Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
Museli jsme si vzít koně a jet pořádný kus cesty lesem až k mýtině, na které jsem nikdy nebyla. Byla opravdu velká. Po jejím okraji rostly převážně břízky a na ní kvetly krásné pomněnky. O kousek dál v lese bublal potůček a všude kolem zpívali ptáci. Nad mýtinkou jsem dokonce zahlédla kroužit káně.
Zastavili jsme se na kraji a pohlédli na druhý konec vzdálený asi sto metrů. Byla tam připravená řada terčů dělaných ze slámy.
Podívala jsem se na svého bratra.
"Takže sem chodí trénovat úplně všichni?"
"Ano," přikývl a usmál se. "Ale dnes prý nikdo jiný nepřijde."
"Proč je to tak daleko od vesnice?" zajímala jsem se.
"Tak hlavní důvod je ten, abychom nikoho nezranili. Přeci jen se stává, že terč mineš, hlavně ze začátku. Proto by nebylo bezpečné mít tohle cvičiště poblíž vesnice. A dalším důvodem je, aby to bylo místo, o kterém neví žádné zvědavé dítě, jako jsi například ty." podíval se na mě s pobaveným úsměvem.
"Aha, to jsou dobré důvody. Takže," seskočila jsem z koně a přivázala jeho otěže k nejbližšímu stromu, "jdeme na to?"
Stále mě sledoval ze hřbetu svého koně a pobaveně se usmíval. "Opravdu mě zaráží tvé nadšení," poznamenal.
"Přestaň plácat a slez dolů! Já už to chci zkusit!"
"Ty si vážně myslíš, že tě to nechám zkusit?" zvedl obočí.
"No tak! Alcarmo by mi to dovolil!"
"Alcarmo? Ten by ani nesouhlasil s tím, abys sem šla," zasmál se.
"Fajn, fajn. Ale Táro by mi to dovolil!"
"Táro je na tebe až moc měkký."
"Ne, jenom je prostě hodný!"
Zavrtěl hlavou a podal mi jeden luk.
"A šípy?" podívala jsem se na něj.
"No tak, Marillo, nebuď naivní. Nenechám tě vystřelit, dokud aspoň nebudeš vědět, jak se to drží."
"Dobře, tak jak to mám držet?" zeptala jsem se ho nervózně. Opravdu jsem se těšila, až si to zkusím.
"Nejdřív postoj. A nikam nespěchej, dokud to neuděláš správně, žádné střílení stejně nebude."
Protočila jsem oči. "Dobrá, jak tedy vypadá správný postoj?"
Sailon se pohodlně usadil v sedle a spustil. "Jsi pravačka, čili si musíš našlápnout levou nohou." Odmlčel se, tak jsem si z toho odvodila, že bych asi měla udělat, co řekl.
Luk jsem nechala v pravé ruce a tu jsem spustila podél těla. Soustředila se na své nohy. Vysunula jsem trochu levou před pravou a podívala se na bratra.
"Musíš víc, abys mezi nimi měla aspoň půl metru. A doporučím ti mít levou špičku rovně k terčům a pravou měj kolmo k té druhé. Budeš tak mít pevnější základ."
Poslechla jsem ho. Všechna praštěná dětská radost mě opustila a začala jsem se na to opravdu soustředit. Sailon je dobrý učitel, to vím. Proto jsem chtěla dělat přesně to, co mi říkal.
"Správně. Teď musíš nohy zpevnit. Kdyby do tebe někdo strčil, nesmíš upadnout."
Zatnula jsem svaly v nohou a znovu se na něj podívala.
"Nyní tělo. Musíš být přetočená úplně bokem k terčům. A opět se zpevni."
Přetočila jsem se bokem k terčům a pozvedla luk. V tu chvíli ale Sailon zamlaskal a jeho kůň udělal krok stranou. Bohužel na té straně jsem stála já a on do mě vrazil svým velkým chlupatým zadkem. Neustála jsem to a upadla na zem.
"Au! Co tohle mělo být?" zaprskala jsem na něj.
"Neměla jsi zpevněné nohy. Stoupnout a znovu." Přikázal mi, ale jeho oči vesele zajiskřily. Bylo mi jasné, že je ve svém živlu. Veškeré naštvání ze mě vyprchalo, protože jsem v jeho výrazu poznala jasný zájem mě to skutečně dobře naučit.
Zvedla jsem se a opět se postavila, jak říkal. Levá noha půl metru dopředu se špičkou k terčům. Pravou špičku jsem natočila kolmo k levé. Tělo jsem celé přetočila doprava a pohlédla na bratra. "Tak?"
Přikývl.
Znovu jsem pozvedla luk a čekala, že se ho konečně naučím držet.
"Ne, ne, ne," zarazil mě Sailon, "luk ještě nech, pořád to postavení není ono. Teď se zhluboka nadechni. Narovnej záda, zatáhni zadek a břicho a vypni hruď. Postav se úplně rovně. A nezapomínej na zpevněné nohy."
Poslechla jsem ho. Větřík kolem foukal a pohrával si s větvemi, koňskými hřívami i našimi vlasy a já při vdechnutí tohoto čerstvého letního vzduchu měla pocit, jako by toto byla činnost určená přesně pro mě. Ať si říká, kdo chce, co chce, já se lukostřelbu budu učit dál, i kdyby s tím ostatní sebevíc nesouhlasili.
"Teď už můžeš zvednout luk." Sailonův hlas mě vytrhl ze zamyšlení, ale hned jsem ho poslechla. "Chytni ho pořádně. Vidíš tam tu malou rytinku uprostřed? To je na šíp, těsně pod ní ti patří ruka."
Uchopila jsem levou rukou luk přesně na místě, kde mi řekl. Jsem opravdu ráda, že mě nenechal z toho hned střílet, ale nejdřív mi všechno takhle pěkně vysvětlil. Ani jsem nevěděla, jak to pořádně chytit nebo zvednout, natož jak z toho střílet. Měla bych se opravdu naučit krotit tu svou zbrklou povahu.
Zatímco jsem se soustředila na držení luku, Sailon znovu zamlaskal na koně a ten do mě opět šťouchnul.
Zakolísala jsem, ale zůstala stát.
Sailon zatleskal. "Vidíš, jak to jde. Pokračujeme," konečně seskočil z koně a přešel ke mně. Chytil mi levé zápěstí a zvedl mi ho výš. "Pamatuj, levá ruka vždy v pravém úhlu s tělem," přejel po ruce od loktu k podpaží a pak až k žebrům. "Vidíš? Tady."
Přikývla jsem a on pokračoval. "Vždy jí měj úplně napnutou a hlídej si pravý úhel. Pravou ruku budeš mít vždy pokrčenou a její loket musí být ve výšce ramen, čili také v pravém úhlu s tělem."
Zvedl mi pravou ruku. "Uchop tětivu."
Chytila jsem tětivu a on mi upravil loket do správné výšky.
"A teď ramena dolů," zatlačil mi do ramenou. "Nezapomínej na to. Zpevněné nohy, rovné tělo, vypnutá hruď, ruce v pravém úhlu, ramena dole."
Postupně od nohou jsem se soustředila na jednotlivé části těla, které mi říkal.
Potom mi chytil pravé zápěstí a zatáhl ho i s tětivou dozadu. "Natáhnout a pustit."
Pustila jsem a tětiva jen zadrnčela.
"Páni," vydechla jsem překvapeně. Byl to nepopsatelný pocit.


Super! :)