Autorka→ Kailam11@hotmail.com
Asi jste už poslední dobou zvyklí, že kapitoly Krvavé lásky sem posílám s hodně velkým rozestupem, ale to mě neomlouvá ;-). Poslední dobou vážně nějak nestíhám, a zároveň se mi KL ani moc nechce psát… Ale poslední dobou se mi ji zase psát zachtělo, a tak vznikla tato kapitola.
Děkuju všem, co mou povídku komentují - dodává mi to chuť psát dál. Díky tomu vím, že to není jen nějaká povídka, zapomenutá mezi ostatními, ale že si ji i někdo čte…
A závěrem vás chci poprosit, abyste se na mě nezlobili za to, že An tak trápím =P. Nemám totiž moc dobrou náladu, a tak si ní (chudině) vybíjím zlost… Nebudu vám slibovat, že "příště bude líp", to bych asi lhala… ale zlom už se blíží. Jen nevím, jestli to pro An bude dobře nebo špatně.
No, nebudu vás dál zdržovat svýma kecama. Doufám, že se vám tato kapitola bude líbit.
P.s. Další kapitola už je rozepsaná, takže snad nebude tak dlouhý rozestup jako obvykle.
P.s.s. Pro Simču: Na to, jestli bude další kapitola Noci a krve, se musíš zeptat její autorky (nebo autora), ne mě =P.
Kapitola 10
Ale všechny optimistické pocity zmizí, když se mi Sebastian zakousne do krku znovu. Nejspíš mě vážně chce umučit k smrti…
Pak se ale stane aspoň malý zázrak - kvůli té obrovské ztrátě krve a gigantické slabosti se ponořím do černočerné, bezbolestné tmy…
Prudce otevřu oči, když si uvědomím, že už nespím. A strnu úžasem.
Hlavou se mi honí tolik věcí, že ani nevím, kterou začít. Možná touto - Jaktože ležím u sebe v pokoji na posteli a ne u Sebatiana? Jak je to vůbec možné?Jatože jsem se z tama dostala? A jaktože si na to ani nepamatuju?
Roztřeseně vstanu. Jaktože mě nic nebolí? Opatrně si sáhnu na krk a… nic tam není. Žádné rozšklebené rány po Sebastianových krvavých hrátkách. Nic. Kůži tam mám nepoškozenou, jakobych se zrovna narodila.
Jsme ochromena šokem, tak moc, že se ještě ani nedostavila radost. Ale ta taky přijde. Snad. Doufám. Nebo už ji neumím cítit? Nedivila bych se.
Rozejdu se ke dveřím… Nezamotá se mi hlava, ani nic podobného. Připadám si… celá. Úplná. A že jsem tam, kde patřím. Doma.
Otevřu dveře a pomalu sejdu dolů po schodech. Ve chvíli, kdy uvidím obyvák, ztrnu úžasem… a konečně taky radostí. Už jsem si myslela, že má jakési moc velké zpoždění.
Na pohovce sedí všichni… Katie, Luke, Kim, Vendy, Mike, Sandra, Laura a … Alex!
On není mrtvý? Jak je to možné? Jak… jak ho spojili? No co, když má ruce, nohy i hlavu oddělené od těla, tak ho museli nějak spojit, ne? Jen teda nechápu, jak se jich osm mohlo vlézt na pohovku, která i mě samotné občas přijde malá…
"Katie…" zašeptám jméno té nejoblíbenější osoby, co jsem kdy měla. Své milované (i když to to tak někdy nevypadá) sestry, nejlepší kamarádky, a nejúžasnějšího člověka, co jsem kdy potkala. V tu chvíli zapomenu na všechny její chyby, na její dětinskost, na tu její upovídanost, která mě někdy nasere tak, že mám chuť Katie přetáhnout nejbližším možným předmětem… V tuto chvíli se dokážu soustředit jen na to, jak je vždycky tak strašně hodná a ochotná, jak kolem sebe šíří tu svou neustále dobrou náladu, jak je pořád hyperaktivní, neustále kolem mě skáče a kecá a kecá… Jak vždycky vymyslí nějakou blbost, při které se všichni kácíme smíchy… Jak umí hrozně blbě lhát, a ty její upřímné oči…
Sejdu zbývající schody, a stojím asi tři metry od pohovky.
"Katie," zašeptám znovu, v mém hlase se odráží všechny emoce, co zrovna cítím. Radost - ta ze všeho nevíc. A taky úleva, zmatek a naléhavost.
Prudce se ke mně otočí, v očích šok. "An?" šeptne nevěřícně. "Co… co tu děláš?" Pomalu, roztřeseně vstane z pohovky, a udělá dva malé krůčky ke mně. "Jak ses sem dostala?"
"Já… nevím. Prostě jsem tady náhle byla." Popravdě, čekala jsem trochu vřelejší přivítání, než jen zával otázek. Ale toho se taky dočkám, jak o vteřinu později zjistím.
Rychle ke mně přiskočí a prudce mě obejme. No konečně se taky uráčila.
"Jsi živá…" zašeptá dojatě a radostně, po tvářích se jí kutálejí slzy štěstí. Tiskne se ke mně, jakoby měl nastat konec světa. Což možná nastane, co já vím… ale to sem teď plést nebudu.
Objetí jí opětuju se stejnou intenzitou. Je jenom o trošku nižší než já, asi tak o dva cenťáky… čehož jsem si, po třiceti jedné let, co žijem v jednom domě, všimla až teď… Jsem bystrá, co?
"Katie?"
Trochu se ode mě odtáhne a pohne rty. Nic ale neřekne.
"Katie?!"
Jemně se zmračí a znovu pohne rty, stejně jako předtím. Vypadá to, jakoby něco říkala, ale nic neříká! Nechápu to…
"Katie, co to…"
Náhle uvidím cosi na okraji zorného poje. Prudce se tam otočím. Stojí tam Sebatian. Než stačím jakkoliv zareagovat, stojí těsně u mě a vytrhne mi Katie z náruče… a za jejího pronikavého křiku se jí zakousne do hrdla.
"Ty zmrde!" zařvu na něj nenávistně a chci se na něho vrhnout… ale nemůžu se hýbat! Katie na mě upírá prosebné oči, ze kterých se proudem valí slzy, ale teď už ne radosti, ale bolesti. Příšerné bolesti, o které já vím svoje.
"Proč?" zašeptá zlomeným hlasem.
"Co?" nechápu. "Co proč?! Katie?" A pak pochopím. Její oči mě totiž obviňují. Myslí si, že jsem ho sem zavedla…!
"Ne, Katie," zašeptám. "Já… já jsem ho sem nepřivedla! To si vážně myslíš, že bych vám to udělala?" Nechápu ji. Vážně. Není blbá a nikdy nebyla. Tak proč se na mě teď dívá tak obviňujícím pohledem? Copak ona to nechápe, že já ani nevím, jak jsem se tady ocitla, co tu vůbec dělám?
Nasraně sebou trhnu - nebo spíš pokusím se sebou trhnout, pořád se nemůžu hýbat. Můžu jen mluvit… a dívat se.
"Proč?" zašeptá znovu. Pak obrátí oči v sloup a ochabne Sebatianovi v náručí.
"NE! Ne, ne, ne! Katie… to ne… to… to ne…" Zprvu jsem řvala, ale nakonec z toho vyleze jen zlomený, rozechvělý šepot. Dívám se, jak její… mrtvola… padá k zemi, a ani nepostřehnu, že moje tělo už mě poslocuá. Padnu na kolena. "Ne… ne…" šeptám pořád dokola… možná, abych tím zahnala tu ledovou prázdnotu, která se mi vkradla do srdce a mačká ho ve svých chladných pěstích. "Katie…" Nemůžu tomu uvěřit. Už nikdy ji neuvidím se smát. Už nikdy ji neuvidím, jak vyvádí ty svoje blbosti. Už nikdy ji neuvidím… živou…
Přesunu pohled na Sebastiana. Cítím, jak se mi do očí nahrnula krev, takže teď musím vypadat vážně úžasně. Pološílený pohled, v očích plno rudých žilek, a mokro od slz… které mi už mimochodem stihly ozdobit obě tváře svými mokrými, třpytícími se cestičkami…
"Ty… zmrde…" zopakuju potichu. Teda myslím, že jsem to řekla já. Protože to vůbec jako můj hlas neznělo. Jo, ten protivný, ironický podtón, kterého jsem se nikdy nemohla - a vlastně ani nechtěla - zbavit, tam byl… ale nikdy v mém hlase nebylo slyšet tolik nenávisti, obviňování , smutku a zoufalství… Pološílený šepot polomrtvé holky. Super kombinace. A můj hlas taky nikdy nebyl tak… nejistý. Vždycky mluvím jasně, aby všichni kolem mě pochopili, co to po nich vlastně chci… Jasně a zřetelně. Ale teď… teď můj hlas zněl jako hlas pubertální holky, co zrovna mutuje (já vím, že mutujou kluci, ale nic jiného mě holt nenapadlo). Roztřesený, tichý. A smutný. Strašně moc smutný. Přesně tak smutný, jak se zrovna cítím. Můj hlas jednoduše úplně přesně vystihoval mou momentální náladu… Tak smutnou… tak moc smutnou…
Roztřeseně vstanu, celá se třesu. Nechápavě se ohlédnu k pohovce, jaktože ostaní nic nedělají. Neměli by nějak zakročit? Vždyť jim přece právě Sebastian zabil sestru a kamarádku! Pro mě tu nejlepší…
Ale můj zájem se setkal tak maximálně s pohledy zabodanými do stěn. Seděli úplně stejně, jako když jsem sem přišla, a jejich postoj vyjadřoval jediné slovo - nezájem. Očividně jim to bylo úplně jedno.
"Proč…?" zopakuju Katiiny poslední slova, a pomalu otočím hlavu zpátky k Sebastianovi. "Proč? Proč jsi to udělal? To ti nestačí zabít mě? Nebo aspoň mučit? Proč…? Proč?! PROČ?!"
Vrhnu se k němu… ale ve chvíli, kdy jsem se měla setkat s odporem, neboli s ním, jím prostě proletím… jako by tady ani nebyl. Dopadnu na podlahu a ani se nepokouším zvednout se.
Zhrozím se. To už ani neumím ovládat svou schopnost? …Proč se toto děje zrovna mě? Proč?! Řekněte mi to někdo! Proč se zrovna mě musí stávat tak hrozné věci? Proč je život tak zkurveně nespravedlivý a krutý? Proč musela Katie umřít? Proč Sebastian nezabil mě…? Proč mě tím nezbavil toho věčného utrpení, co musím prožívat? Proč mě Luke proměnil? Proč se prostě nepřestal ovládat a nezabil mě? Proč musím brát životy, aby ten můj neskončil? Proč… proč, proč, proč?! Proč mi už konečně nedojdou slzy? Proč musí ztráta někoho blízkého tak šíleně bolet? Proč mám pocit, jakoby část mě samotné, mé podstaty, umřela, a já bez ní nedokázala dál žít? Proč mám chuť si najít nejbližší skálu a skočit z ní? A proč to prostě neudělám…?! Proč? Proč je to všechno tak složité?
Proč jsem musela umřít, abych si uvědomila, co všechno je v mém životě důležité… a proč jsem to věchno musela ztratit? Proč…
Tolik otázek bez odpovědí se mi míhalo hlavou… Tolik otázek, na které ani nejde odpovědět. Ale možná jde - to osud. Osud přece za všechno může, ne? Řekne si, no, tak, teď by se mohla narodit jedna taková Anette, strašně protivná, arogantní, výbušná, ironická, zlomyslná, nevděčná, neschopná milovat, drzá, neposlušná, tvrdohlavá, s výkyvy nálad… a té Anette by mohla umřít matka a otec zdrhnout. A ta Anette by se mohla stát upírem, a mohlo by jí to strašně štvát, a mohla by jednoho dne potkat někoho, kdo by se třeba mohl jmenovat Lukas, a mohla by se do něho skoro zamilovat. A pak by ji mohl najít takový jeden Sebastian, hrozný hajzl, a mohl by jí mučit, a pak by jí mohl zabít sestru, třeba Katie, úžasného človíčka se zvláštním smyslem pro humor, někdy možná až moc hodnou a upřímnou, zranitelnou, strašně upovídanou a dětinskou, a pak by se ta Anette mohla hrozně naštvat, zabít toho hajzla Sebastiana, a pak by mohla skočit z ústesu…
No, tak jste si teď vyslechli můj životopis. Mezitím, co jste se dozvídali o mém životě velice nepodstatné informace (jakože třeba to, že jsem se do Luka skoro zamilovala… Nikdy!), tak jsem vymyslela, co teď udělám. Poslechnu radu "osudu" a zabiju toho neskutečně zkurveného zmrda Sebastiana, který mi zkurvil celý život! Který udělal tu hroznou věc, kvůli které jsem totálně ztratila chuť žít… Kvůli které je pro mě i nadechnutí skoro nadlidský výkon (ještě že jsem upír, že?), něco, co už nechci nikdy dělat… chci totiž umřít. Jaký bude mít můj život bez Katie smysl? Kdo by mě zbavoval té mojí věčně debilní nálady, kdo by mě tahal z depek…? Kdo by mi dodával chuť žít? Kvůli komu bych si nepropíchla srdce nejvhodnějším možným předmětem v dosahu…?
"Žij…" ozve se náhle Katiin hlas, rozlehne se po celém domě. Trhnu sebou.
"Katie?" zašeptám nadějně.
Ale nic dalšího se neozve. Asi to byl jen výplod mojí fantazie…
Stočím se na chladné zemi do klubíčka a snažím se zastavit proud slz neustále stékající mi z očí. Moc mi to teda nejde. Ale vlastně… proč ho zastavovat? U Sebastiana je mi celkem jedno, že mě vidí brečet. Však mě tak už vlastně viděl, takže co. A ostaní… těm je dění okolo asi pořád u prdele. Takže, na co by mi to bylo? Jen ať se klidně vybrečím.
Sebastian se otočí a dojde ke mně. Přes slzy v očích ho vidím celkem rozmazaně, takže když se ke mně skloní, nevidím jeho výraz. Ale možná to tak je dobře…
Chytne mě kolem krku a vytáhne na nohy. Fakt blbě se mi dýchá, když mě škrtí, ale i tak se mu snažím vytrhnout. Marně.
Skloní hlavu těsně k té mé, ale nekousne mě.
Podívá se mi přímo do očí. "Je mi to všechno líto…" zašeptá, čímž mě dokonale ochromí, dokonce až tak, že se přestanu vzpírat. Copak Sebastian má něco takového (alias omluvu) ve slovníku? Těžko. To je asi… nějaká chyba v matrixu. Jinak si to vysvětlit nedokážu. Ale ten jeho tón i výraz, to… to nevypadá na nějaký podvod. Očividně to myslí vážně, ale… tomu prostě neuvěřím. Ne! A taky mu nikdy neodpustím. Přece zabil Katie! To mu jako mám odpustit? Dobře, vím, že to samé jsem si říkala, když mě Luke prosil, ať mu odpustím… ale to bylo něco jiného! Přece jenom, zabil mě? Jo, zabil, ale pak zas oživil, takže to nepočítám. Takže znovu - Přece jenom, zabil mě? Ne. A zabil Sebastian Katie? Jo. Takže z toho vyplývá, že Lukovi jsem odpustila, a je to správně (dobře, to ne, ale přinejmenším to není špatně… z čehož vyplívá, že to je správně, že? No, tak to je třeba neutrálně nebo tak něco…), a že Sebastianovi neodpustím, a je to správně (jo, vážně). Tomu bych neodpustila ani kdyby mi pošlapal koberec. Takovému hnusnému hajzlovi u mě nic neprojde!
Ne, že bych momentáloně měla sílu mu cokoliv udělat. Momentálně mi moje síla stačí akorát tak na to, abych zavřela oči a čekala na smrt… která se dostavila hned vzápětí.
Nevím, jak je to možné, ale proud slz valící se mi z očí se ještě znásobil, když se mi Sebastian zakousl do krku. Poznala jsem, že se snaží mi tu bolest ulehčit… snaží se to dělat… něžně, nebo jak bych to nazvala. A taky rychle. Aspoň že něco.
Myslím, že tu neskutečnou bolest, co jsem v té chvíli těsně před smrtí prožívala, ani není třeba popisovat, že? Teď bych asi vážně radši skočila z útesu. Nebo… sice se mi to fakt hodně blbě říká, ale víte, jak jsem předtím říkala, že by bylo lepší, kdyby Sebastian zabil mě… Nebyla to tak úplně pravda. Jsem přece arogantní… což znamená, že bych byla radši, kdyby zabil Katie, a mě nechal na pokoji. Sice bych pak strašně říkala, jak jsem chtěla radši zemřít já, ale věřte mi… nebyla by to pravda. Ani v nejmenším. Člověk (a taky upír, ale to snad chápete) se vždycky snaží být v očích ostatních co nejlepší. Může si myslet co chce, může se cítit, jak chce, ale vždycky se bude chovat tak, aby se na něj lidi dívali a říkali si: "Chci být jako on…". A přitom, lidi jsou takoví… hajzové. Všichni. Teda až na pár vyjímek, dobře. Skutečně dokážeme druhým podkopnout nohy, i když to třeba jsou naši blízcí, abychom se dostali do svého vysněného cíle… V podstatě se pak chováme jak buldozery. Jedou si tam, kam chtějí, a nehledí na překážky před sebou.
No, když už je ten okamžik odhalování pravdy, řeknu vám ještě něco - radši bych Katie vlastnoručně zabila, než aby Sebastian tímto bolestivým způsobem zabil mě… Jo, jsem hajzl. Vím to. A nevadí mi to. I když, v případě Katie možná jo. Ji mám totiž ráda. U mě "milovat", nebo jenom "mít rád" znamená něco úplně jiného, než u většiny ostatních lidí. Když někoho milují, udělají pro něj vše. Já to mám trochu jinak… Na normální lidi seru, a toho, koho miluju… no, asi bych to taky mohla popsat tak, že v mém srdci se místo pro lásku nenachází. Je tam velké místo pro nenávist, ještě větší pro "je mi u prdele", a jen malá částečka pro "mám ráda". A láska už se tam nevejde. Takže, když já někoho miluju, znamená to pro normální lidi, že ho mám ráda. Když je mi někdo u prdele, chovám se k němu tak, jak by se normálí lidi chovali k tomu, koho nenávidí. A ohledně toho, jak se chovám k tomu, koho nenávidím… to snad ani nemusím říkat.
Začnou se mi zavírat oči. Už to nemůžu vydržet… Klesnu Sebastianovi do náruče, on mě ale pevně chytí a hltavě pije mou krev dál. Už… už to nedokážu…
Ve chvíli, kdy už by mě jen další prolitý mililitr mé krve zabil, se ode mě Sebastian odlepil.
"Je mi to… tak líto… Odpusť mi…" Zatmí se mi před očima…
… a všechno se náhle začne vyjasňovat. Prudce otevřu oči a zalapám po dechu.
Ležím tam, kde jsem ležela předtím. Na posteli, uvězněná v domě Sebastiana. Rychle lapám po dechu, začíná se mi motat hlava. A taky mě ochormí radost. Nejsem mrtvá! A ani Katie není mrtvá! Ale zároveň mě pohltí smutek - a taky strach.
Celá se klepu a ani v nejmenším to nejsem schopna zastavit. Je mi neskutečně špatně a zároveň se cítím tak… volná…
Byl to jen sen… jen sen… Uklidňuju se v duchu. Popravdě, je mi to celkem na hovno. Pořád jsem vyklepaná jak kdyby sem zrovna vlezl Sebatian. Taky mi začala být zima. Sebastian by asi měl zatopit…
Jen sen… pokračuju v neustálém opakování té věty, která by mi teoreticky mohla nějak pomoct. Ale vážně jen teoreticky, prakticky je to úplně na nic.
Ale… počkat!
Vždyť… upíři přece nesní!
Děkuju všem, co mou povídku komentují - dodává mi to chuť psát dál. Díky tomu vím, že to není jen nějaká povídka, zapomenutá mezi ostatními, ale že si ji i někdo čte…
A závěrem vás chci poprosit, abyste se na mě nezlobili za to, že An tak trápím =P. Nemám totiž moc dobrou náladu, a tak si ní (chudině) vybíjím zlost… Nebudu vám slibovat, že "příště bude líp", to bych asi lhala… ale zlom už se blíží. Jen nevím, jestli to pro An bude dobře nebo špatně.
No, nebudu vás dál zdržovat svýma kecama. Doufám, že se vám tato kapitola bude líbit.
P.s. Další kapitola už je rozepsaná, takže snad nebude tak dlouhý rozestup jako obvykle.
P.s.s. Pro Simču: Na to, jestli bude další kapitola Noci a krve, se musíš zeptat její autorky (nebo autora), ne mě =P.
Kapitola 10
Ale všechny optimistické pocity zmizí, když se mi Sebastian zakousne do krku znovu. Nejspíš mě vážně chce umučit k smrti…
Pak se ale stane aspoň malý zázrak - kvůli té obrovské ztrátě krve a gigantické slabosti se ponořím do černočerné, bezbolestné tmy…
Prudce otevřu oči, když si uvědomím, že už nespím. A strnu úžasem.
Hlavou se mi honí tolik věcí, že ani nevím, kterou začít. Možná touto - Jaktože ležím u sebe v pokoji na posteli a ne u Sebatiana? Jak je to vůbec možné?Jatože jsem se z tama dostala? A jaktože si na to ani nepamatuju?
Roztřeseně vstanu. Jaktože mě nic nebolí? Opatrně si sáhnu na krk a… nic tam není. Žádné rozšklebené rány po Sebastianových krvavých hrátkách. Nic. Kůži tam mám nepoškozenou, jakobych se zrovna narodila.
Jsme ochromena šokem, tak moc, že se ještě ani nedostavila radost. Ale ta taky přijde. Snad. Doufám. Nebo už ji neumím cítit? Nedivila bych se.
Rozejdu se ke dveřím… Nezamotá se mi hlava, ani nic podobného. Připadám si… celá. Úplná. A že jsem tam, kde patřím. Doma.
Otevřu dveře a pomalu sejdu dolů po schodech. Ve chvíli, kdy uvidím obyvák, ztrnu úžasem… a konečně taky radostí. Už jsem si myslela, že má jakési moc velké zpoždění.
Na pohovce sedí všichni… Katie, Luke, Kim, Vendy, Mike, Sandra, Laura a … Alex!
On není mrtvý? Jak je to možné? Jak… jak ho spojili? No co, když má ruce, nohy i hlavu oddělené od těla, tak ho museli nějak spojit, ne? Jen teda nechápu, jak se jich osm mohlo vlézt na pohovku, která i mě samotné občas přijde malá…
"Katie…" zašeptám jméno té nejoblíbenější osoby, co jsem kdy měla. Své milované (i když to to tak někdy nevypadá) sestry, nejlepší kamarádky, a nejúžasnějšího člověka, co jsem kdy potkala. V tu chvíli zapomenu na všechny její chyby, na její dětinskost, na tu její upovídanost, která mě někdy nasere tak, že mám chuť Katie přetáhnout nejbližším možným předmětem… V tuto chvíli se dokážu soustředit jen na to, jak je vždycky tak strašně hodná a ochotná, jak kolem sebe šíří tu svou neustále dobrou náladu, jak je pořád hyperaktivní, neustále kolem mě skáče a kecá a kecá… Jak vždycky vymyslí nějakou blbost, při které se všichni kácíme smíchy… Jak umí hrozně blbě lhát, a ty její upřímné oči…
Sejdu zbývající schody, a stojím asi tři metry od pohovky.
"Katie," zašeptám znovu, v mém hlase se odráží všechny emoce, co zrovna cítím. Radost - ta ze všeho nevíc. A taky úleva, zmatek a naléhavost.
Prudce se ke mně otočí, v očích šok. "An?" šeptne nevěřícně. "Co… co tu děláš?" Pomalu, roztřeseně vstane z pohovky, a udělá dva malé krůčky ke mně. "Jak ses sem dostala?"
"Já… nevím. Prostě jsem tady náhle byla." Popravdě, čekala jsem trochu vřelejší přivítání, než jen zával otázek. Ale toho se taky dočkám, jak o vteřinu později zjistím.
Rychle ke mně přiskočí a prudce mě obejme. No konečně se taky uráčila.
"Jsi živá…" zašeptá dojatě a radostně, po tvářích se jí kutálejí slzy štěstí. Tiskne se ke mně, jakoby měl nastat konec světa. Což možná nastane, co já vím… ale to sem teď plést nebudu.
Objetí jí opětuju se stejnou intenzitou. Je jenom o trošku nižší než já, asi tak o dva cenťáky… čehož jsem si, po třiceti jedné let, co žijem v jednom domě, všimla až teď… Jsem bystrá, co?
"Katie?"
Trochu se ode mě odtáhne a pohne rty. Nic ale neřekne.
"Katie?!"
Jemně se zmračí a znovu pohne rty, stejně jako předtím. Vypadá to, jakoby něco říkala, ale nic neříká! Nechápu to…
"Katie, co to…"
Náhle uvidím cosi na okraji zorného poje. Prudce se tam otočím. Stojí tam Sebatian. Než stačím jakkoliv zareagovat, stojí těsně u mě a vytrhne mi Katie z náruče… a za jejího pronikavého křiku se jí zakousne do hrdla.
"Ty zmrde!" zařvu na něj nenávistně a chci se na něho vrhnout… ale nemůžu se hýbat! Katie na mě upírá prosebné oči, ze kterých se proudem valí slzy, ale teď už ne radosti, ale bolesti. Příšerné bolesti, o které já vím svoje.
"Proč?" zašeptá zlomeným hlasem.
"Co?" nechápu. "Co proč?! Katie?" A pak pochopím. Její oči mě totiž obviňují. Myslí si, že jsem ho sem zavedla…!
"Ne, Katie," zašeptám. "Já… já jsem ho sem nepřivedla! To si vážně myslíš, že bych vám to udělala?" Nechápu ji. Vážně. Není blbá a nikdy nebyla. Tak proč se na mě teď dívá tak obviňujícím pohledem? Copak ona to nechápe, že já ani nevím, jak jsem se tady ocitla, co tu vůbec dělám?
Nasraně sebou trhnu - nebo spíš pokusím se sebou trhnout, pořád se nemůžu hýbat. Můžu jen mluvit… a dívat se.
"Proč?" zašeptá znovu. Pak obrátí oči v sloup a ochabne Sebatianovi v náručí.
"NE! Ne, ne, ne! Katie… to ne… to… to ne…" Zprvu jsem řvala, ale nakonec z toho vyleze jen zlomený, rozechvělý šepot. Dívám se, jak její… mrtvola… padá k zemi, a ani nepostřehnu, že moje tělo už mě poslocuá. Padnu na kolena. "Ne… ne…" šeptám pořád dokola… možná, abych tím zahnala tu ledovou prázdnotu, která se mi vkradla do srdce a mačká ho ve svých chladných pěstích. "Katie…" Nemůžu tomu uvěřit. Už nikdy ji neuvidím se smát. Už nikdy ji neuvidím, jak vyvádí ty svoje blbosti. Už nikdy ji neuvidím… živou…
Přesunu pohled na Sebastiana. Cítím, jak se mi do očí nahrnula krev, takže teď musím vypadat vážně úžasně. Pološílený pohled, v očích plno rudých žilek, a mokro od slz… které mi už mimochodem stihly ozdobit obě tváře svými mokrými, třpytícími se cestičkami…
"Ty… zmrde…" zopakuju potichu. Teda myslím, že jsem to řekla já. Protože to vůbec jako můj hlas neznělo. Jo, ten protivný, ironický podtón, kterého jsem se nikdy nemohla - a vlastně ani nechtěla - zbavit, tam byl… ale nikdy v mém hlase nebylo slyšet tolik nenávisti, obviňování , smutku a zoufalství… Pološílený šepot polomrtvé holky. Super kombinace. A můj hlas taky nikdy nebyl tak… nejistý. Vždycky mluvím jasně, aby všichni kolem mě pochopili, co to po nich vlastně chci… Jasně a zřetelně. Ale teď… teď můj hlas zněl jako hlas pubertální holky, co zrovna mutuje (já vím, že mutujou kluci, ale nic jiného mě holt nenapadlo). Roztřesený, tichý. A smutný. Strašně moc smutný. Přesně tak smutný, jak se zrovna cítím. Můj hlas jednoduše úplně přesně vystihoval mou momentální náladu… Tak smutnou… tak moc smutnou…
Roztřeseně vstanu, celá se třesu. Nechápavě se ohlédnu k pohovce, jaktože ostaní nic nedělají. Neměli by nějak zakročit? Vždyť jim přece právě Sebastian zabil sestru a kamarádku! Pro mě tu nejlepší…
Ale můj zájem se setkal tak maximálně s pohledy zabodanými do stěn. Seděli úplně stejně, jako když jsem sem přišla, a jejich postoj vyjadřoval jediné slovo - nezájem. Očividně jim to bylo úplně jedno.
"Proč…?" zopakuju Katiiny poslední slova, a pomalu otočím hlavu zpátky k Sebastianovi. "Proč? Proč jsi to udělal? To ti nestačí zabít mě? Nebo aspoň mučit? Proč…? Proč?! PROČ?!"
Vrhnu se k němu… ale ve chvíli, kdy jsem se měla setkat s odporem, neboli s ním, jím prostě proletím… jako by tady ani nebyl. Dopadnu na podlahu a ani se nepokouším zvednout se.
Zhrozím se. To už ani neumím ovládat svou schopnost? …Proč se toto děje zrovna mě? Proč?! Řekněte mi to někdo! Proč se zrovna mě musí stávat tak hrozné věci? Proč je život tak zkurveně nespravedlivý a krutý? Proč musela Katie umřít? Proč Sebastian nezabil mě…? Proč mě tím nezbavil toho věčného utrpení, co musím prožívat? Proč mě Luke proměnil? Proč se prostě nepřestal ovládat a nezabil mě? Proč musím brát životy, aby ten můj neskončil? Proč… proč, proč, proč?! Proč mi už konečně nedojdou slzy? Proč musí ztráta někoho blízkého tak šíleně bolet? Proč mám pocit, jakoby část mě samotné, mé podstaty, umřela, a já bez ní nedokázala dál žít? Proč mám chuť si najít nejbližší skálu a skočit z ní? A proč to prostě neudělám…?! Proč? Proč je to všechno tak složité?
Proč jsem musela umřít, abych si uvědomila, co všechno je v mém životě důležité… a proč jsem to věchno musela ztratit? Proč…
Tolik otázek bez odpovědí se mi míhalo hlavou… Tolik otázek, na které ani nejde odpovědět. Ale možná jde - to osud. Osud přece za všechno může, ne? Řekne si, no, tak, teď by se mohla narodit jedna taková Anette, strašně protivná, arogantní, výbušná, ironická, zlomyslná, nevděčná, neschopná milovat, drzá, neposlušná, tvrdohlavá, s výkyvy nálad… a té Anette by mohla umřít matka a otec zdrhnout. A ta Anette by se mohla stát upírem, a mohlo by jí to strašně štvát, a mohla by jednoho dne potkat někoho, kdo by se třeba mohl jmenovat Lukas, a mohla by se do něho skoro zamilovat. A pak by ji mohl najít takový jeden Sebastian, hrozný hajzl, a mohl by jí mučit, a pak by jí mohl zabít sestru, třeba Katie, úžasného človíčka se zvláštním smyslem pro humor, někdy možná až moc hodnou a upřímnou, zranitelnou, strašně upovídanou a dětinskou, a pak by se ta Anette mohla hrozně naštvat, zabít toho hajzla Sebastiana, a pak by mohla skočit z ústesu…
No, tak jste si teď vyslechli můj životopis. Mezitím, co jste se dozvídali o mém životě velice nepodstatné informace (jakože třeba to, že jsem se do Luka skoro zamilovala… Nikdy!), tak jsem vymyslela, co teď udělám. Poslechnu radu "osudu" a zabiju toho neskutečně zkurveného zmrda Sebastiana, který mi zkurvil celý život! Který udělal tu hroznou věc, kvůli které jsem totálně ztratila chuť žít… Kvůli které je pro mě i nadechnutí skoro nadlidský výkon (ještě že jsem upír, že?), něco, co už nechci nikdy dělat… chci totiž umřít. Jaký bude mít můj život bez Katie smysl? Kdo by mě zbavoval té mojí věčně debilní nálady, kdo by mě tahal z depek…? Kdo by mi dodával chuť žít? Kvůli komu bych si nepropíchla srdce nejvhodnějším možným předmětem v dosahu…?
"Žij…" ozve se náhle Katiin hlas, rozlehne se po celém domě. Trhnu sebou.
"Katie?" zašeptám nadějně.
Ale nic dalšího se neozve. Asi to byl jen výplod mojí fantazie…
Stočím se na chladné zemi do klubíčka a snažím se zastavit proud slz neustále stékající mi z očí. Moc mi to teda nejde. Ale vlastně… proč ho zastavovat? U Sebastiana je mi celkem jedno, že mě vidí brečet. Však mě tak už vlastně viděl, takže co. A ostaní… těm je dění okolo asi pořád u prdele. Takže, na co by mi to bylo? Jen ať se klidně vybrečím.
Sebastian se otočí a dojde ke mně. Přes slzy v očích ho vidím celkem rozmazaně, takže když se ke mně skloní, nevidím jeho výraz. Ale možná to tak je dobře…
Chytne mě kolem krku a vytáhne na nohy. Fakt blbě se mi dýchá, když mě škrtí, ale i tak se mu snažím vytrhnout. Marně.
Skloní hlavu těsně k té mé, ale nekousne mě.
Podívá se mi přímo do očí. "Je mi to všechno líto…" zašeptá, čímž mě dokonale ochromí, dokonce až tak, že se přestanu vzpírat. Copak Sebastian má něco takového (alias omluvu) ve slovníku? Těžko. To je asi… nějaká chyba v matrixu. Jinak si to vysvětlit nedokážu. Ale ten jeho tón i výraz, to… to nevypadá na nějaký podvod. Očividně to myslí vážně, ale… tomu prostě neuvěřím. Ne! A taky mu nikdy neodpustím. Přece zabil Katie! To mu jako mám odpustit? Dobře, vím, že to samé jsem si říkala, když mě Luke prosil, ať mu odpustím… ale to bylo něco jiného! Přece jenom, zabil mě? Jo, zabil, ale pak zas oživil, takže to nepočítám. Takže znovu - Přece jenom, zabil mě? Ne. A zabil Sebastian Katie? Jo. Takže z toho vyplývá, že Lukovi jsem odpustila, a je to správně (dobře, to ne, ale přinejmenším to není špatně… z čehož vyplívá, že to je správně, že? No, tak to je třeba neutrálně nebo tak něco…), a že Sebastianovi neodpustím, a je to správně (jo, vážně). Tomu bych neodpustila ani kdyby mi pošlapal koberec. Takovému hnusnému hajzlovi u mě nic neprojde!
Ne, že bych momentáloně měla sílu mu cokoliv udělat. Momentálně mi moje síla stačí akorát tak na to, abych zavřela oči a čekala na smrt… která se dostavila hned vzápětí.
Nevím, jak je to možné, ale proud slz valící se mi z očí se ještě znásobil, když se mi Sebastian zakousl do krku. Poznala jsem, že se snaží mi tu bolest ulehčit… snaží se to dělat… něžně, nebo jak bych to nazvala. A taky rychle. Aspoň že něco.
Myslím, že tu neskutečnou bolest, co jsem v té chvíli těsně před smrtí prožívala, ani není třeba popisovat, že? Teď bych asi vážně radši skočila z útesu. Nebo… sice se mi to fakt hodně blbě říká, ale víte, jak jsem předtím říkala, že by bylo lepší, kdyby Sebastian zabil mě… Nebyla to tak úplně pravda. Jsem přece arogantní… což znamená, že bych byla radši, kdyby zabil Katie, a mě nechal na pokoji. Sice bych pak strašně říkala, jak jsem chtěla radši zemřít já, ale věřte mi… nebyla by to pravda. Ani v nejmenším. Člověk (a taky upír, ale to snad chápete) se vždycky snaží být v očích ostatních co nejlepší. Může si myslet co chce, může se cítit, jak chce, ale vždycky se bude chovat tak, aby se na něj lidi dívali a říkali si: "Chci být jako on…". A přitom, lidi jsou takoví… hajzové. Všichni. Teda až na pár vyjímek, dobře. Skutečně dokážeme druhým podkopnout nohy, i když to třeba jsou naši blízcí, abychom se dostali do svého vysněného cíle… V podstatě se pak chováme jak buldozery. Jedou si tam, kam chtějí, a nehledí na překážky před sebou.
No, když už je ten okamžik odhalování pravdy, řeknu vám ještě něco - radši bych Katie vlastnoručně zabila, než aby Sebastian tímto bolestivým způsobem zabil mě… Jo, jsem hajzl. Vím to. A nevadí mi to. I když, v případě Katie možná jo. Ji mám totiž ráda. U mě "milovat", nebo jenom "mít rád" znamená něco úplně jiného, než u většiny ostatních lidí. Když někoho milují, udělají pro něj vše. Já to mám trochu jinak… Na normální lidi seru, a toho, koho miluju… no, asi bych to taky mohla popsat tak, že v mém srdci se místo pro lásku nenachází. Je tam velké místo pro nenávist, ještě větší pro "je mi u prdele", a jen malá částečka pro "mám ráda". A láska už se tam nevejde. Takže, když já někoho miluju, znamená to pro normální lidi, že ho mám ráda. Když je mi někdo u prdele, chovám se k němu tak, jak by se normálí lidi chovali k tomu, koho nenávidí. A ohledně toho, jak se chovám k tomu, koho nenávidím… to snad ani nemusím říkat.
Začnou se mi zavírat oči. Už to nemůžu vydržet… Klesnu Sebastianovi do náruče, on mě ale pevně chytí a hltavě pije mou krev dál. Už… už to nedokážu…
Ve chvíli, kdy už by mě jen další prolitý mililitr mé krve zabil, se ode mě Sebastian odlepil.
"Je mi to… tak líto… Odpusť mi…" Zatmí se mi před očima…
… a všechno se náhle začne vyjasňovat. Prudce otevřu oči a zalapám po dechu.
Ležím tam, kde jsem ležela předtím. Na posteli, uvězněná v domě Sebastiana. Rychle lapám po dechu, začíná se mi motat hlava. A taky mě ochormí radost. Nejsem mrtvá! A ani Katie není mrtvá! Ale zároveň mě pohltí smutek - a taky strach.
Celá se klepu a ani v nejmenším to nejsem schopna zastavit. Je mi neskutečně špatně a zároveň se cítím tak… volná…
Byl to jen sen… jen sen… Uklidňuju se v duchu. Popravdě, je mi to celkem na hovno. Pořád jsem vyklepaná jak kdyby sem zrovna vlezl Sebatian. Taky mi začala být zima. Sebastian by asi měl zatopit…
Jen sen… pokračuju v neustálém opakování té věty, která by mi teoreticky mohla nějak pomoct. Ale vážně jen teoreticky, prakticky je to úplně na nic.
Ale… počkat!
Vždyť… upíři přece nesní!


To je pěkně hnusný nevím o co teda Sebastianovi šlo ale je to korunovanej hajzl všech hajzlů a jestli jí řekne že je mu to líto tak bych ho s chutí nakopala do míst kde slunce nesvítí to je prostě moc.

Jinak tenhle díl byl skvělí i když tak smutný a bolestný. Myslím že nikdo jiný by nevystihl líp pocit takové beznaděje a smutku, protože po tom všem čtenář soucítí s tou osobou a ať už chce nechce lituje ji a přeje si aby byla už konečně šťastná moc se mi to líbí a těším se na další díl.