close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

4. kapitola, 2.část

27. listopadu 2011 v 10:32 | Aranel van de´Corvin |  Opuštěná


Život ve vesnici se toho večera změnil. Když jsem se druhého dne probudila brzy jako každé ráno, dům byl zase tichý, ale jinak, než obvykle. Z žádného z pokojů se neozývalo tiché pochrupování, ani hlasité chrápání. Nebylo z nich slyšet vůbec nic.

V kuchyni u stolu s čajem v ruce seděl Titton a mračil se na mě, jako bych něco provedla.

"Dobré ráno," pozdravila jsem. "Kde jsou všichni?"

"Kde bys řekla?" řekl tiše. S pozdravem se neobtěžoval.

"Aha," řekla jsem spíše pro sebe a šla si nalít také trochu čaje. "Připravují se."

Titton přikývl a chvíli sledoval, jak si nalévám čaj a krájím kus chleba. Pak tiše pronesl: "Máš strach?"

"Ano," řekla jsem krátce a posadila se naproti němu.

"Bojíš se o ně?"

Bylo mi jasné, že tím "ně" myslí otce, bratry a Tára, ale stejně jsem se hloupě zeptala: "O koho?"

"Přeci o tvou rodinu a o tvého ochránce."

"Ne, nebojím," zavrtěla jsem hlavou.

Nechápavě dal hlavu na stranu.

"Jsou silní a dobří v boji. Pravděpodobně ani do války nebudou muset odejít, ale když ano, všichni se mi vrátí," vysvětlila jsem.

"Tvůj optimismus mě zaráží. Vždycky všechno vidíš tak snadné a jasné."

"Všichni tu celé dny jen bručíte a mračíte se, a to do teď žádná válka nehrozila! Někdo se tu o pozitivní naladění starat musí," řekla jsem trochu zvýšeným hlasem a zamračila se na něj.

"Nemrač se, budeš mít vrásky," šťouchl mě do loktu.

"Jako by mi na tom záleželo," zabručela jsem. "Na tebe se budu mračit pořád, vyryju si to do paměti. Pozitivní energii si nezasloužíš," vyplázla jsem na něj jazyk.

Usmál se a odložil hrnek s čajem. "Tohle jsi mi říkala vždycky, když sis myslela, že se chovám moc dospěle, protože jsi věděla, že mě to zlomí."

"Pořád to zabírá, viď?" zvedla jsem jedno obočí a koukla mu do obličeje.

Na chvíli pevně stiskl rty a potom se na mě usmál tím starým, známým, rošťáckým úsměvem. "Jo, zabírá."

Spokojeně jsem se usmála. "Co dnes provedeme?"

"Dnes tě mám hlídat," pronesl zase vážným tónem.

"A tím mi chceš naznačit, že se mám nudit? Tak to ne! Dnes jedeme jako za starých časů. Vlastně to ještě není tak dávno, co jsme spolu naposledy byli v lese."

"Co chceš dělat v lese?"

"Hm," nevinně jsem se na něj usmála. "Na něco už přijdeme."

"Vždycky, když se díváš takovým pohledem, je jasné, že máš něco za lubem."

"Samozřejmě, že mám něco za lubem, to bych přeci nebyla já."

"Mar, ty mě zničíš. Jestli to bude něco nebezpečného, tak si mě nepřej."

"Ha, už se tě bojím!" zasmála jsem se a on se mnou.

Nedovedete si představit, jak mi bylo krásně. Ano, můj otec, bratři a starší z ochránců se připravovali na válku, takže bych se měla spíš bát, ale já byla šťastná.

Měla jsem tu svého starého kamaráda, se kterým jsem mohla dělat všechno. Veškeré hlouposti a dětské úlety. Mohla jsem mu všechno říct a přitom jsem věděla, že to nikomu nepoví.

A to jeho oslovení? To ve mně zapálilo žhavou pochodeň spokojenosti. Vlastně on jediný mi říkal touhle zkráceninou, ale už asi měsíc jsem jí od něho neslyšela, protože už několik týdnů ho jeho otec tvrdě připravoval na to, že bude dospělým. Proto na mě neměl skoro vůbec čas a byl to takový zapšklý ňouma jako ostatní.

A teď tu seděl, usmíval se, byl uvolněný a v očích mu plápolaly ohníčky očekávání. Vsadím se, že nedočkavě čekal, co jsem to vymyslela za "nebezpečnou hloupost" pro dnešní den.

"Chceš něco k snědku, nebo můžeme vyrazit?" zeptala jsem se ho.

"Už jsem snídal, děkuji. Hlavně ty se pořádně najez."

"Mně stačil chleba, můžeme vyrazit."

"Do lesa?"

"Do lesa," přikývla jsem.

"Bude to nebezpečné?" zeptal se. V hlase měl známku obav.

"Ale no tak, Titte, znáš mě," zasmála jsem se a použila také zkrácenou verzi jeho jména.

Usmál se a vstal. "No právě, znám tě možná až moc dobře. Tak pojď, jsem zvědavý."

Také jsem vstala a oba jsme se vydali ven z domu. Já se však zastavila u dveří a sundala z věšáku luk. Titton se zarazil a zase se zamračil. "Tohle nemyslíš vážně."

"Samozřejmě že to myslím vážně," usmála jsem se. "No tak, bude legrace, navíc, neříkal jsi, že mě znáš?" pobaveně jsem se zasmála.

Zadíval se na mě. Potom se zhluboka nadechl a poraženě pronesl. "Ale půjdeme někam daleko, kde nebudeme moct nikoho zranit. A budeš opatrná. A žádné hlouposti!" Potom se zase trochu zklidnil a usmál. "Pomůžu ti osedlat koně."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kolik ti je

8-10 let 3.4% (48)
10-13 let 20.4% (291)
13-16 let 57.2% (815)
více 19% (270)

Komentáře

1 Asci Asci | 28. listopadu 2011 v 20:45 | Reagovat

Super kapitola :) doufám že brzo bude další ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama