"Jak ses sem dostal?!" zeptám se ho nevrle. Damon se vesele usmál a zeptal se mě:
"Elyss, mně to můžeš říct, zavírala jsi někdy okna?" začíná mi být do pláče…to ty živly.
"Naposledy ti říkám, vypadni." Pronesla jsem tiše. Damon se ale pořád usmívá. No co, měl by mít zdravotní pojištění. Rozpřáhnu ruce a vyšlu k němu oheň. Oheň ho obklopí a já s potěšením sleduji, jak mu z tváře mizí úsměv. Podívám se mu do očí a pronesu:
"Odejdi." Použila jsem nátlak, který je díky mé moci éteru velmi silný, takže mi nemohl vzdorovat. Ale spletla jsem se, jen se vítězoslavně usmál.
"Elyss, nátlak na mě nepůsobí." To jsem se taky mohla dozvědět dřív a neplýtvat na něj svým duševním zdravím. Přestala jsem udržovat kolem Damona ohnivý kruh, protože jsem už byla velmi oslabená. Je mi totiž teprve devatenáct a používání všech pěti živlů mě strašně vyčerpává. Damon mě pronásleduje protože je nadšený, že objevil dalšího upíra. Ano, jsem upír, ale jiného druhu, což si teď Damon (pokud není úplný dement) domyslel. Aaaaargh. Teď už se ho nezbavím, a navíc mám pocit, že se mě čím dál více zmocňuje temnota éteru. Ten je nejhorší, protože vysává svou sílu z majitele, který se tím pádem potom stává cvokem, a navíc pokud vidím někoho zraněného, mám nutkání ho použít. Ostatní živly"jenom"přináší únavu. Stojím v chodbě svého domu (díky éteru mi ti lidé vilu prodali jen za tři tisíce) a dojde mi, že mi tam Damon šlape po koberci,
"Aspoň se zuj." Sama se zuju a když se zvednu, zjistím, že na mě Damon nevěřícně zírá. Můj výraz asi mluví za vše, protože něco zamručí, dojde k botníku a zuje se. Já jdu do svého pokoje, který je v prvním patře. Ale než stihnu vystoupat schody, Damon mi zatarasí cestu.
" A kde budu bydlet já?" zeptá se mě nevinně. Dobrá otázka.
"V kůlně?" Odvětím s úsměvem, odstrčím ho, vystoupám několik dalších schodů když se přede mnou zase objeví onen nezvaný host. Chtěla jsem ho v tu chvíli seřvat, ale zakopla jsem a začala se přibližovat ke schodům, ale Damonova ruka mně zachytila v pravý čas. Když jsem už stála na svých nohou, Damon se ušklíbl a pronesl:
"Ó, gravitace, ty nemilosrdná mrcho." Zamračila jsem se na něj a dovystoupala zbytek schodů. Vydala jsem se ke dveřím, za kterými byl můj pokoj, ale Damonova ruka mě chytla za rameno.
"Takže, kde budu bydlet?" Vykroutila jsem se mu a ukázala na dveře svého pokoje:
"Tady já," ukázala jsem na dveře vedle, které vedly do pokoje pro hosty ", tady ty." Podívala jsem se do jeho modrých očí.
"Ještě něco, a kde bude můj bratr?" Stefan byl na rozdíl od Damona normální, proto jsem si ho oblíbila a nabídla mu bydlení.
"Nestarej se, ten tu už bydlí." Damon nasadil masku hráče pokeru a přitáhl si mně do náručí. Pohladil mně po mých krátkých, hnědých vlasech a políbil mně. Byla jsem v šoku a dala mu facku. Pořádnou. Klopýtl, přestal mně líbat ale nepustil mně. Éter se projevil.
"PUSŤ MĚ, VYPADNI!" Zařvala jsem na něj. Damon mě ale nepustil, tak jsem ho nechala hořet. Pustil mně a svíjel se na zemi. Vychutnávala jsem si jeho bolest, jeho bezmoc a… Někdo mě od něj odtrhl. Damon už nehořel, ale byl v šoku. Vztekle jsem se otočila na toho troufalce, který se opovážil mně přerušit v trestání toho prasete. Zadívala jsem se do zelenošedých očí. Stefan. Při pohledu na něj mi došlo co se stalo, vytrhla jsem se mu a utekla jsem do svého pokoje. Zamkla jsem, aby se ke mně nikdo nedostal a já mu nemohla nijak ublížit. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou- už zase jsem dovolila aby mně éter ovládl. A kdyby Stefan nezakročil, mohla jsem Damona zabít. Při té myšlence jsem se otřásla. Samozřejmě, že si za to Damon mohl sám, ale já jsem byla šťastná, když jsem viděla jeho utrpení. Nešťastná jsem si lehla na postel mezi všechny své polštáře a popadla jsem plyšáka, který vypadal maximálně na tři roky stáří, ale ve skutečnosti jsem ho měla už patnáct let. Byl to Simba, lvíče ze lvího krále, které jsem dostala k Vánocům. Přitiskla jsem k němu obličej a rozplakala se. Nevím, jak dlouho jsem brečela, ale někdo mně začal hladit po zádech. Stefan.
"Stefane, běž pryč, ať ti taky neublížím." Odsunula jsem se od něj.
"Elyss, byl to éter, s tím nemůžeš nic dělat." Vzal mě do náruče. Podívala jsem se na něj.
"Můžu za to já. Neměla jsem se nechat vyprovokovat a už na začátku jsem ho měla poslat do spát do kůlny, nic z tohohle by se pak…" Stefan mě políbil a já ucítila touhu, jak mi proudí celým tělem, tam, kde se mě dotýkal vykresloval žhavé cestičky. Polibek jsem mu oplatila a ucítila, že prožívá to samé. Políbila jsem ho ještě jednou a pak se odtáhla a objala ho.
"Stefane, já…" Položil mi prst na rty.
"Miluju tě od prvního dne, co jsem tě uviděl." Pronesl potom. Stefana jsem potkala před třemi měsíci, když se snažil zbavit Damona. Skvěle jsme si rozuměli, a náš vztah se vyvíjel postupně v něco hlubšího, než se před týdnem objevil Damon.
"Já tebe taky…"zašeptala jsem. Po chvíli jsem ale dodala: "Ale neměl bys. Jsem nebezpečná a…" Stefan mi skočil do řeči:
"Jsi silná a mocná. Dostala jsi vyjímečný dar." Podívala jsem se mu do očí a zavrtěla hlavou.
"To není dar. To je prokletí!" Začínali se mi zavírat oči. Potřebovala jsem krev, ale kvůli Damonovi jsem se nemohla nikam dostat, aniž by mně nepozoroval. Stefan poznal co potřebuji, a podal mi ruku. Normálně bych ho odmítla, ale byla jsem na pokraji zhroucení, takže jsem pouze zachraptila:
"Děkuji" a zakousla se do nabízené ruky. Protože jsem jiný druh upíra obsahují mé sliny látky způsobující rozkoš. Bolest tedy trvá jenom vteřinku a okamžitě ji nahradí touha a chtíč. Stefan to cítil, což jsem poznala podle toho, že se ke mně přitisknul a objal mně. Jeho krev sice pocházela z krve veverek, jezevců, tchořů (tfuj) a podobných zdrojů z lesa, ale chutnala úžasně povzbudila mně a když jsem cítila, že mám dost, odtáhla jsem se. Ještě jsem olízla ranky po mých špičácích, aby přestali krvácet. Objala jsem Stefana a zašeptala mu:
"Děkuji." V tom se za mnou ozval rozpačité odkašlání. Otočila jsem se a uviděla Damona. Zasyčela jsem na něj a vstala. Vydala jsem se k němu a pohlédla na něj s nenávistí v očích.
"Ty si ještě troufáš sem přijít?" uznávám, zbytečná otázka vzhledem k tomu že přišel. Ušklíbl se. A to byla poslední kapka. Podívala jsem se na Damona a řekla mu: "Není to dar, je to prokletí!" Potom jsem nadpřirizenou rychlostí utekla do lesů, které obklopovali vilu.


hm tak jsem se dočkala hodně brzy, tak rychlý jsem to ani nečekala. Každopádně je to moc pěkný, těšim se na další díl
