30. července 2011 v 17:00 | Aranel van de´Corvin
|
Byla jsem rozhodnutá s touhle povídkou skončit, ale díky vašim komentářům jsem si to rozmyslela a chtěla bych vám poděkovat za podporu. Díky vám bych to nikdy nedopsala a proto tuhle kapitolu chci věnovat těm, kdo komentovali předchozí článek "KONČÍM" . Psaní kapitoly mě bavilo a doufám, že aspoň trochu pobaví i vás. Tahle povídka rozodně ještě nekončí, protože jsem dostala dobrý nápad... nebudu dávat žádný limit, ale doufám, že i přesto budete komentovat. Když to bude hodně komentů, tak brzo napíšu další kapitolu
P.S.: Omlouvám se za chyby, ale už se mi nechce opravovat... v pondělí se na to ale kouknu
Naštvaně jsem za sebou zabouchla dveře. V kuchyni se ozval rachot. Šla jsem se tam podívat, protože to vypadalo, že tam přeběhlo stádo slonů. Žádný stádo slonů, Derek s Larou se tam váleli po zemi a podle všeho vytírali.
" Sakra, málem jsem z tebe dostal infarkt. Pověsíme ti na krk kus smradlavého sýra, abychom tě cítili," začne hudrovat Derek.
" Nechcete radši donést mop? Ještě chvíli tu takhle jezděte po zemi a potom se můžete rovnou hodit do pračky." Automaticky jsem přešla k ledničce a otevřela ji. Zmateně jsem se dívala na to prázdno, který tam bylo, dokud mi nedošlo, že jsem mrtvá a tím pádem nejím. Sakra, teď by mi bodla tabulka čokolády nebo zmrzlina.
" Au," zvedne se Lara ze země a mne si loket.
" Co jste tady vůbec dělali?" napadne se mě zeptat po chvilce tupého zírání na rozbitou vázou. Kytka se válela o kousek dál- ta už to chudák nerozdýchá.
" Mno, jen tak jsme si povídali," začne vysvětlovat Lara," na stole," dodá potichu.
" A nechcete si to jít vysvětlit třeba někam ven?" řeknu podrážděně. Nemám náladu na to jejich vrkání. Proboha, jsou mrtví několik desetiletí! To už je ta fáze, kdy se muchlají na každým kroku měla dávno přejít. Teď by každý měl sedět na jiné straně gauče a měli by po sobě házet naštvané pohledy.
" Co je? Jsi nějak naštvaná?" zeptá se opatrně Lara. Derek na mě hází ty svoje pohledy "už všechno vím, protože jsem si to našel v tý hlavě". Nechápu, jak někdo může mít takovou moc. Rozzuřila jsem se a trochu mu zapálila obočí. Vylekaně začal běhat po pokoji a u toho shodil na zem všechno, co se mu dostalo pod ruku.
" Uhas to, to není vtipný." Bylo. Lara se jako správná přítelkyně snažila nesmát, ale po chvilce se rozesmála taky.
" Vypadáš jako pták ohnivák," smála se Lara.
" Jakej pták? Co to tady plácáš ženská?! A ty se nesměj, jako tele a konečně to uhas!" obrátil se na mě. Z očí mu šlehali blesky- a z obočí plameny. Ač nerada, musela jsem to zastavit, jinak bych svého ctěného otce uškvařila.
" Ty malej spratku," zavrčí Derek a rozběhne se za mnou. Využila jsem své upíří rychlosti a plnou parou... narazila do dveří. Poučení pro příště: Nejprve otevřít dveře. Z nosu mi začala valit krev. Ještěže jsem upír. Nos bude zase v pořádku.
" Ty si játro," zasměje se Derek a všechny známky po vzteku jsem pryč. No jo, cizí neštěstí vždycky potěší.
" Přesně tak," přikyvuje Derek.
" Už zase se koukáš tam, kam nemáš?" zavrčím.
" Tý jo, tohle mi už říkalo hodně ženských, ale většinou narážely na něco jiného," zamyslí se.
" Jak s ním můžeš vydržet?" otočím se na Laru.
" Radši to ani nechtěj vědět."
" Víte co, já se jdu někam projít, ať můžete pokračovat v povídání na stole," řeknu, když se uklidním.
" Nemusíš, jestli nechceš. očividně tě něco trápí," začne mě utěšovat Lara, ale Derek jí "nenápadně" začne naznačovat, aby toho nechala a vykopla mě ven.
" To je dobrý. Já to svoje trápení nakopu do p****e sama," mávnu nad tím rukou.
" No, jak to mluvíš? Takhle jsme tě nevychovali," zhrozí se na oko Derek.
" Víš co, fotře? Jdi radši do tý kuchyně, než ti záhadně vzplanou vlasy."
Od mé hádky s dvěma nejmenovanými bratry uběhly už dva měsíce a mě čekal nástup do školy. Zase. Největší ironií je, že i po smrti musím chodit do školy. Pamatuju si, že jako malá jsem stála ve dveřích dětského domova a nechtěla jsem jít do školy, ani přes moji mrtvolu. Nyní si můžete povšimnout, že mě do školy dostali i přes moji mrtvolu. Nevím, co víc udělat, abych se vyhnula škole. Možná se nechám zpopelnit.
" Tak jdeš?" vběhne mi Drake do pokoje. Nechápu z čeho se tak raduje. S tou svoji "láskou" se rozešel už před měsícem. Prvně mi nechtěl říci kvůli čemu, ale později mi to za menší úplatek vyžvanil Derek. Drakeova přítelkyně byla prý v posteli docela úchylná a chtěla po něm různé věci. Což můžu odsouhlasit. Drake byl ochotný to přejít, ale jednou v noci si domů přivedla "kamaráda" a chtěla vyzkoušet trojku. To už Drake nevydržel a dal jí kopačky.
" Kde bereš ten elán? Neříkej, že se těšíš až zase uvidíš Nadrženou?"
" Hele, co bylo to bylo..." Naposledy jsem se podívala do zrcadla. Ku příležitosti zahájení nového školního roku jsem si vzala bílé, letní šaty, který mi sahaly kousek nad kolena a k tomu tašku.
" Vypadáš docela elegantně. Kde jsi nechala svůj styl právě-jsem-vylezla- z popelnice?"
" Hej! Roztrhaný rifle jsou super. Zítra si je zase vezmu, takže drž zobák."
" Promiňte lady, račte..." Galantně mi podrží dveře a následuje mě do předsíně. Začnu si obouvat boty na podpatku. Už vidím tu hubu, co hodím před školou, až vylezu z auta.
" Laro, podívej se na naše děti, jak jim to sluší!" zvolá Derek.
" Otče drž se prosím při zemi," napomenu ho, protože vím kam tímhle směřuje.
" Neboj budu, jenom tě odvezu do školy," zašklebí se Derek.
" Teď jsi mě skoro dostal," zasměju se.
" Ne, já vážně jedu."
" Cože? Proč? Vždyť Drake vezme auto..." Myslíte, že se mě Drake zastal? Kdepak. Koukal po všech čertech a mě nevěnoval ani jeden pohled.
" Ten pojede sám, že?" zeptal se Drakea, ale ten se nejspíš zamyslel.
" ŽE?" zvýší hlas Derek.
" Jo, jasný." A byl pryč. Děkuji za podporu, bratře. Za to ti ve škole udělám pěkný peklo.
" Proč?" povzdychnu si.
" Užij si pěknou cestu s "tatínkem"," ozve se Lara z kuchyně.
" To, že ho už máš plný zuby neznamená, že ho musím trpět já."
" Posmrtný život je krutý," odpoví Lara. To mi povídej. Zmučeně jsem se podívala na otce. Zas mi bude čumět do hlavy. A co hůř, podle jeho výrazu soudím, že mi do tý hlavy bude cpát i jeho názory.
Cesta probíhala v tichosti. Dokud si Derek neodkašlal. A je to tady. Teatrálně jsem si povzdechla a připravila se na kázání.
" Jsi připravena do školy? Myslím psychicky."
" A to jde? Proč mi to někdo neřekl?" zhrozím se.
" Ne, já to myslím vážně. Je ti doufám jasný, že ve škole potkáš Lockwoodovi?"
" Bohužel."
" Já tě chci jenom poprosit, ať jim nic neděláš. John je náš dobrý přítel."
" Já vím i já se s ním přátelím."
" Dobrá, takže nemám čekat žádný telefonát od ředitele, že jeden z tvých spolužáku omylem přišel o hlavu..."
" Ne, já budu v klidu. Rozhodla jsem se, že je budu ignorovat. A když s nimi budu muset mluvit, tak ani nezvýším hlas." Doufám, že mi to vyjde. Přes prázdniny jsem se pečlivě připravovala, abych dokázala ovládat svůj vztek.
" Tak jo, užij si první den." V docela dobrý náladě jsem vylezla z auta a šla najít toho zrádce. Auto jsem našla skoro hned, ale majitel nikde. Bože, jestli zas někde nabaluje nějakou roštěnku, tak mě trefí. Jestli ho zase někde najdu připoutanýho k posteli a natřenýho nutelou, tak vyskočím z okna.
" Čau, ségra," bafne na mě.
" Kde jsi byl?"
" Díval jsem se, jaký jsou prvačky." Zabijte mě.
Na první hodinu jsem se dobelhala do naší třídy, kde seděli všichni mý spolužáci z minulého roku. Tamara na mě vesele mávala jen co jsem vešla do dveří.
" Ahoj, tak jaký byli prázdniny?" začala se vyptávat.
" Jo dobrý, hodně jsme cestovali..." řeknu neurčitě. Nechtěli se mi popisovat celý dva měsíce.
" Tak to se máš. To já jsem byla doma nebo jela se sestřenicí na chatu. Přišel mi od tebe pohled z Egypta, bylo to tam pěkný?"
" Jo, super. Vždycky jsem chtěla vidět pyramidy..." Chtěla jsem se zeptat, jak bylo o prázdninách tady, ale do třídy vešel profesor. Vypadal stejně nadšeně jako já, takže nic neprotahoval a rozdal nám rozvrhy.
" Co máš první hodinu?"
" Angličtinu," zamručím. Jazyk hnedka po ránu? Bože, kdy už bude konec roku?
" Já francouzštinu."
" Jediný, co máme společný je tělocvik příští hodinu," řekne nadšeně. Tělocvik v pondělí ráno? Kdo ty rozvrhy vymýšlí? První hodinu jsem se ani nesnažila stihnout. Stejně do konce zbývalo jen půl hodiny a je poučení o školním řádu atd., takže moje společnost jim chybět nebude. Místo toho jsem šla do tělocvičny a jen tak z nudy jsem si střílela na koš. Oblečení na tělocvik s sebou nemám, protože mě nenapadlo, že to někoho může napadnout- jde vidět, že jsem ve škole. Můj mozek začíná degenerovat. Po zvonění se tady začali trousit nějaký lidi, předpokládám, že to budou mí spolužáci. Tamara se přiřítila mezi posledníma.
" Ahoj, potkala jsem na chodbě ředitele a ten říkal, že tělocvik dneska nebude, protože tělocvikářka je těhotná a doktor ji zakázal cvičit. Prý má rizikové těhotenství a nový profesor přijde příští týden," vyhrkne na mě jedním dechem.
" Super, tak to máme volnou hodinu!" S Tamarou jsme si místo hodiny šli sednout do školního bufetu. Co si budeme vykládat. Trpěla jsem, jak zvíře! Tamara si koupila čokoládu a mě tekly sliny po bradě, skoro jsem nestíhala polykat. Večer si musím zajít na lov.Kuchnu nějakýho zajíce a budu si představovat, že jím svíčkovou s knedlíky. Mňam.
První školní den proběhl v klidu a míru. V klidu, protože jsem spala a v míru, protože jsem nenarazila ani na jednoho Lockwooda. Drakea jsem potkala jsem u oběda, když si k nám přisedl. Tamara z jeho přítomnosti byla, tak mimo, že zapomněla jak se jmenuje. To by nebylo divný, ale když jsem se podívala po Drakeovi, tak jsem si všimla, že po ni nějak často pokukuje. Tak to teda ne! Tohle je moje nejlepší kamarádka na škole, s touhle spát nebude! Domů jsem jela autobusem, protože Drake měl o dvě hodiny míň a nechtělo se mu na mě čekat. Milé, že? Když mě autobus vyložil u kraje polní cesty, tak jsem šla dva kiláky pěšky domů. Nikam jsem nespěchala, takže jsem šla pomalu. Zrychlila jsem, až když začalo pršet. Doběhla jsem domů a začala ze sebe sundávat mokré oblečení.
" Čau, dcero," přivítal mě vesele Derek.
" Ježiši, proč se zase takhle ksichtíš? Naposledy jsi se tak tvářil, když jsi plánoval rodinný výlet, z kterýho mám trauma ještě teď."
" Hele zase nepřeháněj."
" Od toho tu je Lara."
" Co? To není pravda!" ozve se dotčeně z obýváku. Šla jsem pozdravit Laru, ale místo jedné osoby jsem uviděla rovnou čtyři. V křesle seděla Lara a na gauči seděla nějaká žena s dívkou a nějaký chlap seděl v druhém křesle.
" Taky jste mohli říct, že máme společnost,"hodím nevraživý pohled po fotrovi.
"Promiň, volali včera odpoledne, ale ty jsi nebyla doma a potom jsme ti to zapomněli říct."
" Proč mě to nepřekvapuje..."
" Tohle je Iris," ukáže Lara na holku s dlouhými zrzavými vlasy, která mohla být tak o rok starší než já," tohle Ramona," žena s krátkými černými vlasy okolo čtyřicítky," a tohle je Aaron," ukáže na muže, který sedí v křesle. Má krátký černý vlasy a může mu být tak nanejvýš třicet- možná bych na něj mohla přestat civět.
" Těší mě, Aleanor," představím se. Původní plán byl, že až se dostanu domů, tak se rozplácnu na posteli a vstanu až ráno, ale nová návštěva mi zvedla náladu. Lara mi vysvětlila, že s nimi bydlí už dlouho řadu let, ale rozhodli se pro menší výlet a vrátili se až dnes. Když jsem nad tím přemýšlela, tak jsem si vzpomněla, že si je vlastně pamatuji. Ne, že bych je někdy viděla. Ale když jsem byla ještě v dětským domově, tak o nich Lara mluvila.
" A potom narazila do stromu," dokončil svoji historku Derek a všichni se začali smát. Nechápu, proč se musíme bavit o mě!
" Hej byla jsem novorozená!" začnu se bránit.
" Novorozená, jo? Nevím kdo tu pořád naráží do dveří..."
" Hele neprovokuj, nebo ti mám připomenout, kdo tu naposled běhal se zapáleným obočím."
" Vidím, že jste tu měli docela rušno," zasmála se Ramona. Povídala bych si klidně dál, ale chtěla jsem se jít osprchovat dřív, než mi tam vleze někdo jiný. Drake se má každou chvíli vrátit a ten jak zaleze do koupelny, tak je konec.
" A bacha na dveře," zavolá za mnou Derek. Vztyčeným prstem mu ukážu, co si o něm myslím.
A tady máte fotku Aarona
