close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Povídka pátá: Výprava

4. srpna 2011 v 10:04 | Aranel van de´Corvin |  Renesance temnot


"Pošlete tuto zprávu do Aknaru, Kelery, Otora a Ikry." Řekl Xemar.
"Ano pane" odpověděl mu Silvord. "Armáda bude brzy připravena k boji. Po fiasku, které se stalo stalkerům, si nesmíme dovolit žádnou další prohru. To by byl náš konec. Armáda démonů by se na nás vrhla, a dobyla by krásný svět nás."
"Přesně. Mám rád lidi s takovým přístupem. Velení celé operace samozřejmě opět patří vám."
"Děkuji, pane. Nenapijeme se, na počin tohoto skvělého plánu?"
"Výborný nápad! Co byste si dal?"
"Máte Modrý pramen?"
"No to přesně mám! Jde vidět, že máte dobrý vkus!"
"To si pište, pane, to si pište."
"Cha cha cha. Jste vtipný!"
"Ne tak jako vy, pane"
"Chovejte se přirozeně, Silvorde. Jako rebel! Takové lidi potřebujeme!"
"Já myslel, že andělé mají rádi pořádek."
"Ano, to máme! Ale vy musíte… chápete, vy jste svůj, máte sty!"
"No, když myslíte."

"Už jsem to poslal, pane. Myslím si, že bych měl jít. Rád jsem si popovídal, ale stačilo to."
"Zajisté Silvorde. Máte před sebou náročnou bitvu. Tak, a teď si ještě musíme probrat, co přesně musíte udělat."
"Hlavní úkol je porazit síly démonů, a dostat se skrz tunel The dolů, do podsvěta. Tam musíme sehnat Eternala, a zničit ho. Armádě bude velet několik démonů se Sakritony- na ty bysme si měli dát pozor. Rozvědka přišla na to, že meče mají démoni Ifrit, Avaz a Weka. Pokud je zabijeme, a získáme meče pod svou kontrolu, dovezeme je sem a použijeme je proti samotným démonům.
"Přesně. Tak, můžete jít."



Silvord vyšel ven z hradu, v němž žil svůj slavný život lord Xemar. Osedlal si svého Gavoltu, který na svého pána odevzdaně čekal, a který vrčel na všechny kolemjdoucí. Andělé se Silvordovi a jeho zvířeti vyhýbali velkým obloukem, a dívali se na něj všelijak, ne však přívětivě. Silvordovi to však bylo jedno. Pobídnul Gavoltu, a vyrazili na cestu.

"Kluxi!" zařval Silvord. "Vstávej!" Stál venku, před domem Kluxe, v luxusní čtvrti Aknaru. Bylo velmi brzo ráno, a všichni ještě spali. Mnoho sousedů se vyklonilo z okna, aby seřvalo toho debila, který je budí, ale po tom co uviděli ohromného tyranosaura, se vyděsili a urychleně se schovali.

"Kluxi" zašeptala Losi. Klux, který s ní právě dělal věci, o nichž se na veřejnosti mezi anděly nemluví. "Někdo tě volá."
Klux si povzdechl, a přestal. "To je na hovno. Proč zrovna já? Proč musím na tu zkurvenou sebevražednou misi zrovna já!..." opustil lože, a rozešel se k oknu.

"Silvorde! Ty a ta tvá ještěrka jste si nemohli vybrat lepší dobu na návštěvu! Nenapadlo tě, že bysme třeba mohli s Losi zrovna něco dělat?"
"Myslíš děti?" odpověděl mu Silvord, který právě vcházel do dveří.
Klux to nekomentoval, a radši se podíval na Godzilu, která mu ležela na trávníku. Kolem Gavolta proběhl malý oliant. Než se nadál, byl na návštěvě v Gavoltově tlamě. Klux polkl, a zavřel dveře.

"Jdeme na misi, Kluxi" řekl po desetiminutové diskuzi o ničem Silvord.
Klux i Losi se tvářili více než překvapeně. "Na misi?" zeptal se Klux.
"Na misi. Co tě na tom tak překvapuje?"
"Třeba to, že jsem nedostal čas na rozmyšlenou apod."
"Jaké rozmýšlení? Jsi voják, je válka, jde se do boje. Máš hodinu. Potkáme se před tvým domem." Silvord mávl křídly, a odletěl ven.

"To teda vážně přehnal!" vykřikla Losi. "Přijde si o půlnoci do cizího bytu, nechá se obsloužit, a pošle tě na smrt!"
Klux jí chtěl navrhnout pár věcí- třeba že není půlnoc, ale ráno, a že Silvord je Kluxův nadřízený, který se musí poslouchat, ale preventivně držel hubu.
"Doufám že nepojedeš!" zeptala se ho, ale Kluxovi to spíš připadalo, jakoby mu tuto informaci oznámila."
"Je…já…je…je to nadřízený" vykoktal ze sebe."
Losi nenacházela slov. "Tak nadřízený! A já jsem co? Já jsem tvá manželka! Nebo ne? Jsem jen kurva…"
Najednou ji něco praštilo přes obličej. Byla to ruka. Byla to ruka Kluxe. Podívala se na něj, nevěříc tomu co se stalo. "Já tam nechci jít. Ale pokud to neudělám, umřou všichni." Losi pokývala hlavou. Nebylo to však pokývání plné pochopení, spíš překypovalo averzí. Roztáhla křídla, a odletěla z domu. Klux pokrčl rameny, a začal se balit.


Vyšel ven, ve své válečné zbroji. Diskomety, laserové meče, křídla, helmice, brnění. Vše dokonale čisté. Vše dokonale funkční. Připravené zabíjet démony.
"Pohádal jste se" řekl Silvord.
"Neřeš to. Je to prostě losi. Některé věci nechápe."
"Smutná realita. Ale netrap se kvůli tomu. Teď se spíš trap kvůli tomu, že možná za chvíli umřeš."
"Ano. A ona se o mě ani nestrachovala…"
"Třeba to dusí v sobě!"
"A třeba ne!"
"Potom tě nemiluje. Ale ona tě miluje, takže to jen dusí v sobě. Neboj se. Pokud umřeš, přijde za mnou a začne se proklínat."
"Tos mě teda utěšil" ukončil klux dialog.



Tunelem The právě procházela ohromná armáda. Bojovníci světla, oblečeni ve svých zbrojích, pro jejichž nádheru se těžko hledala slova. A i když byly tak krásné, sloužily k vraždění něčeho tak odporného jako démoni. Byly zde další věci. Praetoriáni a jejich gavotové sprintovali v čele armády, kdyby bylo potřeba odrazit hypotetický odpor. Bohužel, členové armády se báli, že odpor nebude hypotetický, ale že naopak bude velmi reálný.
Andělé sebou měli i několik gryfů. Tito lví ptáci byli postrachem sil podsvěta. Gryfové měli celá těla pokryta zlatavými zbrojemi, které šly zničit pouze velmi těžko. Tito ptáci byli metlou armád pekla. Jejich drápy a zuby rychle eliminovaly cokoliv, co by mohlo ohrozit anděly. Tito titáni byli navíc mnohdy osedláni střelci, kteří dokázali zničit nepřátele, které gryf přehlédl.
Nejen gryfy si tyto armáda vedla. Byli zde i Pojídači ďáblů. Tato zvířata byla účinná hlavně proti velkým démonům. Pojídače jste si mohli představit jako robotické titány, kteří sebou nosí magickou nádobu. Do té mohou uzavřít téměř jakéhokoliv démona, a udržet ho tam po dobu několika minut. To je dost dlouhá doba, během které mohou andělé zlikvidovat zbytek armády, a potom se vrátit k démonovi uvězněném pojídačem.

"Kluxi. Slyšíš to?" zeptal se Silvord svého společníka, kterého vezl na gavoltovi.
"No…myslíš ten vítr který k nám vane z podsvěta?"
"Ano. Ale tentokrát…sebou přináší děsivý řev. Takový, který mohou vydávat pouze démonům podlehlí."
"Ano. Jsou tady."
Silvord za sebe natáhnul ruku, aby armádě naznačil, že se blíží k nepříteli. Rozsvítil ji:

"Silvorde!" vykřikl Klux.
Praetorián se otočil. Přesně v čas, aby uviděl svou zkázu.
Stádo masivních démonů obklíčilo gavota, a začalo do něj kousat.
Silvord nezpanikařil, na rozdíl od vojáků za sebou. Vzal svoje iontové kopí. Aktivoval je.
Paprsek prozářil celou jeskyni. Z kopí začal vycházet proud energie, tak silný, že by zničil cokoliv démonského. Gargonylové začali křičet bolestí. Kdykoliv se paprsek dotknul netopýra, změnil jej v atomy. Po chvíli byli démoni mrtví. Klux a Silvord aspoň mohli vidět, že ostatní pretorián bojují proti mnohdy ještě o moc víc silnějším stvůrám.
Silvord začal střílet po hordách všemožných démonů, kteří se hrnuli tunelem. Po chvíli seskočil z gavolty. Klux ho následoval, avšak nezvládl to tak stylově. Na zemi se svalil, a chvíli mu trvalo než se zvednul, přičemž klel a nadával. Silvord gavoltu poslal dopředu, do stád pekelných. "Podrž to!" řekl Kluxovi, a hodil mu kopí. Vytasil svůj hyperpaladiový meč, a rozeběhl se k vřavě démonů.

Nepřátelé věděli, že pokud se k nim Gavolta dostane, stane se jim velmi nepříjemná věc- přinejlepším rychle zemřou, přinejhorším budou sežráni zaživa nebo zraněni a poté mučeni anděly. A tak se teda začali snažit, aby se k nim tyranos nedostal.
Ze zad začali střílet své radioaktivní koule, které narážely do zvířete a působily mu nepředstavitelnou bolest. Přece jen se však, díky své ohromné rychlosti, ke svým nepřátelům dostal.
To, co se následovalo, se nedalo nazvat jinými slovy než peklo. Démoni byli rozdupáni pod masivním zvířetem, které chtělo jejich krev, jejich hlavy, jejich smrt. Děsivá tlama monstra, kterému byste řekli spíš démon než služebník andělů, se otvírala a zavírala, přičemž kousala do nespočtu démonů. Gavolta prorážel cestu andělům. Ti ho zezadu podporovali svými střelami, aby nezemřel. Stříleli po cílích, které nestihl rozkousat nebo rozdupat.

Klux střílel po nepřátelích paprsky, takže byl v bezpečí. To Silvord, ten na tom byl hůř. Blížil se k démonům a k blízkému střetu s nimi. Zařval. Démoni se otočili na masivního pretoriana, který je chtěl zabít. Bojovníka od jeho plaza dělilo dvanáct démoních bytostí. Některé byly lidské velikosti, jiné byly velké- pavouci, kteří měli místo hlavy hnízdo vos, dále červi, kteří se vám zakousli do masa a nikdy nepustili, děsivé bytosti, které bysme mohli popsat jako duchy, protože neměly těla, jejich přítomnost v tomto světě byla na rozdíl od démonů nebo andělů stoprocentně psychická. Těch se Silvord bál ze všech nejvíc.
Doběhl k prvnímu z démonů. Seknul svým paladiovým mečem, a bez problémů rozřízl jeho zbroj. Démon vykřikl. Meč mu totiž urval všechny pavoučí nohy ze zad. Silvord bodnul. Meči stála v cestě démonova hlava. Zbrani to však nevadilo, a proletěla objektem, nehledě na to že tím někoho zabije, že tím ukončí něčí existenci v tomto krásném, ale nebezpečném ohromném kosmu.


Potom začalo peklo. Silvord začal tančit smrtící breakdance. Skákal po nohou, po rukou, a přitom kolem sebe sekal mečem, který by nezničilo nic. Démoni se na něj vrhali, a odlétávali rozpůleni na půl nebo na čtvrt, to záviselo na tom, kolikrát se do nich bojovník trefil. Každopádně, Silvord si prorážel cestu démony, a byl sám, odloučen od svých přátel, obklopen démony a smrtí.
Po chvíli už mezi ještěrem a Silvordem nestálo nic. Pretorián běžel, přičemž ho minul paprsek Kluxe. Sehnul se však, a nedbal na to. Jeho spojenci se nejdřív museli vypořádat s rychlejšími démony. Pretorián věděl, že jeho vojsko je zdržováno naschvál, aby démoni stihli zabít pretoriána, nebo aspoň jeho gavoltu. Potřeboval tady co nejdřív Pojídače.
Gavolta právě rozkousl na půl gargonyla, který mu chtěl vyškrábat oči. No, spíš než půlky z něj udělal takové sračky, které se moc často nevidí.
Bohužel si zvíře nevšimlo pekelného humanoida, který byl přibližně deset metrů vysoký. Této bytosti z úst kapala láva (nebo něco podobného), oči jí hořely modrým, plamenem, na hlavě měla hořící rohy, v rukou držela meče ukované z čiré temnoty (no jo, to je metafora, ve skutečnosti byly z magické slitiny platiny a uranu) a jej hruď, nohy a ruce zdobily železné svaly. Jedním slovem- toto byl Behem, služebník nejvyššího ďábla země a plamene, Behemota.

"NE!" vykřikl Silvord. Ale pozdě. Zvíře se na démona vrhlo, a zakouslo se mu do krku. Zuby prorvaly krunýř, a z ran vytekla láva. Gavolta si to nejdřív neuvědomoval. Ale potom zařval, a spadnul na zem. Démon natáhnul ruku, a bodnul zmítajícímu se tvorovi do břicha. Při tom dostal několik zásahů z děl ARVENIUS, ale moc na to nedbal.
Gavolta zařval, a jeho tělo prošlo poslední křečí. Démon dupnul na zmítající se monstrum. To přineslo zvířeti další bolest.
Silvord se smířil s tím, že jeho zvířecí přítel zemře. Ale rozhodl se, že ho pomstí. Zařval, a rozeběhl se k jednomu z nejmocnějších démonů, služebníka Eternala(věčného), Behemota(nepřemožitelnou stvůru země), Gigantea (největšího démona podsvětí), Immensusa (démona s nekonečnýmmi schopnostmi) a Pána.

Pomalu si začal uvědomovat, že dělá hloupost. Ale už neměl sílu zastavit se, a obrátit se, počkat na posily. Klux na něj něco křičel, ale Silvord neslyšel. Nechtěl slyšet. To, že mu zemřelo zvíře, ho donutilo zapomenout na výcvik, na zkušenosti. Prostě spontánně jednal. A to však neměl dělat. Behem udeřil do blížícího anděla svou čepelí. To bytost světla odstřelilo daleko, velmi daleko. Anděl narazil do zdi, a sesunul se k zemi. Vědomí ho opustilo, stejně jako jeho věrné zvíře opustilo tento svět.

"SILVORDE!" vykřikl Klux. Viděl svého přítele, jak padá k zemi. Polkl. Najednou se tento svět ponořil do temnoty. Jakoby vše ztratilo smysl. Morálka vojáků je nyní určitě podlomena. Ale nesmí se vzdát, vždyť na nás závisí osud nadsvěta! Kolem Kluxe probíhala armáda světla. Řvala. Blížila se k pretoriánům, a chtěla jim pomoci, aby žádný další z nich už neumřel. Démoni. Andělé. V tunelu The se střetly dvě masy. Začal boj tak děsivý, že kdokoliv, kdo by přihlížel, by utekl.
Andělé sekali do démonů, gryfové trhali anděly, byli trhání Behemy, Behemy z dálky odstřelovali arveniové, pojídači démonů uzavírali démony do svých nádob, a snažili se je tam udržet, což se jim ne vždy dařilo, přičemž pretoriáni ničili vše, co jim přišlo do cesty.
Ale i když měli andělé lepší výbavu, démoni vyhrávali. Ať nadzemní sekali, jak chtěli, ať dělali, co chtěli, boj se nevyvíjel v jejich prospěch. A Klux věděl, že to je těmi sviněmi, které vlastní Sakritony. Věděl, že je musí najít. Porozhlédl se po bojišti. Nevěděl, jak dlouho už bojují, každopádně věděl, že pokud chce přežít, musí nepřítele zasáhnout na nejcitlivějším místě. Vznesl se, stejně jako to dělalo mnoho z jeho bratrů. Díval se. Viděl smrt. Všude kolem sebe. Bože Silvorde, cos mi to udělal? Tato výprava byla celou dobu zbytečná! K čemu nám byla? Měli jsme vzít víc vojáků. Měli jsme jich moc, ale nestačilo to… Silvord je teď mrtvý, stejně jako jeho zvíře. No, možná není mrtvý, ale nebojuje, a to je špatné. Přestal však takto přemýšlet, protože si všimnul démona držícího Sakriton. Přesněji řečeno, všichni tři byli pohromadě, a odráželi vlny andělů jako pírka.
Rozletěl se, ohromnou rychlostí, a začal pálit diskonty. Démoni vzhlédli. Některé disky je zasáhly. Mnoho jich zasáhlo svůj cíl. Ale moc velkou škodu neudělali.

Jeden z démonů dal svým kolegům znamení, ať se věnují ostatním andělům, a že on vyřídí tohot odvážného šílence.
Démon se Kluxovi podíval do očí. Hluboko do jeho krásných očí. Klux mu pohled oplácel. Díval se do podivných, jednobarevných očí. Čekal, co se stane.
Démon na anděla ukázal Sakritonem. "Nyní nevyhraješ, anděli. Tvůj přítel, pretorián, je mrtvej. A ty chcípneš taky!"
"To si nemyslím, nečistý!" odpověděl Klux, který si všimnul oka, které měl démon na jazyku. Chtělo se mu z toho zvracet.
"Myslíš si, že porazíš někoho, jako jsem já?" zeptal se démon.
"Ano" řekl Klux, připravený k zabíjení. "Nebudou s tím mít nejmenší problém…"
"Víš, kdo já jsem vole?" zeptal se démon.
"Ne. A nezajímá mě to. Protože tak, jako tak, tě zabiju. Ať už to udělám svými meči, nebo diskonty, nebo pouhýma rukama, dnes skončíš."
"Takže mé jméno tě nezajímá? Mělo by, abys věděl, které jméno budeš slýchávat ve svých můrách, abys věděl, které jméno nebudeš nikdy vyslovovat, a kterého se budeš bát kdykoliv ho uslyšíš!" odpověděl mu démon, přičemž se rozeběhl k andělovi a napřáhnul meč.
Nadsvětní chtěl něco říct, ale démon mu k tomu nedal příležitost. "Říkají mi Avaz!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kolik ti je

8-10 let 3.4% (48)
10-13 let 20.4% (291)
13-16 let 57.2% (815)
více 19% (270)

Komentáře

1 sweek sweek | Web | 5. srpna 2011 v 9:17 | Reagovat

pěkný další kapčupls

2 Eragon Bromsson Eragon Bromsson | 7. srpna 2011 v 17:13 | Reagovat

Je to povídka nebo první kapitoly románu? :-)

3 Jindra Jindra | 7. srpna 2011 v 17:32 | Reagovat

Prozatím to je jen povídka, ale za několik let se to pokusím vydat jako román. Toto je první verze, až jí dopíšu, tak začnu jednotlivé kapitoly doplňovat a rozšiřovat. Plánuju, že napíšu přibližně deset povídek a doufám že se vám děj bude líbit. Ale možná bude i dvacet povídek, uvidíme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama