Autorka→ Kailam11@hotmail.com
Kapitola 12
Úkosem se na mě podívá. "Hezky tady na mě počkej. Za chvilku se vrátím a hezky si to s tebou užiju…" Pak se otočí a rychle odejde z místnosti.
"Ne…" podaří se mi ze sebe vyloudit slabý, zlomený šepot, než mě opustí vědomí…
První, co mě napdane hned po tom, co se začnu probírat, je - Nejsem mrtvá! Poslední dobou si to říkám cekem často, co? Ale je to vážně udivující, když se o mě tak hezky "stará" Sebastian.
Ležím na něčem tvrdém. Sebastian mě asi odnesl někam do sklepa, abych tu vyschla. No, to asi ne. Ale přijde mi to jako postel. Hodně… tvrdá postel. Neklidně se zavrtím a překulím se na druhý bok s vědomím, že ta postel je určitě dost široká, takže-
"Aaau!" zamumlám ještě v polospánku, když dopadnu na zem. Samo o sobě by mě to samozřejmě nebolelo, ale ozvou se všechny moje ještě nezahojené rány. A navíc mě bolí celé tělo z toho, jak málo krve v něm mám.
Pomalu od sebe odlepím víčka a ztěžka se (s pomocí toho něčeho vedle sebe, co možná je postel) vytáhnu do sedu. Trhnu sebou, když se mi něco otře o krk, který byl ještě nedávno pomalu na cáry.
Přejedu si přes něj rukou, a zjistím, že mám kolem něho uvázaný nějaký vlhký obvaz.
Rozhlédnu se a pohled mi okamžitě padne na stolek na druhé straně místnosti. Stojí na něm totiž sklenička s krví.
Ani nestihnu zaregistrovat, kde to vůbec jsem, a už rychle skočím ke stolu a na ex do sebe tu skleničku hodím. Krev mě okamžitě nabije novou energií, i když jí není mnoho. Rozhodně to stačí na to, aybych se udržela na nohou - aposň chvíli.
Jestli se divíte, jaktože jsem, když jsem byla tak slabá, dokázala skočit k tomu stolu (stejně to bylo i u Sebatiana, když tam dotáhl toho kluka), u mě odpověď nehledejte. Asi to bylo tou vidinou krve po tak neskutečně dlouhé době hladovění (nebo spíš žíznění). Prostě jsem asi sebrala poslední síly…
Chvíli ještě jen tak stojím a užívám si tu chuť (i když už se mi teď zase začala hnusit, po tom, co jsem ji vypila), a pak se obrátím - a zarazím jsem se.
Pár kroků přede mnou stojí ten chlap, co je posel Sebastiana. Delší černé vlasy mu padají do obličeje, ze kterého září podivně naoranžovělé oči. Je to směsice hnědé a nějaké… červené? No, to je jedno. Vím, že jsem předtím říkala, že vypadá tak na třicet, ale to bylo ve tmě (a taky přes to bahno v očích…). Teď mi přijde tak na dvacet pět. Je celkem hezký. Když nad tím tak přemýšlím… poslední dobou je kolem mě plno hezkých chlapů (jo, mezi ně počítám i Luka, aby vám to bylo jasné).
Dívám se na něho pohledem, který bych popsala jako naštvano-podezíravý, a on mi ho oplácí klidně a s úsměvem.
"An," osloví mě.
Pořád ho provrtávám očima, částečně to asi je kvůli tomu, že on zná mé jméno a já jeho ne, což mě, stručně řečeno, sere.
Natáhne ke mně ruku a přistoupí ke mně.
Nejspíš to nemyslí nijak špatně, ale já od něho okamžitě odskočím, přikrčím se a hlasitě na něho zavrčím. Asi istinkt. Nevím, jestli ještě někdy snesu něčí blízkost. Asi mi to vždycky připomene to, co jsem si prožila v Sebastianově blízkosti.
"Nechci ti ublížit…" zamumlá a ruku stáhne. "Jsem Robin," řekne už bez podávání ruky.
"Myslím, že v mojem případě je představování zbytečné," zavrčím pořád naštvaně, ale narovnám se z bojového postoje. "Kde to jsme?" pokračuju, a konečně se rozhlédnu po pokoji.
Vlastně tu toho není moc k vidění. Tvrdá postel, které jsem předtím ležela, stůl, pár skříní a dvě křesla. Všechno v modro-černé nebo tmavě hnědé barvě. Ale je to tu celkem útulné.
Ušklíbne se. "Provedu tě, pojď." Pohodí hlavou, abych ho následovala, a někam se rozejde. Ostažitě se rozejdu za ním, připravená na cokoliv - včetně toho, že na mě za příštím rohem vyskočí Sebastian, a vezme si to, co mu podle něho patří. Dobře, kecám. Na všechno ne. Na to, co jsem v další chvíli uviděla, jsem vážně připravená nebyla.
Procházíme dlouhou chodbou plnou obrazů a dojdeme k velkým dvoukřídlým dveřím, které Robin otevře a vejde dovnitř. Projdu dovnitř za ním - a zůstanu ohromeně stát.
Je to obrovská místnost, luxusně zařízená. Než bych vyjmenovala všechno, co tu je, asi bych tu umřela (a vzhledem k tomu, že jsem skoro nesmrtelná, si můžete udělat celkem hezkou představu o tom, kolik tu toho asi je). Bude vám muset stačit to, že tu je(mimo jiné, samozřejmě) ohromná knihovna, televize pomalu přes celou jednu stěnu (zajímalo by mě, kde ji sehnali), pestré koberce, bar (a stačí mi i ta část, co vidím, abych mohla říct, že je plný alkoholu), ohromný lustr a uprostřed místnosti několik pohovek a křesel v půlkruhu zády k nám, a mezi nima velký stůl, na kterém momenálně je spoustu jídla a pití.
Různě na pohovkách a křeslech sedí dvanáct lidí - pět holek a sedm kluků. Skoro všichni jsou ke mně zády.
"Hej, lidi!" zařve na ně Robin. Všichni se k nám otočí. Okamžitě zavřu pusu, kterou jsem údivem nechala otevřenou.
Robin mi pokyne hlavou, abych šla za ním, a rozejde se k té pohovce. Opatrně se za ním rozejdu. Všichni začnou vstávat a rozejdou se k nám - všichni až na jednoho kluka, co je ke mně zády, takže vidím jen rozcuchané černé vlasy.
Pořád se ohromeně rozhlížím po místnosti, když k sobě dojdeme. Jedna holka s dlouhými zrzavými vlasy, rošťáckým úsměvem a hlubokýma hnědýma očima ke mně okamžitě přiskočí. Ani nevím, co chtěla udělat, ale automaticky od ní ucouvnu. Zatváří se překvapeně. Robin se na ni podívá vševědoucím pohledm a pak přikývne.
"Tohle je Anette," představí mě ostatním, pak se ke mně nahne a zašeptá: "Hele, nemusíš se nás bát. Nic ti neuděláme, slibuju. Všichni nenávidíme Sebastiana, to by tě snad mohlo uklidnit." Překvapeně se na něho podívám a pak hlasitě řeknu: "Rozhodně bude stačit An." Nenávidí Sebastiana a slouží mu? Divné…
Ta zrzka ke mně znovu přistoupí a pevně mě obejme. Ztuhnu, ale nevytrhnu se jí. Nevím, jak je to v mojem případě možné, ale důvěřuju jí. I když jen trochu. Přijde mi sympatická. Celkem. Po chvíli se ode mě oddáhne sama a vesele mě chytne za ruku. "Jsem Rebecca."
Pak ji odsrtrčí vysoká bloncka s brýlema, za kterými jsou úzké zelené oči. Taky mě obejme a řekne: "Stephanie."
Jako další v řadě na objímání ke mně přijde malá holka s neskutečně dlouhými tmavě hnědými vlasy, která mě (jak jinak) obejme. "Tanya."
Pak přede mě předstoupí dvě naprosto stejně vypadající blondýny s modrýma očima, akorát jedna z nich je má trochu světlejší. Obě vypadají jako modelky.
"Budu hádat," začnu dřív, než mě obě obejmou. "Ctrl C a Ctrl V?" Ušklíbnu se. Všichni ostatní se rozesmějou. Ta s tmavšíma očima se k nim přidá, a ta druhá po mě jen vrhne otrávený pohled. Ta s tmavšíma očima mě obejme a řekne: "Jsem Kathyn." Ctrl V (ta beze smyslu pro humor) jen chladně řekne: "Karen." Bože, to je slepice. Myslím, že s ní se ráda mít nebudu.
