22. července 2011 v 15:54 | Aranel van de´Corvin
|
Díkybohu je hnusně, takže jsem ěla příležitost napsat další kapču. Tahle kapitola bude jiná, než ostatní, protože se tahle povídka blíží ke konci a je načase začít něco řešit..tahle povídka měla končit už dřív, ale moc se mi do toho nechtělo ( jako vždy), ale teď už tomu není vyhnutí...limit jako vždy
P.S.: už vymýšlím novou povídku a vypadá to, že povídka bude tentokrát o pobertech a nebo o True blood- no nevím...
Dny ubíhaly, až neuvěřitelně rychle a ve stejném duchu, což mě trochu vytáčelo. Celý den jsme byli na cestě a v noci se utábořili. Čas od času jsme zašli do města pro zásoby. Tím "my" myslím mě a příležitostně i Aryu. Na Eragona a Murtagha byla vypsána odměna, takže na každým metru jste mohli vidět jejich portrét- dost směšný portrét. Ale proč se zmiňuji zrovna o tomto dnu? Dnes se stalo něco, co mi změnilo život. Jestli ta změna byla dobrá nebo ne, ukáže teprve čas. Ale to bychom předbíhali. Vraťme se tedy o den dříve, abych vám mohla říct o "skvělým" Aryině nápadu, který mě stál spoustu bolesti...
Ráno jsem se probudila v Murtaghově náručí. Nebylo to žádný překvapení, protože před týdnem jsme zakopali válečnou sekeru a vycházeli jsme spolu víc než dobře. Od té noci se už o nic nepokusil, ale byl mi pořád na blízku a mě momentální situace vyhovovala. Asi jako jediný. Eragon mohl puknou vzteky, když uviděl, že jeho bratr uspěl a on má na tváři pořád rudý otisk Aryiny dlaně. Aryi náš vztah z nepochopitelných důvodů, taky vadil. Tvrdila, že nás všechny přivedu do hrobu svým neuváženým chováním. Murtagh to už psychicky nevydržel a řekl Aryi, co si o ní myslí. Jop, to byla hádka, že jsem si jednu chvíli myslela, že stromy vyrvou své kořeny ze země a odejdou- udělaly by dobře. Tři dny s námi Arya nepromluvila ani slovo, což mi bylo "hrozně" líto- co si budeme povídat... nejkrásnější dny mého života. Jediný, kdo se snažil o komunikaci byl Eragon- beznadějný případ. Musím mu najít holku. Arya se s ním nebavila, protože nás jednou viděla, jak mu dávám svoji porci masa, protože jsem už nemohla. Eragon se jí zapřísahal, že se masa už nikdy nedotkne, ale Arya to nebrala na vědomí. Stejně si druhý den počkal, až všichni zmizí a začal žadonit, ať se s ním rozdělím o svoji porci, což jsem taky udělala- umí nasadit takový výraz nevinného štěněte, že jsem jednu chvíli měla chuť podrbat ho za uchem.
Čtvrtý den se Arya "umoudřila" na takový míru, že byla schopná s námi komunikovat. Všechno se začalo vracet do starých kolejí. Arya mi konečně našla práci, kterou budu prospěšná. Chodila jsem do měst a sbírala nějaké informace nebo jídlo na cestu. Murtaghovi se to nelíbilo, protože mě nechtěl pouštět samotnou do města, ale Arya ho uchlácholila tím, že tam tedy bude chodit se mnou. Jen tak mezi námi, jen co jsme se dostali za hradby, tak řekla, že se rozdělíme, aby to bylo rychlejší, takže ve výsledku jsem tam sama byla. Na smluvenou hodinu jsem se vrátila k hradbám, kde na mě čekala Arya. Takhle to pokračovalo až do dneška.
" Ty už jsi vzhůru?" zeptal se rozespale Murtagh.
" Jo, nemůžu spát."
" Špatný sen?" zeptá se a políbí mě do vlasů.
" Špatný pocit..."
" Nestraš." Vzbudili jste se někdy a měli jste pocit, že se stane něco špatnýho? Mě se to stalo dvakrát v životě. Poprvé to bylo v den smrti mých rodičů a podruhé je to dnes. Něco tady smrdí a Eragonovi dva dny nemyté nohy to nebudou.
" Jdu na záchod." Vymotala jsem se zpod peřiny a šla do hlouběji do lesa.
" Čau," chytl mě Eragon za rameno
" Sakra, málem jsem natáhla bačkory."
" Promiň." Ještě pořád jsem se držela za srdce. Mám pocit, že jestli tu ruku sundám, tak mi srdce vyskočí z hrudi a zmlátí toho tupce.
" Počkat," řekla jsem, když jsem si všimla, že Eragon má špinavý rukáv od krve.
" Ehm," začne mumlat, když si všimne, že jsem si všimla.
" Nějaká srnka ti omylem spadla na meč a pak do pusy?" hádám.
" Přesně, ta zvěř vůbec neví, co dělá."
" To doufej, protože jestli se tohle dohmátne Arya, tak čistě náhodou padneš do huby medvědovi."
" Echrm, a co tu děláš ty?" odvede pozornost jinam.
" Jdu na záchod."
" Jo, ale jestli ti můžu něco doporučit, tak nechoď támhle," ukáže za sebe.
" Jasný, bacha na srnky, co skáčou sami do pusy."
" Asi nějak tak..." Když jsem se vrátila do tábora, tak už i Arya byla vzhůru. Murtagh seděl u ohně a přikládal a Eragon? Ten poslušně seděl a jedl něco zelenýho nebo si aspoň troufám říci, že to bylo k jídlu.
Po snídani jsme se začali připravovat k odletu. Modlila jsem se, ať Aryu nenapadne jít se podívat do nejbližšího města. Jindy jsem malou vycházku do města uvítala, protože pohybovat se jenom se třemi stejnými lidmi, a dvěma draky, je tak trochu depresivní. Hned mám lepší pocit, když se vyskytuju mezi více lidmi. Tentokrát to bylo, ale jiný. Obvyklé nadšení z nového města zůstalo za horami a vystřídal ho strach.
" A to kvůli tvýmu pocitu máme zůstat bez zásob?" naježila se Arya, když jsem ji řekla, že tam nechci jít.
" Aryo něco je špatně, sice nevím co, ale něco tu nehraje."
" Zásoby nám vydrží. Nepotřebujeme jít do Nardy," zastane se mě Murtagh.
" Opravdu? Máme dost? A co když na ostrově nebude žádná potrava?" hodí po nás významný pohled. Jak já mám vědět, jestli tam bude potrava nebo ne, když mi ani neřekli název toho ostrova?
" Ty se jí chceš dostat jenom pod sukni, proto s ní táhneš za jeden provaz," zasyčí Arya skrz zuby.
" Dost, nebudeme se hádat. Jestli tam opravdu chceš jít Aryo, tak jdeme. Ale varuju tě, jestli se tam něco podělá, tak si mě nepřej."
" Ó, bu bu bu, už se bojím," odfrkne si.
" Jestli nechceš, tak tam nechoď," chytne mě Murtagh za loket.
" Půjdu."
" Dobře, ale budeme na vás dávat pozor, kdyby se něco dělo."
" Tak jo."
" Dávej na sebe pozor."
Dohnala jsem Aryu, která byla už kousek přede mnou. Nasadila jsem si kapuci, stejně jako ona. Sice nemám špičaté uši, ale Arya tvrdí, že na sebe poutám moc pozornosti, kterou nepotřebujeme. Šli jsme mlčky vedle sebe, každá zabraná do svých myšlenek. Arya pravděpodobně přemýšlela nad mojí smrtí, protože se jí na tváři občas rozsvítil radostný úsměv, když se na mě podívala. Počkat úsměv? V hlavě mi proběhla vzpomínka na naši poslední návštěvu ve městě. Byl tam chlap a usmál se na mě. Co na tom, že se usmál? Ten usměv mi byl povědomí, ten chlap mi byl povědomí. Pořád jsem ho nemohla nikam zařadit... Nešťastně jsem se rozhlížela po místnosti. Byl to pokoj vojáků s vyšší šarží. Měly jsme tu posbírat prádlo a odnýst ho do prádelny a pak tenhle proces zopakovat i u ostatních pokojů, včetně pokoje Galbatorixe a Murtoha- to jeho blbý jméno si snad někam napíšu, protože si ho pořád nemůžu zapamatovat. Kdybychom sbírali jenom špinavý prádlo- neříkám, že sbírání použitých trenclí je moje hobby, tak bych to nějak přežila. Ale když jsem uviděla, jak se někteří vojáci váleli ve svých...zvratkách, tak se mi udělalo krapek šoufl.A sakra. Právě mi došlo, kde jsem viděla ten úsměv. Když jsem sloužila první den na hradě, tak jsme šli sbírat prádlo- to už ale všechno víte, takže přeskočím k tomu, jak jsem viděla na podlaze muže, který ležel ve svých zvratkách. Nespal. Zvedl hlavu a nechutně se na mě usmál. A tenhle muž válející se ve svých zvratkách, byl ten samý muž, který nás viděl v Teirmu. Možná, že nejsme tak nenápadní, jak jsme si mysleli.
" Aryo?" zašeptám směrem k elfské princezně. Za okamžik projdeme bránou.
" Co?"
" Je to past."
" Cože? Co to plácáš za nesmysly?"
" Nejsou to nesmysli. Myslím, že jsem v Teirmu viděla jednoho z Galbatorixových vojáků."
" Nesmysl. Galbatorix se soustředí na Vardeny. Myslí si, že jsme s nimi."
" Aryo, vrátíme se," řekla jsem rozhodně a zastavila se před branami.
" Teď není čas na tvoje výmysly. Jsi obyčejná holka, která se na sebe snaží strhnout pozornost!"
" Zajímavý, že to říkáš zrovna ty."
" Já mám na rozdíl od tebe všechno pod kontrolou!" řekne vztekle a vkročí do města. Tohle není dobrý. Byla jsem rozhodnutá vrátit se do tábora a všechno říct Eragonovi a Murtaghovi, ale zastavil mě pocit, že mě někdo pozoruje. U brány stál strážný a divně se na mě díval. Jestli odejdu, tak mě bude sledovat. Stála jsem tam a nevěděla, co dělat.
"Ellie, co se děje?" ozvalo se mi v hlavě.
" Je to past Murtaghu, vzpomněla jsem si na jednoho muže, kterýho jsem viděla v Teirmu a myslím, že je to Galbatorixův voják".
" Kde je Arya?" vecpe se mi do hlavy i Eragon.
" Šla dovnitř." Nastalo ticho. Už jsem necítila Eragona, jenom Murtagha, který mě utěšoval.
" Eragon se s ní nemůže spojit."
" Samozřejmě, protože je to tvrdohlavá kráva. Jdu tam." Cítila jsem Murtaghovu přítomnost. Chtěl jít se mnou, ale to nemůžeme riskovat. Pochybuju, že by nepoznali dračího jezdce. Až tu blbku najdu, tak ji uši zarazím zpátky do hlavy.
Arya mě vždycky štvala tím, že byla snad všude. Vždycky věděla, kdy přijít, aby něco zkazila, ale když ji hledáte, jako by se po ní slehla zem. Šla jsem na tržiště. Arya měla plnou hubu keců, že není jídlo, tak jsem předpokládala, že bude tady. Ale nikde jsem ji nezahlédla. A potom mi došlo, kam šla. Šla zjistit nějaké informace. A kde se to většinou hýří informacemi? Hostinec. Ah! Našla jsem ji hned. Seděla u jednoho ze stolů a před ní ležela sklenice vína.
" Copak? Už jsi přišla na to, že to není past?" usměje se Arya a přiloží se sklenici ke rtům.
" Momentálně mi je jedno, že mnou pohrdáš, i když nevím proč. Prostě si přiznej chybu."
" Já chyby nedělám. Jsem elfka, mám lepší smysly než vy lidé. Dokážu nakouknout lidem do myslí a tím pádem říci, jestli je to tu bezpečné nebo ne. A na nikoho takovýho jsem nenarazila."
" Co když se jenom skrývá? Co když se umí bránit?"
" Nesmysl. Ovládám toto umění dobře."
" Aryo, vzpamatuj se! V týhle době už nic není normální! Nebezpečí je všude." Arya přes svoje ego nevidí situaci, která právě nestala. Nevidí, jak se tři muži, co sedí na baru, po nás otáčejí. Nevidí, že si sundávají pláště, pod kterými je brnění.
" Musíme vypadnout!" zasyčím a vyliju ji zbytek vína do obličeje, což ji dokonale probudí. Právě včas, protože dva vojáci jdu našim směrem.
" Půjdete s námi, ať už po dobrém nebo po zlém." A tehdy jsem viděla na Aryině tváři výraz pochopení a uvědomění si pravdy. Myslím, že právě v tento okamžik ji došlo, jak se chovala. Dokázala to i tím, že mi dala jeden ze svých mečů, abych se mohla bránit, protože ze třech vojáků se stalo deset a vypadalo to, že každou chvíli přijdou další. V hospodě začala pořádná bitka. Ani ne tak mojí zásluhou, jako její. Když už jsme byli u východu z hostince, tak jsem uviděla Murtagha, jak k nám běží a v patách mu byl Eragon. Za všech stran nás obklopili vojáci a odřízli nás od sebe. Aryi se podařilo dostat k Eragonovi. Potom jsem už nikoho neviděla. Okolo mě začali běhat lidé z vesnice. Křičeli hrůzou, protože vojáci začali zapalovat jejich domy. Běhaly tu děti, ženy a starci. Muži z města se snažili ubránit aspoň ten zbytek, co tu zůstal, ale vojáků bylo čím dál tím víc.
" Támhle je ta holka!" zařval jeden z nich. Nebyla jsem blázen. Věděla jsem, že je všechny nepřemůžu, tak jako Arya se svojí silou a mrštností. Utekla jsem mezi domy a snažila se najít Aryu nebo jednoho z jezdců. Chvíli mi připadlo, že je slyším,jak po sobě něco křičí, ale když jsem se podívala za roh, tak tam nikde nebyli.
" Hraješ si na honěnou?" ozvalo se za mnou. Nebylo kam utéct. Stáli v kruhu a se smíchem mě pozorovali. Pevně jsem uchopila meč, připravena se bránit. Rozmáchla jsem se po prvním muži, ale ten můj útok odrazil a srazil mě na kolena.
" Podívejme se malá bojovnice," zasmál se muž a chytil mě za vlasy, čímž mě vytáhl na nohy. Zpříma jsem se na něj podívala a dala mu pořádnou pecku do nosu, až to křuplo. Co se dělo potom, už nevím. Ucítila jsem prudkou ránu do mého zátylku a všechno kolem mě zčernalo.
úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúžo!!!!!

honem další - napínavý jak guma u spoďárů!!!! čichám že tam někdo natáhne bačkory