Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
Už se stmívalo a vzduch se ochlazoval. Zdálo se, že okolní svět utichl a jedinými zvuky byly kroky a tichý šepot. Cestu k náměstí osvětlovalo tlumené světlo pochodní. Celý dav se tlačil jako stádo dobytka do středu vesničky.
Nějakou chvíli jsme stáli v nevědomosti na náměstí. Nevím jak ostatním, ale mně to přišlo jako věčnost, než se ozvala Amil.
"Prosím utište se a věnujte mi chvíli pozornost, milé děti," oslovila nás. Dav poslušně utichl a čekal, co nám poví. To ticho, než Amil zase promluvila, bylo nepříjemné, napjaté a plné obav.
Amil stála na okraji fontánky tak, aby byla vidět. Rozhlédla se po shromážděných a pokračovala.
"Donesly se k nám nemilé zprávy. Samotný král k nám vyslal posla."
Na chvíli se odmlčela a mě přeběhl mráz po zádech. Proč by se král zajímal o naši vesnici? Leda by se dělo skutečně něco vážného.
"Všude kolem zuří války, které se našemu království už pár let vyhýbají, ale neshody jsou stále větší a větší a kvůli tomu dnes naše zem oficiálně vstoupila do války," oznámila nám. Davem se rozezněl šepot, ale Amil všechny opět rychle umlčela.
"Král nám vzkazuje, že se našeho území válka zatím netýká. Bojuje se na sever od naší země a to, uznejte, je přeci jen od naší vesnice, ležící na jihu království, celkem daleko. Král doufá, že se mu podaří válku včas potlačit, nebo v tom lepším případě ukončit dříve, než se dostane až sem.
Tohle je ta lepší část zprávy. Bohužel všechno má i horší stránku. Jeho výsost bude potřebovat muže, schopné na to, aby mohli být vysláni do boje."
Znovu se odmlčela a rozhlédla se po nás. V její staré tváři se zračil smutek, ale i odhodlání. Je mi jasné, že kdyby byla muž, byla by první, kdo by dobrovolně do války odešel.
Vedle Amil si na okraj fontánky stoupl mladý Elf, který upoutal mou pozornost. Měl černé vlasy a byl velmi vysoký. Na sobě měl pouze hnědé kožené kalhoty. Jeho odhalená hruď zaujala nejednu dívku. Snad všechno svalstvo, které v těle je, bylo vidět. Měl široká ramena a silné paže. Nad srdcem měl znamení v podobě stromu, ze kterého se táhly různé vlnky a spirálky hlavně po levé straně hrudi až na břicho a boky. Pár šlahounů dosahovalo i na krk.
O znamení stromu už jsem něco slyšela. Strom je prý symbol duševní síly. Často prý takováto znamení mývají velcí bojovníci.
Chvíli si nás všechny měřil podmračeným pohledem, poté promluvil. Jeho hlas byl hluboký, ale přesto příjemný.
"Dovolte mi říci pár slov. Mé jméno je Hérakles a král mě vyslal do vaší vesnice, abych vás informoval o neblahých novinkách. Mám vám také vzkázat, že se zatím není čeho bát. Boje jsou již v pohybu, ale síly jsou vyrovnané a zatím se válčí pouze na nepřátelském území.
Je pravda, že vaše vesnice je od bojiště daleko, čímž pádem vám zatím nebezpečí nehrozí. Bojovníků máme stále dostatek, neutrpěli jsme žádné znatelné ztráty, i když pár našich bratří již padlo."
Odmlčel se, jako by chtěl tichem vzdát hold těm, co zemřeli.
Ze zvědavosti jsem se podívala na jeho pravé předloktí. Žádné znamení tam nebylo. To znamená, že není ničí ochránce, což mě opravdu překvapilo. Je mladý, urostlý, královský posel a pravděpodobně dobrý bojovník. Předpokládala bych, že nějakou svěřenku mít bude.
"Nikdy ale bohužel nevíme, jak bude válka probíhat dál," pokračoval. "Může se stát, že budeme potřebovat další schopné bojovníky, kteří by chránili naši zem. Proto král vzkazuje všem mužům, kteří jsou dospělí více než jeden rok, aby začali s intenzivním cvičením a přípravami. Bude se hodit každý dobrovolník."
Podíval se na Amil a řekl jí pár slov. Bohužel jsem nic nezachytila. Poté si stiskli ruce a Hérakles sestoupil z fontánky. Amil se ještě rozhlédla po náměstí a tichým hlasem pronesla.
"Opět začínají těžké časy, ale až do teď jsme všechno zvládali. Věřím, že vše nakonec dobře dopadne. Omlouvám se vám za vyrušení od klidného večera. Můžete se rozejít zpět domů. Přeji vám pokud možno příjemné spaní."
Nevesele se usmála a Hérakles jí pomohl z fontánky dolů.
Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na svého otce. Mračil se. Upřeně se díval před sebe a byl zamračený.
Alcarmo se Sailonem si tiše něco špitali. Chtěla jsem se jich zeptat, o čem debatují, ale v tu chvíli do mě omylem vrazil Táro, když procházel kolem mě.
"Promiň, Marillo," pronesl tiše, ale ani se na mě nepodíval. Hned za ním šel Titton. Zamířili přímo k Amil. Spěšně si s Héraklem podali ruku a všichni o něčem začali diskutovat.
Jen jsem si smutně povzdechla a rozhlédla se kolem. Někteří zaujatě řečnili, jíní mlčeli a potlačovali slzy. Atmosféra byla hustá a ponurá.
Některé úzkostlivější ženy objímaly své manžely a prosily je, ať nikam nechodí. Ti je zase hladili po vlasech a utěšovali, že se zatím nikam nechystají.
Část mladých chlapců stála v hloučku a nadšeně si vyprávěla. Sdělovali si dojmy a pocity. Bylo mi jasné, že většina z nich se na válku těší.
A dívky? Snad všechny dívky jen mlčky stály a rozhlížely se po ostatních, stejně jako já. Ve tvářích se jim každou chvíli měnily emoce. Chvíli vzrušení, potom strach, nadšení, odhodlání, smutek, panika. Ale téměř u všech dominovalo zmatení.
"Pojď, Marillo," pronesl vedle mě tichým hlasem otec. "Půjdeme domů."


a dál?
hezké :) ale jsem nedočkavá :)