Autor → eragon.shadeslayer@seznam.cz
Tuhle kapitolku jsem napsal v tom největším prázdninovém vedru. Tak si ještě zavzpomínejte na lepší prázdninové časy. 
Moje jméno je Eragon Bromsson. Většinu života jsem prožil jako chudý farmář u strýce Gera. Než zasáhl osud a spojil mě dohromady se Safirou, tou nejúžasnější dračicí na světě. Společně jsme porazili krutého krále Galbatorixe a zachránili tak...ááá, už jsem zase v televizi...copak tam nedávají taky chvíli něco jiného? Ležím jen v kraťasech a havajské košili na kanapi, které má vycpávky z hedvábí. Co jiného by také měli mít v desetihvězdičkovém Hiltonu... Znuděně přepnu program...a zase...a zase. Když nejsem v televizi já, je tam Murtagh anebo oba najednou. Podívám se přes opěradlo gauče na roztažené lehátko, na kterém se s blaženým úsměvem rozvaluje můj nevlastní bratříček. Leží na břiše a jediné, co má na sobě je bílý ručník kolem beder. Všechno ostatní nyní obstarávají dvě kočky a masírují mu svaly. Při vší té námaze, kterou vyvine chozením na večírky a dáváním autogramů, to potřebuje.
"Murtaghu, už jsi zase v televizi."
"Hmmm-hmmmm," odpoví Murtagh. Pohlédne na masérku, která pečuje o jeho záda a něco jí pošeptá. Ti dva budou zřejmě relaxovat ještě jinak v soukromí. Lehce zakroutím hlavou a vrátím se zpátky k televizi. Právě tam byl Murtagh v bazénu s nějakou holkou a barevným koktejlem s ledem v ruce. Raději jsem ten Galbatorixův vynález vypnul a s povzdechem šáhnul vedle na stolek, kde byla hromada mých fotek a tlusté fixy. Pořád nechápu, proč tihle Zeměňanci mají tolik rádi podpisy. Ale co s nima mám dělat? Každý den jich musím podepsat nejmíň pětset, abych vůbec odbyl alespoň minimální poptávku. V životě jsem se musel podepisovat asi třikrát a teď...za chvíli už mám ruku v křeči. Zkouším to levačkou...ne tak tohle by fakt nešlo. Podívám se znovu na toho ležícího lempla.
"Hej, Murtaghu," zavrčím. "Už jsi dneska podepisoval svoje fotky?"
"Já dávám přednost osobnímu kontaktu," řekne Murtagh se slastným výrazem.
"To vidím," zabrlumám si pod fousy a pak znovu zvýším hlas. "Jak dlouho myslíš, že nás budou takhle živit, když jim nebudeš dávat podpisy?"
"Tak dlouho, dokud nebudu rozbíjet policejní auta."
Naštvaně vyskočím z gauče, protože už toho mám dost. Dojdu až k němu a podívám se na stěnu, kde visí hodiny. Ukážu na ně.
"Hele, neměl jsi dneska náhodou otevírat nějakej obchoďák?" řeknu vítězoslavně.
"Až zejtra..."
"Dneska, ty vole! Máš zpoždění!"
"Dneska?" Konečně jsem mu smáznul úsměv. Murtagh s nadávkama vyletěl ze stolu. Na to jsem čekal a vrhnul jsem se vpřed.
"Zbaštil!" zavýskám radostně, zatímco si rozepínám a stahuju košili.
Murtagh zavrtěl hlavou. "Nechceš dát holkám alespoň chvíli pauzu?" Vzpomněl jsem si, jak jsem podepisoval fotky, jak mě bolela ruka a uznal, že má pravdu. Murtagh jim dal dost zabrat a já rozhodně nehodlám zase hned vstávat.... "Jasně, dámy odpočiňte si." Masérky se vydaly do kuchyně. Zůstávám pro jistotu ležet, aby se mi tam Murtagh zase neuvelebil, ale bratříček jenom stojí a kouká na mě...kouká na moje holý záda. Divně se usmívá... Zkouší moje nervy, to je jasný...Tak dost!
"Na co sakra zíráš!"
"Na tlusťocha," ušklíbne se a povytáhne obočí.
"Murtaghu, nechceš mi náhodou něco říct o svojí orien....ááááá!" Zaječel jsem, protože mi zase zmizel horizont.
Nohy masážního stolu se rozjely do stran a pak zafungovala gravitace. Masérky přiběhly z kuchyně a nejdřív podlehly Murtaghově smíchu a vyprskly, když viděly, jak se válím na zemi, ale pak zmlkly a začaly se omlouvat, protože myslely, že špatně zajistily zarážky a je to jejich vina.
"To nic," snažím se usmát a současně popadnout vyražený dech.
"Za to nemůžete," chechtá se Murtagh. "Eragona tady moc dobře krmí a pak tloustne a moc váží." Nějak už nemám na masáž chuť. Navíc to není pravda, rozhodně nežeru víc než normálně. Jenom mám víc příležitostí.
"Kdo si chce zaplavat?" zvolá Murtagh se širokým úsměvem. "Nainstalovali jsme nový skákací prkno." Abyste věděli, máme bazén hned na balkóně. Není moc hluboký, ale v tom letním vedru je to príma na osvěžení."
"Běžte se podívat," pobídnu ty holky, aby z tý legrace taky něco měly. Murtagh chytne obě za ruce a běží s nimi k bazénu. Dobelhám se ke dveřím na balkón a pěkně si počkám, až se Murtagh odrazí od prkna, protože se samozřejmě předvádí.
"Reisa du adurna." Zašeptám.
Voda z bazénu vyletěla vzhůru, Murtagh jí projel jako nůž máslem a rozplácl se dole na suchých dlaždičkách jako velryba uvízlá na pláži.
"Tady taky gravitace funguje," usměju se.
"To jsou fóry," uslyšíme zdušený hlas ze dna.
"To nejsou fóry," zavolám na něj dolů. "Jseš jenom moc tlustej a žádná voda se pod tebou neudrží. Takže radši neskákej do moře, aby z toho nebyla zase světová potopa." Pak se otočím na holky, které nevědí, co si mají myslet. "Tohle jsou fóry," povytáhnu obočí a lusknu. No, přece nebudeme znovu napouštět bazén. Masérky se tváří vyděšeně. "My se takhle bavíme pořád," klidním je, zatímco levitující voda spadla za mými zády s obrovským rachotem zpátky do bazénu. Když Murtagh konečně vyplul na pevninu, musel jsem začít tleskat. Holky se přidaly, potom, co se vyhrabal na nohy a začal se uklánět, shrbený jako Quasimodo. Sice byl křečovitý, ale udělal na ně stejně dojem. A to byl taky jedinej důvod, proč se už nemstil, protože ty dvě ho opečovávaly až do večera. Zbytek dne jsme strávili na lehátku u bazénu. Jo, na Zemi, to je pro Dračího jezdce život. A to tady ani žádné draky nemají. Dokonce ani kouzla. Proto nás taky ubytovali v tomhle bezva hotelu, protože kouzla, ty my dva umíme. Ale vlastně jsem ještě neřekl, jak jsme se sem dostali...
Moje jméno je Eragon Bromsson. Většinu života jsem prožil jako chudý farmář u strýce Gera. Než zasáhl osud a spojil mě dohromady se Safirou, tou nejúžasnější dračicí na světě. Společně jsme porazili krutého krále Galbatorixe a zachránili tak...ááá, už jsem zase v televizi...copak tam nedávají taky chvíli něco jiného? Ležím jen v kraťasech a havajské košili na kanapi, které má vycpávky z hedvábí. Co jiného by také měli mít v desetihvězdičkovém Hiltonu... Znuděně přepnu program...a zase...a zase. Když nejsem v televizi já, je tam Murtagh anebo oba najednou. Podívám se přes opěradlo gauče na roztažené lehátko, na kterém se s blaženým úsměvem rozvaluje můj nevlastní bratříček. Leží na břiše a jediné, co má na sobě je bílý ručník kolem beder. Všechno ostatní nyní obstarávají dvě kočky a masírují mu svaly. Při vší té námaze, kterou vyvine chozením na večírky a dáváním autogramů, to potřebuje.
"Murtaghu, už jsi zase v televizi."
"Hmmm-hmmmm," odpoví Murtagh. Pohlédne na masérku, která pečuje o jeho záda a něco jí pošeptá. Ti dva budou zřejmě relaxovat ještě jinak v soukromí. Lehce zakroutím hlavou a vrátím se zpátky k televizi. Právě tam byl Murtagh v bazénu s nějakou holkou a barevným koktejlem s ledem v ruce. Raději jsem ten Galbatorixův vynález vypnul a s povzdechem šáhnul vedle na stolek, kde byla hromada mých fotek a tlusté fixy. Pořád nechápu, proč tihle Zeměňanci mají tolik rádi podpisy. Ale co s nima mám dělat? Každý den jich musím podepsat nejmíň pětset, abych vůbec odbyl alespoň minimální poptávku. V životě jsem se musel podepisovat asi třikrát a teď...za chvíli už mám ruku v křeči. Zkouším to levačkou...ne tak tohle by fakt nešlo. Podívám se znovu na toho ležícího lempla.
"Hej, Murtaghu," zavrčím. "Už jsi dneska podepisoval svoje fotky?"
"Já dávám přednost osobnímu kontaktu," řekne Murtagh se slastným výrazem.
"To vidím," zabrlumám si pod fousy a pak znovu zvýším hlas. "Jak dlouho myslíš, že nás budou takhle živit, když jim nebudeš dávat podpisy?"
"Tak dlouho, dokud nebudu rozbíjet policejní auta."
Naštvaně vyskočím z gauče, protože už toho mám dost. Dojdu až k němu a podívám se na stěnu, kde visí hodiny. Ukážu na ně.
"Hele, neměl jsi dneska náhodou otevírat nějakej obchoďák?" řeknu vítězoslavně.
"Až zejtra..."
"Dneska, ty vole! Máš zpoždění!"
"Dneska?" Konečně jsem mu smáznul úsměv. Murtagh s nadávkama vyletěl ze stolu. Na to jsem čekal a vrhnul jsem se vpřed.
"Zbaštil!" zavýskám radostně, zatímco si rozepínám a stahuju košili.
Murtagh zavrtěl hlavou. "Nechceš dát holkám alespoň chvíli pauzu?" Vzpomněl jsem si, jak jsem podepisoval fotky, jak mě bolela ruka a uznal, že má pravdu. Murtagh jim dal dost zabrat a já rozhodně nehodlám zase hned vstávat.... "Jasně, dámy odpočiňte si." Masérky se vydaly do kuchyně. Zůstávám pro jistotu ležet, aby se mi tam Murtagh zase neuvelebil, ale bratříček jenom stojí a kouká na mě...kouká na moje holý záda. Divně se usmívá... Zkouší moje nervy, to je jasný...Tak dost!
"Na co sakra zíráš!"
"Na tlusťocha," ušklíbne se a povytáhne obočí.
"Murtaghu, nechceš mi náhodou něco říct o svojí orien....ááááá!" Zaječel jsem, protože mi zase zmizel horizont.
Nohy masážního stolu se rozjely do stran a pak zafungovala gravitace. Masérky přiběhly z kuchyně a nejdřív podlehly Murtaghově smíchu a vyprskly, když viděly, jak se válím na zemi, ale pak zmlkly a začaly se omlouvat, protože myslely, že špatně zajistily zarážky a je to jejich vina.
"To nic," snažím se usmát a současně popadnout vyražený dech.
"Za to nemůžete," chechtá se Murtagh. "Eragona tady moc dobře krmí a pak tloustne a moc váží." Nějak už nemám na masáž chuť. Navíc to není pravda, rozhodně nežeru víc než normálně. Jenom mám víc příležitostí.
"Kdo si chce zaplavat?" zvolá Murtagh se širokým úsměvem. "Nainstalovali jsme nový skákací prkno." Abyste věděli, máme bazén hned na balkóně. Není moc hluboký, ale v tom letním vedru je to príma na osvěžení."
"Běžte se podívat," pobídnu ty holky, aby z tý legrace taky něco měly. Murtagh chytne obě za ruce a běží s nimi k bazénu. Dobelhám se ke dveřím na balkón a pěkně si počkám, až se Murtagh odrazí od prkna, protože se samozřejmě předvádí.
"Reisa du adurna." Zašeptám.
Voda z bazénu vyletěla vzhůru, Murtagh jí projel jako nůž máslem a rozplácl se dole na suchých dlaždičkách jako velryba uvízlá na pláži.
"Tady taky gravitace funguje," usměju se.
"To jsou fóry," uslyšíme zdušený hlas ze dna.
"To nejsou fóry," zavolám na něj dolů. "Jseš jenom moc tlustej a žádná voda se pod tebou neudrží. Takže radši neskákej do moře, aby z toho nebyla zase světová potopa." Pak se otočím na holky, které nevědí, co si mají myslet. "Tohle jsou fóry," povytáhnu obočí a lusknu. No, přece nebudeme znovu napouštět bazén. Masérky se tváří vyděšeně. "My se takhle bavíme pořád," klidním je, zatímco levitující voda spadla za mými zády s obrovským rachotem zpátky do bazénu. Když Murtagh konečně vyplul na pevninu, musel jsem začít tleskat. Holky se přidaly, potom, co se vyhrabal na nohy a začal se uklánět, shrbený jako Quasimodo. Sice byl křečovitý, ale udělal na ně stejně dojem. A to byl taky jedinej důvod, proč se už nemstil, protože ty dvě ho opečovávaly až do večera. Zbytek dne jsme strávili na lehátku u bazénu. Jo, na Zemi, to je pro Dračího jezdce život. A to tady ani žádné draky nemají. Dokonce ani kouzla. Proto nás taky ubytovali v tomhle bezva hotelu, protože kouzla, ty my dva umíme. Ale vlastně jsem ještě neřekl, jak jsme se sem dostali...



tyhle dva šašky někde potkat, tak by to bylo veselý, ale kolem Hiltonu se nepotloukám, takže cajk

ale hezky si to hoši dávali