close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

2. kapitolaa

21. července 2011 v 16:55 | Aranel van de´Corvin |  Witch, vampire and priest

Když došla zpět k místu, kde nechala košík s listy meduňky, posbírala s povzdechem to, co se ještě dalo zachránit a pak se posadila do trávy. Zaclonila si rukou tvář a skrze rozevřené prsty sledovala Šibeniční les. Každý, kdo nebyl úplně slepý vůči okolí, cítil zákeřnou energii, kterou kolem sebe měl.
Vysoké smrky s uschlými větvemi, jejichž jediným projevem života, jsou šedozelené špice, jež jako střecha zakrývají celičký les a nenechají žádný paprsek světla projít skrz, rostou těsně u sebe a každému nerozvážnému hlupákovi rozervou kůži větvemi, které až nápadně připomínají ruce kostlivců. Hustá, tmavě zelená tráva, která zde i přes věčnou tmu roste, zákeřně skrývá bažiny tak, že si jich nevšimnete do té doby, než v nějaké stojíte po kolena. V noci se z jeho hlouby ozývají divné, nejspíše zvířecí, zvuky, jež přinutí člověka vážně uvažovat o velikosti a nebezpečnosti zvířete, které je vydává. Je to přesně takový les, o kterém se vypráví malým dětem, aby se zamezilo jejich útěkům, které podnikají v touze po dobrodružství.
Isilme se ho také bála. Nebylo to kvůli jeho nevlídnému vzhledu. Nepatřila k těm, kteří se zaleknou chmurného zjevu, nebezpečnosti přírody, či tmy. Strach jí naháněla démonická aura lesa. Skoro to vypadalo, jako by měl les vlastní život. Ne, on měl vlastní život! Byl to obrovský živý organismus, který jako zhoubný nádor vysával z okolních lidí sílu a svými pařáty chytal každou dýchající duši, která bláhově přešla jeho hranice.
Jistá část Isilmini duše toužila to místo prozkoumat. Nejspíše to byla právě ta část její duše, která si rozuměla s magií a odlišovala Isilme od ostatních. Isilme ji však vždy potlačila, ačkoliv to byla právě ona, komu les ukazoval svou nejpříjemnější tvář.
"Hahaha," doneslo se k ní šeptavým hlasem, "skutečně nechceš přijít k nám? Přiznej si to, ty nepatříš mezi lidi, i když chceš být jednou z nich." To k ní promlouval les, tak jako už mnohokrát předtím.
"To nemůžeš vědět. Jsem a budu člověkem tak dlouho, jak jen v to budu věřit. Co ty mi můžeš nabídnout? Cítím z tebe zášť, temnotu a nenávist!" Zasyčela Isilme.
"To samé co můžeš cítit i z lidských srdcí, holčičko. Jsi tak naivní. Hahaha, uvidíme, smrt může hodně změnit, ať už tvoje, nebo cizí. Na brzkou shledanou, kvítku." Šepot utichl a stejně tak i chladný vítr, který ho unášel.
Isilme stála na kopci, se sevřenými pěstmi a chvěla se vzteky. On neví nic! Nemůže pochopit co je to být člověkem. Vždyť on není ani dýchající bytostí. Soptila potichu pak vrhla poslední pohled na les. Jen počkej, STROMEČKU. Já chci být člověkem a to se nezmění, i kdyby ti všechny šišky opadaly!
Dům, ve kterém Isilme bydlela, ležel na úbočí nejjižnějšího ze Tří bratří. Tři bratři byl název pro kopce, jež v půlkruhu obíhaly západní část vesnice a oddělovaly ji od Šibeničního lesa. Kamenná stavba trůnila uprostřed záhonů s nejrůznějšími bylinami a hned na první pohled prozrazovala, že její majitelka nemusí obracet každou korunu. Uvnitř se nacházel dřevěný a čistě jen potřebný nábytek.
Když Isilme otevírala dveře, ovanula ji dobře známá vůně sušených květin. Když odkládala koš s meduňkovými listy, bezděčně zachytila v zrcadle svůj odraz. Bylo jí šestnáct. V jejím věku byly již dívky dávno vdané, ale ona zůstávala stále sama. Nikdo si nechtěl vzít čarodějnici.
Oblékla se do bílé noční košilky a se svícnem v ruce zamířila do postele, kde sfoukla svíci a uložila se ke spánku. Ačkoliv bylo ještě brzy, kouzlení ji vyčerpalo tak, že nedokázala udržet oči otevřené.
Probudil ji hluk přicházející z venku. Na krajinu již padla tma a začala se probouzet divoká zvířata ze Šibeničního lesa. Ale nebylo to skučení krvelačných bestií, co ji vytrhlo ze spánku. Isilme zívla a promnula si oči. Vstala a přešla k oknu, ze kterého viděla záři. Překvapeně vyjekla a poplašeně o pár kroků ustoupila.
"Zabijte ji, bestii jednu upírskou!"
"Ať shoří v plamenech pekelných čarodějnice!"
"Dlouho jsme s ní měli trpělivost…" Vzal si slovo rychtář.
"Ano, měli, pravda…"
"…ukazovali jsme ji naši dobrou vůli, když jsme ji nenahlásili inkvizici…"
"Ano, zabijte ji, mrchu čarodějnickou…"
"…a jak se nám odvděčila? Čtyři mrtvý! Ale my to tak nenecháme! Upalte ji!"
O Bože, co jsem ti provedla? Isilme se bezmocí svezla na kolena a po tvářích jí začaly téct slzy. Vždy jsem se jim snažila pomáhat. Zachraňovala jsem jejich životy, když byli zranění. Dávala jim léky zadarmo, znajíc jejich finanční situaci. Nikdy jsem nikomu neublížila. Tak proč? Tobě nestačí, že jsem jiná? To jsem se svou odlišností tak postavila proti tvé vůli, že mě chceš vidět mrtvou? Proč, řekni proč, já chci znát důvod! Z melancholického přemítání ji vytrhl zvuk tříštícího se skla a praskání dřeva. Isilme vyběhla se dveří, rukáv před obličejem, aby se nenadýchala škodlivého dýmu, a zamířila ke schodům do přízemí. Vyděšeně se zastavila a sledovala scenérii před sebou. Schodiště i celá místnost pod ním, byly v jednom ohni, který způsobily nesčetné pochodně. Červený kohout se šířil čím dál tím rychleji a žár se stával nesnesitelnějším. Isilme zbývala jediná možnost, vyskočit z okna, ale ani tak by neměla moc velkou šanci na přežití. Kdyby ji nezabil skok z druhého patra na kamenitou zem, tak vidle vesničanů, kteří čekali dole, by dílo dokonaly. Nechtěla použít žádné kouzlo. Chci alespoň umřít jako člověk. Zemřu zde za něco, co jsem neprovedla, nejhorším způsobem jaký existuje, za sebou jen šestnáct let plných smutku a samoty, ale i na konci svého života si zachovám svou lidskost. Pomyslela si. Pomalu se otočila a vydala se zpátky chodbou ke své ložnici. Cestou rukou něžně přejížděla po dřevem obložených stěnách, které byly mlčenlivým svědkem jejího života.
V ložnici se v prudkém záchvatu kašle zhroutila na podlahu. Plíce měla v jednom ohni a z očí jí tekly slzy, které ovšem nebyly způsobeny štiplavým dýmem.
Oheň ji již dostihl a nyní s chutí olizoval stěny pokoje, víc se k ní ovšem nepřiblížil.
"Na tváři cítíš můj dech,
Když ti praskajícím hlasem šeptám,
Ještě je čas na útěk,
Proč o život neprosíš? Něžně se ptám.
Uprostřed noci jasná zář,
Žhnoucí jiskry letí k nebi,
To nebyla náhoda, ale žhář!
Kdo touží tě vidět v zemi?
V planoucím náručí svírám tě,
Ohnivé polibky vysouší slzy tvé,
Když budeš chtít, pustím tě,
Můžeš žít, chop se šance své."
Isilme rozuměla jazykům živlů a ten který ovládal oheň, měla nejraději. Umě spřádané verše, jež hřály stejně, jako jejich tvůrce. Teď ji poskytoval naději. Nabízel jí pomoc, tak jako mnohým před ní a jen čekal na odpověď hřejivých veršů, které Isilme na rozdíl od ostatních dobře znala, ale nechtěla je využít. Mám šanci se dnes vyhnout smrti, ale nemohu jí nikdy nadobro uniknout. A co je lepší? Krátká bolestivá smrt, nebo dlouhý bolestný život?
S velkými problémy se nadechla a pak jasným hlasem vyřkla svou odpověď:
"Ač mě tvé plameny hladí,
Já dál cítím smrti chlad,
To k myšlence mě svádí,
Je správné, šťastná umírat?
Teď drobnou prosbu mám,
Spaluj, hoř, zabíjej, nič,
Svůj život ráda ti dám,
chci z tohoto světa pryč!"
"Ty rozumíš slovům mým?
I větám, kterými spaluji?
Pokud je smrt přáním tvým,
Pak ti ji s lítostí daruji."
Oheň z nenadání vyšlehl do obrovské výše a okolí naplnil hluk praskajících trámů. Isilme se schoulila do klubíčka a pevně zavřela oči. Nějakým způsobem, se to vše zdá jaksi pokojné, pomyslela si a usmála se. Pak se jí mezi očima vytvořila drobná vráska. Ten zatracený les měl nakonec pravdu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik ti je

8-10 let 3.4% (48)
10-13 let 20.4% (291)
13-16 let 57.2% (815)
více 19% (270)

Komentáře

1 Trista Trista | 22. července 2011 v 0:32 | Reagovat

Uff...desivá smrť, takto by som nikdy zomierať nechcela...som zvedavá, čo sa stane, ale byť ňou, radšej by som chcela dlho žiť..ako takto zomrieť...som teda zvedavá, čo máš pripravené ďalej :)

2 Pavla Pavla | 22. července 2011 v 16:54 | Reagovat

O_O panebože chudák holka ale jinak bezva kapitola :-)

3 Kiari Kiari | 23. července 2011 v 0:20 | Reagovat

pani..docela masakr ae libi se mi ty verse jsou tak neak uklidnujici :-) honem dalsi kapitolu :-P nemuzu se dockat ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama