3. července 2011 v 12:22 | Aranel van de´Corvin
|
Slibovaná kapitola je tady a doufám, že se vám konec bude líbit limit je jako vždy 41 komentů...
Svět je místo, které se nedá popsat slovy, ale kdybych ho měla popsat, tak bych nejspíš řekla, že není nic rozmanitější než svět. Ať už se rozmanitost projevuje u zvířat, rostlin nebo dokonce lidí. Sice nejsem nijak stará, ale z mého osmnáctiletého výzkumu jsem přišla na to, že existuje i několik druhů lidí. Vzdělaní učenci tomu říkají individualizace, kdy se člověku v určitém věku utváří osobnost. Ale proč to tady všechno říkám? Každý člověk má nějakou "osobnost", některého člověka odhadnete na první pohled a někoho musíte pozorovat déle. Tentokrát jsem se zaměřila na "osobu", která si říká Arya. Došla jsem k závěru, že Arya má jediné štěstí, že je elfská princezna. Protože kdyby nebyla, tak po ní první elf hodí cihlu. Nikdy v životě jsem neviděla namyšlenějšího člověka- a to jsem ve společnosti Murtagha. Ale proč takový monolog hned v úvodu? Jako správný občan Alagaësie jsem šla vzbudit Aryu, když jsem uslyšela divné zvuky. Okamžitě jsem dostala vynadáno, proč budím veleváženou princeznu. Když Arya zvětřila, že je něco špatně, tak mě odstrčila a následovala Murtagha. Eragona jsem už ani budit nemusela, protože Arya po něm cestou hodila svoji láhev s vodou.
" Pst," sykne na mě Arya, jako kdybych chtěla něco říct. Nejradši bych k ní přiskočila a poklepala jí na čelo, jestli je normální. Celá tahle událost se odehrávala pár sekund, ale mě to přišlo jako pár minut. Než jsem se stihla otočit na Murtagh a zeptat se, co se děje, tak se začal ozývat řinkot mečů. Začala jsem hledat aspoň nějaký klacek, kterým bych se v případě nouze mohla bránit, ale jak na potvoru tu žádný nebyl, což je docela ironie, protože se právě nacházím v lese- alespoň jde vidět, že jsem to dříví opravdu pečlivě sbírala, ale to bude asi tím, že se mi nechtělo moc do lesa, tak jsem sbírala klacíky v okolí. Občas bych si za svoji lenost nakopala do zadku. Hlavně, že ta "elfská nádhera" má rovnou dva meče. Uviděla jsem kámen, který se válel kousek od mých věcí. Aspoň něco.
" Kohopak to tady máme?" ozve se za mnou, na můj vkus až moc úchylný hlas. Neváhám a hodím po něm kámen, co držím v ruce. Kámen prolétl okolo úchyla a trefil jeho kolegu, který právě přicházel- tomu se říká štěstí v neštěstí. Není čas na hledání nového kamene a opětovného minutí cíle. Vytáhla jsem z ohniště klacek, který na vrcholu hořel a začala jím nebezpečně mávat, abych svého protivníka vyděsila. Myslím, že mi to šlo dobře, protože jsem byla vyděšená sama ze sebe. Chápejte, já a hořlavé věci nejdeme k sobě.
" Tohohle se mám jako bát?" zasměje se. Dobře možná to až tak moc děsivý není. Ale toho zajíce v křoví jsem vylekala docela slušně. Muž se ke mě začal přibližovat. Přisahám, že jsem viděla, jak slintá. Bože, muži! Nechte je dva dny bez sexu a přefiknou cokoliv- klidně i Joanu. Když už je jenom kousek ode mně, tak se rozmáchnu klackem, ale protivník ho sevře ve své ruce.
" Máš sílu, jako moucha."
" Nekecej." Tentokrát jsem zvolila jinou metodu a kopla ho vší silou mezi nohy. Muž se okamžitě chytl za intimní partie a začal nadávat. Využila jsem příležitosti a běžela jsem najít někoho z těch idiotů, co tu jsou se mnou. Našla jsem je hned. Každý byl zaměstnaný nějakým úchylem. Kousek ode mně jsem konečně našla pořádný klacek, kterým bych někomu mohla urazit hlavu a zároveň ho unesu. Murtagh si mě všiml skoro okamžitě a strachem vytřeštil oči. Nevím, jestli se bál o své zdraví, když viděl, co držím v ruce nebo o ostatní své kolegy. Všimla jsem si, že mezitímco Arya bojuje, tak se k ní zezadu blíží další muž. Nejspíš mi úplně přeskočilo, protože jsem běžela k tomu chlápkovi a klackem ho přetáhla přes hlavu. Právě jsem Aryi ušetřila pěkný zranění, za což si budu chtít za pár minut nakopat prdel, zase. Arya se vylekaně otočila za sebe, připravena k dalšímu úderu, ale když si všimla, že jsem toho chlapíka uzemnila za ni, tak si jenom něco zamručela a šla pomoci ostatním. Když protivníci vycítili, že tady prohrají, tak se začali pomalu stahovat.
" Vezmete tu modroočku! Ať nejdeme s prázdnou," zavolal nějaký hlas ze stínu. Chvíli jsem tam stála a přemýšlela, kdo má modrý oči. Bohužel jsem dospěla k závěru, že to budu já a dala jsem se na útěk, který trval celý čtyři vteřiny, než mě někdo chytil- zlepšuju se. Chytil mě zezadu, takže možnost, že bych ho kopla mezi nohy byla vyloučená. Začala jsem jít po jeho hlavě, ve snaze najít oči. Trochu zákeřný, ale mě jde o život. Konečně jsem našla svůj cíl, ale povedlo se mi škrábnout jenom jedno oko. Muž vztekle zasyčel a sevření povoliv. Vyškubla jsem se a spadla ne zem. Jakmile jsem dopadla, tak po mě začaly šátrat další ruce. Byla jsem připravena k dalšímu útoku, ale tenhle stisk byl pevnější.
" To jsem já," zašeptal mi Murtagh do ucha a mě se ulevilo. Ještě jeden odvážlivec se mě pokosil dostat, ale Murtagh ho srazil k zemi. Potom se všichni rozběhli do lesa a nás nechali na pokoji.
" Už mě můžeš pustit," informovala jsem Murtagha, který mě pořád pevně držel.
" Jo, jasný." Podívala jsem se po ostatních. Všichni byli v pořádku, bohužel i Arya.
" Kdo to byl?" zeptám se, když nikdo nic neříká.
" Nejspíš zloději, kteří číhají v lesích na svoji oběť. Tohle určitě nebyli vojáci."
" Měli bychom vypadnout. Mohli by se vrátit," zavelí Arya.
" Myslíš, že poznali, že jsme jezdci?" zeptá se potichu Eragon Murtagha.
" Ne, byla tma a navíc jsme nepoužívali kouzla a ani neviděli draky." Začali jsme si balit věci a připravovat se k odletu. Dneska se asi už nevyspíme.
Let byl takový jaký jsem předpokládala. Ospalý. Letěla jsem zase s Murtaghem, protože Arya chtěla být za každou cenu s Eragonem, proč to nevím a ani to vědět nechci. Jediná věc, díky který mi na tváři zůstává úsměv je pohled na Eragona, který spí v Aryině náručí a Arya se jako "alfa samec" tyčí nad Eragonem a pevně ho svírá, aby nespadl. Nebyla jsem jediná komu pohled na spícího Eragona, vyvolal na tváři úsměv. Murtagh zadržoval smích pokaždé, když se na něj Arya otočila a Trn raději přidal, abychom jejím pohledům nemuseli čelit až do rána. Po dvou hodinách letu se i mě začaly klížit víčka a byla bych vypadla ze sedla, kdyby mě Murtagh nedržel. Teď musí Trn letět v klidu! Kdyby vyváděl jako ve dne, tak by mi strach nedovolil usnout, ale teď v noci si v klidu plachtí po obloze.
" Klidně spi, ráno tě vzbudím," řekne Murtagh, když si všimne, že usínám, ale za každou cenu se tomu snažím zabránit.
" V pohodě, já mám energie na rozdávání," své slova jsem stvrdila zívnutím.
" Sluší ti to, když lžeš," zašeptá mi Murtagh do ucha a já jako na povel zrudnu, jak rajče. Zrovna jsem chytala stejný odstín jako Trn, když jsem ucítila jak mi zastrkává pramen vlasů za ucho. První moje myšlenka: úchyl! Dělala jsem, že jsem to, co řekl přeslechla, ale Trn se po mě ještě otočil a čekal, co na to řeknu.
" Radši se koukej na cestu," zavrčela jsem směrem k Trnovi. Murtagh se něčemu potichu zasmál. Určitě si povídal s Trnem a mám takový pocit, že vím okolo čeho se jejich konverzace točila. V jednu chvíli jsem se chtěla zeptat, co je tady vtipného, ale nakonec jsem si to rozmyslela, protože by mi mohli odpovědět...
" Co je?" zeptám se Murtagha, když se Trn začne otáčet, aby mohl letět po boku Safiry.
" Arya se chce znovu utábořit, abychom si alespoň na pět hodin odpočinuli."
" Spíš, aby si ona odpočinula od Eragona," dodám potichu pro sebe, ale Murtagh mě slyšel a potichu se zasmál.
" Mě by to nevadilo, kdyby na mě někdo ležel..." Nechá větu nedokončenou a významně se na mě podívá.
" Třeba kdyby na tobě ležel Eragon?" nadzvedla jsem nechápavě jedno obočí, i když jsem věděla na koho narážel.
Arya si nakonec vydupala svou, zase. Nejradši bych jí něčím přetáhla, ale v tom mi brání hned dvě věci. Není čím a Eragon by mě nejspíš zabil. Slezli jsme z draků a začali připravovat ohniště a deky na spaní. Tentokrát měl držet hlídku Eragon, protože Arya došla k názoru, že je nejvíce vyspaný, takže nebude problém, aby hlídkoval. Chudák Eragon nevěděl na co naráží, ale Murtagh mu to s radostí všechno vylíčil, včetně toho jak se válel Aryi po poprsí. Chlapi jsou prasata.
" Jdu pro dřevo, Ellie jdeš se mnou?" zeptá se mě Murtagh, potom co Eragonovi vylíčil jeho výlet na Aryině poprsí.
" Ehm, spíš ne..."
" Ale jo," hodí po mě významný pohled.
" Nechápu, proč se mě vůbec ptáš," prohodím, když okolo něho procházím.
" Je to slušnost," usměje se. Bezmyšlenkovitě jsem začala sbírat větve. Murtagh byl potichu, což mě tak trochu zaráželo. Proč tedy chtěl, abych šla s ním, když tady za mnou chodí jako vycvičený pejsek?
" Jak se máš?" zeptá se z ničeho nic.
" Cože?" otočím se na něho. Slyšela jsem dobře? On se mě TEĎKA ptá jak se mám?
" Ptám se, jak se ti daří?"
" Ujde to, díky za optání," řeknu s podezřívavým tónem.
" Ty se zlobíš?"
" Ne."
" Ale chováš se tak."
" Nevšimla jsem si."
" Už jsem se ti omluvil. Žárlil jsem na mého bratra a nebyl jsem sám..." Poslední část mě velice zaujala a dala jsem se do dlouhého rozjímání o tom, kdo ještě žárlil... Kecám. Na přemýšlení jsem moc unavená, takže jsem se to nenápadně snažila dostat z Murtagha, teda jestli slovem "nenápadně" vezmeme v úvahu větu: A kdo ještě žárlil? Je noc a já odmítám přemýšlet.
" A co za to?" A už je to tady. Důvod pro tuhle celou šaškárnu s dřevem.
" Nezbiju tě?"
" Tak to by byl opravdu krutý trest," řekne ironicky. Protočím oči a pokračuju v hledání. Murtagh jde chvíli potichu za mnou, ale pak začne zase konverzovat. Tentokrát už jsme přešli od fráze "jak se máš?" k frázi "chtělbyjsemseomluvit". Murtagh mi vylíčil, jak přišel na to, že jsem s Eragonem nic neměla. Ukázalo se, že Trn je pěkná keliška a celou naši opileckou scénu pozoroval z povzdálí. Což by vysvětlovalo Trnovi narážky na sumce. Údajně mi u vody nějak hráblo a začala jsem pokřikovat, že z vody vylezou sumci a všechny nás umlátí ploutvemi. Nechápu, proč se mi do podvědomí pořád cpou ryby! Prvně ten sen se štikami a teď sumci? Bože, rybu nechci už nikdy vidět!
" Ale prý se tě Eragon snažil před vetřelci zachránit," smál se dál Murtagh. Já jsem jenom zarytě mlčela a střídavě bledla a červenala se.
" Nakonec jsme se s Trnem shodli, že v takovým stavu byste si s Eragonem na sebe ani nelehli..." Moc dobře jsem věděla, proč nechci znát podrobnosti z té noci a přála bych si, abych je neznala. Čím víc toho vím, tím víc jsem vyděšená. Počkala jsem až se Murtagh dosměje a pak šla zase zpátky do tábora, odnést dřevo a nacpat Trnovi do zadnice rozžhavený klacek. Murtagh mě ale kousek od tábora zastavil.
" Opravdu nechceš vědět, kdo ještě žárlil?"
" Chci."
" Dobře, ale nejprve mi dáš pusu, kterou jsi mi slíbila tehdy u potoka." Tušil jsem, že to vytáhne, ale pořád jsem tajně doufala, že na to zapomene.
" Tak moc to vědět zase nechci." A navíc na to přijdu sama. Když jsem přišla do tábora, tak Arya už spala a Eragon, jako poslušný chlapec, držel hlídku. Lehla jsem si na svoje deky a koukala do ohně. Naproti mě seděl Eragon a sem tam se kouknul na Aryu, jestli doopravdy spí. Plápolající oheň mě začal uspávat a jak to tak bývá, když je člověk v polospánku, začaly se mi v hlavě honit nesmyslné myšlenky. Chvíli jsem myslela na moji rodnou vesnici, pak na hrad, Vardeny, jezdce a nakonec moje ospalá a unavená mysl zabloudili k Aryi. A potom mi to konečně trklo. Tušila jsem, že Eragon je zblázněný do tý dlouho-ušatky, ale že by i naše velevážená výsost měla srdce? Alespoň by to vysvětlovalo náhlý odpor, který se začal projevovat " po té noci". Neříkám, že mě předtím milovala. Někdy si lidé prostě nepadnou do oka a to je přesně případ můj a Aryi. Otočila jsem se na druhý bok a šla se podívat do říše snů, kde už na mě určitě dlouho čekají.
Nebyla bych to já, kdybych se v noci nevzbudila a nedostala infarkt. Cítila jsem, že ležím na něčem tvrdém, nejspíš na kameni, tak jsem se nadzvedla, abych se toho mohla zbavit. Když jsem otevřela oči, tak jsem uviděla Murtagha, který seděl kousek od mně a koukal na mě. Málem mě trefil šlak, protože měl obličej asi pět centimetrů od mého.
" Mám hlídku," informoval mě celkem zbytečně.
" Nepovídej, na to bych nepřišla." Konečně se mi podaří vylovit z pod deky šutr, který mi udělal díru do zad. Znovu jsem se přikryla a snažila se usnout. Opravdu jen snažila. Cítila jsem na sobě Murtaghův pohled, který mě až k smrti vytáčel.
" Můžeš přestat na mě civět?"
" Můžu," kývne hlavou a dál se na mě dívá.
" A uděláš to?"
" Ne." Dobře, tak ať si čumí. Mě to vůbec nevadí. Přikryju si hlavu dekou, aby na mě neviděl, ale ani nestihnu zavřít oči a on stáhne deku níž.
" Neměl bys hlídat? Co kdyby někdo přišel?"
" Tak bych ho slyšel."
" Ellie?" zašeptá, když už nic neříkám.
" Ellie?" Jestli to nepoznal, tak se tady snažím spát. Nechápu, proč jsme měli pauzu na odpočinek, když mi stejně Murtagh nedá pokoj ani ve spánku.
" Ellie?" Schválně kolikrát to ještě řekne. Ležela jsem a poslouchala, jak pořád opakuje "Ellie", ale po dvaceti "Ellie" najednou přestal. Cítila jsem, jak se zvedá. Myslela jsem si, že odešel k ohni, ale za nedlouho jsem ucítila, jak si lehá vedle mě. Teda doufám, že je to on. Eragon je tuhej, jako ten králík, kterýho jsme měli k obědu a Arya by se ke mě přiblížila jedině s klackem v ruce.
" Mu-" chtěla jsem začít protestovat, ale on mi přiložil ukazováček na rty. Tohle se mi vůbec nelíbí.
" Co to děláš?" zašeptala jsem, když jsem setřásla jeho ukazováček.
" Jdu si pro to, co jsi mi slíbila." Chtěla jsem říct něco na svoji obranu, ale jakmile jsem pootevřela rty, tak jsem ucítila jeho rty na mých. Byla jsem v šoku a nevěděla jsem, co mám dělat a hlavně, jak reagovat. Kopnout ho? Oplatit mu to? Vyškrábat mu oči? Nevím, co se přesně událo, ale můj organismus se nějak splašil a začal produkovat určité hormony, který zrovna nepotřebuju. V důsledku zvýšené produkce pohlavních hormonů jsem mu polibek začala opětovat a vůbec jsem si neuvědomovala následky, který tahle situace bude mít. Když si Murtagh všiml, že spolupracuju, tak mě začal líbat víc vášnivěji, předtím jenom zkoumal, jestli mu jednu nevrazím, když to zkusí. Cítila jsem se jako ve snu, když jsem Murtagha objala okolo pasu a druhou rukou mu vjela do vlasů.
" CO TO TADY DĚLÁTE?!" zaječel nad námi pisklavý hlas, jehož vlastníkem je bezpochyby Arya. Ou jé, tady se to začíná pěkně rozjíždět.
" Neměl bys hlídat?" řekne, když se jí podaří více uklidnit.
" Já hlídám Aryo," odpoví v klidu Murtagh.
" Opravdu? Tak co tady v tom případě děláš s touhle..." Zatvářila jsem se nejspíš dost výhružně, protože Arya poslední slovo nedořekla, i když mi je jasným, co chtěla říci. Připomeňte mi, proč jsem ji zachraňovala? Jak se říká: Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. A ani já nejsem výjimkou. A aby toho nebylo málo, tak mě ráno čekalo překvapení v podobě rybí snídaně. Fakt, super.
Wow, skvelá kapitola, vlastne ako všetky. Rýchlo ďalšiu, prosím.