Autorka→ zrzka090@seznam.cz
2.kapitola Proč je v almaře sníh???!(už z Verčinýho(mého) pohledu!)
"Pane bože!" ulevila jsem si když jsem se konečně dostala do pokoje. Svalila jsem se na postel a začala přemýšlet, co bylo v tom pokoji, do kterého jsme chtěli jít. Abych vám vysvětlila. Chtěly jsme se tu porozhlédnout a našli jsme starý pokoj. Chtěly jsme vejít, ale našla nás stará paní, která byla majitelka tohohle domu. Nejhorší na tom je, že je strašně upjatá a hned na všechny řve, za každou pitomost. Hned po mě do pokoje přišla i Ela. "Co ty na to, Veru?? My dvě, dnes večer, stejný pokoj, bez upjatice?" zeptala se s šibalským úsměvem na tváři. Nadšeně jsem kývla, sundala ze sebe pantofle a usla až do večeře. Vzbudil mě budík, který jsem měla nařízený, aby upjatice neřvala. Zvedla jsem se z postele a vzala si hnědou halenu s černými legínami. Nazula jsem si pantofle a vyšla z pokoje. Sešla jsem po schodech dolů a zamířila do jídelny. Tam už čekala upjatice s jídlem. Slušně jsme se sestrou pozdravily a pustily se do jídla. Když jsme dojedly, tak jsme se rozloučily a zamířily do pokoje. Tam jsme se obě převlékly do černých vršku s krajkami a do bílých kalhot. Přes to jsme si přehodily modrý plášť a navlíkly tuniku. Chvíli jsme ještě čekaly v pokoji a pozorovaly hodiny, které ukazovaly 21:55. To šla upjatice spát. Zvedly jsme se a potichu otevřely dveře. Prošly jsme chodbou a zamířily nahoru po schodech. Konečně jsme došly před ty dveře. Potichoučku jsme otevřely dveře, aby nevrzaly a vešly dovnitř. Nic tam nebylo, až na jednu skříň přetaženou bílým závěsem. Nacpaly jsme se do skříně, avšak něco jakoby nás táhlo dál a dál. Šly jsme dál a prodíraly se kožichama. Avšak potom nebylo něco v pořádku. Obě jsme ucítily sníh. "Proč je v almaře sníh???!" zeptala jsem se nevěřícně. Pořád jsme couvaly, avšak potom jsme spadly celé do sněhu. Zvedly jsme se a otřepaly ze sebe sníh. Otočily jsme se a ztuhly úžasem. Před námi bylo plno sněhu a veprostřed jednoho plácku byla lampa. Okolo nás byly všude stromy obsypané sněhem. Bylo tu ticho, avšak zanedlouho jsme uslyšely hlasy. Potichu jsme vykročily směrem těch hlasů a potom jsme teprve ztuhly úžasem. Před námi stál Petr, Edmund Lucka a Zuzana! "Zuzko!" vykřikla jsem a běžela za nimi. Objaly jsme se. "Co tu děláme?" zeptala se Ela. "Sama nevím." Pokrčila jsem rameny. Začaly jsme se bavit, ale zanedlouho jsme uslyšely další zvuky. Šly jsme podél nich, avšak nic jsme nezahlídli. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Avšak potom z jednoho kopečku vyšel bobr. Petr začal vydávat nějaké zvuky a natahoval k němu ruku, ale jaké překvapení, když bobr promluvil! "No čuchat k ní nebudu, jestli myslíš tohle!" řekl bobr. Všichni jsme nadskočili úlekem, až na Lucku. "Pojďte, zavedu vás do naší hráze." Vykročil, avšak my zůstaly. "Půjdeme za ním." Rozhodl na konec Petr. Poslechly jsme a následovaly bobra. Po pár minutách jsme došli k větší hrázi. Vyšla z ní bobřice, stejně velká jako bobr. Zřejmě jeho matka. "Bobře! To jsi mi nemohl říct, že přivedeš návštěvu?!" zlobila se na něj a neustále si uhlazovala srst. "Prosím tebe, matko! To si myslíš, že by ti to pomohlo?!" řekl bobr a jako na povel jsme se všichni začali smát. Paní bobrová nás zavedla do jejich malého příbytku, ale jaké překvapení, když jsme se tam všichni vešli a dokonce i sedli.


wow