15. července 2011 v 18:21 | Aranel van de´Corvin
|
Zvolejte Aleluja! Díkybohu je škaredě! Nikdy bych nevěřila, že za takový počasí budu vděčná. Už mi to v práci začalo jít na nervy. Chodila jsem každý den, ale víkend byl nejhorší-11 hodin denně v práci, co může být lepší?. To se na koupák navalilo skoro tisíc lidí a snad každej chtěl párek. Kdyby jste viděli, jak mě všichni s prominutím srali! Ten bufet máme na starosti dvě- já a kamarádka. Máme tam udírnu, kde udíme párky- vedle bufetu, pak tam točíme pivo, limonádu, děláme kafe- turek, rozpustný, 3 v 1, mauro..., pak tam prodáváme nanuky a další občerstvení- brambůrky, cigerety, prostě normálka, znáte to ne? A teď si představte ten šok, když ráno přijdete do práce a pípa na povi a limonádu nikde! Já jsem myslela, že mě odvezou. Večer u nás bylo Proti proudu, tak jsme si mysleli, že to někdo šlohl. Ale ve skutečnosti, to vzal náš šéf! No je tohle normální? Zavolal to až v deset hodin ráno a dovezl to o čtyři hodiny později, než to původně slíbil!!!! Lidi na NÁS byli nasraný, že není pivo. Když to teda dovezl, tak samozřejmě nebylo nachlazený, takže to dělalo pěknu....opět lidi na nás řvali. Do toho potom všichni chtěli párky a my jsme nestíhali udit, vařit kafe, točit pivo a limo a prodávat... do toho jsme potřebovali vybalit dlaší várku nanuků. A myslíte, že lidi měli pochopení...kdepak. Stáli u udírny a poklepávali nohou... a pořád se ptali " Už to bude?" Copak jsem kouzelník? Udění taky nějakou tu dobu trvá! Neumím lusknout prsty a vše je hotovo. No prostě děs. Zítra a v neděli jdu znova a pak se uvidí. Konec okecávání, užijte si další kapitolu.
P.S.: limit jako vždy, a nekontrolovala jsem chyby, takže se předem omlouvám
2 P.S.: Učte se, ať nemusíte pracovat s lidmi! Sednite si někam do kanclu, hoďte nohy na stůl a buďte v klidu...
Ráno mě vzbudila Arya s dost špatnou náladou. Dívala se na mě, jako na nějakou couru, která přefikne všechno, co chodí. Asi si myslela, že mě svým chováním nějak vytočí, ale bohužel jsem ji zařadila do skupiny lidí, který ignoruju, takže se žádný odezvy nedočkala. Když jsem se konečně vyhrabala spod peřiny, tak už všichni byli vzhůru a dělali snídani. Jak už jsem se zmínila, byla ryba. Mám takový tušení, že za naši rybí snídani může Trn nebo Murtagh. A právě v tuto chvíli mezi mnou a Eragonem vznikla "tajná" dohoda. Ona zase tak moc tajná nebyla, protože jak jsem se později dozvěděla, tak o ní všichni věděli... ale to předbíhám. Seděli jsme okolo ohně. Murtagh spokojeně dlabal rybu, Safira odletěla na lov, Trn po mě pokukoval a čekal, jestli tu rybu fakt sním a Arya šla do lesa, aby našla nějakou lepší snídani pro ni a Eragona. Když se Murtagh zvedl s tím, že jde na záchod a Trn odletěl za Safirou, tak jsem si všimla Eragonova zdrcujícího pohledu, který házel na nebožtíka rybu.
" Jestli chceš, tak si ji vezmi. Jsem ochotná sníst ten plevel, co Arya přinese," řekla jsem, když už jsem se nemohla dívat na to, jak jí tu rybu pohledem.
" Zbláznila ses?"
" Říká se to o mě," zauvažuju nahlas.
" Kdyby se Arya dozvěděla, že jím maso, tak mě uškrtí."
" Ryba není maso," mávnu nad tím rukou a cpu mu rybu do ruky. Hlavně, ať už je pryč.
" A co to teda je?"
" No, ryba... je ryba."
" Hm, jak hlubokomyslné," protočí oči Eragon.
" Fajn, když nechceš, tak nežer."
" Kdo říkal, že nechci?"
" Říkal jsi přece, že tě Arya zabije..."
" Jo, ale neříkal jsem, že si ji nevezmu."
" Mluvíme ještě pořád o rybě?" zeptám se, když se všimnu jeho zasněnýho výrazu. Tenhle pohled "jsem za sedmero horami a sedmero řekami" znám moc dobře a nic dobrého to neznamená.
" Samozřejmě, koho jiného bych si měl vzít?"
" To se ptáš mě? To by jsi snad měl vědět ty."
" To narážíš na Aryu?"
" Já na nikoho nenarážím." Nevíte někdo, jak jsem se od ryby dostali k tématu ženění?
" Ale jo..."
" Ježiši! Prostě sežer tu rybu a neprotahuj to!"
" Tak jo." Mezitím, co do sebe cpal rybu, jako kdyby týden nejedl, jsem musela hlídat, protože Eragon měl strach, že se odněkud vynoří Arya. Když dojedl, tak po sobě zametl stopy a nabídl mi jídlo, co mu zbylo od večeře. Výjimečně jsem porušila zásadu "nejez nic, co je zelený" a snědla hromadu zeleného lupení.
" Eragone?"
" No co je?"
" Máš ještě zbytky ryby na obličeji."
" Sakra, jdu se opláchnout," řekne a zmizí pryč. Během dvou minut přilítla Arya s hromadou "něčeho" v ruce. Předpokládám, že to bude snídaně, ale čert ví.
" Kde je Eragon?" vybafne na mě.
" Šel se umýt."
" Aha," sykne a odejde zase pryč. Co to mělo být?
" Arya zase nemá náladu, co?" ozve se z druhý strany. Leknutím jsem trochu nadskočila. Tady to je jako na náměstí za pravýho poledne.
" Ještě jsem nezažila, že by náladu neměla."
" Taky pravda."
" Našel jsem řeku, kde by se dalo vykoupat," začne mumlat Murtagh a u toho se přehrabuje ve svým oblečení.
" Proto jsem byl pryč tak dlouho, hledal jsem něco kde by se dalo vykoupat..." začne znovu, když nijak nereaguju. Prvně jsem se ho chtěla zeptat, kdy byl pryč, že jsem si toho nevšimla, ale nechtěla jsem proti sobě poštvat dalšího člověka, protože uznejme, že v naší malý čtyřčlenný skupině si moc vyskakovat nemůžu.
" Super, tak to ti... blahopřeji," řeknu, když se po mě pořád dívá.
" Ah! Copak ty to nechápeš? Dělám ti tady návrh, jestli nechceš jít se mnou."
" Jo, já vím. Ale ty jsi nejspíš nepochopil, že jsem tvůj návrh zamítla."
" Co?" No, dobrá, takovým tónem jsem to říkat neměla a možná jsem měla volit jiný slova.
" Já jen, že..." Eeh, kde je moje výřečnost, když ji potřebuji? Vší silou se snažím vymyslet konec věty, ale do hlavy se mi cpou myšlenky na okurky. Proboha, jak jsem začala myslet na okurky? Proč zrovna okurky? No jo, jasný... jsou zelený. To bude tou snídaní- ne počkat! Vymýšlím odpověď.
" Ty jen, že co?" zeptá se už trochu popuzeně Murtagh.
" Já jen, že jsem dostala chuť na okurky," řeknu váhavě, až to skoro zní jako otázka. Murtagh se na chvíli přestal šklebit a vypadalo to, že přemýšlí. Najednou se na jeho tváři objevil úsměv. Snažila jsem se dešifrovat, co ten výraz znamená a pak mi to došlo! A sakra, ona věta "mám chuť na okurky" mohla vyznít jako dvojsmysl. A podle jeho úsměvu mi je jasný, jaký význam mým slovům dal-jeho myšlenky se nejspíš točili jenom okolo jedný okurky, ehm. Bože, to je úchylný, jak si mohl myslet, že bych předložila takový návrh?!
" Ne! Já jsem chtěla jenom říci, že..." že, co? Že my myšlenky na okurky vnutil Eragon? To by vyznělo vážně úžasně.
" Že, co?" začal se nebezpečně culit. Sice jsem se neviděla, ale je mi jasný, že jsem byla červená až na prdeli.
" Prostě jsem chtěla říci, že to co se stalo v noci, byl jenom zkrat, jak z mý strany, tak z tvý."
" Hm, to bych neřekl."
" Murtaghu, mluv chvíli vážně!"
" Já nevím, kdo se tu začal bavit o okurkách..." Áaa!
" Víš co? Jdi napřed, já tě potom nějak najdu a promluvíme si." Tohle si totiž musím promyslet.
" Dobře," usměje se.
" Murtaghu,budeme jenom mluvit!"
" Jo, jasně," zavolá ještě přes rameno. Jak dlouho, že jsem vzhůru? Deset minut? Připadá mi to, jako věčnost. Rozhodla jsem se, že se trochu projdu, abych si provětrala hlavu. Přeci jen Murtaghovo chování stojí za přemýšlení. Nic si nenamlouvejme. Je to hajzlík, nebo jsem to o něm aspoň slyšela. Když jsem jednou byla v prádelně, tak si o něm dvě služky povídaly. O něm a jeho praktikám v posteli...a na jiných místech, kde se zrovna v určitou dobu s určitou dívkou nacházel.
" Aryo..." Slyším toho, koho si myslím, že slyším? Že by se Eragon prokecl o tom, že jedl maso. Slyšel jsem tichou odpověď. To nemůže mluvit víc nahlas? Popošla jsem kousek blíž, abych měla dobrý výhled na Eragona s Aryou. Nevím o čem si povídali, ale z ničeho nic se Eragon přitiskl k Aryi a dal jí pusu. Co si budeme povídat, čuměla jsem na to s hubou dokořán. Arya tam chvíli stála, jako zmražená, ale potom Eragonovi dala takovýho facana, že se málem rozstřelil o strom. Nezapomněla po něm hodit zničující pohled a odešla pryč. Nějak jsem zapomněla na to, že tam pořád stojím s otevřenou pusou a vyjeveně koukám na Eragona.
" Tak to bylo hustý," řeknu si spíš pro sebe, ale Eragon to bohužel uslyší.
" Co tady děláš?!" vyjede po mě Eragon.
" Já... jsem šla kolem a zamyslela se," odpovím naschvál provokativně.
" Strašně vtipný," zabrblá a jde pryč.
" Ne, počkej. Já se fakt zamyslela, ale to je fuk. teď vážně... CO-TĚ-TO-PROBOHA-POPADLO?"
" Já jen, že se to Murtaghovi povedlo, tak jsem si myslel, že se to třeba zabere i na Aryu."
" Co se mu povedlo?"
" Jak tě přeci v noci políbil!"
" Jak tohle zase víš?"
" Jeden ptáček mi to vyzvonil."
" Nech mě hádat. Byl ten ptáček nadrženej?"
" Jak se to vezme..."
" Já ho zabiju!"
Celé rozzuřená jsem dorazila na břeh řeky. Co si o sobě vůbec myslí? A proč "to" co se stalo v noci hned vytrubuje, jako kdyby to bylo Bůhvíco?! Nemusela jsem hledat dlouho. Uviděla jsem ho hnedka. Stál po pas v řece a umýval se. Samozřejmě, že jsem zase celá zčervenala, když jsem uviděla, jak je ve vodě nahý. Sice jsem neviděla jeho...vybavení, ale určitě se nešel vykoupat v kalhotách. A tak jsem tam stála, na břehu řeky a koukala se na jeho nahou hruď a u toho střídala všechny stupně červeně. Nakonec jsem zvolila tichý ústup. Počkám, až vyleze a potom mu řeknu, co si o něm myslím! Jenomže, jak na potvoru, pode mnou zapraskala větvička a Murtagh se po mě otočil s ďábelským výrazem. Otočila jsem se a šla pryč dřív, než toho budu litovat. O kousek dál mě doběhl.
" Stalo se něco?" zeptá, když se mu podaří zastavit mě.
" Ne, mělo by?" zeptám se jakoby nic.
" Dobře, v tom případě ti nebude vadit tohle," pokrčí rameny a políbí mě. Znovu. A znovu si to nechám líbit. Ani jsem si neuvědomila, že má na sobě jenom kalhoty. Toho, že nemá tričko jsem si všimla, až když mě přitiskl ke stromu. Dokud jsme se jenom líbali, tak jsem se nebránila, ale potom jsem ucítila, jak se mu ruka vkrádá pod moje šaty.
" Dost, měli bychom brzdit."
" Proč?" zeptá se aniž by přestával.
" Prostě to nechci." Na chvíli se zaseknul, jako by přemýšlel, jestli opravdu myslím vážně. Potom jeho ruka zase začala jezdit po mém stehně.
" Řekla jsem DOST!" A střela jsem mu takovou, že by mi i Arya mohla závidět. Nic neříkal, jenom si promnul tvář a dál se na mě díval. Odstrčila jsem ho pryč a utíkala, co nejdál od něho. Když už jsem nemohla utíkat, tak jsem se svalila na zem a začala plakat, tak jak už jsem dlouho neplakala. Jedna z mých zásad je nebrečet. Naposledy jsem brečela před dvěma lety, když... no to je jedno. Schoulila jsem se do klubíčka a brečela a brečela. Nesnáším chvilkový slabosti! Uslyšela jsem praskání větviček, jak se za mnou někdo "nenápadně" blížil. Snažila jsem se usušit si slzy, ale nešlo to, proto jsem si hlavu schovala mezi kolena a objala je rukama. Slyšela jsem, jak si dřepl vedle mě. Nehodlala jsem ticho přerušit jako první. Tiše jsem seděla a nevydala ze sebe ani hlásku. Slzy mi tiše tekly po tvářích, ale cítila jsem, že brzy to nevydržím a začnu vzlykat. Tak rychle se mi začaly vracet vzpomínky a to jsem si přísahala, že minulost hodím za hlavu.
" Ellie, promiň. Nechtěl jsem ti ublížit."
" A proč jsi to teda udělal?" Poprvý jsem se na něj podívala. Musela jsem vypadat hrozně. Oči mě pálili od pláče a určitě byly červené a opuchlé.
" Měl jsem hroznou radost, když jsi se mnou spolupracovala, tak jsem si myslel, že bys chtěla zajít dál..."
" A co tě k tomu vedlo? To, že jsem řekla dost?"
" Myslel jsem, že je to jenom hra."
" Tak příště nemysli. To si připadáš, tak neodolatelný, že nemůžeš uvěřit tomu, že by tě jiná nechtěla?"
" Ne to ne, myslel jsem, že se ti líbím."
" Víš co nechápu?" zeptá se nabroušeně.
" Co?"
" Proč si každý chlap myslí, že když se za ním ženská otočí, tak ji může ošoustat?" řekla jsem tvrdě.
" Přesně takhle bych to neřekl."
" Já nejsem žádná Joana, která ti nadzvedne sukni, když si řekneš." Byla jsem, tak rozčílená, že bych ho klidně na místě oddělala, kdybych měla tu možnost.
" Já to vím. Jenom jsem zazmatkoval, když jsem si uvědomil, že mi polibky oplácíš."
" Zazmatkoval? Jestli takhle zmatkuješ, tak nechci být u toho, až to budeš mít v hlavě v pořádku."
" A kdo říkal, že jsem se chtěl s tebou vyspat?" zvýšil nebezpečně hlas.
" A co jinýho by jsi chtěl dělat?"
" Co třeba jenom se mazlit?"
" A to ti mám jako věřit?"
" Ellie, nemůžeš se prosím uklidnit?"
" Fajn," řekla jsem, když jsem se dostatečně uklidnila. Přeci jsem dospělá. Měla bych se tak začít chovat.
" Proč tě tak rozrušilo to, co jsem udělal?"
" Mě to nerozrušilo," vystrčila jsem bojovně bradu.
" Opravdu? Mnoho dívek neutíká, když je muž pohladí po stehně. A určitě potom nechodí plakat hluboko do lesa."
" Já jsem nebrečela... jenom se mi potily oči."
" To tady muselo být pořádný vedro," zasmál se potichu. Nechtěně mi taky zacukal koutky.
" No vidíš, takhle ti to sluší víc," řekl a natáhl se po mě.
" Na to zapomeň."
" Chci tě jenom obejmout." I přes moje protesty si mě vstáhl do náručí a opřel se o strom. Seděla jsem křečovitě a pomalu jsem se bála dýchat. Líbilo se mi být v jeho náručí, připadala jsem si v bezpečí, ale na druhou stranu jsem se bála. Ze zkušeností vím, že je to jenom klam. Po nekonečně dlouhým přemýšlení jsem se konečně uvolnila a stulila se mu do náruče. Teď je čas hodit všechny špatný vzpomínky za hlavu a užívat si téhle chvíle.
" Vím, že se ti stalo něco špatnýho, ale nemohla bys na to pro jeden večer zapomenout. Nejspíš ti nějaký muž udělal něco, co jsi nechtěla, ale nech mě dokázat, že všechno, co se týká mužů není špatný," zašeptá mi prosebně do vlasů.
" Nechci to," řeknu skučivě.
" Já nemluvím o milování. Věř mi, prosím." Zarytě jsem odmítala cokoliv, co by se týkalo "sbližování" muže a ženy. Není to nic pěknýho. Jde jenom o tom, aby si muž užil.
" Ne."
" Ukážu ti, že to může být pěkný i pro tebe."
" HEJ? Kde jste? Všude vás hledáme!" zakřičí naštvaně Arya a rozběhne se k nám. Ta holka v hlavě musí mít zabudovaný nějaký radar, či co.
" Skvělý, ty opravdu víš, kdy máš přijít Aryo," řekne Murtagh skrz zuby.
" Je čas odletět. Jsme na jednom místě moc dlouho," s těmito slovy se otočí na podpatku a odejde.
" Tak jdeme." Myslím, že Murtagh Aryu dříve či později zabije.
tohle je fakt hustá kapitola