Pak přijdou na řadu kluci. Do objímání se mají asi třikrát tak jako holky. Robin se jen ušklíbne. Dojde ke mně vysoký zelenooký blonďák, pevně mě obejme (to už asi ani nemusím zmiňovat) a široce se na mě usměje. "Cory."
Pak přijde na řadu tmavovlasý Oscar, blonďák Philip s vychytralým úsměvem, černovlasý Walter, celkem malý George se světle hnědýma vlasama a další blonďák Patrick. Všichni mě samozřejmě obejmou.
Vážně čekají, že si je všechny zapamatuju?
Jo, a ještě bych asi mohla dodat, že všichni v této místnosti jsou upíři.
Pak ke mně přijde Robin a pohodí hlavou k tomu, co ještě pořád sedí na pohovce. "Říkáme mu Fear. Nikdo neví, jak se doopravdy jmenuje. Skoro nikdy nemluví." Jen, co to dořekne, ten… jehož jméno už jsem zapoměla (nebo spíš ten, jehož jméno ani neznám), se zvedne z pohovky a otočí se směrem k nám.
Jen co ho uvidím, zalapám po dechu. Skoro přes půlku obličeje má dlouhou jizvu. Bez ní by byl asi ten nejnádhernější chlap, kterého jsem kdy viděla. Nebo spíš ještě kluk. Vzhledově bych mu neřekla ani takových dvacet dva. Rozcuchané, husté černé vlasy mu spadají do obličeje a zčásti tak zakrývají jedno nádherné, ale hrozně smutné a zároveň chladné modro-šedé oko. Má krásně tvarované rty a svalnatou postavu, tak akorát vysokou. Chvíli na něj jen zírám, a on mi pohled oplácí, pak obejde pohovku a rozejde se k nám.
Dojde až ke mně, ale nic neřekne. Jen kývne hlavou, jakoby na pozdrav. Oplatím mu jeho "pozdrav", i když trochu nechápavě. On se pak otočí a někam odejde.
Všichni jsou chvíli zticha, a pak ke mně přiškočí ta zrzka (Rebecca, pokud si dobře pamatuju), popadne mě za ruku a začne na mě vzrušeně mluvit. Mám co dělat, abych se od ní neodtáhla.
"Určitě se mu líbíš!"
"A to jako proč?" nechápu.
"Ještě nikdy nepřišel pozdravit nováčka…" odpoví za ni Robin.
"Nováčka?" naježím se. "Nováčka v čem?"
"V tomto domě," ušklíbne se Robin.
Pozvednu obočí, ale už se o to dál nezajímám. "Řeknte mi už konečně někdo, co tady dělám? To mi zase Sebastian chce dělat naděje a pak mě zas zakousne, nebo co?"
Všichni zmlknou a zírají na mě tak nějak… lítostivě. Všichni si asi teprve teď všimnou obvazu kolem mého krku, který není vlhký od vody, jak jsem si předtím myslela - je nasáklý mou krví.
Chvíli jsem je všechny pozorovala, a pak jsem vybuchla: "Nestojím o vaši lítost! Řekněte mi už kurva někdo, co tady dělám, ať už zase můžu ztratit naději!"
"An, uklidni se," postaví se přede mě Robin a chytne mě za obě ruce.
Vytrhnu se mu. "Víš co se ti na to můžu," obořím se na něj. "Vlastně na vás všechny. Objímání, jo, to by vám šlo, ale říct mi, proč tady jsem? Ne, jasně že ne!" Pak jsem se vrcholně nasraná otočila, rozběhla se a proskočila nejbližší zdí v dosahu. Ještě pár jsem jich proběhla, než jsem se zastavila v pokoji, kde jsem byla, když jsem se probudila. Svezla jsem se na postel.
Bože, poslední dobou jsem nějaká nervní. Ale mám důvod. Celou dobu jen čekám, kdy si se mnou konečně přestanou hrát, a Sebastian si se mnou "hezky užije", jak mi slíbil. Zavřu oči a opřu se o stěnu.
Nevím, jak se mi to povede, ale pomalu se propadnu do temnoty…
"An!" Kurva, který debil?!
