close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

3. kapitola- 1.část

26. července 2011 v 15:52 | Aranel van de´Corvin |  Witch, vampire and priest

Zatímco velmi opatrně přelézal hořící překážky, přemýšlel. Co tu vlastně dělám? Nejspíš začínám být senilní. Jeden by řekl, že po tom co jsem na tomto světě strávil dlouhá dvě století, se mě takové věci jako "láska na první pohled" netýkají. Chvíli ještě potichu soptil, než došel k uspokojivému závěru. Ne! Já se do ní nezamiloval! To proč tu jsem, je čistě věc cti. Nemůžu nechat nevinného člověka zemřít za činy, jež jsem spáchal já! Ač mu to jemu samotnému znělo jako prachsprostá lež, věděl, že pro ostatní bude toto vysvětlení více než důvěryhodné.
Ačkoliv byl rád, že po dlouhém životě bez TOHO druhu lásky, konečně přiblížil k té tajemné zemi, jež se nazývá zamilovanost, jeho upíří pýcha mu nedovolila ani pomyslet na to, že by se o tom pochlubil svým společníkům. Naprosto zřetelně si představoval své bratry, jak se zalykají smíchy a snaží se ze sebe vypravit něco v tom smyslu, že se na "stará kolena" zamiloval.
Zatřepal hlavou a otravnou myšlenku nahradila vzpomínka. Vzpomínka na safírové oči, jež ho očarovaly. Dnes je spatřil poprvé a viděl v nich tolik smutku. Znovu párkrát zavrtěl hlavou. Musím se soustředit. Nechci se tu přeci upéct zaživ…zamrtva. I po těch letech nesmrtelnosti, stále mohu cítit bolest.
Zavřel oči a na čele se mu objevila drobná vráska. Svou moc využíval opravdu nerad, vždy mu totiž připadalo, jakoby ztrácel kus sebe sama.
Obscurum, quod protego nos,
Temnoto, jež nás ochraňuješ,
Obscurum, ex quod nos es prognatus ,
temnoto, z níž jsme zrozeni,
obscurum, quod nos servo ,
temnoto, jíž sloužíme,
obscurum , quod nos agnosco ,
temnoto, již uznáváme,
Obscurum, quibus nos ago,
temnoto, v níž žijeme,
Obscurum, quicum nos pereo.
temnoto, s níž zanikneme.
reverto quis eram pallium,
Vrať to, co bylo uzmuto,
solvo quis eram signum!
vypusť, co bylo zapečetěno!
Kolem jeho těla začaly ve spirále kroužit pruhy modrého světla, které připomínaly stuhy. Při bližším zkoumání, by mohl pozorný člověk objevit drobné znaky, zdobící jejich povrch.
Pak se staly hned dvě věci najednou. Světelné pruhy se proměnily v řetězy, které se s tříštivým zvukem, jenž v sobě skrýval jakousi temnou definitivnost, rozpadly na spoustu světelných fragmentů.
V tutéž chvíli se mužovo tělo, za doprovodu tichého syčení, začalo měnit. Sem tam se ozvalo tlumené zaúpění, svědčící tom, že je přeměna bolestivá. Když na zem dopadl poslední fragment řetězu, světlo ustalo a uprostřed místnosti stál upír v plné síle. Vypadal jinak. Vyšší, bledší…přímo éterický. Jen jeho oči, stejně šedé jako ostří meče, zůstaly nepozměněné.
Muž si znechuceně prohlížel své černé vlasy, které narostly spolu s jeho magickou silou. Ozdobu, která mu dosahovala až ke stehnům a za kterou by většina žen i vraždila.
Neměl rád tuto upíří podobu. Nikdy ji neuměl, na rozdíl od ostatních, úplně ovládnout. Temnota, ze které čerpal svou energii, se ho vždy snažila zapudit a zmocnit se jeho těla. Nechápal to. Byli tací, kteří zůstávali v této podobě pořád, tak proč nemůže on?
Ne! Teď není čas, zabývat nepodstatnými věcmi. Musím rychle vztyčit ohnivzdornou bariéru! Znovu zavřel oči a snažil se v sobě nalézt temnotu, jež nu dodávala sílu. Dotkl se jí jen letmo vědomím, ale i to stačilo, aby se rozvířila a vrhla se na něj, jako vzteklý vlk.
Jemně, jako když se přede niť, vytáhl kousek té energie a začal příst kouzlo. Nepotřeboval žádná slova. Ani tajemná a pro většinu bytostí již zapomenutá zaříkávadla. Během vteřiny ucítil chladivý povlak, který jako druhá kůže začal obepínat jeho tělo. Ani nečekal, až bude kouzlo kompletní. S úžasnou rychlostí a mrštností se rozeběhl k troskám, jež nejspíše bývaly schodištěm do druhého patra. Bez zaváhání se odrazil a zachytil se stropu v místě, kam dříve vedly schody, a vyhoupl se do druhého patra
Jeho smysly byly mnohem vyvinutější, než ty lidské. I on měl ale problémy, když se snažil zachytit tep jejího srdce. Nakonec zaslechl slabý tlukot, vycházející z jednoho pokoje. Rychle se rozběhl za tím slabým zvukem. Věděl, že pro přeměnu v upíra není důležité, jestli daný člověk žije, či ne. Upírem se mohl stát každý, v jehož žilách zůstávala ještě alespoň kapička krve. Dobře ale věděl, že každý, jehož duše již jednou opustí tělo a odejde na onen svět, není ani po znovuoživení jako dřív.
Vběhl do pokoje a na chvíli zaváhal. Původně plánoval, že ohnivé jazyky pomocí své moci zmrazí. Ale potom, co spatřil běsnící oheň, jenž zachvátil celou místnost, začal pochybovat, že by byla ledová kopí a něco bezpečnější.
Rozhlédl se po místnosti a pohled mu padl na ohnivou clonu, která se rozprostírala uprostřed místnosti a sahala až ke stropu. Tam ji našel. Choulila se uprostřed plamenů, které jakoby se ji zdráhaly pohltit.
Něžně ji vzal do náruče a zahalil ji, stejně jako sebe, do ochranného kouzla. Nehýbala se, nejspíše byla v hlubokém bezvědomí. Všiml si, že se usmívá. Jsi šťastná? To byl tvůj život +opravdu tak krutý, že se smrt zdá jako vítané řešení?
Jeho sídlo bylo daleko, což mu působilo starosti. Pokud by se jednalo o běžnou situaci, jednoduše by použil kouřové kouzlo. Odhmotnil by své tělo a stal se nocí samotnou. Ale její srdce sotva bilo a on pochyboval, že by její tělo přenos vydrželo.
Otevřel okno, které se nestabilně kývalo v rámu, a skočil. Vlasy mu vlály kolem hlavy, když se volným pádem blížil k zemi. Ještě než se stačil dotknout země, zhmotnil na svých zádech křídla, která se spíše než těm ptačím, podobala netopýřím, a vznesl se k obloze.
"Démon! Sám démon nad ní drží ochrannou ruku! Bože, ochraň nás!" Ozývaly se hlasy vesničanů, kteří až do teď stáli na úpatí kopce a sledovali, jak dům požírají plameny. Teď zmateně utíkali na všechny strany, nedbaje na to, že pod svými chodily drtí nejen rostliny, ale i své sousedy.
"Jen vzpínejte ruce k nebi, křižujte se a vzývejte svého boha. Nezabiješ, tak pokud se nemýlím, zní páté přikázání. Hahaha, váš bůh vás sám potrestá!" Zakřičel a pak s mocným máchnutím křídel, zmizel do noci.
Byl to asi nejdelší let, jaký za svůj život zažil. Když konečně spatřil světla hradu, rozlila se mu celým tělem úleva. Dívka zůstávala stále v bezvědomí a tep srdce byl sotva slyšitelný, ale zatím žila, což bylo nejdůležitější.
Odhmotnil křídla a ladně dopadl na prostorné nádvoří. Lem jeho pláště se ještě ani nedotkl kamenné podlahy a muž už začal štěkat rozkazy. " Adelain dojdi pro pláště. Bianko přines dýku a číši. Liwete, Chermesi přichystejte rituální kruh. Maharieli sežeň knihu!"
On sám se vydal rychlým krokem do sklepení. Když rozrazil dveře do jedné z posledních místností, musel s radostí uznat, že jeho společníci se skutečně činí.
V místnosti stálo pět upírů zahalených do černých plášťů. Na kamenné podlaze zářil kruh, jehož okraj zdobily starodávné znaky. Uprostřed kruhu stál mramorový oltář, na který teď upír Isilme položil.
"Bianko podej mi dýku a pohár." Když věci přebíral, věnoval všem vděčný pohled. Pak vzal stříbrnou dýku a řízl se do zápěstí. Nechal krev stékat do poháru, dokud se na jeho dnu nevytvořila drobná loužička a pak vše podal upírovi po své pravici. Pohár a dýka kolovaly od jednoho k druhému a každý učinil totéž, co první upír. Když byla číše naplněna krví všech přítomných, vzal ji muž do ruky, ponořil do ní prst a začal na Isilminu kůži kreslit zvláštní znaky.
"Začni číst, Maharieli."
"Jak si přeješ, Sammaeli." Mahariel otevřel knihu vázanou v kůži a začal tichým hlasem odříkávat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Lucy Lucy | 26. července 2011 v 16:47 | Reagovat

zajííííííímavýýýýýýýýýý :-|  :-|  :-|  ???

2 Trista Trista | 27. července 2011 v 22:45 | Reagovat

O.o woooow...pokračuje to skvele..idem na ďalšiu :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama