close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

1. kapitolla

21. prosince 2011 v 11:43 | Aranel van de´Corvin |  Wolfie


Ten večer mě čekala hodinová přednáška o tom, že když hodlám někde zůstat tak dlouho, mám si s sebou vzít alespoň Démona. Démon je můj miláček. Je to černý andaluský hřebec, kdysi býval nezvladatelný a majitelé ho chtěli utratit, ale když moji rodiče zemřeli, přemluvila jsem strýčka, aby ho zachránil. Dokázal už vychovat spousty koní, a na Démonovi si dal kvůli mně záležet. Moc si ho za to vážím. Když jsem strýčkovi slíbila, že si příště vezmu i Démona, ošetřil mi nohu, a pomohl do mého pokoje. Další ráno byla noha trochu modrá, ale už tolik nebolela. Opatrně jsem sešla ze schodů, a chystala jsem snídani. Strýček byl rád, že jsem v pořádku, byli jsme na statku sami, a tak jsme měli každý den spousty práce. Chovali jsme koně, a právě jsme jich měli asi na padesát. Občas to tu byla tvrdá práce, ale neměnila bych. Milovala jsem to tam. Byl to jediný domov, který jsem měla. Nechala jsem strýčkovi snídani na stole a šla se podívat ven. Právě vyháněl koně na pastvu. Zamávala jsem mu, a šla jsem do stájí.

"Ahoj Lailo!"

"Ahoj Tony, co tu děláš?"

Tony byl kluk ze sousedního ranče, občas zaskočil strýčkovi pomoct s těžkou prací. Dřív jsme spolu chodili na střední, ale když víte, že budete celý život u krav a u koní, jsou vám školy na nic, takže jsme toho nechali.

"Stanley mi volal, že máš něco s kotníkem, tak sem se nabídl, že mu pomůžu ... Co si prováděla?"

"Nevšimla jsem si pasti a zahučela jsem do jámy. Nic vážnýho, už je to dobrý." - usmála jsem se a vzala si vidle.

"Já už to tu dodělám, jestli chceš, na stole je snídaně. Vím, že si nic nesnídal, jako obvykle, tak běž a najez se." Tony se zašklebil.

"Nejsi tady náhodou ty ta zraněná?"

"To je rozkaz vojíne!" - zavelela jsem se smíchem a dál si hleděla práce.

Když Tony odešel, sedla jsem si a přemýšlela nad tím, co se stalo včera. Nemohla jsem Dee Keye dostat z hlavy. Jakto že věděl, kde bydlím, nebo to, že k lesu chodím každý večer, když jenom cestoval? Po usilovném přemýšlení jsem usoudila, že dneska zase půjdu k lesu. Věděl, že tam chodím, třeba tam také příjde. Dneska si ale vezmu Démona.

Tony se dneska choval opravdu mile. Pomohl strýčkovi opravit traktor, spravil dveře u boxu a dokonce mi po obědě pomohl umýt nádobí. Když odjížděl pomohl mi ještě osedlat Démona abych ho mohla vyprovodit.

"Jsem rád, že se ti nic nestalo." - řekl z ničeho nic uprostřed cesty.

"Promiň že sis dělal starosti, opravdu to nic nebylo."

"Dávej na sebe pozor jo?" - jeho oči byly ustarané, a bylo v nich možná i něco víc.

"Znáš mě." - zasmála jsem se.

Když jsme se rozloučili, jela jsem nejkratší cestou k lesu. Nebyl to jediný les v okolí, ale byl nejhlubší a bylo tam krásně. Když jsem dojela na své místo, sesedla jsem, uvázala Démona a sedla jsem si pod strom. Bylo příjemně. Slabě foukal teplý vítr a slunko pomalu zapadalo. Čekala jsem dlouho. Pokaždé, když jsem slyšela nějaké šustnutí, jsem se otočila, ale on tam nebyl. Dokonce ani den poté. Neukázal se celý další týden, a tak jsem přestala doufat a vrátila se k životu na ranči. K lesu jsem jezdila dál, jako každý den, ale teď už spíš jen proto, abych si tam odpočinula. To místo jsem měla ráda. Nikdo tam nebyl.

Nikdy jsem neměla ráda společnost lidí, jediný kdo mi nevadil, byl Tony, ale jinak jsem byla radši sama.

Jednoho dne strýček vezl Démona k veterináři. Nemělo to být nic vážného, ale přesto jsem se trochu bála. Asi se to tam protáhlo, protože ani k večeru nepřijížděli, tak jsem zahnala koně do ohrady, uvařila večeři a nechala na dveřích lísteček, že jsem se šla projít. Během půl hodinky jsem došla k mému místečku. Za ty roky co jsem tam chodila, večer co večer, jsem tam měla svojí deku a schované skici. Když mi bylo smutno, tak jsem malovala. Nejsem žádnej Piccaso, ale není to zase až tak strašný. Zrovna jsem malovala Démona na zadních. V tom mi někdo položil ruku na rameno.

"To je tvůj kůň?" - zašeptal.

"Ááááááá!!!!" - chudák, teď se asi lekl víc než já, protože ode mě uskočil nejmíň dva metry.

"Promiň, promiň!" - začal se omlouvat.

"Ježiši Kriste!!!! Tohle mi nedělejte!" - teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla.

" Dee... Keyi?" - zeptala jsem se nejistě.

"Ahoj vlčice." - řekl a rozesmál se. Naštvaně jsem si odfkla.

"Neřekl ti nikdo, že nejhorší smrt je z vyděšení?" - a zandávala jsem desky zpět na své místo.

"Myslim, že jsem to už někde slyšel." - usmíval se od ucha k uchu.

"Co tu děláš? Myslela jsem, že cestuješ."

"Řekněme že už jsem našel, co jsem hledal. A co tvoje noha?"

"Po zranění ani památky."

Sice už se stmívalo, ale bylo dost světla na to, abych si ho prohlédla. Byl asi o hlavu vyšší než já, měl velmi krátce střižené černé vlasy, které připomínaly spíš vojáka, než tuláka, ale přesto mu to slušelo, a měl nádherné temně hnědé oči. Oproti jeho rysům působily přátelsky. Když se znovu zasmál, odhalil řadu bílých zubů. Svalnatý krk a ramena, a i pod vytahanou kostkovanou košilí bylo vidět, že má neskutečně vypracované tělo. Opravdu vypadal jako někdo kdo celou dobu žil v posilovně a jedl steroidy. Typovala jsem mu něco kolem dvaceti pěti.

"Celková prohlídka dokončena?" - zeptal se. Teprve teď jsem si uvědomila, že sem na něj zírala jak na svatej vobrázek a zrudla jsem jak rajče.

"Pro- promiň, já jsem jenom, - to je vlastně poprvé, kdy tě vidím." - no jo, tehdy byla noc, a to jediné co si pamatuju je, jak voněl.

"To je vlastně pravda, takže teď je řada na mě, tak se ukaž." - to tak, - stydím se i před zrcadlem a tady se budu vystavovat, to určitě!

"To nebude nutný, na mě nic není!" - rychle jsem začala balit skici, ale znáte to, když spěcháte... no prostě se mi všechny rozletěly do všech stran.

"Krásně kreslíš." - řekl když mi pomáhal sbírat kresby.

"Děkuju, nejsem umělec, ale dá se na to koukat." - usmála jsem se.

"Asi už budu muset jít. Strýček už se určitě vrátil." - uklidila jsem desky na své místo a vyrazila domů.

"Můžu tě doprovodit? Jen se ujistím, že zase nespadneš do nějaké pasti." - měl opravdu krásné oči, když se usmíval.

"Nemusíš se bát, při mém štěstí by mě spíš zabil ten vlk, než samotná past."

"Jak si na to přišla?" - pozdvihnul obočí. Začala jsem si vyhrnovat rukáv.

"Když jsem tu žila první rok, na naše stádo útočili vlci. Skoro každou noc. Byla jsem ještě malá, a byla jsem s koňmi venku. Když se ozvalo vytí, bylo už pozdě, jeden mě strhnul k zemi a začal mi trhat ruku. Zachránil mně Démon, - můj kůň."

"Vlci jsou obvykle ve smečkách, opravdu tam byl jen jeden?" - se zájmem si prohlížel moji ruku.

"Strýček taky říkal, že je to zvláštní, ale od té doby už na nás vlci nezaútočili."

"Takže se vlků bojíš?"

"Jo, ale tady se hodně dlouho žádný neukázal, tedy alespoň kolem našeho ranče."

Šli jsme spolu bok po boku a Dee Key mi vyprávěl spoustu veselých historek, které zažil, když se "toulal". Měl takový zvláštní přízvuk a hluboký hlas.

"Odkud jsi?" - zeptala jsem se.

"Co tak najednou?"

"Máš zajímavej přízvuk, nevím kam tě zařadit." - řekla jsem popravdě.

"Pocházim z Ruska, jako malej jsem tam vyrůstal." - řekl a díval se před sebe.

"Chybí ti domov?"

"Já nemám domov. Žiju tam, kde zrovna jsem." - nepřestával se dívat před sebe.

"Promiň, nechtěla jsem vyzvídat nebo tak něco." - samozřejmě, Laila, největší čmuchalka v okolí. Někdy bych si jednu vrazila.

"To je v pohodě, někdy ti to oplatím." - znovu se začal smát.

Pomalu jsme došli až k našemu statku. Uvnitř se ještě nesvítilo, takže strýček se ještě nevrátil. To bylo divné, začínala jsem mít strach.

"Strýček a Démon se ještě nevrátili. Měli tu být už dávno. Pojedu je hledat." - řekla jsem a přehrabovala jsem se v klíčích, abych našla ty od mého Rabbita.

"Pojedu s tebou, chceš?"

"Jasně." - budu jedině ráda když se mnou někdo pojede.

Po šestém pokusu se mi konečně podařilo nastartovat. Přísloví, že auta pojmenovaná po zvířatech stojej za houby, bude asi pravda.

"Proč vlastně Finley jel s tím koněm do města? Veterinář přece mohl přijet."

"Démon měl jít na celkový vyšetření, k tomu potřebujou velký přístroje." - to ticho mezi námi mi bylo nepříjemný, tak jsem potichu pustila rádio.

V tom jsem uviděla v dálce slabá světla auta. Když jsme přijeli blíž, poznala jsem strýčkovo auto s přívěsem. Vypadalo to na autonehodu.

"Panebože!" - rychle jsem dupla na brzdu a vyběhla jsem z auta.

"Strýčku!.... Strýčku!!!" - démonův přívěs se děsivě kýval, když se z něj splašený kůň snažil vyprostit. Já jsem ale utíkala k autu. Ležel na místě řidiče až odporně nehybně. Hlavu měl opřenou o volant a z nosu mu tekla krev.

"Strýčku!" - otevřela jsem dveře a snažila se ho vytáhnout, ale objevil se za mnou Dee Key a odstrčil mě.

"Nech to na mě, - radši zavolej záchranku." - kývla jsem a běžela do auta pro mobil. Dee Key zatím opatrně vytahoval strýčka.

"Nemá to cenu, tady nikde není signál." - řekla jsem a zahodila mobil.

"Tak ho vezmeme do nemocnice. Ale ten kůň tu bude muset zůstat." - přes hysterii jsem nepochopila, co říká, došlo mi to až po chvíli.

"Démone!" - rychle jsem šla k přívěsu a otevřela zadní dveře. Nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, ale bohužel jsem si to uvědomila až příliš pozdě. Vyděšený Démon se začal vzpírat a kopat. Tvrdě jsem dopadla na zem. Zmateně jsem se dívala kolem sebe. Zatím mě nic nebolelo. Nechápala jsem proč. Pak se pode mnou něco začalo hýbat.

"A pak že tě zabije vlk! Když žiješ na ranči s koňma, očekával bych, že víš, jak se máš chovat v blízkosti splašený bestie!" - Dee Key! Musel mě strhnout dřív, než mě Démon stačil kopnout. A bylo to jen tak tak. Jeho kopyta mi totiž mířily rovnou na hlavu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 3. března 2012 v 19:18 | Reagovat

jako námět na povidku je to velice zasjimavééé..bude ještě pokračovaní?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama