Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
"Příjemný pocit, že?" usmál se vedle mě Sailon.
"Tohle se nedá popsat slovy," zašeptala jsem.
Bratr se zasmál a popošel ke koni. Vytáhl šíp z toulce, který visel koni u boku a podal mi ho.
"Ty jsi připravená, sestřičko," řekl mi.
Vesele jsem se usmála a vzala si od něj šíp, zasadila ho do tětivy a podívala se na druhou stranu k terčům. Byly opravdu daleko. Začala jsem pochybovat o tom, že tam dostřelím.
"Neboj se toho," pronesl Sailon. "Prostě dělej to, co jsem ti před chvílí řekl a dobře miř."
Postavila jsem se přesně tak, jak jsem měla. Zvedla jsem ruce do pravých úhlů i s lukem. Natáhla jsem tětivu s šípem a zamířila na střed terče. Chvíli jsem se soustředila a potom tětivu pustila. Zadrnčela a šíp vyrazil k cíli.
Měla jsem z toho opravdu nepopsatelný pocit! Ten okamžik, kdy šíp vyrazil, ve mně zůstane asi dlouho.
Pozorovala jsem ten letící špičatý klacík a čekala, kam se zabodne. Po pravdě, moc jsem se nepředvedla. Šíp zaletěl někam do lesa. Terč jsem vůbec netrefila.
Stejně jsem ale vteřinku po vstřebání pocitu ze střelby vyskočila radostí a zavýskla.
"Ano!"
Sailon se hlasitě rozesmál, až se musel opřít o strom.
"Hele," šťouchla jsem ho do ramene, "nesměj se mi! Poprvé se nikdy nic nepovede." Ale musela jsem se smát s ním.
"Marillo, ty mě opravdu překvapuješ. Asi ses špatně narodila, měla jsi být kluk. Luk by byla pravděpodobně zbraň přesně pro tebe."
"Nebo jsem se narodila dobře, měla jsem být holka, pro kterou je lukostřelba stvořená."
"Sestřičko, proč musíš mít vždycky svou hlavu a nikdy nerespektovat žádná pravidla?"
"Protože ta pravidla jsou hloupá!" zamračila jsem se na něj.
"Tak se pořád nezlob. Jsi prostě originál," usmál se na mě.
"To si piš, že jsem. Všichni jsme. A teď pojďme trénovat dál. Chci se trefit!"
Domů jsme se dostali až na večeři. Celý den jsem trénovala. Párkrát se mi dokonce podařilo zasáhnout terč. Tedy spíše pár krajních kruhů.
Jednou ze mě ale bude skutečný lukostřelec! Udělám pro to všechno. Budu pravidelně trénovat, klidně každý den, ať se to ostatním líbí nebo ne.
Otci bylo samozřejmě jasné, že když jsem byla se Sailonem celý den, musela jsem s ním být na cvičišti a vůbec se mu to nelíbilo.
Ale věřím tomu, že jednou na mě bude hrdý, protože já to dokážu! Bude ze mě dobrý střelec a budu to umět zužitkovat. Budu moct chodit aspoň na lov zvěře, když nic jiného. Jednou!
Po jídle se u nás zastavil Táro s Tittonem. Přinesli nám nějaká čerstvá jablka, byli totiž pomáhat sousedovi v sadě.
"Tak co, Marillo, dokázala jsi dodržet to, na čem jsme se včera domluvili a nikam dnes sama nechodit?" zeptal se mě Táro, když jsem jim nalévala trochu mátového čaje.
"Samozřejmě, dnes jsem byla jen se Sailonem," odpověděla jsem. Nebudu mu přeci vykládat, že jsem se hned ráno šla sama projít. Navíc dnes, den po tom, co jsme se o tom bavili. To by se mu asi moc nelíbilo.
Titton si povzdechl. "Řekni pravdu."
Podívala jsem se na něj. "Ale vždyť já říkám pravdu, byla jsem jen se Sailonem."
"To není pravda," zavrtěl hlavou. "To slovo 'jen' mi tam ani trochu nesedí."
"Já ale nemůžu za to, že se ti nějaké slovo nelíbí," nadhodila jsem, ale Táro mě hned přerušil.
"Marillo, zrovna včera prošel Titton Novým počátkem a dostal nový dar. Copak už jsi zapomněla jaký?"
Zarazila jsem se. To mě vůbec nenapadlo. Můj výraz zapůsobil asi velmi zmateně, protože mi Titton připomněl: "Poznám, když někdo lže."
Povzdechla jsem si. Tohle nemá cenu, teď už to před nimi neutajím.
"Dobrá, dobrá. Byla jsem se projít, jako každé ráno před tím, než ostatní vstanou. Ale vrátila jsem se brzo! Hned jak mi došlo, že mám být vlastně doma," bránila jsem se.
Titton se zatvářil přísně, ale Táro se zasmál.
"Po pravdě, ani jsem nečekal, že bys zůstala doma. Jsi to přeci ty, Marillo."
Trošku jsem se začervenala a usmála. Zná mě už opravdu dlouho, takže mě má přečtenou.
"Jenže to není všechno, co dnes prováděla," vložil se do toho otec. "Byla dnes s Morfeem trénovat lukostřelbu."
Sailon si odkašlal. "Ano, vzal jsem jí s sebou, ale dával jsem pozor, aby se jí nic nestalo. A navíc," pohlédl na mé ochránce, "je opravdu šikovná. Rychle se učí, má skvělý postoj. Jen je trochu levá a ani jednou se pořádně netrefila," řekl a škodolibě se na mě usmál.
Tittonovi se napjala čelist a zamračil se. Zato Táro se rozesmál. "Tak teď mě opravdu mrzí, že jsem nebyl s vámi, protože na tohle bych se opravdu rád podíval."
Usmála jsem se na Tára, ale víc mě teď zajímal Titton. Jeho výraz se mi nelíbil, ale byl to ten typický obličej mladého dospělého. Až přehnaně zodpovědný, napjatý a zamračený.
"Tittone, omlouvám se.
Povzdechl si. "Kéž bys už dospěla."
"To samé si přeju už několik let," přidal se do našeho rozhovoru i Alcarmo, ale nevypadal naštvaně, spíš také trochu pobaveně, což mě u něj vždy příjemně překvapilo.
"To si přejeme všichni, Hélie," dostal ze sebe rozesmátý Táro. "Ale na druhou stranu, až dospěje, už to nebude to naše veselé, praštěné dítě."
"Hele!" okamžitě jsem se ohradila. "Já nejsem žádné dítě, pánové!"
Sailon mě poplácal po rameni. "Jistě že nejsi, sestřičko. Ale dospělá také ne."
Vyplázla jsem na něj jazyk. To ho rozesmálo a ne jen jeho. Rozesmál se i můj otec a Alcarmo. Dokonce i Titton se trochu uvolnil a pousmál. Ano, uznávám, hádám se s nimi, že nejsem dítě a potom udělám jedno z nejdětinčtějších gest, ale to už jsem prostě já.
Naší veselou náladu přerušil zvuk rohu, na který se troubilo jen v nejnutnějších případech.
Úplně mě to vykolejilo. Co se mohlo stát tak hrozného, že nás svolávají na náměstí? Mám z toho nějaký špatný pocit. Všechno až do teď přeci bylo v pořádku.
Nestihla jsem se nad tím moc zamyslet, protože mě otec uchopil za paži a zvednul ze židle. "Pojď, Marillo, musíme ven."
Všichni jsme se vyhrnuli před dům a přidali se k davu, který mířil na náměstí.


Rychle další :)