Autorka→ Necesana.Bara@seznam.cz
Kolem sebe jsem viděla jen stromy a keře. I když bylo pěkně, v lese byla příšerná mlha. Párkrát jsem blbě šlápla a mírně se mi podvrtla noha, ale nějak to nebolelo. I když jsem upírka tak tu byly vidět jen obrysy. Byla jsem už celkem daleko a zvuk sílil. Chtěla jsem se rozběhnout, ale mohla bych do něčeho vrazit.
Mé oči si na mlhu začaly zvykat a změnily barvu na temně rudou. Možná si někdo myslí že máme rudé či černé oči při lovu, ale je to jen u některých upírů. Každý je totiž jiný. Já nějak často krev nepotřebovala, zatímco jiní by bez ní nemohli žít ani dva dny.
Najednou mě něco zarazí. Padám s bolestí k zemi. Najednou už nic neslyším, nevidím. Jsem v bezvědomí.
O 4 dny později
Otevřu oči. Chci promluvit, ale nemůžu. Pusu mám zalepenou lepící páskou. Začnu sebou škubat, ale je to nic platné. Jsem přivázaná ke stromu. "Hele, už se probrala," zakřičí někdo a já se podívám tím směrem. Přišel ke mně nějaký muž. Odhaduji že mu je tak kolem dvaceti, ale ne více jak dvacet pět. Škodolibě se pousmál a já na něj ´hodila´ zlý pohled. Zasmál se tomu a řekl, "ale, ale. Tak holčička se bude zlobit?" Zazubil se. Kleknul si a prudce mi odtrhl pásku z úst. Bolelo to, a jak. Hned jsem po něm začala křičet nadávky a on mi pusu zase zalepil. Pak už jsem cítila jen další bolest.
O 7 hodin později
To snad nikdy neskončí. Hlava mě šíleně bolela a v jednu chvíli jsem si myslela že mi snad bouchne. Pusu jsem neměla zalepenou (nevím proč) a v tom ´táboře´ byl jen takový dosti mladý (asi stejně starý jako já) kluk. "Ehm. Hej ty, nemáš něco proti bolení hlavy?" zeptala jsem se ho. S leknutím se na mě otočil. "Promiň, ale nesmím ti nic dávat," řekl a zase se otočil. "Super, takže tu mám chcípnout žízní a ta bolest hlavy tomu jen pomůže," nadávala jsem a slyšela jsem jak se ten kluk směje. "Co je ti k smíchu?" řvala jsem zlostně na něj. Nemám vůbec sílu, takže se z toho sama asi nedostanu.
Jen jsem tam tak mlčky seděla a dívala se do blba. Kurva kde to vlastně jsem? Probíhalo mi hlavou. Chtěla jsem se zeptat toho kluka, ale měla jsem strašné sucho v puse. Kluk se najednou zvedl a šel někam pryč. No super! Běž si. Tu asi nikoho nezajímá že chcípám že?
Po nějaké době jsem nadávání vzdala a vysílená jsem sklonila hlavu a zadívala jsem se na své boty. Jak dlouho jsem se nepřevlíkla? Myslela jsem si. Na co to zase myslím! Vzhled teď není důležitý! Okřikla jsem se v duchu. Pak ke mně jako duch přišel ten kluk. Vůbec jsem ho neslyšela, takže jsem se ho dost lekla. "Eee … sorry. Na tu máš vodu," a podal mi džbán s vodou. "Díky," řekla jsem a začala jsem pít. Vypila jsem asi půlku toho džbánu a teprve pak jsem necítila žádnou žízeň.
Kluk odešel a sedl si zase tam, kde předtím. "Hej ty, a jak se jmenuješ?" křikla jsem na něj a on se na mě udiveně podíval. Po chvilce mlčení mi odpověděl. "Mo," řekl pouze. Mo, Mo, to mi něco říká, ale už nevím co. Byla jsem příliš unavená na to, abych měla plně zapojit mozek (myšlení potřebuje hodně soustředění a to já neumím xD). Zavřela jsem oči, hlavu si opřela o kmen a usla jsem.

