close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

8. kapitola

1. července 2011 v 11:55 | Aranel van de´Corvin |  Byl to vážně osud?

Nora
"Noro! Pojď jíst" zavolala máma. Rychle jsem položila květináč na okno a vyběhla z pokoje. Ten, kdo čekal pod schody mi vyrazil dech. "Clarku!" vypískla jsem a vrhla se mu do náručí. Můj starší bratr skoro nejezdí domů. Každá jeho návštěva je malý zázrak. "Prý máš v pokoji kámoše" usmál se na mě. "Nó jasně. Chceš se kouknout?" táhnu ho nahoru, ale máma mě rychle zarazí. "Nejdřív jídlo."vymíní si svoje. Jako vždycky. Teď, když ho konečně můžu někomu ukázat. Máma totiž nechtěla abych o něm holkám říkala. Ach jo.
Usadili jsme se k večeři a Clark nám vyprávěl své postřehy ze školy. Je teď první rok na vysoký a hrozně si na tom zakládá. Najednou pan důležitej. Máma mu cpe spoustu pouček a mě díky tomu brzy přechází má původně veliká chuť k jídlu. Odnesla jsem talíř do kuchyně a zase usedla ke stolu. Clark už dojedl a tak jsem ho chtěla hned táhnout nahoru. Dokud mu ovšem nezazvonil telefon. Stála jsem vedle něho a snažila se pochytit aspoň část rozhovoru. Podle jeho výrazu jsem pochopila. Žádný vlk nebude. Clark odchází. Položil to, omluvil se, že musí jít a nechal mě stát ve dveřích. Jako vždycky.
*+*
Aren
Je slunné ráno a Meander se probouzí k životu. Jsem neklidný. Nevím, co přesně chci. Až doteď jsem měl jeden jasný cíl. Prostě zabít Vodu. Proč musí vypadat jako Sophie. Proč musím mít pořád jenom smůlu. Proč se musí každé mé štěstí proměnit v ještě větší smůlu. Proč ztrácím vše, co je mi drahé? Proč má můj cíl číslo jedna tvář mé životní lásky?! Proč? Proč? Proč? Život mi prostě hází klacky pod nohy i dlouho po mé smrti. Protože já jsem smolař. "Tak jakej byl lov" objevila se najednou bez zaklepání Marcusova hlava. Hodil jsem po něm první knihou, která mi padla pod ruku. Bez odpovědi, bez varování. Tak, jak se ke mně chová život. Nebo smrt? To je fuk. Naprosto a dokonale fuk. "Ty zmrde!" zakřičel Marcus a vrhl se na mě. Fajn. Alespoň si vybiju zlost. Co jiného se dá dělat.
*+*
Vera
Zase jsem ve škole. Jak já to miluju. Ach jo. "Půjdem dneska trénovat" ptá se Carol hned, jak mě uvidí.
"Já můžu" odpověděla jsem rovnou
Nora: "Já taky"
Gaby: "Já ne. Jedu s našima do Rock Springs a musím balit"
Vera: "Škoda. Ve třech to není ono"
Gaby: "Věř mi, že bych radši byla doma"
Vera: "Na druhou stranu si dáš aspoň pauzu od všeho tady. Tady musí jeden pořád řešit, kdo ho chce zabít a kdo ne"
Gaby: "Jo. Alespoň malá výhoda"
Vera: "Klidně bych si taky dala pauzu. Klidně i napořád"
Gaby: "A hlavně nic s Arenem"
Vera: "Neboj. Zas tak blbá ještě nejsem"
Nora: " Víte jak nás tehdy otravovala ta knihovnice. Myslím, že by mohla vědět víc"
Carol: "Tak po škole hm"
Gaby: "jop"
Crrrrrrrrrrrrr. Zvonění nás neúprosně cpalo do třídy. První hodina. Dějepis. Nůda! Tenhle předmět baví Noru, ale my ostatní leda tak umíráme.Už jsem si pokládala hlavu na stůl, že se konečně pěkně vyspím, když o třídy najednou vrazila ta pošahaná knihovnice.
"mohla bych mluvit s Parkerovou, Jonesoum, Conquerovou a Loufleyovou? Bude to jen pár minut." Řekla a kývla na nás.
Jen co se za námi zavřely dveře, začala Gaby s výslechem.
Gaby: "chtěly jsme přijít po škole. Potřebujeme si ujasnit pár věcí"
Knihovnice: "už mi věříte?"
Gaby: "Jelikož jdou po nás, tak nemáme moc na výběr. Řekněte nám víc"
Knihovnice: "Dobrá. Tady v Meandre žije poměrně starý rod. Říkají si Von Blanchetovi. Je to velmi starý upíří pár a čtyři mladší upíři"
Gaby: "Kde je najdeme"
Knihovnice: "Nemůžete je pozabíjet. Zatím"
Vera: "Neptala se jestli je můžeme zabít. Chceme vědět, kde jsou"
Knihovnice: "Mají sídlo v srdci Meanderského lesíku."
Vera: "Jmenuje se jeden z nich Aren?"
Knihovnice: "Ano. Je mu něco přez tři století a podle všecho je asi nejnebezpečnější z nich"
Nora: "Proč?"
Knihovnice: "možná to zjistíte. Jednou"
Gaby: "možná"
Otočily jsme se a odešly do třídy. Jo je to neslušné, ale ta ženská už se zase tvářila na to, že nám chce vyprávět nový kraviny. Radši to zabalit dřív než to začne.
*+*
Vlk
Probudil se. Už nebyl tolik slabý, ale odejít zatím nemohl. Nemohl se ani proměnit. Nořina matka ho každou chvíli kontrolovala. Ale i tak mu bylo líp. Už i jedl. Rána pořád bolela, ale už to bylo ve snesitelné míře. Domů stejně nepospíchal. Nikomu nejspíš nechybí. Spíš naopak. Až se vrátí, budou se ptát. Kde byl, co se stalo. A on bude lhát. Poprvé. Bude muset lhát. Nemůže dovolit, aby Noru zabili. Ne potom co mu zachránila život. Ne potom, co se nejspíš poprvé zamiloval. Nemá u ní šanci, nemůže si nic nalhávat. Ne v téhle situaci. Ne s tímhle životem. Jak moc nenávidí to, čím je. Ona ho nikdy nebude milovat, ale on se rozhodl ji chránit. I kdyby ho to mělo stát život.
*+*
Vera
"Konečně konec školy" zasmála se Carol
"jo to teda. Ještě pár minut a bylo by o element míň" ušklíbla se Nora
"Já půjdu dom. Domů a spát. Dneska to navíc nevypadá" řekla jsem a odpojila se. Šla jsem rychle a poslední metry už běžela. Tohle léto mě změnilo. Dřív jsem nevěřila, že na světě existuje takové zlo, jaké teď znám. Bojím se. Ani tak ne o sebe. Spíš o svou rodinu. Co když jim budou chtít moji nepřátelé ublížit? Co zmůžu?
Otevřela jsem dveře a pozdravila mámu. "Vero, Přišel za tebou kamarád ze školy" švitořila máma a já nechápala. Žádnýho kamaráda ve škole nemám. Bavím se výhradně s holkama. Víc kámošů nehledám. Vešla jsem do obýváku a čekal mě šok. Na pohovce neseděla zrovna neškodná bytost. Ne, to rozhodně ne. Zubil se na mě Aren von Blanchet. "Klidně zůstaňě tady. Vero, víš že dneska jdeme s tátou k Merryweatherům viď. Lili a Matt jsou u babičky ve Valedale. Pokud někam půjdete. Ať jsi do půlnoci doma" všechno jsem to mámě odkývala a doprovodila jí ke dveřím. Hlavně ať je co nejdřív pryč. Odešla a já za ní zamkla. Jaká to ironie. Chtěla jsem se otočit, ale Aren využil příležitosti. Rychle mi dal přez oči šátek a pevně zavázal. "Chci si jen promluvit"
"o čem?"
"O nás?"
"jdeš na to malinko rychle nemyslíš?"
"na co vy puberťáci hned myslíte?"
"á ozval se pan dospělý"
"no promiň?"
"neprominu a sundej mi ten pitomej šátek"
"a co za to?"
"nezabiju tě"
"myslím, že jsem ve výhodnější pozici"
"tak co chceš? Vyklopíš to konečně?" povzdechla jsem si.
"chci se s tebou domluvit na příměří. Prozatím"
"jo? A vážně si myslíš, že ti na to skočím?"
"Možná. Potřebuju se rozhodnout, jestli tě chci zabít"
"a myslíš, že já budu čekat? Tvůj optimismus mě vážně překvapu…" uslyšela jsem podivný zvuk a cítila zimu. Strhla jsem si šátek a podívala se kolem sebe. Aren tu nebyl a dveře byly otevřené. "Blbec!"
*+*
Nora
Šla jsem spát brzy. Byl to namáhavý den. Dala jsem vlkovi dobrou noc a spokojeně zavřela oči.
Běžím lesem. Všude okolo je lehká mlha a skrz koruny stromů sem dopadá jen pár úzkých paprsků slunce. Je teplo a letní vánek něžně čechrá mé černé vlasy. Zdá se mi, že mě někdo sleduje. Zaslechnu křupnutí větve a vykřiknu. Běžím. Zakopávám a mé bosé nohy jsou brzy plné krvavých šrámů. Nad lesem se stmívá. Rychleji než si dokážu představit. Můj pronásledovatel neztrácí sílu. Zato já ano. Slyším vlčí vytí. Běžím jako o život. Vlastně ne jako. Zahlédnu před sebou oranžové oči. Zastavuji. Jsem obklíčena.
S trhnutím jsem se probudila. Byl to jen sen. Budík ukazuje deset hodin takže máma už je nejspíš v práci. Usmála jsem se nad představou obrovského množství jídla v lednici a vylezla z postele. Ale kde je ten vlk? Byl přece tady. Zaslechla jsem šramot v koupelně. Ve SVÉ koupelně. "Mami?" zavolala jsem. Nic se neozvalo. Otevřela jsem dveře. Proti mně stál černovlasý kluk. Začala jsem křičet. Chtěl mi dát ruku přez pusu, ale zavrávoral. Padali jsme. Pokusil se zachytit závěsu u vany, ale nepovedlo se. Skončili jsme ve vodě. "Kdo jsi a co tu chceš?" prskala jsem. "Jmenuju se Alcide a to jak jsem se sem dostal je trochu dlou…" nedořekl to protože jsem se vyhrabala z vany a běžela pryč. "pomóc!!" řvala jsem při běhu ze schodů. Byl hned za mnou. Už jsem otevírala dveře, ale on mi je přibouchl se slovy : "Nechci ti ublížit". Možná se pokoušel mě uklidnit, ale já rozhodně nehodlala být klidná. "A to ti mám věřit?" couvala jsem do kuchyně. Ničeho si nevšiml. Otočila jsem se a běžela ke dveřím v kuchyni. Vážně bych měla začít pracovat na svojí fyzičce. Zase mě předběhl. Chytil mě za obě zápěstí a možná mě chtěl uklidnit. To nevím, protože můj skvěle mířený kopanec zasáhl jeho holeň. Zakvílel, ale bohužel mě nepustil. "Co po mě chceš" řekla jsem ledově.
"nic po tobě nechci a ani ti nechci ublížit. Vážně."
"a kde je ten vlk?"
"to bych ti právě rád vysvětlil, ale není to snadné. Mám tajemství. Stejně jako ty. Víš, já jsem …" zase jsem mu skočila do řeči
"Já se neptala na tvůj příběh. Já se ptala kde je ten vlk!"
"To se ti tu snažím říct, ale jde to těžko když mi pořád skáčeš do řeči. Moje tajemství je to, že" no jo už zase
" Ty máš tajemství jo? Ty mě leda tak sereš"
Celý se klepal. Byl naštvanej a mě to bylo fuk. Teda do té doby, než se přede mnou místo toho kluka objevil vlk.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Mrož Mrož | 1. července 2011 v 20:46 | Reagovat

Super díl!!! Hodně napětí a skvělé zápletky. Prosím rychle další :D

2 Lucy Lucy | 25. července 2011 v 18:28 | Reagovat

chci další díl! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama