Autor→ AdnidM@Hotmail.com
Renesance temnot
Povídka šestá
Souboj
Povídka šestá
Souboj
Masivní meč z černé látky proletěl vzduchem, a usekl hlavu jednoho z andělů. Tělo bez duše padlo k zemi, na níž už leželo mnoho jeho bratří i nepřátel.
Rekoo vyskočil, a za letu máchnul mečem za sebe. Zasáhnul tak jednoho z andělů. Čepel mu prorvala hruď, zakousla se do něj jako do své kořisti, a poslala ho pryč z tohoto světa. Anděl se však nechtěl rozloučit se svým životem tak snadno. Natáhnul ruku, a vystřelil. Nemohl se minout. Disk zasáhnul Reka přímo do zad.
Spadnul na zem. Energie mu v zádech vyhloubila menší ránu. Vykřikl bolestí. Jeho hlava byla plna bolesti. Opřel se o svůj meč. Nesmí podlehnout. Cítil, jak ho opouští síla. Pokud však bude mít dost silnou vůli, zvládne to. Démoni kolem něj naštěstí nepřátele zatlačili víc nahoru, po spirálovité terase, na níž se děsivý souboj odehrával. Rekoo tedy naštěstí měl čas vzpamatovat se ze zranění, která utržil v boji.
Celé tělo ho bolelo. Energetický disk však už jeho tělo navštívil nesčetněkrát. Takže to moc neřešil, a postavil se. A udělal to zrovna v čas. "Rekoo! Pojď sem!"
Démon zvedl hlavu a začal pátrat po zdroji hlasu. Po chvíli jej našel. Jeden z jeho nadřízených na něj křičel. Měl k tomu celkem pádné důvody. Andělé totiž měli vepředu několik golemů. Ruce těchto mechanických stvůr byly určené k trhání čehokoliv démonského. Podsvětní jednotky začaly tyto stroje odstřelovat, avšak problém byl v tom, že kolem golemů bylo vztyčeno energetické pole. To (překvapivě) odráželo všechny nepřátelské střely.
Rekoo vyskočil, a za letu máchnul mečem za sebe. Zasáhnul tak jednoho z andělů. Čepel mu prorvala hruď, zakousla se do něj jako do své kořisti, a poslala ho pryč z tohoto světa. Anděl se však nechtěl rozloučit se svým životem tak snadno. Natáhnul ruku, a vystřelil. Nemohl se minout. Disk zasáhnul Reka přímo do zad.
Spadnul na zem. Energie mu v zádech vyhloubila menší ránu. Vykřikl bolestí. Jeho hlava byla plna bolesti. Opřel se o svůj meč. Nesmí podlehnout. Cítil, jak ho opouští síla. Pokud však bude mít dost silnou vůli, zvládne to. Démoni kolem něj naštěstí nepřátele zatlačili víc nahoru, po spirálovité terase, na níž se děsivý souboj odehrával. Rekoo tedy naštěstí měl čas vzpamatovat se ze zranění, která utržil v boji.
Celé tělo ho bolelo. Energetický disk však už jeho tělo navštívil nesčetněkrát. Takže to moc neřešil, a postavil se. A udělal to zrovna v čas. "Rekoo! Pojď sem!"
Démon zvedl hlavu a začal pátrat po zdroji hlasu. Po chvíli jej našel. Jeden z jeho nadřízených na něj křičel. Měl k tomu celkem pádné důvody. Andělé totiž měli vepředu několik golemů. Ruce těchto mechanických stvůr byly určené k trhání čehokoliv démonského. Podsvětní jednotky začaly tyto stroje odstřelovat, avšak problém byl v tom, že kolem golemů bylo vztyčeno energetické pole. To (překvapivě) odráželo všechny nepřátelské střely.
Kolem Reka se mihnul nějaký démon. Rekoo však měl ponětí, kdo to asi bude. Doběhnul až k zástupů démonů, který bojoval s golemy, a propletl se jím. Pozvedl nějaký meč, a rozťal jednoho z nepřátel, nedbaje energie která ho obklopovala. Golem se zřítil na zem, rozpůlen vedví.
Avaz máchnul mečem, a pokračoval v zabíjení andělů. Druhý golem byl roztříštěn v pase, třetímu po chvíli odpadla hlava. Bojoval a bojoval, neznaje konce.
Vedle Avaze stáli jeho bratři ve zbrani, kteří také vlastnili Sakritony. Sekali s nimi do řad nepřátel, a posílali je pryč z tohoto světa.
Mauri přišel k Avazovi. "Zdar."
"Teď nemám moc času povídat si" řekl Avaz Maurimu.
"Musíme jít víc nahoru, protlačit to. Ten zasraný pretorián nám udělal celkem velký bordel v armádě." Navrhl Mauri.
"Stejně je už mrtvý, zabili ho Behemové. Je to v klidu, ne?"
"No, jak myslíš."
Avaz pokračoval v boji. Rozeběhl se až k mrtvému dinosaurovi, který démonům udělal mnoho starostí. Titán byl za života postrachem všeho živého, ale nyní už po něm pobíhali démoni, a jeho mrtvolu zdobily stovky ran po nejrůznějších démonských zbraní. Čím jsou ti nenamyšlení světlí zmrdi větší, tím horší smrt je v boji proti nám čeká.
Maurii svého pána a přítele doprovázel, ozbrojen dvěma energetickými čepelemi. Těmi sekal do nepřátel, kolem nichž probíhal. Maurii byl na krátkou vzdálenost smrtelný. Řezal andělům tepny, žíly, probodával jim břicha. A se zbrojema se moc nesral.
Doběhli k skupině andělů, která obsluhovala nějaké dělo. Avaz na rozjezd uřízl Sakritonem ruku anděla, který právě vkládal do zbraně náboj. Maurii mezitím pozabíjel většinu nepřátel kteří byli blízko Avaze.
Dva andělé vytáhli světelné kuše, a začali s nimi střílet po démonech. Avaz a Maurii se schovali za dělo, tak aby na ně nadsvětní neviděli.
"Já tě budu krýt. Ty poběžíš, a obejdeš dělo. Zabiješ je, a bude to."
Avaz přikývnul. Maurí vykouknul zpoza děla, a jeho pavoučí nohy začaly po nepřátelích střílet temnotu. Střelci se soustředili na démona, který je obtěžoval. Avaz se rozeběhl.
Jeden z vojáků si však byl vědom toho, že střílí po dvou démonech, a proto hlídal opačnou stranu děla. Dělal dobře, ale zbytečně.
Avaz vyběhnul ven zpoza děla. Čekal cokoliv. Čekal, že anděl bude připravený na zmrda s Sakritonem. Nebál se. Neměl čeho. Pokud zemře, skončí tento život plný bolesti. A pokud přežije, bude ve světě hledat něco jiného než nekončící boj. Chceme nahoru. A musíme za to bojovat.
Přivítala ho střela z kuše. Zařval. Dostal zásah přímo do hrudníku.
Ve skutečnosti dostal dva zásahy. Jeden do těla. Ten ho nebolel zas tak moc, ale bude to bolest dlouhá. Druhý zásah byl psychický, přímo do hlavy. Tato bolest nebude trvat dlouho. Ale je neskutečně intenzivní.
Obě bolesti naplnily celé jeho tělo. Dopad na zem ani nevnímal. Zařval bolestí. Jeho řev letěl celým tunelem, a byl jedním z nejhlasitějších zvuků dnešního boje. Do těla se mu zanořil druhý šíp. Bolest se zněkolikanásobila. Jeho uši vypnuly. Natáhnul všech svých šest končetin, a znásobil řev. Věděl, že to nemůže nechat takto. Musí pokračovat v boji za to, co považuje za správné. Zařval, a chytnul Sakriton, nedbaje třetího zásahu. Vnímání se mu zrychlilo. Vyskočil na nohy, meč připraven k boji. Čtvrtý šíp se mu zabodnul do krku. Andělé čekali, že padne. Démon čekal, že ho podpoří Maurii. A vzhledem k tomu, že nestřílel, asi věděl, co se mu stalo…
Rozeběhnul se k nepřátelům. Makadlo vyletělo, a srazilo k zemi vojáka stojícího více vzadu. Do vojáka blíže k démonovi kopnul jednou ze svých čtyř noh. Voják spadnul k zemi, a asi už nestane vzhledem k díře, kterou má v hlavě. Avaz se napřáhnul. Voják začal křičet strachy. Démon se usmál. Jeho nepřítel teď pozná bolest horší než zásahy šípy. Vedl zkušený úder, který andělovi rozšklebil břicho. Řev se přidal ke zvukům války, naplňujícím jeskyni. Nebyl však zdaleka tak hlasitý, jako řev Avaze, který zde zněl před chvílí. Démon poté dalším profesionálním úderem urval andělovi jedno z křídel. Poté meč zabodnul do druhého křídla. Anděl začal prosit o milost, začal škemrat a žadonit o smilování. Ale démon mu ani v nejmenším nehodlal vyhovět. Vzal meč a hodil si ho za záda. Napřáhnul se, jak nejvíc mohl. Kopance, které mu anděl uštědřoval, ignoroval. Poté udeřil.
Čepel se zakousla do helmy anděla. Řev okamžitě utichl. Úder dokázal rozpůlit hlavu vedví, a stejnou věc udělal i s krkem a s částí hrudníku. Z mrtvoly vytryskla modrá krev, kterou démonský meč vsál do sebe.
Avaz meč upustil. Chvíli mu trvalo, vrátit se do reality. Žil jen svým úkolem- zabít ty dvě svině, které nás nechtějí pustit do ráje. A úkol splnil.
Uvědomil si, že má v těle něco navíc. Byly to čtyři šípy, které mu prorvaly celé tělo. Avaz se divil tomu, že ještě žije. To, co udělal, mu vypilo mnoho sil. Musí toho však ještě tolik udělat. Kupříkladu zabít ještě celou armádu těchto zmrdů. Bude to neskutečně těžké. Ale naštěstí má přátele.
Podíval se za stroj. Chtěl seřvat toho blba Mauriiho za to, že ho nepodpořil. Ale to, co uviděl, ho vyděsilo.
Maurii ležel na zemi, hruď a hlava ozdobeny šípy. Andělé udělali z démonovy hlavy sračku.
Démon zaťal pěsti. Přesně toto čekal. Maurii je pryč. Věděl, že to si to ještě nestihne uvědomit. Nejhorší to bude, až budou zase hrát u Avaze doma hry. A jeden hráč tam bude chybět.
Obětoval jsem ho pro své dobro. Abych já přežil, nechal jsem ho zabít, říkal si Avaz.
Ne. Lžu si do kapsy. Já jsem taky mohl umřít. Ale byl jsem dobrý.
Nebo mě zachránil Sakriton? Možná za to můžou moje schopnosti i můj meč, kdo ví?
"Avazi! Avazi!" křičel Rekoo. Démon se na příchozího otočil. Rekoo uviděl mrtvolu. Zastavil se, a jeho obličej prozradil emoce.
"Jdeme" řekl Avaz. Neměl chuť bavit se o smrti. Měl chuť smrt způsobovat.
Před Avazem přistál anděl. Takový, který je plně odhodlán zabíjet za světlo. Jak naivní víra. Démon pokynul dvěma dalším přátelům, kteří téže nosili Sakriton, ať odejdou. Toto je souboj mezi dvěma.
Ten anděl se Avazovi díval do očí. Démon se usmál. Jen ať se kouká…
"Nyní nevyhraješ, anděli. Tvůj přítel, pretorián, je mrtvej. A ty chcípneš taky!" řekl, přičemž na anděla natáhnul svůj pekelný meč.
"To si nemyslím, nečistý!" odpověděl anděl, kterému se z něčeho udělalo blbě. Klux to poznal i přes helmu.
"Myslíš si, že porazíš někoho, jako jsem já?" zeptal se Klux.
"Ano" odpověděl naivní anděl. "Nebudu s tím mít nejmenší problém."
Avaz ser zasmál. "Víš, kdo já jsem vole?"
"Ne. A nezajímá mě to. Protože tak, jako tak, tě zabiju. Ať už to udělám svými meči, nebo diskomety, nebo pouhýma rukama, dnes skončíš."
Avaze tento proslov nikterak nevyvedl z míry. "Takže mé jméno tě nezajímá? Mělo by, abys věděl, které jméno budeš slýchávat ve svých můrách, abys věděl, které jméno nebudeš nikdy vyslovovat, a kterého se budeš bát kdykoliv ho uslyšíš!" Rozeběhl se, připraven k boji. "Říkají mi Avaz!"
Anděl napřáhnul své ruce, a vystřílel po Avazovi disky. Démon však uskakoval díky Sakritonu.
Brzi se dostali dost blízko k sobě. Avaz seknul.
Anděl uskočil. Sehnul se pro něco na zemi. Démon to sledoval.
Anděl to zvedl. Hyperpaladiový meč. Démon se usmál. Toto bude menší problém.
"Já jsem Klux, Avazi" řekl anděl, a rozeběhl se připraven k úderu.
Meče se střetly. Temně modré jiskry prozářily svět, jak se síly temnoty a světla střetly.
Ani jedna z bytostí nechtěla ustoupit. Oba dva chtěli porazit svého protivníka. Dívali se vzájemně do očí, chtěli zahlédnout duši toho druhého.
Avaz zařval, a napnul všechny své nohy. Klux tlačil vší silou, ale byl poražen. Hyperpaladiový meč odletěl tři metry za ně. "Moc se ti nedaří, anděli" řekl Avaz.
Klux odskočil od démona, přičemž aktivoval své laserové meče. Zařval, a rozeběhl se.
Avaz vyhodil meč do vzduchu, a rozeběhl se do boje. Křičel, ne protože by se bál, ale aby vyvolal strach u svého nepřítele. Klux udeřil. Avaz syknul. Zřejmě se právě na jeho břiše objevilo několik ran. Po dnešním dni však měl už tolik zranění, že to ani neřešil. Věděl však, že pokud se na něco může spolehnout, je to gravitace, a Sakriton se každou chvíli objeví.
Vyskočil do vzduchu, přičemž anděla kopnul do tlamy. Chytnul meč posvěcený tmou, a udeřil.
Anděl zařval. Kleknul před Avazem na kolena. "Tak co Kluxi, jak se ti to líbí?"
Anděl se nadechnul, a opět zařval.
"Aha. Asi moc ne."
"Drž hubu ty ďáble!" vykřikl Klux, přičemž zaútočil.
"Avaz se úderu vyhnul, a odskočil dozadu. Ten anděl je teda pěkná svině. Bude s ním muset vyjekat, a to moc rychle.
"Chci ten tvůj meč!" vykřikl Klux.
"Měl jsi se narodit v podsvětí, být dobrý, oddaně sloužit pánovi, a meč bys dostal bez boje."
"Já ti ho vezmu, abyste nemohli zabíjet anděly!" vykřikl Klux.
"Hm. Tak jo."
Avaz napřáhnul meč, a udeřil.
Klux už po mnohé zařval. A spadnul na zem. Nevěděl, kam ho ten hajzl zasáhnul. Ale věděl, že je v prdeli. Vítěz se k němu sklonil. Klux věděl, že mu něco chybí. Ale ten zasraný démonský meč se mu zavrtal do hlavy. "Vidíš. Věřil jsi ve své světlo, a teď ti chybí ručička."
Klux se užasle podíval na svou ruku. A viděl, že démon co se nad ním sklání m,á pravdu. Zařval, a potom omdlel.
Bytost, která měla pouze trup, hlavu a ruce, stála na bojišti. Na bojišti, kde před chvílí skončila děsivá bitva. Démon bez nohou, démon jehož moc byla legendární, démon který v této bitvě pozabíjel nejvíc andělů ze všech.
Vznášel se nad svými mrtvými bratry. Sledoval jejich prázdné tváře. Jejich oči, které by ještě chtěly sledovat svět. Jejich ústa, která by ještě chtěla sdělovat informace. Ale nemohou. Jsou mrtví.
Někteří ještě přežívali. Těžce zranění démoni leželi na zemi, a jejich bratři, kteří na tom byli lépe, je sbírali a nakládali na kóda. Tato ohromná zvířata je poté dopravila do démonských měst, kde se o ně postarali s tou nejlepší péčí.
Ifrit se díval i po mrtvých andělích. Ti, kteří boj přežili, proti tomuto démonu nestáli, neboť to by byli spáleni na popel. Ti, kteří to přežili, také odvážela kóda. Démoni se rozhodli, že tyto anděly a jejich stroje uvězní, a vymění je s nadsvětem za mír. Pokud nebudou andělé ochotni spolupracovat, démoni všechny vězně povraždí.
Jeden z démonů se blížil k Ifritovi. Plamený se otočil. Avaz! A nese nějakého anděla! A ten anděl nemá ruku!
"Zdar pane" řekl Avaz.
"Kluxi! Prý jsi ztratil přítele! To mi je líto."
"Řekl vám to Rekoo?"
"Ano. Byl to dobrý bojovník, Maurii myslím."
"Nejvíc je mi líto, že jsem měl určitý podíl viny na jeho smrti."
"Ano, to mi je líto. Ale nikdy na sebe nesmíte svalovat všechnu vinu, ale ani si nesmíte myslet, že za to nemůžete."
Avaz přikývnul. "Kdo to je?" zeptal se Ifrit.
"Nepřítel, pane. A bude, stejně jako ostatní předán spravedlnosti. A vzhledem k tomu, co mi udělal, si ho vezmu na starost osobně" ukázal na dvě rány na svém břiše.
"Nevadí vám to?" zeptal se Ifrit.
"S rostoucí mocí, fyzickou i psychickou, se zvyšuje má odolnost. Uzdravím se u nás." Ifrit přikývnul. "Ještě mám nějakou práci, démone. A nebojte se, za vaše zásluhy, které jste při boji prokázal, za to, co jak moc jste nám pomohl vyhrát, vás čeká audience u Eternala. Zaručuji se vám, že pro vás má odměnu. Já mám ještě jednání s Leviathanem. Dnešním dnem začala zkáza andělů."
Avaz přikývnul. "Sejdeme se ve městě. Já toho anděla někde u sebe uvězním." Démoni se rozloučili, a rozešli se ke zbytku armády.
Kluxovi se zdály podivné sny. Vzbuzoval je Sakriton, který měl démon zavěšený u boku. Meč ho volal. A nejen to. Jeho slova pálila jak oheň. Anděl se bál, že ho ta moc zbraně roztrhá zevnitř. Nemohl však dělat nic jiného, než přežívat ve snových říších, které si pro něj meč přichystal. Cítil vinu za to, že lépe nepomohl Silvordovi. Silu za to, že umřelo tolik andělů. Vinu za prohru. A tyto viny ho zabíjely. Měl strach. A ztratil naději.
Na bojišti bylo slyšet jen výkřiky několika andělů a démonů, které armáda podsvěta už nemohla vzít, protože neměli místo, nebo nechtěla, protože jejich stav byl tak ubohý, že by jim nepomohl už nikdo. V sutinách u okraje silnice se však právě probudil jeden tvor. Kameny se začaly hýbat. A z pod nich se ozval vzteklý řev.
Uvědomil si, že má v těle něco navíc. Byly to čtyři šípy, které mu prorvaly celé tělo. Avaz se divil tomu, že ještě žije. To, co udělal, mu vypilo mnoho sil. Musí toho však ještě tolik udělat. Kupříkladu zabít ještě celou armádu těchto zmrdů. Bude to neskutečně těžké. Ale naštěstí má přátele.
Podíval se za stroj. Chtěl seřvat toho blba Mauriiho za to, že ho nepodpořil. Ale to, co uviděl, ho vyděsilo.
Maurii ležel na zemi, hruď a hlava ozdobeny šípy. Andělé udělali z démonovy hlavy sračku.
Démon zaťal pěsti. Přesně toto čekal. Maurii je pryč. Věděl, že to si to ještě nestihne uvědomit. Nejhorší to bude, až budou zase hrát u Avaze doma hry. A jeden hráč tam bude chybět.
Obětoval jsem ho pro své dobro. Abych já přežil, nechal jsem ho zabít, říkal si Avaz.
Ne. Lžu si do kapsy. Já jsem taky mohl umřít. Ale byl jsem dobrý.
Nebo mě zachránil Sakriton? Možná za to můžou moje schopnosti i můj meč, kdo ví?
"Avazi! Avazi!" křičel Rekoo. Démon se na příchozího otočil. Rekoo uviděl mrtvolu. Zastavil se, a jeho obličej prozradil emoce.
"Jdeme" řekl Avaz. Neměl chuť bavit se o smrti. Měl chuť smrt způsobovat.
Před Avazem přistál anděl. Takový, který je plně odhodlán zabíjet za světlo. Jak naivní víra. Démon pokynul dvěma dalším přátelům, kteří téže nosili Sakriton, ať odejdou. Toto je souboj mezi dvěma.
Ten anděl se Avazovi díval do očí. Démon se usmál. Jen ať se kouká…
"Nyní nevyhraješ, anděli. Tvůj přítel, pretorián, je mrtvej. A ty chcípneš taky!" řekl, přičemž na anděla natáhnul svůj pekelný meč.
"To si nemyslím, nečistý!" odpověděl anděl, kterému se z něčeho udělalo blbě. Klux to poznal i přes helmu.
"Myslíš si, že porazíš někoho, jako jsem já?" zeptal se Klux.
"Ano" odpověděl naivní anděl. "Nebudu s tím mít nejmenší problém."
Avaz ser zasmál. "Víš, kdo já jsem vole?"
"Ne. A nezajímá mě to. Protože tak, jako tak, tě zabiju. Ať už to udělám svými meči, nebo diskomety, nebo pouhýma rukama, dnes skončíš."
Avaze tento proslov nikterak nevyvedl z míry. "Takže mé jméno tě nezajímá? Mělo by, abys věděl, které jméno budeš slýchávat ve svých můrách, abys věděl, které jméno nebudeš nikdy vyslovovat, a kterého se budeš bát kdykoliv ho uslyšíš!" Rozeběhl se, připraven k boji. "Říkají mi Avaz!"
Anděl napřáhnul své ruce, a vystřílel po Avazovi disky. Démon však uskakoval díky Sakritonu.
Brzi se dostali dost blízko k sobě. Avaz seknul.
Anděl uskočil. Sehnul se pro něco na zemi. Démon to sledoval.
Anděl to zvedl. Hyperpaladiový meč. Démon se usmál. Toto bude menší problém.
"Já jsem Klux, Avazi" řekl anděl, a rozeběhl se připraven k úderu.
Meče se střetly. Temně modré jiskry prozářily svět, jak se síly temnoty a světla střetly.
Ani jedna z bytostí nechtěla ustoupit. Oba dva chtěli porazit svého protivníka. Dívali se vzájemně do očí, chtěli zahlédnout duši toho druhého.
Avaz zařval, a napnul všechny své nohy. Klux tlačil vší silou, ale byl poražen. Hyperpaladiový meč odletěl tři metry za ně. "Moc se ti nedaří, anděli" řekl Avaz.
Klux odskočil od démona, přičemž aktivoval své laserové meče. Zařval, a rozeběhl se.
Avaz vyhodil meč do vzduchu, a rozeběhl se do boje. Křičel, ne protože by se bál, ale aby vyvolal strach u svého nepřítele. Klux udeřil. Avaz syknul. Zřejmě se právě na jeho břiše objevilo několik ran. Po dnešním dni však měl už tolik zranění, že to ani neřešil. Věděl však, že pokud se na něco může spolehnout, je to gravitace, a Sakriton se každou chvíli objeví.
Vyskočil do vzduchu, přičemž anděla kopnul do tlamy. Chytnul meč posvěcený tmou, a udeřil.
Anděl zařval. Kleknul před Avazem na kolena. "Tak co Kluxi, jak se ti to líbí?"
Anděl se nadechnul, a opět zařval.
"Aha. Asi moc ne."
"Drž hubu ty ďáble!" vykřikl Klux, přičemž zaútočil.
"Avaz se úderu vyhnul, a odskočil dozadu. Ten anděl je teda pěkná svině. Bude s ním muset vyjekat, a to moc rychle.
"Chci ten tvůj meč!" vykřikl Klux.
"Měl jsi se narodit v podsvětí, být dobrý, oddaně sloužit pánovi, a meč bys dostal bez boje."
"Já ti ho vezmu, abyste nemohli zabíjet anděly!" vykřikl Klux.
"Hm. Tak jo."
Avaz napřáhnul meč, a udeřil.
Klux už po mnohé zařval. A spadnul na zem. Nevěděl, kam ho ten hajzl zasáhnul. Ale věděl, že je v prdeli. Vítěz se k němu sklonil. Klux věděl, že mu něco chybí. Ale ten zasraný démonský meč se mu zavrtal do hlavy. "Vidíš. Věřil jsi ve své světlo, a teď ti chybí ručička."
Klux se užasle podíval na svou ruku. A viděl, že démon co se nad ním sklání m,á pravdu. Zařval, a potom omdlel.
Bytost, která měla pouze trup, hlavu a ruce, stála na bojišti. Na bojišti, kde před chvílí skončila děsivá bitva. Démon bez nohou, démon jehož moc byla legendární, démon který v této bitvě pozabíjel nejvíc andělů ze všech.
Vznášel se nad svými mrtvými bratry. Sledoval jejich prázdné tváře. Jejich oči, které by ještě chtěly sledovat svět. Jejich ústa, která by ještě chtěla sdělovat informace. Ale nemohou. Jsou mrtví.
Někteří ještě přežívali. Těžce zranění démoni leželi na zemi, a jejich bratři, kteří na tom byli lépe, je sbírali a nakládali na kóda. Tato ohromná zvířata je poté dopravila do démonských měst, kde se o ně postarali s tou nejlepší péčí.
Ifrit se díval i po mrtvých andělích. Ti, kteří boj přežili, proti tomuto démonu nestáli, neboť to by byli spáleni na popel. Ti, kteří to přežili, také odvážela kóda. Démoni se rozhodli, že tyto anděly a jejich stroje uvězní, a vymění je s nadsvětem za mír. Pokud nebudou andělé ochotni spolupracovat, démoni všechny vězně povraždí.
Jeden z démonů se blížil k Ifritovi. Plamený se otočil. Avaz! A nese nějakého anděla! A ten anděl nemá ruku!
"Zdar pane" řekl Avaz.
"Kluxi! Prý jsi ztratil přítele! To mi je líto."
"Řekl vám to Rekoo?"
"Ano. Byl to dobrý bojovník, Maurii myslím."
"Nejvíc je mi líto, že jsem měl určitý podíl viny na jeho smrti."
"Ano, to mi je líto. Ale nikdy na sebe nesmíte svalovat všechnu vinu, ale ani si nesmíte myslet, že za to nemůžete."
Avaz přikývnul. "Kdo to je?" zeptal se Ifrit.
"Nepřítel, pane. A bude, stejně jako ostatní předán spravedlnosti. A vzhledem k tomu, co mi udělal, si ho vezmu na starost osobně" ukázal na dvě rány na svém břiše.
"Nevadí vám to?" zeptal se Ifrit.
"S rostoucí mocí, fyzickou i psychickou, se zvyšuje má odolnost. Uzdravím se u nás." Ifrit přikývnul. "Ještě mám nějakou práci, démone. A nebojte se, za vaše zásluhy, které jste při boji prokázal, za to, co jak moc jste nám pomohl vyhrát, vás čeká audience u Eternala. Zaručuji se vám, že pro vás má odměnu. Já mám ještě jednání s Leviathanem. Dnešním dnem začala zkáza andělů."
Avaz přikývnul. "Sejdeme se ve městě. Já toho anděla někde u sebe uvězním." Démoni se rozloučili, a rozešli se ke zbytku armády.
Kluxovi se zdály podivné sny. Vzbuzoval je Sakriton, který měl démon zavěšený u boku. Meč ho volal. A nejen to. Jeho slova pálila jak oheň. Anděl se bál, že ho ta moc zbraně roztrhá zevnitř. Nemohl však dělat nic jiného, než přežívat ve snových říších, které si pro něj meč přichystal. Cítil vinu za to, že lépe nepomohl Silvordovi. Silu za to, že umřelo tolik andělů. Vinu za prohru. A tyto viny ho zabíjely. Měl strach. A ztratil naději.
Na bojišti bylo slyšet jen výkřiky několika andělů a démonů, které armáda podsvěta už nemohla vzít, protože neměli místo, nebo nechtěla, protože jejich stav byl tak ubohý, že by jim nepomohl už nikdo. V sutinách u okraje silnice se však právě probudil jeden tvor. Kameny se začaly hýbat. A z pod nich se ozval vzteklý řev.

