Autorka→ Kailam11@hotmail.com
Takže, lidi, stal se zázrak! Napsala jsem další kapitolu Krvavé lásky… nebo spíš konečně jsem se dokopala k tomu ji sem poslat =P. A další kapča bude zase za dlouho… protože se mi vůbec nechce psát. Teda chce, ale něco jiného. Ale snad se zase někdy umoudřím a zachce se mi to dokončit. Příběh by teda vymyšlený byl, ale kdo to za mě napíše, že? Ale nevim nevim, jak budete spokojeni s koncem. Ne, že by se blížil. Přinejmenším takových dvacet kapitol bude, teda pokud je všechny napíšu. No, užijte si tuto, nejspíš na dlouhou dobu poslední kapitolu…
Kapitola 9
Kapitola 9
Všichni dlouho sedíme zticha. Není to ale žádné příjemné ticho - je napjaté, hrozivé, možná i zoufalé. Přesně vystihuje naše pocity.
Asi přesně vím, jak se ostatní cítí. Určitě přemýšlí nad tím, že jsme An právě zajistili dost hnusnou smrt...
"Co teď?" ozve se Mike potichu.
"Asi nic," odvětí smutně Vendy. "Nemůžeme nic dělat."
"Ale měli bysme," zašeptám. "Nemůžeme přece Sebastiana nechat, aby ji umučil… dokážete si vůbec představit, jak neskutečně jí to bude bolet? Vždyť on ji nejspíš zabije… A my se s ní ani nebudeme moct rozloučit… Prostě musíme něco udělat, cokoliv! Nebudu tady jen tak sedět s rukama v klíně a čekat, až moje nejlepší kamarádka a nejúžasnější sestra umře! Nevím jak vy, ale tohle já prostě nedokážu!" Postupně zvyšuju hlas, až nakonec mluvím docela dost hlasitě. Někde v polovině toho proslovu mi navíc vyhrknou slzy z očí.
"Souhlasím s tebou," řekne Luke. I on má očividně co dělat, aby nezačal brečet. Vidím v jeho tváři odhodlání, ale i bolest, smutek, zoufalství. Spostu negativních pocitů.
Ale co můžeme dělat? Jednoduše nic dělat nejde. Nic! Prostě na to zapomeň, nemůžeš jí pomoct… Přesvědčuju sama sebe. A uznám, že je to pravda. Sice mě to ničí a zevnitř jakoby sžírá, ale přiznám si, že jediné, co můžeme dělat, je, jak jsem řekla, "sedět s rukama v klíně a čekat až umře…" Jednoduše neexistuje žádná možnost, jak ji zachránit…
Upřu na Luka smutný pohled. "To, co jsem řekla, myslím vážně. Nejspíš ani nevíte, jak moc bych jí chtěla pomoct… Jenomže to prostě nejde. Nemáme žádnou možnost. Takže nevím jak vy, ale já se s tím aspoň pokusím smířit… s tím, že jsem ji nechala umřít a nic s tím neudělala… a mám takový pocit, že si to nikdy neodpustím…" Luke mi nešťastný pohled opětuje. V jeho očích se zračí kromě bolesti hlavně zoufalství. Plně ho chápu.
Smutně skloním hlavu a odeberu se do svého pokoje. Těsně před dveřma se ale zarazím. Pak se pomalu otočím a dojdu před pokoj An. Otevřu dveře. Ani nevím, proč tam chci jít. Jen mi pak bude ještě mizerněji. Proto vůbec nepochopím, proč moje nohy (a tím pádem celá já) vejdou do jejího pokoje. Potichu za sebou zavřu dveře a teprve pak se rozhlédnu.
Její pokoj vypadá hrozně smutně. Opuštěně. Jako by tam hodně dlouho nikdo nebyl. Místo zapomenuté časem - tak to na mě působí. Jako dva tisíce let stará hrobka, o které nikdo neví a o které se nikdo nikdy nedozví. Připadám si tady tak nepatřičně.
Už se chystám odejít, ale vtom na její posteli uvidím jakýsi papírek. Zvědavost mi samozřejmě nedá pokoj, proto k posteli dojdu a papír z ní zvednu. Je na něm něco skoro nečitelně napsané.
Po několika minutách luštění naškrábaných šesti slov se mi konečně podaří je přečíst.
Pokusím se ji zachránit. Robin (posel)
Chvíli jen v šoku zírám na ten cár papíru a pak se rozeběhnu do obyváku. Běžím vážně hodně rychle, protože toto je důležité - dost důležité. Dolů doběhnu tak za půl sekundy, a to do toho počítejte i otevření dveří.
Dole ale nikdo není, jak jinak. Zrovna když je potřebuju, tak tady nejsou. Výborné.
Musím je najít! Sednu si na pohovku a zkoncentruju svou mysl. Snažím se myslet jen na ně (vlastně myslím jenom na Luka, ale nehledejte v tom žádný skrytý význam). Trvá hodně dlouho, než se mi v podvědomí vybaví obrazy nějakých míst. Abych vám vysvětlila, proč to dělám - kromě toho, že vidím budoucnost, mám ještě pár dalších schopností. V podstatě mám mnohem lepší intuici než všichni ostatní, šestý smyl, říkejte si tomu jak chcete. Ani nevím, co všechno díky tomu umím. Zatím mám odzkoušené jen dvě věci - toto vyhledávání někoho a někdy vím, co se stane, nebo možná co se už stalo, i když to vůbec vědět nemám, a to bez nějakých vizí.
Pak se rychle rozeběhnu směrem, z kama Luka cítím…
Anette
Znáte ten pocit, když se probudíte, a vůbec nevíte, co se děje, kde to jste, a proč tam jste? Tak ten přesně já mám, když se začnu pomalu probírat z nanicnemyšlení . Bolí mě celé tělo a nemůžu ani pomalu zvednout ruku, jak jsem slabá. Vlastně nemůžu ani pohnout prstem, abych byla přesná. Jediné, co s využitím všech sil, co v sobě dokážu nahromadit, je, že pomalu, nejistě otevřu oči. Radši ani nechci vidět, co uvidím (zmatená věta…). Koneckonců, ani nevím kde jsem. Jen si pamatuju na tu nekonečnou slabost, bolest a bezmoc, co mě provázela po celou dobu, co jsem byla nehmotná. Víc už jsem jednoduše nemohla vydržet. Tak jsem s tím prostě přestala. Teď už jsem "normální", v rámci možností. Ale fakt hodně slabá. Jak to tak vidím, za chvíli asi… A do prdele.
Podaří se mi jakž takž zaostřit na okolí, a to, co vidím, mě tak šokuje a vyděsí, že bych rozhodně začala ječet, kdybych nebyla tak slabá a otupělá. V mém momentálním stavu se zmůžu jen na slabé zalapání po dechu.
Všude po zemi jsou poházené těla… nebo spíš jejich části. Těšně vedle mě na posteli leží něčí ruka (naštěstí se nehýbe…). Šokovaně zalapám po dechu a pokusím se od ní trochu odsunout. Jediné, co se mi ale povede, je to, že svým slabým pohybem trochu prohnu postel, a ta ruka se na mě namáčkne úplně. V duchu zaječím a radši už se víc nehýbu, nebo by mi nakonec mohla skončit na obličeji… Země je taky plná (nebo spíš přeplněná) krve.
Chvíli namáhám mozek, abych si vzpoměla, co se vlastně stalo a jak jsem se tady ocitla, a pak se mi to vybaví…
Jestli jsem ještě před chvíli byla totálně vyděšená, otřesená a posraná strachy, tak vážně nevím, jak své duševní rozpoložení popsat teď.Tak zděšená, že bych s radostí skočila Sebastianovi do náruče? Tak absolutně šokovaná, že mi na mysl nemohla přijít vhodná nadávka, kterou bych použila? Možná…
Ztěžka polknu a těkám očima po místnosti, jestli se tady náhodou někdo neschovává. Asi ne, vzhledem k tomu, že nikoho nevidím. Nebo spíš: Vzhledem k tomu, že nikoho nevidím, tady určitě někdo je. Ne, že bych byla slepá nebo tak něco, ale teď jsem tak slabá, že už ani pomalu nemůžu přemýšlet, a mám tak trochu zamlžený zrak, takže vidím velký hovno - a to jsem za to ještě ráda, protože kdybych to hovno neviděla, tak by se mi naskytl úžasný výhled na zkrvavenou podlahu a části těl, brutálně odervaných od sebe. Stačí, jak se mi zvedá žaludek z toho nechutného smradu démonské krve.
Hm, už jsem přišla na to, jak co nejlíp popsat své emoce - Jsem tak totálně vystresovaná, vyděšená, šokovaná, a ještě spoustu dalších věcí, že jsem si ani neuvědomila tu spalující bolest krku. Už tady asi musím ležet pěkně dlouho, když jsem tak zoufalá žízní. Jestli se do pár hodin nenapiju, asi tady uschnu a zbude ze mě jen popel. Teda možná. Já totiž ani nevím, co se stane s upírem, který hodně dlouho neměl krev. Nikdy se to nikomu z mého blízkého okolí nestalo, protože všichni upíři si na to dávají dobrý pozor…
Kdybych nebyla tak vyprahlá a žíznivá, možná bych se dokázala zvednout a vypadnout z tadyma, než sem Sebastian přijde a já budu v prdeli… protože mě bude mučit… a to rozhodně bude tak bolestivé, že oproti tomu bude ta bolest a slabost, co zažívám teď, nic…
Ovšem kvůli tomu, že jsem asi hodně dlouho využívala svou schopnost a tím vyčerpala téměř veškeré své síly (natolik, že nejspíš dokonce pomalu umírám…), nemám šanci ani zvednout hlavu. A tím pádem tady chcípnu. Možná. Pokud si mě teda Sebastian nenechá jako osobní krevní banku.
V tu chvíli uvidím, že se otevírají dveře. V duchu začnu ječet bezmocí. Teď to přijde. Mučení.
Dveře se otervřou úplně (přičemž po podlaze pošoupnou několik ruk a jednu hlavu) a dovnitř vejde Sebastian. Ztuhnu hrůzou. Jen co mě uvidí, jeho tváří proběhne šokované překvapení, ale pak nasadí výraz velkého drsňáka (tak to mu teda nesežeru) a posměšně se usměje. Přijde až ke mně a nakloní se mi těsně k obličeji, až se mě skoro dotýká. Z jeho výhružného výrazu mi vstávají vlasy na hlavě.
"Tak konečně ses probrala. Tady ten bordel je tady kvůli tobě, jestli ti to ještě nedošlo. Mí démoni se tě snažili vzbudit, ale očividně jsi hodně silná. To se bude hodit. Aspoň si tě budu moct víc užít…"
Když na jeho proslov nijak nezareaguju, nakloní se ke mně ještě blíž a jemně mi přejede rty po tváři. Zatnu všechny svaly, co dokážu zaktivovat, a chci před jeho dotykem ucuknout, ale kvůli té dementní slabosti se prostě nedokážu pohnout. A i kdyby mi nebránila slabost, tak by za ni práci skvěle odváděl strach, který se mi zažírá do těla v pochmurném očekávání, kdy si se mnou přestane hrát a zaryje mi do krku své špičáky.
Jeho rty se mi přesunou na krk. Zachvěju se odporem. Už jen čekám, až se do mě zakousne… A až začne ta nejhorší bolest mého života…
"To k tomu nemáš co říct?" zašeptá, přičemž mi neustále rty přejíždí po krční tepně.
Nepatrně zakroutím hlavou, na nic většího se jednoduše nezmůžu.
"To je škoda… třeba bych se nad tebou pak slitoval…" Znovu trošku potřesu hlavou. Vždyť ani slabostí nemůžu mluvit. A i kdybych mohla, přes ten bolavý krk by neprošlo jediné slovo.
"Asi předpokládám správně, že potřebuješ krev, že?" Na chvíli se odmlčí, a pak škodolibým hlasem dodá: "Ale to já taky…"
A pak se mi se zlomyslným smíchem zakousne hluboko do hrdla. Slabě vyjeknu a s posledními silami se od něj pokusím odtáhnout. Není mi to nic platné, protože je ke mně namáčklý až to hezké není. Chvíli se to snažím vydržet, ale pak mi z očí proudem vyhrknou slzy a já jen bezmocně lapám po dechu. Připadá mi, jako bych umírala. Vlastně to je pravda, když to tak vezmu. Bere mi krev, které už tak mám hrozně málo, že mě sotva drží při životě.
Když zjistí, že se nijak nebráním (jako bych mohla), zatne do mě své špičáky ještě hlouběji a bolestivěji. Pak mě k sobě tvrdě přitáhne a začne mi rukama bloudit po těle. Nejradši bych mu ukopla hlavu. Nebo ne. Nejradši bych ho na týden někam přivázala, dokud by nežadonil aspoň o kapku krve, kterou bych mu samozřejmě nedala, ale sama bych ho zakousla (přesně jako on mě…), co nejbolestivěji, co by to šlo. A až by byl na pokraji smrt, pak bych mu možná tu hlavu ukopla…
Ale možnost uskutečnit tyto plány se mi asi nikdy nenaskytne… Místo toho tady jen ležím, Sebastian mě nestydatě osahává a přitom mi pije krev (obrazně i doslovně). A já už vážně jsem skoro mrtvá (bolestí, slabostí a našla bych ještě pár dalších věcí…). Cítím to. Jakoby ze mě něco odcházelo. Tím nemyslím tu krev, které momentálně už mám tak málo, že by mi ani nevytékala z rány, kdyby měla možnost a nebránil jí Sebastian.
Po další zdánlivě nekonečné chvíli neskutečné bolesti se ode mě odtrhne. Tak trochu se mi uleví, že to konečně přestalo, ale zároveň toužím po tom, aby mě vycucl do poslední kapičky krve a tím pádem bych byla mrtvá (tím nemyslím, že upír nesmí mít žádnou krev, aby umřel. Ale musí jí mít fakt hodně málo). Prostě chci umřít. Nechci žít v neustálé bolesti, v jaké bych rozhodně žila, kdyby o mě "pečoval" Sebastian (což přesně se asi bude dít).
Ale všechny optimistické pocity zmizí, když se mi Sebastian zakousne do krku znovu. Nejspíš mě vážně chce umučit k smrti…
Pak se ale stane aspoň malý zázrak - kvůli té obrovské ztrátě krve a gigantické slabosti se ponořím do černočerné, bezbolestné tmy…
Asi přesně vím, jak se ostatní cítí. Určitě přemýšlí nad tím, že jsme An právě zajistili dost hnusnou smrt...
"Co teď?" ozve se Mike potichu.
"Asi nic," odvětí smutně Vendy. "Nemůžeme nic dělat."
"Ale měli bysme," zašeptám. "Nemůžeme přece Sebastiana nechat, aby ji umučil… dokážete si vůbec představit, jak neskutečně jí to bude bolet? Vždyť on ji nejspíš zabije… A my se s ní ani nebudeme moct rozloučit… Prostě musíme něco udělat, cokoliv! Nebudu tady jen tak sedět s rukama v klíně a čekat, až moje nejlepší kamarádka a nejúžasnější sestra umře! Nevím jak vy, ale tohle já prostě nedokážu!" Postupně zvyšuju hlas, až nakonec mluvím docela dost hlasitě. Někde v polovině toho proslovu mi navíc vyhrknou slzy z očí.
"Souhlasím s tebou," řekne Luke. I on má očividně co dělat, aby nezačal brečet. Vidím v jeho tváři odhodlání, ale i bolest, smutek, zoufalství. Spostu negativních pocitů.
Ale co můžeme dělat? Jednoduše nic dělat nejde. Nic! Prostě na to zapomeň, nemůžeš jí pomoct… Přesvědčuju sama sebe. A uznám, že je to pravda. Sice mě to ničí a zevnitř jakoby sžírá, ale přiznám si, že jediné, co můžeme dělat, je, jak jsem řekla, "sedět s rukama v klíně a čekat až umře…" Jednoduše neexistuje žádná možnost, jak ji zachránit…
Upřu na Luka smutný pohled. "To, co jsem řekla, myslím vážně. Nejspíš ani nevíte, jak moc bych jí chtěla pomoct… Jenomže to prostě nejde. Nemáme žádnou možnost. Takže nevím jak vy, ale já se s tím aspoň pokusím smířit… s tím, že jsem ji nechala umřít a nic s tím neudělala… a mám takový pocit, že si to nikdy neodpustím…" Luke mi nešťastný pohled opětuje. V jeho očích se zračí kromě bolesti hlavně zoufalství. Plně ho chápu.
Smutně skloním hlavu a odeberu se do svého pokoje. Těsně před dveřma se ale zarazím. Pak se pomalu otočím a dojdu před pokoj An. Otevřu dveře. Ani nevím, proč tam chci jít. Jen mi pak bude ještě mizerněji. Proto vůbec nepochopím, proč moje nohy (a tím pádem celá já) vejdou do jejího pokoje. Potichu za sebou zavřu dveře a teprve pak se rozhlédnu.
Její pokoj vypadá hrozně smutně. Opuštěně. Jako by tam hodně dlouho nikdo nebyl. Místo zapomenuté časem - tak to na mě působí. Jako dva tisíce let stará hrobka, o které nikdo neví a o které se nikdo nikdy nedozví. Připadám si tady tak nepatřičně.
Už se chystám odejít, ale vtom na její posteli uvidím jakýsi papírek. Zvědavost mi samozřejmě nedá pokoj, proto k posteli dojdu a papír z ní zvednu. Je na něm něco skoro nečitelně napsané.
Po několika minutách luštění naškrábaných šesti slov se mi konečně podaří je přečíst.
Pokusím se ji zachránit. Robin (posel)
Chvíli jen v šoku zírám na ten cár papíru a pak se rozeběhnu do obyváku. Běžím vážně hodně rychle, protože toto je důležité - dost důležité. Dolů doběhnu tak za půl sekundy, a to do toho počítejte i otevření dveří.
Dole ale nikdo není, jak jinak. Zrovna když je potřebuju, tak tady nejsou. Výborné.
Musím je najít! Sednu si na pohovku a zkoncentruju svou mysl. Snažím se myslet jen na ně (vlastně myslím jenom na Luka, ale nehledejte v tom žádný skrytý význam). Trvá hodně dlouho, než se mi v podvědomí vybaví obrazy nějakých míst. Abych vám vysvětlila, proč to dělám - kromě toho, že vidím budoucnost, mám ještě pár dalších schopností. V podstatě mám mnohem lepší intuici než všichni ostatní, šestý smyl, říkejte si tomu jak chcete. Ani nevím, co všechno díky tomu umím. Zatím mám odzkoušené jen dvě věci - toto vyhledávání někoho a někdy vím, co se stane, nebo možná co se už stalo, i když to vůbec vědět nemám, a to bez nějakých vizí.
Pak se rychle rozeběhnu směrem, z kama Luka cítím…
Anette
Znáte ten pocit, když se probudíte, a vůbec nevíte, co se děje, kde to jste, a proč tam jste? Tak ten přesně já mám, když se začnu pomalu probírat z nanicnemyšlení . Bolí mě celé tělo a nemůžu ani pomalu zvednout ruku, jak jsem slabá. Vlastně nemůžu ani pohnout prstem, abych byla přesná. Jediné, co s využitím všech sil, co v sobě dokážu nahromadit, je, že pomalu, nejistě otevřu oči. Radši ani nechci vidět, co uvidím (zmatená věta…). Koneckonců, ani nevím kde jsem. Jen si pamatuju na tu nekonečnou slabost, bolest a bezmoc, co mě provázela po celou dobu, co jsem byla nehmotná. Víc už jsem jednoduše nemohla vydržet. Tak jsem s tím prostě přestala. Teď už jsem "normální", v rámci možností. Ale fakt hodně slabá. Jak to tak vidím, za chvíli asi… A do prdele.
Podaří se mi jakž takž zaostřit na okolí, a to, co vidím, mě tak šokuje a vyděsí, že bych rozhodně začala ječet, kdybych nebyla tak slabá a otupělá. V mém momentálním stavu se zmůžu jen na slabé zalapání po dechu.
Všude po zemi jsou poházené těla… nebo spíš jejich části. Těšně vedle mě na posteli leží něčí ruka (naštěstí se nehýbe…). Šokovaně zalapám po dechu a pokusím se od ní trochu odsunout. Jediné, co se mi ale povede, je to, že svým slabým pohybem trochu prohnu postel, a ta ruka se na mě namáčkne úplně. V duchu zaječím a radši už se víc nehýbu, nebo by mi nakonec mohla skončit na obličeji… Země je taky plná (nebo spíš přeplněná) krve.
Chvíli namáhám mozek, abych si vzpoměla, co se vlastně stalo a jak jsem se tady ocitla, a pak se mi to vybaví…
Jestli jsem ještě před chvíli byla totálně vyděšená, otřesená a posraná strachy, tak vážně nevím, jak své duševní rozpoložení popsat teď.Tak zděšená, že bych s radostí skočila Sebastianovi do náruče? Tak absolutně šokovaná, že mi na mysl nemohla přijít vhodná nadávka, kterou bych použila? Možná…
Ztěžka polknu a těkám očima po místnosti, jestli se tady náhodou někdo neschovává. Asi ne, vzhledem k tomu, že nikoho nevidím. Nebo spíš: Vzhledem k tomu, že nikoho nevidím, tady určitě někdo je. Ne, že bych byla slepá nebo tak něco, ale teď jsem tak slabá, že už ani pomalu nemůžu přemýšlet, a mám tak trochu zamlžený zrak, takže vidím velký hovno - a to jsem za to ještě ráda, protože kdybych to hovno neviděla, tak by se mi naskytl úžasný výhled na zkrvavenou podlahu a části těl, brutálně odervaných od sebe. Stačí, jak se mi zvedá žaludek z toho nechutného smradu démonské krve.
Hm, už jsem přišla na to, jak co nejlíp popsat své emoce - Jsem tak totálně vystresovaná, vyděšená, šokovaná, a ještě spoustu dalších věcí, že jsem si ani neuvědomila tu spalující bolest krku. Už tady asi musím ležet pěkně dlouho, když jsem tak zoufalá žízní. Jestli se do pár hodin nenapiju, asi tady uschnu a zbude ze mě jen popel. Teda možná. Já totiž ani nevím, co se stane s upírem, který hodně dlouho neměl krev. Nikdy se to nikomu z mého blízkého okolí nestalo, protože všichni upíři si na to dávají dobrý pozor…
Kdybych nebyla tak vyprahlá a žíznivá, možná bych se dokázala zvednout a vypadnout z tadyma, než sem Sebastian přijde a já budu v prdeli… protože mě bude mučit… a to rozhodně bude tak bolestivé, že oproti tomu bude ta bolest a slabost, co zažívám teď, nic…
Ovšem kvůli tomu, že jsem asi hodně dlouho využívala svou schopnost a tím vyčerpala téměř veškeré své síly (natolik, že nejspíš dokonce pomalu umírám…), nemám šanci ani zvednout hlavu. A tím pádem tady chcípnu. Možná. Pokud si mě teda Sebastian nenechá jako osobní krevní banku.
V tu chvíli uvidím, že se otevírají dveře. V duchu začnu ječet bezmocí. Teď to přijde. Mučení.
Dveře se otervřou úplně (přičemž po podlaze pošoupnou několik ruk a jednu hlavu) a dovnitř vejde Sebastian. Ztuhnu hrůzou. Jen co mě uvidí, jeho tváří proběhne šokované překvapení, ale pak nasadí výraz velkého drsňáka (tak to mu teda nesežeru) a posměšně se usměje. Přijde až ke mně a nakloní se mi těsně k obličeji, až se mě skoro dotýká. Z jeho výhružného výrazu mi vstávají vlasy na hlavě.
"Tak konečně ses probrala. Tady ten bordel je tady kvůli tobě, jestli ti to ještě nedošlo. Mí démoni se tě snažili vzbudit, ale očividně jsi hodně silná. To se bude hodit. Aspoň si tě budu moct víc užít…"
Když na jeho proslov nijak nezareaguju, nakloní se ke mně ještě blíž a jemně mi přejede rty po tváři. Zatnu všechny svaly, co dokážu zaktivovat, a chci před jeho dotykem ucuknout, ale kvůli té dementní slabosti se prostě nedokážu pohnout. A i kdyby mi nebránila slabost, tak by za ni práci skvěle odváděl strach, který se mi zažírá do těla v pochmurném očekávání, kdy si se mnou přestane hrát a zaryje mi do krku své špičáky.
Jeho rty se mi přesunou na krk. Zachvěju se odporem. Už jen čekám, až se do mě zakousne… A až začne ta nejhorší bolest mého života…
"To k tomu nemáš co říct?" zašeptá, přičemž mi neustále rty přejíždí po krční tepně.
Nepatrně zakroutím hlavou, na nic většího se jednoduše nezmůžu.
"To je škoda… třeba bych se nad tebou pak slitoval…" Znovu trošku potřesu hlavou. Vždyť ani slabostí nemůžu mluvit. A i kdybych mohla, přes ten bolavý krk by neprošlo jediné slovo.
"Asi předpokládám správně, že potřebuješ krev, že?" Na chvíli se odmlčí, a pak škodolibým hlasem dodá: "Ale to já taky…"
A pak se mi se zlomyslným smíchem zakousne hluboko do hrdla. Slabě vyjeknu a s posledními silami se od něj pokusím odtáhnout. Není mi to nic platné, protože je ke mně namáčklý až to hezké není. Chvíli se to snažím vydržet, ale pak mi z očí proudem vyhrknou slzy a já jen bezmocně lapám po dechu. Připadá mi, jako bych umírala. Vlastně to je pravda, když to tak vezmu. Bere mi krev, které už tak mám hrozně málo, že mě sotva drží při životě.
Když zjistí, že se nijak nebráním (jako bych mohla), zatne do mě své špičáky ještě hlouběji a bolestivěji. Pak mě k sobě tvrdě přitáhne a začne mi rukama bloudit po těle. Nejradši bych mu ukopla hlavu. Nebo ne. Nejradši bych ho na týden někam přivázala, dokud by nežadonil aspoň o kapku krve, kterou bych mu samozřejmě nedala, ale sama bych ho zakousla (přesně jako on mě…), co nejbolestivěji, co by to šlo. A až by byl na pokraji smrt, pak bych mu možná tu hlavu ukopla…
Ale možnost uskutečnit tyto plány se mi asi nikdy nenaskytne… Místo toho tady jen ležím, Sebastian mě nestydatě osahává a přitom mi pije krev (obrazně i doslovně). A já už vážně jsem skoro mrtvá (bolestí, slabostí a našla bych ještě pár dalších věcí…). Cítím to. Jakoby ze mě něco odcházelo. Tím nemyslím tu krev, které momentálně už mám tak málo, že by mi ani nevytékala z rány, kdyby měla možnost a nebránil jí Sebastian.
Po další zdánlivě nekonečné chvíli neskutečné bolesti se ode mě odtrhne. Tak trochu se mi uleví, že to konečně přestalo, ale zároveň toužím po tom, aby mě vycucl do poslední kapičky krve a tím pádem bych byla mrtvá (tím nemyslím, že upír nesmí mít žádnou krev, aby umřel. Ale musí jí mít fakt hodně málo). Prostě chci umřít. Nechci žít v neustálé bolesti, v jaké bych rozhodně žila, kdyby o mě "pečoval" Sebastian (což přesně se asi bude dít).
Ale všechny optimistické pocity zmizí, když se mi Sebastian zakousne do krku znovu. Nejspíš mě vážně chce umučit k smrti…
Pak se ale stane aspoň malý zázrak - kvůli té obrovské ztrátě krve a gigantické slabosti se ponořím do černočerné, bezbolestné tmy…


wow chudák holka