Zavrčím a prudce otevřu oči. Ležím na posteli v nějakém luxusním pokoji a vedle mě stojí Rebecca a Kathyn.
"An, donesli jsme ti krev. Vypadáš nějak moc bledě," promluví potichu Rebecca a natáhne ke mně ruku se sklenicí krve.
"Se divte," zamumlám, ale vezmu si nabízenou sklenici a rychle ji vypiju. Krev mi rychle dobije ztracené síly, a hned se cítím trochu živější.
Rozhlédnu se po moderně zařízeném pokoji a pohledem se zarazím na zrcadle. Vstanu a dojdu k němu. Rozvážu si ten obvaz, co mám kolem krku a pomalu si ho sundám. Jen co uvidím svůj krk pod ním, bolestně a roztřeseně se nadechnu. Ještě pořád na něm jsou jasně patrné všechny jizvy. Vypadá to příšerně. Naštěstí už to přestalo krvácet.
To je problém se zraněním, které způsobí upír upírovi. Máme dost dobrou regeneraci, ale když mám něco udělá jiný upír, trvá mnohem dýl, než se to zahojí. Takže počítám, že to potrvá ještě pěkných pár dní, než to zmizí. Ale nikdy to nezmizí úplně, vždycky na sobě budu mít bolestnou připomínku Sebastianova mučení. Sklopím pohled a zase si kolem krku zavážu ten obvaz. Pro jisotou, aby se mě nikdo nelekl. Ještě, že je černý, jinak by na něm ta krev byla nádherně vidět. Teď to je jen taková nezřetelná tmavá skvrna. Smutně zavřu oči a opřu se čelem o zrcadlo. Chvíli jen tak stojím, ale pak se nadechnu a otočím se k Rebecce a Kathyn. Stojí pár kroků za mnou, v očích lítost a smutek.
"An," zamumlá soucitně Kathyn. "Teď mám ještě tisíckrát větší chuť zabít Sebastiana než obvykle." Dojde těsně ke mně. "Buď si jistá, že Sebastian sem nikdy nevleze. Zaprvé, neví, že tady jsme, a ani neví, že tady jsi ty. Zadruhé, i kdyby to věděl, bojí se nás. Je sice pravda, že je hodně silný, ale kdybychom se proti němu všichni spojili, rozhodně ho zabijeme. On ví, že bysme to udělali. Nevleze sem, ani za nic."
Dojde k nám i Rebecca. "A zatřetí… i kdyby nás našel, i kdyby sem vlezl, nenecháme ho, aby ti ublížil. Už sis toho vytrpěla dost," řekne.
Všechny tři chvíli jen mlčky stojíme ztracené ve svých úvahách, a pak se na mě Kathyn smutně usměje. "Už půjdeme. Až se na to budeš cítit, přijď za náma. Budeme dole." Pak se obě otočí a začnou odcházet.
"Počkejte!" zavolám za nima, když už jsou skoro u dveří. Otočí se na mě.
Sice to je těžké, ale překonám svou hrdost, a zašeptám směrem k nim: "Děkuju…" Pak se od nich odvrátím a zadívám se do zrcadla.
Chvíli jen tak stojím, než uslyším, jak se za nima zaklapnou dveře.
Zírám na svůj odraz se smíšenými pocity. Mám pěkně zacuchané vlasy. Taky jsem si je už… ani nevím jak dlouho neumývala, a to nemluvím o česání. Pod očima mám výrazné kruhy, vypadám trochu jak zombie. Nejradši bych ze svého momentální zjevu umřela, ale snad se mi s tím povede něco udělat a umírání počká.
V odrazu zrcadla uvidím dveře, kterých jsem si předtím vůbec nevšimla. Dojdu k nim a otevřu je. Je to koupelna. Ale ne nějaká normální koupelna; která nomrální koupelna má taky místo vany v podstatě malý bazén? Všechno mi tu přijde načervenalé, dokonce i vzduch. Červená. Ach bože. Proč mi všechno musí připomínat krev?
Asi si dám "menší" koupel. Doufám, že mě nebudou postrádat.
První co udělám, než skočím do už napuštěné "vany" je, že zamknu dveře. Nebudu riskovat, že sem někdo vleze. Pak si sundám roztrhané, špinavé, staré, hnusné a od krve zamazané oblečení a opatrně vlezu do už napuštěné vany.
Úkosem se na mě podívá. "Hezky tady na mě počkej. Za chvilku se vrátím a hezky si to s tebou užiju…" Pak se otočí a rychle odejde z místnosti.
"Ne…" podaří se mi ze sebe vyloudit slabý, zlomený šepot, než mě opustí vědomí…
První, co mě napdane hned po tom, co se začnu probírat, je - Nejsem mrtvá! Poslední dobou si to říkám cekem často, co? Ale je to vážně udivující, když se o mě tak hezky "stará" Sebastian.
Ležím na něčem tvrdém. Sebastian mě asi odnesl někam do sklepa, abych tu vyschla. No, to asi ne. Ale přijde mi to jako postel. Hodně… tvrdá postel. Neklidně se zavrtím a překulím se na druhý bok s vědomím, že ta postel je určitě dost široká, takže-
"Aaau!" zamumlám ještě v polospánku, když dopadnu na zem. Samo o sobě by mě to samozřejmě nebolelo, ale ozvou se všechny moje ještě nezahojené rány. A navíc mě bolí celé tělo z toho, jak málo krve v něm mám.
Pomalu od sebe odlepím víčka a ztěžka se (s pomocí toho něčeho vedle sebe, co možná je postel) vytáhnu do sedu. Trhnu sebou, když se mi něco otře o krk, který byl ještě nedávno pomalu na cáry.
Přejedu si přes něj rukou, a zjistím, že mám kolem něho uvázaný nějaký vlhký obvaz.
Rozhlédnu se a pohled mi okamžitě padne na stolek na druhé straně místnosti. Stojí na něm totiž sklenička s krví.
Ani nestihnu zaregistrovat, kde to vůbec jsem, a už rychle skočím ke stolu a na ex do sebe tu skleničku hodím. Krev mě okamžitě nabije novou energií, i když jí není mnoho. Rozhodně to stačí na to, aybych se udržela na nohou - aposň chvíli.
Jestli se divíte, jaktože jsem, když jsem byla tak slabá, dokázala skočit k tomu stolu (stejně to bylo i u Sebatiana, když tam dotáhl toho kluka), u mě odpověď nehledejte. Asi to bylo tou vidinou krve po tak neskutečně dlouhé době hladovění (nebo spíš žíznění). Prostě jsem asi sebrala poslední síly…
Chvíli ještě jen tak stojím a užívám si tu chuť (i když už se mi teď zase začala hnusit, po tom, co jsem ji vypila), a pak se obrátím - a zarazím jsem se.
Pár kroků přede mnou stojí ten chlap, co je posel Sebastiana. Delší černé vlasy mu padají do obličeje, ze kterého září podivně naoranžovělé oči. Je to směsice hnědé a nějaké… červené? No, to je jedno. Vím, že jsem předtím říkala, že vypadá tak na třicet, ale to bylo ve tmě (a taky přes to bahno v očích…). Teď mi přijde tak na dvacet pět. Je celkem hezký. Když nad tím tak přemýšlím… poslední dobou je kolem mě plno hezkých chlapů (jo, mezi ně počítám i Luka, aby vám to bylo jasné).
Dívám se na něho pohledem, který bych popsala jako naštvano-podezíravý, a on mi ho oplácí klidně a s úsměvem.
"An," osloví mě.
Pořád ho provrtávám očima, částečně to asi je kvůli tomu, že on zná mé jméno a já jeho ne, což mě, stručně řečeno, sere.
Natáhne ke mně ruku a přistoupí ke mně.
Nejspíš to nemyslí nijak špatně, ale já od něho okamžitě odskočím, přikrčím se a hlasitě na něho zavrčím. Asi istinkt. Nevím, jestli ještě někdy snesu něčí blízkost. Asi mi to vždycky připomene to, co jsem si prožila v Sebastianově blízkosti.
"Nechci ti ublížit…" zamumlá a ruku stáhne. "Jsem Robin," řekne už bez podávání ruky.
"Myslím, že v mojem případě je představování zbytečné," zavrčím pořád naštvaně, ale narovnám se z bojového postoje. "Kde to jsme?" pokračuju, a konečně se rozhlédnu po pokoji.
Vlastně tu toho není moc k vidění. Tvrdá postel, které jsem předtím ležela, stůl, pár skříní a dvě křesla. Všechno v modro-černé nebo tmavě hnědé barvě. Ale je to tu celkem útulné.
Ušklíbne se. "Provedu tě, pojď." Pohodí hlavou, abych ho následovala, a někam se rozejde. Ostažitě se rozejdu za ním, připravená na cokoliv - včetně toho, že na mě za příštím rohem vyskočí Sebastian, a vezme si to, co mu podle něho patří. Dobře, kecám. Na všechno ne. Na to, co jsem v další chvíli uviděla, jsem vážně připravená nebyla.
Procházíme dlouhou chodbou plnou obrazů a dojdeme k velkým dvoukřídlým dveřím, které Robin otevře a vejde dovnitř. Projdu dovnitř za ním - a zůstanu ohromeně stát.
Je to obrovská místnost, luxusně zařízená. Než bych vyjmenovala všechno, co tu je, asi bych tu umřela (a vzhledem k tomu, že jsem skoro nesmrtelná, si můžete udělat celkem hezkou představu o tom, kolik tu toho asi je). Bude vám muset stačit to, že tu je(mimo jiné, samozřejmě) ohromná knihovna, televize pomalu přes celou jednu stěnu (zajímalo by mě, kde ji sehnali), pestré koberce, bar (a stačí mi i ta část, co vidím, abych mohla říct, že je plný alkoholu), ohromný lustr a uprostřed místnosti několik pohovek a křesel v půlkruhu zády k nám, a mezi nima velký stůl, na kterém momenálně je spoustu jídla a pití.
Různě na pohovkách a křeslech sedí dvanáct lidí - pět holek a sedm kluků. Skoro všichni jsou ke mně zády.
"Hej, lidi!" zařve na ně Robin. Všichni se k nám otočí. Okamžitě zavřu pusu, kterou jsem údivem nechala otevřenou.
Robin mi pokyne hlavou, abych šla za ním, a rozejde se k té pohovce. Opatrně se za ním rozejdu. Všichni začnou vstávat a rozejdou se k nám - všichni až na jednoho kluka, co je ke mně zády, takže vidím jen rozcuchané černé vlasy.
Pořád se ohromeně rozhlížím po místnosti, když k sobě dojdeme. Jedna holka s dlouhými zrzavými vlasy, rošťáckým úsměvem a hlubokýma hnědýma očima ke mně okamžitě přiskočí. Ani nevím, co chtěla udělat, ale automaticky od ní ucouvnu. Zatváří se překvapeně. Robin se na ni podívá vševědoucím pohledm a pak přikývne.
"Tohle je Anette," představí mě ostatním, pak se ke mně nahne a zašeptá: "Hele, nemusíš se nás bát. Nic ti neuděláme, slibuju. Všichni nenávidíme Sebastiana, to by tě snad mohlo uklidnit." Překvapeně se na něho podívám a pak hlasitě řeknu: "Rozhodně bude stačit An." Nenávidí Sebastiana a slouží mu? Divné…
Ta zrzka ke mně znovu přistoupí a pevně mě obejme. Ztuhnu, ale nevytrhnu se jí. Nevím, jak je to v mojem případě možné, ale důvěřuju jí. I když jen trochu. Přijde mi sympatická. Celkem. Po chvíli se ode mě oddáhne sama a vesele mě chytne za ruku. "Jsem Rebecca."
Pak ji odsrtrčí vysoká bloncka s brýlema, za kterými jsou úzké zelené oči. Taky mě obejme a řekne: "Stephanie."
Jako další v řadě na objímání ke mně přijde malá holka s neskutečně dlouhými tmavě hnědými vlasy, která mě (jak jinak) obejme. "Tanya."
Pak přede mě předstoupí dvě naprosto stejně vypadající blondýny s modrýma očima, akorát jedna z nich je má trochu světlejší. Obě vypadají jako modelky.
"Budu hádat," začnu dřív, než mě obě obejmou. "Ctrl C a Ctrl V?" Ušklíbnu se. Všichni ostatní se rozesmějou. Ta s tmavšíma očima se k nim přidá, a ta druhá po mě jen vrhne otrávený pohled. Ta s tmavšíma očima mě obejme a řekne: "Jsem Kathyn." Ctrl V (ta beze smyslu pro humor) jen chladně řekne: "Karen." Bože, to je slepice. Myslím, že s ní se ráda mít nebudu.
Pak přijdou na řadu kluci. Do objímání se mají asi třikrát tak jako holky. Robin se jen ušklíbne. Dojde ke mně vysoký zelenooký blonďák, pevně mě obejme (to už asi ani nemusím zmiňovat) a široce se na mě usměje. "Cory."
Pak přijde na řadu tmavovlasý Oscar, blonďák Philip s vychytralým úsměvem, černovlasý Walter, celkem malý George se světle hnědýma vlasama a další blonďák Patrick. Všichni mě samozřejmě obejmou.
Vážně čekají, že si je všechny zapamatuju?
Jo, a ještě bych asi mohla dodat, že všichni v této místnosti jsou upíři.
Pak ke mně přijde Robin a pohodí hlavou k tomu, co ještě pořád sedí na pohovce. "Říkáme mu Fear. Nikdo neví, jak se doopravdy jmenuje. Skoro nikdy nemluví." Jen, co to dořekne, ten… jehož jméno už jsem zapoměla (nebo spíš ten, jehož jméno ani neznám), se zvedne z pohovky a otočí se směrem k nám.
Jen co ho uvidím, zalapám po dechu. Skoro přes půlku obličeje má dlouhou jizvu. Bez ní by byl asi ten nejnádhernější chlap, kterého jsem kdy viděla. Nebo spíš ještě kluk. Vzhledově bych mu neřekla ani takových dvacet dva. Rozcuchané, husté černé vlasy mu spadají do obličeje a zčásti tak zakrývají jedno nádherné, ale hrozně smutné a zároveň chladné modro-šedé oko. Má krásně tvarované rty a svalnatou postavu, tak akorát vysokou. Chvíli na něj jen zírám, a on mi pohled oplácí, pak obejde pohovku a rozejde se k nám.
Dojde až ke mně, ale nic neřekne. Jen kývne hlavou, jakoby na pozdrav. Oplatím mu jeho "pozdrav", i když trochu nechápavě. On se pak otočí a někam odejde.
Všichni jsou chvíli zticha, a pak ke mně přiškočí ta zrzka (Rebecca, pokud si dobře pamatuju), popadne mě za ruku a začne na mě vzrušeně mluvit. Mám co dělat, abych se od ní neodtáhla.
"Určitě se mu líbíš!"
"A to jako proč?" nechápu.
"Ještě nikdy nepřišel pozdravit nováčka…" odpoví za ni Robin.
"Nováčka?" naježím se. "Nováčka v čem?"
"V tomto domě," ušklíbne se Robin.
Pozvednu obočí, ale už se o to dál nezajímám. "Řeknte mi už konečně někdo, co tady dělám? To mi zase Sebastian chce dělat naděje a pak mě zas zakousne, nebo co?"
Všichni zmlknou a zírají na mě tak nějak… lítostivě. Všichni si asi teprve teď všimnou obvazu kolem mého krku, který není vlhký od vody, jak jsem si předtím myslela - je nasáklý mou krví.
Chvíli jsem je všechny pozorovala, a pak jsem vybuchla: "Nestojím o vaši lítost! Řekněte mi už kurva někdo, co tady dělám, ať už zase můžu ztratit naději!"
"An, uklidni se," postaví se přede mě Robin a chytne mě za obě ruce.
Vytrhnu se mu. "Víš co se ti na to můžu," obořím se na něj. "Vlastně na vás všechny. Objímání, jo, to by vám šlo, ale říct mi, proč tady jsem? Ne, jasně že ne!" Pak jsem se vrcholně nasraná otočila, rozběhla se a proskočila nejbližší zdí v dosahu. Ještě pár jsem jich proběhla, než jsem se zastavila v pokoji, kde jsem byla, když jsem se probudila. Svezla jsem se na postel.
Bože, poslední dobou jsem nějaká nervní. Ale mám důvod. Celou dobu jen čekám, kdy si se mnou konečně přestanou hrát, a Sebastian si se mnou "hezky užije", jak mi slíbil. Zavřu oči a opřu se o stěnu.
Nevím, jak se mi to povede, ale pomalu se propadnu do temnoty…
"An!" Kurva, který debil?!
Zavrčím a prudce otevřu oči. Ležím na posteli v nějakém luxusním pokoji a vedle mě stojí Rebecca a Kathyn.
"An, donesli jsme ti krev. Vypadáš nějak moc bledě," promluví potichu Rebecca a natáhne ke mně ruku se sklenicí krve.
"Se divte," zamumlám, ale vezmu si nabízenou sklenici a rychle ji vypiju. Krev mi rychle dobije ztracené síly, a hned se cítím trochu živější.
Rozhlédnu se po moderně zařízeném pokoji a pohledem se zarazím na zrcadle. Vstanu a dojdu k němu. Rozvážu si ten obvaz, co mám kolem krku a pomalu si ho sundám. Jen co uvidím svůj krk pod ním, bolestně a roztřeseně se nadechnu. Ještě pořád na něm jsou jasně patrné všechny jizvy. Vypadá to příšerně. Naštěstí už to přestalo krvácet.
To je problém se zraněním, které způsobí upír upírovi. Máme dost dobrou regeneraci, ale když mám něco udělá jiný upír, trvá mnohem dýl, než se to zahojí. Takže počítám, že to potrvá ještě pěkných pár dní, než to zmizí. Ale nikdy to nezmizí úplně, vždycky na sobě budu mít bolestnou připomínku Sebastianova mučení. Sklopím pohled a zase si kolem krku zavážu ten obvaz. Pro jisotou, aby se mě nikdo nelekl. Ještě, že je černý, jinak by na něm ta krev byla nádherně vidět. Teď to je jen taková nezřetelná tmavá skvrna. Smutně zavřu oči a opřu se čelem o zrcadlo. Chvíli jen tak stojím, ale pak se nadechnu a otočím se k Rebecce a Kathyn. Stojí pár kroků za mnou, v očích lítost a smutek.
"An," zamumlá soucitně Kathyn. "Teď mám ještě tisíckrát větší chuť zabít Sebastiana než obvykle." Dojde těsně ke mně. "Buď si jistá, že Sebastian sem nikdy nevleze. Zaprvé, neví, že tady jsme, a ani neví, že tady jsi ty. Zadruhé, i kdyby to věděl, bojí se nás. Je sice pravda, že je hodně silný, ale kdybychom se proti němu všichni spojili, rozhodně ho zabijeme. On ví, že bysme to udělali. Nevleze sem, ani za nic."
Dojde k nám i Rebecca. "A zatřetí… i kdyby nás našel, i kdyby sem vlezl, nenecháme ho, aby ti ublížil. Už sis toho vytrpěla dost," řekne.
Všechny tři chvíli jen mlčky stojíme ztracené ve svých úvahách, a pak se na mě Kathyn smutně usměje. "Už půjdeme. Až se na to budeš cítit, přijď za náma. Budeme dole." Pak se obě otočí a začnou odcházet.
"Počkejte!" zavolám za nima, když už jsou skoro u dveří. Otočí se na mě.
Sice to je těžké, ale překonám svou hrdost, a zašeptám směrem k nim: "Děkuju…" Pak se od nich odvrátím a zadívám se do zrcadla.
Chvíli jen tak stojím, než uslyším, jak se za nima zaklapnou dveře.
Zírám na svůj odraz se smíšenými pocity. Mám pěkně zacuchané vlasy. Taky jsem si je už… ani nevím jak dlouho neumývala, a to nemluvím o česání. Pod očima mám výrazné kruhy, vypadám trochu jak zombie. Nejradši bych ze svého momentální zjevu umřela, ale snad se mi s tím povede něco udělat a umírání počká.
V odrazu zrcadla uvidím dveře, kterých jsem si předtím vůbec nevšimla. Dojdu k nim a otevřu je. Je to koupelna. Ale ne nějaká normální koupelna; která nomrální koupelna má taky místo vany v podstatě malý bazén? Všechno mi tu přijde načervenalé, dokonce i vzduch. Červená. Ach bože. Proč mi všechno musí připomínat krev?
Asi si dám "menší" koupel. Doufám, že mě nebudou postrádat.
První co udělám, než skočím do už napuštěné "vany" je, že zamknu dveře. Nebudu riskovat, že sem někdo vleze. Pak si sundám roztrhané, špinavé, staré, hnusné a od krve zamazané oblečení a opatrně vlezu do už napuštěné vany.

