Autorka→ Kailam11@hotmail.com
Kapitola 11
Jen sen… pokračuju v neustálém opakování té věty, která by mi teoreticky mohla nějak pomoct. Ale vážně jen teoreticky, prakticky je to úplně na nic.
Ale… počkat.
Vždyť… upíři přece nesní!
Ještě se nad tím ani v nejmenším nestihnu zamyslet, když se náhle otevřou dveře a dovnitř vejde (kdo jiný než) Sebastian.
Obrátím k němu pohled, ale hned s ním zase uhnu, jen co zahlédnu ten vražedný lesk v jeho očích. Má špatnou náladu. A jde si ji vybít na mě. V očekávání a odevzdání zavřu oči.
Ovšem jediné, co Sebastian udělá, je to, že přijde těsně k posteli (a tím pádem i ke mně).
Radši se ani neodvažuju otevřít oči. Ale on pořád nic nedělá. Začínám se klepat čím dál tím víc, nevím, co čekat. Možná si myslí, že to je sranda, že mě tím napne a pak to bude lepší, nebo já nevím co. Ale mě to hrozně nervuje.
Zatnu ruce v pěsti, abych se aspoň trochu uklidnila, ale pořád neotvírám oči.
"Hej!" zavrčí. Trhnu sebou a prudce otevřu oči.
Stojí vedle postele, a jen se na mě dívá. Má pevně sevřené rty a vražedný pohled, což mě jen usvědčí v tom, že tentokrát to bude mnohem horší.
"Už ses naučila mluvit?" pokračuje v tom děsně nepříjemném a nasraném tónu.
Jen naprázdno otevřu pusu a odevzdaně zakroutím hlavou.
"Aha, jasně. Tím že mě budeš ignorovat se nic nezmění, víš? Snad si nemyslíš, že na bych na tebe jen tak zapoměl?" Skloní se těsně ke mně. Chvíli mu pohled do očí oplácím, ale pak sklopím oči a opět jen smutně potřesu hlavou. Při tom pohybu mi napadají vlasy do obličeje. Ne, že by mě to zajímalo.
Očividně si myslí, že s ním jen nechci mluvit, nebo tak něco. Řeknu vám to takto - ani nevíte, jak rádá bych mu něco řekla (asi je vám jasné, že to něco by bylo pěkně sprosté a následované pár kopanci do citlivých míst). Jenomže jsem tak slabá, že sotva udržím otevřené oči. A navíc mě strašně bolí krk. To stoprocentně od žízně. Ani nevím, jak dlouho jsem už neměla žádnou krev.
Krev. Ve chvíli, kdy na to slovo pomyslím, uvědomím si, co spolu se Sebastianem vstoupilo do místnosti. Vůně krve.
Zhluboka se nadechnu té přenádherné vůně a pak nechápavě pohlédnu na Sebastiana.
Ušklíbne se. "Konečně sis všimla. Už jsem si říkal, jestli se z tebe přes den nějak nestal člověk." Slovo člověk vysloví se zhnusením. "No, nechci abys mi tu chcípla. Vím, co se stane s upírem, který dlouho nemá krev, a rozhodně bych ti to nedoporučoval. Takže…" Odvrátí se ode mě a několika dlouhými kroky odejde z místnosti. Ani si nestihnu úlevně oddychnout, a je zpátky. Víc než on mě ale zajímá to, co drží.
Všechny vnitřnosti v těle se mi začnou svíjet touhou po krvi. Nikdy jsem se tak necítila. Vždycky se tomu dalo odolat (s trochou praxe), ale teď… kdybych nebyla tak zasraně slabá, stoprocentně by se Sebatian ani nenadál a už bych jeho kořist měla já. Dokážu jen zírat na krvavou čáru na krku toho mladého kluka, kterého drží. Začnu se celá třást touhou. Nemůžu tomu odolat. Ani nedokážu popsat, jaké pro mě je, po té době bez krve ji znovu cítit, a co víc - vědět, že ji mám nadosah, ale nemoct jí ani ochutnat…
Momentálně mi je úplně ukradené, kdo ten kluk je, a jestli má rodinu a kamarády; chci ho zabít. Tak moc, že bych si jinak asi vrazila pár facek, ale teď nedokážu nic jiného než zhluboka dýchat, abych se co nejvíc nabažila té vůně, a uchváceně pozorovat jeho krev, vytékající z rány na krku. Cítím, jak se mi zdelšujou a zaostřujou špičáky, jak mi tmavnou oči. Začnu vrčet frustrací.
"Fascinující," zamumlá Sebastian, čímž mě dokonale vyruší ze zírání. Okamžitě na něho zhluboka zavrčím. Dokonce se mi podaří i zčásti si sednout (s pomocí stěny). Znovu přesunu pohled na to nejnádhernější v této místnosti. Začnu se naklánět dopředu, ale pak mě opustí síly a já se zase složím na posteli.
Zavřu oči a snažím se to upírství v sobě všemožně potlačit. Je ale silnější. Po dalším hlubokém nádechu doširoka otevřu oči a prudce si stoupnu. Ani nestihnu zaregistrovat jak jsem se tam dostala, ale náhle stojím u Sebastiana, vytrhnu mu toho kluka z rukou a zakousnu se mu hluboko do krku. Dokážu vnímat jen tu ochormující chuť jeho krve, a taky tu enegrii, kterou mi to vlévá do žil. Klesnu i s ním na kolena a snažím se vycucnout úplně všechnu krev v jeho těle. Připadám si jako kdybych po týdnu žíznění konečně dostala vodu. Asi ani nejsem daleko od pravdy.
Přijde mi, že má v těle neskutečně málo krve. Netrvá ani deset sekund, a vysaju ho do poslední kapky. Rozzuřeně s ním prásknu o zem a prudce se postavím. Zhluboka dýchám a snažím se přemoct chuť skočit Sebastianovi po krku a udělat s ním to samé, co s tím klukem.
"Fascinující…" zopakuje to, co řekl předtím. Trhnu sebou a podívám se na něj. Tohle určitě nebude bez následku. Otřu si hřbetem ruky krev z pusy (přičemž se chuť skočit Sebastianovi po krku ještě znásobí) a čelím jeho… fascinovanému pohledu. Teď to určitě přijde. Vezme si to, proč tady jsem. Jak jsem kurva mohla být tak debilní a vytrhnout mu toho kluka? Pak by mě třeba mučil míň. Takto jsem mu technicky vzato vzala kořist, a na to jsme my upíři dost hákliví.
"To mi ani nepoděkuješ?" zeptá se posměšně s pohledm upřeným na mrtvolu toho kluka na zemi vedle mě.
"A za co?" vyštěknu. "Za to, jak sis ze mě dělal hračku? Za to, jak jsi mě skoro zabil?" Spolknu větu "Za to, jak jsi zabil Katie". "Za to, jak mě to nekutečně bolelo? Tak za co, kurva? Jedinkrát mi prokážeš aspoň nějakou laskavost, a mám ti děkovat?" Nasraně kopnu do té mrtvoly, co se vedle mě válí a přijdu těsně k němu. Posměšně se usmívá. Už zase. Nebo spíš pořád. "Snad si nemyslíš, že mě k něčemu takovému donutíš?"
"Líbí se mi, když jsi drzá, ale momentálně na to nemám náladu. Takže bych se být tebou uklidnil," řekl výsměšně a pořád s tím úšklebkem.
"To si jako myslíš, že budu držet hubu? Tak na to ti seru! Poprvé, co můžu mluvit, a ty po mě chceš, abych byla zticha?" Pohrdavě odfrknu. "Nenávidím tě. Doufám, že to víš." Vztekle ho propaluju pohledem a už zase se v duchu peru s chutí zabít ho.
"Jasně, že vím. Těch pohledů si nejde nevšimnout. Ale nenávist má často hodně blízko k lásce…" Ani mu nestihnu nějak hodně sprostě a hodně ironicky odseknout, když mě chytne kolem pasu, přitáhne mě k sobě a začne mě drsně líbat.
Chvíli zůstanu jen šokovaně stát. Asi bych mu vzápětí vrazila, ale pod jeho doteky, které jsou zároveň něžné i hrubé, se mi nějak přestává chtít. Navíc, tiskne mě k sobě tak pevně, že se skoro ani nemůžu hýbat. Abych pravdu řekla… líbat umí dokonale.
Ani nestihnu zaregistrovat, kdy jsem mu polibky začala oplácet. Náhle mě hodí na postel, na kterou o setinu později skočí i on. Zase se mi nalepí na rty a začne mi šátrat rukama po těle. Asi se mu moc nelíbí, že na něm je oblečení, protože asi o půl sekundy později tu ležím už bez trika. Na setinu se zarazí, asi aby se pokochal, a pak mě zase začne líbat, pro změnu na krku. Zachvěju se, ale se zimou to rozhodně nemá nic společného. Spíš strachem - pořád si totiž živě pamatuju tu neskutečnou bolest při pití krve. A zároveň taky touhou.
Nechápu, kde se to ve mně vzalo. Vždyť ho přece nenávidím! A teď se tady s ním s radostí líbám… Vážně, nechápu se. To je sice v mojem případě normální, ale tentokrát se nechápu ještě víc než obvykle. Nejradši bych si teď nakopala, ale jediné, co v té chvíli dokážu dělat, je oplácet Sebastianovi polibky, které začínají být čím dál tím víc vášnivější. Na chvíli se zarazí, aby si i on strhl triko (má fakt úžasné svaly, to vám řeknu), a pak vesele pokračuje v líbání dál. Při tom mi začne rozepínat kalhoty.
Trhnu sebou. Tohle ne! Dobře, líbání beru, ale… sex? Ani náhodou!
Začnu sebou cukat, ale on mě očividně rozhodně nehodlá pustit. Spíš mě k sobě ještě víc přitiskne. A začne mě líbat s ještě větší vervou.
"Ne!" zalapám po dechu a snažím se mu vyrvat ještě usilovněji. Ovšem, jeden kluk rozhodně nestačí k zaplnění mého krevního oběhu, takže je pořád daleko silnější než já (to by byl i kdybych vypila víc krve, ale tak…). A tím pádem nemám sebemenší šanci.
Náhle mě prudce chytne za bradu, kterou mi pozvedne a donutí mě podívat se mu do očí. "Tady diktuju podmínky já, kočičko," poznamená výsměšně. Ani mě nenechá odpovědět nebo se třeba jen zamyslet, a surově se mi zakousne do krku.
Hlasitě vykřiknu a prohnu se bolestí. Měla jsem pravdu - tentokrát to bylo mnohem horší než kdykoliv předtím. Zakousl se do mě tak hluboko, až se mi začne blbě dýchat. Strefil se přímo do krční tepny (s trochou praxe na tom není nic složitého), takže by mi krev teoreticky měla ubývat hodně rychle. Ale asi vážně jen teoreticky. Užívá si to. Líbí se mu, jak se pod ním kroutím, jak sténám bolestí, jak se mu snažím vyrvat a jak má síla s každou další prolitou kapkou krve slábne. Jak mi po tvářích stékají další a další slzy. Užívá si mou bolest. Prodlužuje to. Chce, abych trpěla co nejdýl.
Mám neskutečně velkou chuť ho zabít. Tak moc velkou… Snad ještě větší než byla chuť zabít toho kluka. Ne, kecám. Mnohem větší. Akorát předtím jsem ještě nebyla tak hrozně slabá.
Cítím, jak moc ho baví způsobovat mi bolest. A ještě k tomu, když mi těsně před tím dával falešné naděje. Zmrd jeden odporný! Nenávidím ho, tak moc, že to ani nedokážu popsat.
Síly mi rychle ubývají, i když se Sebastian snaží to co nejvíc prodloužit. Cítím, jak mi naschvál co nejvíc tiskne hrdlo, aby mě to bolelo ještě víc. Zajímalo by mě, o kolik víc je "ještě víc" z "neskutečně moc". Asi tak moc, že si to ani nedokážu představit.
Dál ze mě pije, slastně u toho vzdychá a tiskne si mé už skoro bezvládné tělo k tomu svému. Má ve tváři tak nepopsatelně radostný a blažený výraz, že mě až překvapuje, jak se dokáže tak ovládat a nevycucnout mě do poslední kapky během několika málo sekund. Asi trénink.
Začne se mi zatemňovat před očima, a dýchat je pro mě momentálně jeden z největších problémů. Podařilo se mu stisknout mi krk tak šikovně, že mi skoro zabránil dýchat, a přitom je to maximálně bolestivé. Lepší místo si snad ani najít nemohl.
Už to trvá určitě víc jak pět minut, a bolí to čím dál tím víc. Teď už ale nemám energii se svíjet, křičet nebo se prát. Jen bezvládně ležím, ze zavřených očí mi neustále vytékají slzy, a lapám po dechu.
Náhle se ode mě odtrhne. Prudce se nadechnu, abych do sebe dostala co nejvíc vzduchu, který mi tak chyběl.
"Snad sis nemyslela, že k tobě něco cítím?" otázá se posměšně a hořce se při tom ušklíbne. Skoro ho nevnímám, je mi neskutečně slabo. "Aha, už se se mnou zase nebavíš. To od tebe není moc hezké."
Zmučeně pootevřu oči a vrhnu po něm tak vražedný pohled, že ode mě i trochu ucouvne. Pak se ušklíbne. "Ah, vnímáš. Super, aspoň něco." Hraje si se mnou. Je mi to jasné. Ale nemám žádnou sílu mu to aspoň trochu oplatit. Jen si tak bezmocně ležím, jakobych ho vybízela, aby se ze mě znovu napil.
Opět se ke mně skloní. "Nelíbí se mi ten pohled." Pak mě znovu hrubě políbí, tentokrát v tom není žádná vášeň ani touha - je v tom jen chtíč. Zachvěje se mi ruka, když se jí zachce vystřelit proti jeho tváří, ale nemám na to (ke své smůle) dost sil. Jen na něho neskutečně nasraně čumím a nemám se ani k tomu, abych ho odstrčila, nebo udělala jakýkoliv sebemenší pohyb.
Pak se mi přesune na krk, tentokrát na druhou stranu, a po chvíli se mi do něj hrubě zakousne. Jen sebou v agonii trhnu, z očí mi znvou začnou proudem valit slzy.
Tentokrát se mu už asi nechce držet na uzdě, protože během několika málo sekund pomalu omdlívám. Navíc mi rukou začne stahovat už z části rozeplé kalhoty.
Ztuhnu. Takže žádný sex. Znásilnění… Otřesu se, ale ta zkurvená slabost mi zabraňuje udělat jakýkoliv pohyb, kterým bych mu v tom zabránila. Mám chuť začít řvát bezmocí, ale, jak už jsem řekla, ta zkurvená slabost mi v tom zabraňuje. Ale… na to už jsem přece tady u Sebasiana zvyklá…
"Sebe!" ozve se náhle výkřik zpoza dveří. Ten hlas mi přijde trochu povědomý, ale nevím, odkud ho znám. A jsem moc slabá na to, abych se aspoň trochu zapřemýšlela. Sebastian se ode mě prudce odtrhne, čímž mi zase uvolní dýchací cesty, ale je mi to na hovno; cítím, že za chvilku stejně stoprocentně omdlím.
Úkosem se na mě podívá. "Hezky tady na mě počkej. Za chvilku se vrátím a hezky si to s tebou užiju…" Pak se otočí a rychle odejde z místnosti.
"Ne…" podaří se mi ze sebe vyloudit slabý, zlomený šepot, než mě opustí vědomí…
Jen sen… pokračuju v neustálém opakování té věty, která by mi teoreticky mohla nějak pomoct. Ale vážně jen teoreticky, prakticky je to úplně na nic.
Ale… počkat.
Vždyť… upíři přece nesní!
Ještě se nad tím ani v nejmenším nestihnu zamyslet, když se náhle otevřou dveře a dovnitř vejde (kdo jiný než) Sebastian.
Obrátím k němu pohled, ale hned s ním zase uhnu, jen co zahlédnu ten vražedný lesk v jeho očích. Má špatnou náladu. A jde si ji vybít na mě. V očekávání a odevzdání zavřu oči.
Ovšem jediné, co Sebastian udělá, je to, že přijde těsně k posteli (a tím pádem i ke mně).
Radši se ani neodvažuju otevřít oči. Ale on pořád nic nedělá. Začínám se klepat čím dál tím víc, nevím, co čekat. Možná si myslí, že to je sranda, že mě tím napne a pak to bude lepší, nebo já nevím co. Ale mě to hrozně nervuje.
Zatnu ruce v pěsti, abych se aspoň trochu uklidnila, ale pořád neotvírám oči.
"Hej!" zavrčí. Trhnu sebou a prudce otevřu oči.
Stojí vedle postele, a jen se na mě dívá. Má pevně sevřené rty a vražedný pohled, což mě jen usvědčí v tom, že tentokrát to bude mnohem horší.
"Už ses naučila mluvit?" pokračuje v tom děsně nepříjemném a nasraném tónu.
Jen naprázdno otevřu pusu a odevzdaně zakroutím hlavou.
"Aha, jasně. Tím že mě budeš ignorovat se nic nezmění, víš? Snad si nemyslíš, že na bych na tebe jen tak zapoměl?" Skloní se těsně ke mně. Chvíli mu pohled do očí oplácím, ale pak sklopím oči a opět jen smutně potřesu hlavou. Při tom pohybu mi napadají vlasy do obličeje. Ne, že by mě to zajímalo.
Očividně si myslí, že s ním jen nechci mluvit, nebo tak něco. Řeknu vám to takto - ani nevíte, jak rádá bych mu něco řekla (asi je vám jasné, že to něco by bylo pěkně sprosté a následované pár kopanci do citlivých míst). Jenomže jsem tak slabá, že sotva udržím otevřené oči. A navíc mě strašně bolí krk. To stoprocentně od žízně. Ani nevím, jak dlouho jsem už neměla žádnou krev.
Krev. Ve chvíli, kdy na to slovo pomyslím, uvědomím si, co spolu se Sebastianem vstoupilo do místnosti. Vůně krve.
Zhluboka se nadechnu té přenádherné vůně a pak nechápavě pohlédnu na Sebastiana.
Ušklíbne se. "Konečně sis všimla. Už jsem si říkal, jestli se z tebe přes den nějak nestal člověk." Slovo člověk vysloví se zhnusením. "No, nechci abys mi tu chcípla. Vím, co se stane s upírem, který dlouho nemá krev, a rozhodně bych ti to nedoporučoval. Takže…" Odvrátí se ode mě a několika dlouhými kroky odejde z místnosti. Ani si nestihnu úlevně oddychnout, a je zpátky. Víc než on mě ale zajímá to, co drží.
Všechny vnitřnosti v těle se mi začnou svíjet touhou po krvi. Nikdy jsem se tak necítila. Vždycky se tomu dalo odolat (s trochou praxe), ale teď… kdybych nebyla tak zasraně slabá, stoprocentně by se Sebatian ani nenadál a už bych jeho kořist měla já. Dokážu jen zírat na krvavou čáru na krku toho mladého kluka, kterého drží. Začnu se celá třást touhou. Nemůžu tomu odolat. Ani nedokážu popsat, jaké pro mě je, po té době bez krve ji znovu cítit, a co víc - vědět, že ji mám nadosah, ale nemoct jí ani ochutnat…
Momentálně mi je úplně ukradené, kdo ten kluk je, a jestli má rodinu a kamarády; chci ho zabít. Tak moc, že bych si jinak asi vrazila pár facek, ale teď nedokážu nic jiného než zhluboka dýchat, abych se co nejvíc nabažila té vůně, a uchváceně pozorovat jeho krev, vytékající z rány na krku. Cítím, jak se mi zdelšujou a zaostřujou špičáky, jak mi tmavnou oči. Začnu vrčet frustrací.
"Fascinující," zamumlá Sebastian, čímž mě dokonale vyruší ze zírání. Okamžitě na něho zhluboka zavrčím. Dokonce se mi podaří i zčásti si sednout (s pomocí stěny). Znovu přesunu pohled na to nejnádhernější v této místnosti. Začnu se naklánět dopředu, ale pak mě opustí síly a já se zase složím na posteli.
Zavřu oči a snažím se to upírství v sobě všemožně potlačit. Je ale silnější. Po dalším hlubokém nádechu doširoka otevřu oči a prudce si stoupnu. Ani nestihnu zaregistrovat jak jsem se tam dostala, ale náhle stojím u Sebastiana, vytrhnu mu toho kluka z rukou a zakousnu se mu hluboko do krku. Dokážu vnímat jen tu ochormující chuť jeho krve, a taky tu enegrii, kterou mi to vlévá do žil. Klesnu i s ním na kolena a snažím se vycucnout úplně všechnu krev v jeho těle. Připadám si jako kdybych po týdnu žíznění konečně dostala vodu. Asi ani nejsem daleko od pravdy.
Přijde mi, že má v těle neskutečně málo krve. Netrvá ani deset sekund, a vysaju ho do poslední kapky. Rozzuřeně s ním prásknu o zem a prudce se postavím. Zhluboka dýchám a snažím se přemoct chuť skočit Sebastianovi po krku a udělat s ním to samé, co s tím klukem.
"Fascinující…" zopakuje to, co řekl předtím. Trhnu sebou a podívám se na něj. Tohle určitě nebude bez následku. Otřu si hřbetem ruky krev z pusy (přičemž se chuť skočit Sebastianovi po krku ještě znásobí) a čelím jeho… fascinovanému pohledu. Teď to určitě přijde. Vezme si to, proč tady jsem. Jak jsem kurva mohla být tak debilní a vytrhnout mu toho kluka? Pak by mě třeba mučil míň. Takto jsem mu technicky vzato vzala kořist, a na to jsme my upíři dost hákliví.
"To mi ani nepoděkuješ?" zeptá se posměšně s pohledm upřeným na mrtvolu toho kluka na zemi vedle mě.
"A za co?" vyštěknu. "Za to, jak sis ze mě dělal hračku? Za to, jak jsi mě skoro zabil?" Spolknu větu "Za to, jak jsi zabil Katie". "Za to, jak mě to nekutečně bolelo? Tak za co, kurva? Jedinkrát mi prokážeš aspoň nějakou laskavost, a mám ti děkovat?" Nasraně kopnu do té mrtvoly, co se vedle mě válí a přijdu těsně k němu. Posměšně se usmívá. Už zase. Nebo spíš pořád. "Snad si nemyslíš, že mě k něčemu takovému donutíš?"
"Líbí se mi, když jsi drzá, ale momentálně na to nemám náladu. Takže bych se být tebou uklidnil," řekl výsměšně a pořád s tím úšklebkem.
"To si jako myslíš, že budu držet hubu? Tak na to ti seru! Poprvé, co můžu mluvit, a ty po mě chceš, abych byla zticha?" Pohrdavě odfrknu. "Nenávidím tě. Doufám, že to víš." Vztekle ho propaluju pohledem a už zase se v duchu peru s chutí zabít ho.
"Jasně, že vím. Těch pohledů si nejde nevšimnout. Ale nenávist má často hodně blízko k lásce…" Ani mu nestihnu nějak hodně sprostě a hodně ironicky odseknout, když mě chytne kolem pasu, přitáhne mě k sobě a začne mě drsně líbat.
Chvíli zůstanu jen šokovaně stát. Asi bych mu vzápětí vrazila, ale pod jeho doteky, které jsou zároveň něžné i hrubé, se mi nějak přestává chtít. Navíc, tiskne mě k sobě tak pevně, že se skoro ani nemůžu hýbat. Abych pravdu řekla… líbat umí dokonale.
Ani nestihnu zaregistrovat, kdy jsem mu polibky začala oplácet. Náhle mě hodí na postel, na kterou o setinu později skočí i on. Zase se mi nalepí na rty a začne mi šátrat rukama po těle. Asi se mu moc nelíbí, že na něm je oblečení, protože asi o půl sekundy později tu ležím už bez trika. Na setinu se zarazí, asi aby se pokochal, a pak mě zase začne líbat, pro změnu na krku. Zachvěju se, ale se zimou to rozhodně nemá nic společného. Spíš strachem - pořád si totiž živě pamatuju tu neskutečnou bolest při pití krve. A zároveň taky touhou.
Nechápu, kde se to ve mně vzalo. Vždyť ho přece nenávidím! A teď se tady s ním s radostí líbám… Vážně, nechápu se. To je sice v mojem případě normální, ale tentokrát se nechápu ještě víc než obvykle. Nejradši bych si teď nakopala, ale jediné, co v té chvíli dokážu dělat, je oplácet Sebastianovi polibky, které začínají být čím dál tím víc vášnivější. Na chvíli se zarazí, aby si i on strhl triko (má fakt úžasné svaly, to vám řeknu), a pak vesele pokračuje v líbání dál. Při tom mi začne rozepínat kalhoty.
Trhnu sebou. Tohle ne! Dobře, líbání beru, ale… sex? Ani náhodou!
Začnu sebou cukat, ale on mě očividně rozhodně nehodlá pustit. Spíš mě k sobě ještě víc přitiskne. A začne mě líbat s ještě větší vervou.
"Ne!" zalapám po dechu a snažím se mu vyrvat ještě usilovněji. Ovšem, jeden kluk rozhodně nestačí k zaplnění mého krevního oběhu, takže je pořád daleko silnější než já (to by byl i kdybych vypila víc krve, ale tak…). A tím pádem nemám sebemenší šanci.
Náhle mě prudce chytne za bradu, kterou mi pozvedne a donutí mě podívat se mu do očí. "Tady diktuju podmínky já, kočičko," poznamená výsměšně. Ani mě nenechá odpovědět nebo se třeba jen zamyslet, a surově se mi zakousne do krku.
Hlasitě vykřiknu a prohnu se bolestí. Měla jsem pravdu - tentokrát to bylo mnohem horší než kdykoliv předtím. Zakousl se do mě tak hluboko, až se mi začne blbě dýchat. Strefil se přímo do krční tepny (s trochou praxe na tom není nic složitého), takže by mi krev teoreticky měla ubývat hodně rychle. Ale asi vážně jen teoreticky. Užívá si to. Líbí se mu, jak se pod ním kroutím, jak sténám bolestí, jak se mu snažím vyrvat a jak má síla s každou další prolitou kapkou krve slábne. Jak mi po tvářích stékají další a další slzy. Užívá si mou bolest. Prodlužuje to. Chce, abych trpěla co nejdýl.
Mám neskutečně velkou chuť ho zabít. Tak moc velkou… Snad ještě větší než byla chuť zabít toho kluka. Ne, kecám. Mnohem větší. Akorát předtím jsem ještě nebyla tak hrozně slabá.
Cítím, jak moc ho baví způsobovat mi bolest. A ještě k tomu, když mi těsně před tím dával falešné naděje. Zmrd jeden odporný! Nenávidím ho, tak moc, že to ani nedokážu popsat.
Síly mi rychle ubývají, i když se Sebastian snaží to co nejvíc prodloužit. Cítím, jak mi naschvál co nejvíc tiskne hrdlo, aby mě to bolelo ještě víc. Zajímalo by mě, o kolik víc je "ještě víc" z "neskutečně moc". Asi tak moc, že si to ani nedokážu představit.
Dál ze mě pije, slastně u toho vzdychá a tiskne si mé už skoro bezvládné tělo k tomu svému. Má ve tváři tak nepopsatelně radostný a blažený výraz, že mě až překvapuje, jak se dokáže tak ovládat a nevycucnout mě do poslední kapky během několika málo sekund. Asi trénink.
Začne se mi zatemňovat před očima, a dýchat je pro mě momentálně jeden z největších problémů. Podařilo se mu stisknout mi krk tak šikovně, že mi skoro zabránil dýchat, a přitom je to maximálně bolestivé. Lepší místo si snad ani najít nemohl.
Už to trvá určitě víc jak pět minut, a bolí to čím dál tím víc. Teď už ale nemám energii se svíjet, křičet nebo se prát. Jen bezvládně ležím, ze zavřených očí mi neustále vytékají slzy, a lapám po dechu.
Náhle se ode mě odtrhne. Prudce se nadechnu, abych do sebe dostala co nejvíc vzduchu, který mi tak chyběl.
"Snad sis nemyslela, že k tobě něco cítím?" otázá se posměšně a hořce se při tom ušklíbne. Skoro ho nevnímám, je mi neskutečně slabo. "Aha, už se se mnou zase nebavíš. To od tebe není moc hezké."
Zmučeně pootevřu oči a vrhnu po něm tak vražedný pohled, že ode mě i trochu ucouvne. Pak se ušklíbne. "Ah, vnímáš. Super, aspoň něco." Hraje si se mnou. Je mi to jasné. Ale nemám žádnou sílu mu to aspoň trochu oplatit. Jen si tak bezmocně ležím, jakobych ho vybízela, aby se ze mě znovu napil.
Opět se ke mně skloní. "Nelíbí se mi ten pohled." Pak mě znovu hrubě políbí, tentokrát v tom není žádná vášeň ani touha - je v tom jen chtíč. Zachvěje se mi ruka, když se jí zachce vystřelit proti jeho tváří, ale nemám na to (ke své smůle) dost sil. Jen na něho neskutečně nasraně čumím a nemám se ani k tomu, abych ho odstrčila, nebo udělala jakýkoliv sebemenší pohyb.
Pak se mi přesune na krk, tentokrát na druhou stranu, a po chvíli se mi do něj hrubě zakousne. Jen sebou v agonii trhnu, z očí mi znvou začnou proudem valit slzy.
Tentokrát se mu už asi nechce držet na uzdě, protože během několika málo sekund pomalu omdlívám. Navíc mi rukou začne stahovat už z části rozeplé kalhoty.
Ztuhnu. Takže žádný sex. Znásilnění… Otřesu se, ale ta zkurvená slabost mi zabraňuje udělat jakýkoliv pohyb, kterým bych mu v tom zabránila. Mám chuť začít řvát bezmocí, ale, jak už jsem řekla, ta zkurvená slabost mi v tom zabraňuje. Ale… na to už jsem přece tady u Sebasiana zvyklá…
"Sebe!" ozve se náhle výkřik zpoza dveří. Ten hlas mi přijde trochu povědomý, ale nevím, odkud ho znám. A jsem moc slabá na to, abych se aspoň trochu zapřemýšlela. Sebastian se ode mě prudce odtrhne, čímž mi zase uvolní dýchací cesty, ale je mi to na hovno; cítím, že za chvilku stejně stoprocentně omdlím.
Úkosem se na mě podívá. "Hezky tady na mě počkej. Za chvilku se vrátím a hezky si to s tebou užiju…" Pak se otočí a rychle odejde z místnosti.
"Ne…" podaří se mi ze sebe vyloudit slabý, zlomený šepot, než mě opustí vědomí…


Ach to je tak na nic, však až bude mít sílu tak mu pěkně nakope... určitá místa kde slunce nesvítí...

už se těším na příští díl