Autorka→ makynkakk@seznam.cz
31. kapitola
Ach kdyby tady tak byla Natali. Věděla by jak se zachovat. Jak mi schází…
A už zase pociťuju takový ten divný pocit, jako bych byla na vše sama…
Jsem po tý proměně nějaká divná…
Svírá se mi srdce a já nevím, co se to se mnou děje. A začnu křičet, tak histericky a nahlas, že asi vzbudím Annu, rozrazí dveře, přiběhne ke mne, obejme mne. Je mi sice o něco líp, když tady se mnou je, ale ne zase o moc. Pořád ze sebe vydávám takový zvláštní zvuky. Je mi těžko, nejradši bych vyskočila z okna a běžela nocí, dál a dál a nekoukala bych se co si o mne myslí ostatní, prostě jen běžet…. Ze všeho se dostat a ujasnit si všechny ty pitomý zážitky, které se mi poslední dobou dějí….
Pořád sebou škubu v jejím objetí, pak tam přijde Katherine.
"Prostě se jí jenom znásobují její pocity." Povídá Katherine.
"A co se s tím dá dělat?" ptá se Anna.
"No nic, musí se je naučit ovládat." Odpovídá čůza.
A já sebou pořád škubu, nezajímá mě jejich rozhovor, chci se na všechno vykašlat a utéct pryč!! A kde je Damon. Taky bych ho chtěla vidět! To na mne jako zapomněl! A jo, vždyť mu to Anna zakázala. A já dostanu najednou takový vztek. Začnu znovu křičet a škubat sebou. A nejhorší na tom všem je, že začnou praskat tabulky skla v okně. Až se úplně rozlítnou a všude kolem lítají střepy. Anně a Katherin to samozřejmě neublíží, ale na mých rukou to je vidět. Mám je celé zkrvavené, ale to je jedno, stejně jsem je měla rozškrábané už kvůli proměně!
Cítím se strašně, mé vnitřní já mi říká, co to dělám, ať přestanu, ale mé nové druhé já nechce! Chce tady z toho udělat kůlničku na dříví.
A pak se ve dveřích objeví Damon. A já přestanu křičet, dupat a přestanu dokonce ničit sklo. Uklidním se. Damon ke mne přijde, sedne si na postel a přitáhne mě k sobě. Začne mě hladit po vlasech a šeptá mi: "To bude dobrý."
A já se cítím tak šťastně. Je tu se mnou ON. A já si uvědomuju, že jsem se vlastně celou tu dobu bála o něj, od přeměny jsem ho neviděla a bála jsem se, co když mi Anna lže a něco mu udělali, teď tady se mnou sedí a objímá mě. Chtěla bych, aby ten okamžik trval a nikdy neskončil…Nebo je možnost, že jsem se taky bála, že jsem si všechno vymyslela a ve skutečnosti jsem žádný čas nevrátila a on to nepřežil… Potřebovala jsem ho vidět.
Anna se na nás dívá vystrašeně a pak řekne: "Dobře, Damone, věřím ti, tak se mne snaž nezklamat." A vezme Katherine za ruku a odtáhne ji pryč.
Damon si mě trochu odtáhne, ale jen proto, aby mne mohl políbit a já mu polibek samozřejmě oplácím… Jak já ho miluju….
"Tak měli bychom ti něco udělat s rukama." Řekne, když se ode mne znovu odtáhne.
"Já nevím, co se stalo. Chtěla jsem ničit a ubližovat." Říkám mu se strachem v očích.
"To překonáš, ze začátku se tvé emoce znásobují. Musíš jen cvičit a naučit se ovládat svou sílu, abychom kvůli tobě nemuseli každý den kupovat nový sklo." Nádherně se na mě usměje.
"Dobře. Kdy se začnu učit?" ptám se ho.
"Prvně musíš nabrat síly."
"A kdy je naberu?"
"Brzy."
"Nechtěl by jsi to specifikovat?"
"Ne."
"Tak fajn." Říkám mu nabručeně a on mi zdvihne mou skloněnou hlavu a znovu mě opatrně políbí. A ten nevinný polibek se trochu zvrtne, Damon mě povalí na postel a lehne si na mne. A já se tetelím blahem. Líbá mě na krku, rukou mě hladí pod tričkem, ale pak se odtrhne.
"Tohle ne, musím se ovládat." Což mě zase naštve. Zase si sedne a já se posadím vedle něj.
"Jak to myslíš, že se musíš ovládat?" ptám se ho.
"Tvoje krev." Odpovídá mi.
"Aha." Řeknu trošku zklamaně. "Ale jsi v tom lepší než Anna, ta raději odešla z domova a řekla bych, že pravý důvod, proč odtud vypadla je krev na mých rukou od střepů. Proč jsi jí proměnil?" začnu se vyptávat…
"Jak tohle víš? Anna ti to neříkala, to bych slyšel." Sakra, sakra, sakra, já jsem tak pitomá, to přece říkali, když ho chtěli zabít, ale to on přeci neví, jejda mane, musím se krotit. Takhle se ani nemůžu zeptat na Johna. Sakra, nemohli by mi prostě a jednoduše říct, co se stalo na tom táboře. Ne, to oni ne, budou si radši hrát na hrozný tajnůstkaře.
Uhýbám očima a hledám vhodnou odpověď. Do háje.
"Maggie, tak jak to víš?" ptá se trochu vytočeně.
"No prostě to vím."
"Jak? Kdo ti to řekl?"
Tak jo, kdo mi to řekla???!!! DO háje!! "Katherine." Vybafnu první blbost, co mne napadne.
"No tak to těžko. Hlídal jsem ji, vždy když ti byla na blízku, ta ti nic neřekla. Nelži mi!" povídá zamračeně.
No tak, abych nemusela nic říkat, tak rychle vstanu a při běhu říkám: "Musím na záchod."
Jenže ten trotlík mě předběhne a povídá: "Nemusíš!"
"Chceš, abych se počurala? Já to teda uklízet nebudu, ty jo?" ptám se ho a snažím se odvést pozornost.
"Chci znát odpověď na svou otázku."
"Já bych toho chtěla."
"Například?" změní se jeho nabručený obličej na usměvavý.
Položím si jeho ruku na jeho hruď a odpovídám mu: "Například tebe." A usměju se na něj.
On se zasměje a povídá: "Neodváděj mou pozornost."
"Nenech se rozptylovat."
"S tebou se člověk jenom rozptyluje. Maggie, řekni mi, jak to víš."
Sakra jak odvést pozornost, hmm tak se ho zeptám na první věc, která mě napadla: "Máš řidičák?" jejda mane, nic inteligentnějšího jsem už vymyslet nemohla!
"Jo mám, ty?" odpovídá, no ale tak účel byl splněn, pozornost odvedena, katastrofa zažehnána.
"Ne já nemám…" tahle konverzace je pěkně divná…
"To máš štěstí, jinak by ti ho určitě sebrali."
"Co kecáš! Vždyť jsi mě ještě ani neviděl řídit!!!" rozčiluju se.
"Ne neviděl, ale slyšel jsem o tom!"
"Aha." Vzpomenu si, jak mi říkal, že když jsem byla opilá, tak jsem mu vyprávěla úžasnou historku, o tom jak jsem řídila traktor…. Super.
"Maggie, teď mi už odpověz." Sakra takže katastrofa tu pořád je.
"Damone, prostě to vím, nemusíš vědět, úplně všechno!!!"
"Dobře." Vzdychne. "Každopádně si laskavě uvědom, že jsem upír a má paměť je velice dobrá, takže nějakým řidičákem mou pozornost určitě neodvedeš…!"
A pak mi ošetří rány na mých rukou…


teda dneska je to jako povídkovej boom
jinak kapitolka, vlastně kapitolky jsou úžasné 