31. prosince 2011 v 17:00 | Aranel van de´Corvin
|
Vyslyšela jsem vaše prosby a konečně přijde na řadu Severus. V příštím díle mám v plánu konečně zapojit i prince zijozelské koleje, tak se těště. Myslíte, že byste dali aspoň těch 21 komentů?
Za mé věštecké schopnosti jsem si vysloužila trest, posezení u ředitele a jako bonus mi strhli třicet bodů. To je naposled, co jsem někomu něco věštila. Bella mě chtěla ještě na poslední chvíli zaklít, ale profesorka ji včas zastavila. No, zastavila. Chňapla ji po ruce, takže mi modrý paprsek proletěl těsně okolo hlavy. Radši jsem ani nezkoumala, co to bylo za zaklínadlo, a utíkala do ředitelny. V půlce schodiště mě dohonil udýchaný Remus.
" Ježiš, ty jsi rychlá. Málem jsem tě nechytil!"
" To víš, když jde o život…" zasměju se.
" Nechápu, co je tady vtipného. Hned jak se Bellatrix vrátí z ošetřovny, tak tě zabije."
" No, vidíš. To je ještě času! A proč jsi za mnou vlastně běžel?"
" Znáš cestu do ředitelny?" Aha. Logiku jsem si nejspíš ještě nevybalila z kufru. Omluvně jsem se usmála a nechala Remuse, ať mě doprovodí k ředitelně.
" Vanilková zmrzlina," řekne Remus a zastaví se.
" Kde?" zpozorním. Vanilková, moje oblíbená.
" To je heslo. Teď vyjdeš po schodech nahoru a budeš v ředitelně."
" Díky," povzdychnu si, protože mě zlákala představa vanilkové zmrzliny.
" Ahoj," zamává mi Remus a vydá se zpátky na hodinu.
" Čau!" zavolám za ním a jdu vstříc svému osudu. Z toho schodiště mi hrabalo. Nesnáším točité schodiště. Točí se mi z něho hlava. Po nekonečném výstupu jsem narazila na dveře. Zaklepala jsem. Dvakrát. Rozhodla jsem se, že se jenom nakouknu
dovnitř. Třeba Brumbál dostal infarkt a teď tam chudák leží pod stolem a slintá si na hábit.
" Pane řediteli?" houknu. Pomalu nakouknu dovnitř.
" Jste tu?" To už jsem stála v ředitelně a nikde nikdo. Vzpomněla jsem si na svoji předchozí myšlenku o infarktu a šla se doopravdy podívat pod ten stůl. Člověk nikdy neví.
" Co tady děláš? Sem nikdo nesmí!" ozve se polička. Vylekaně se otočím. Tady mluví i nábytek!
" To jsem já!" Tentokrát se podívám pořádně. Na poličce leží klobouk, který mě zařadil do koleje.
" Jé, vůbec jsem si tě nevšimla! Co tady děláš?"
" Co by? Nechávám tady na sebe prášit," zašklebí se. Natáhla jsem se pro něj, abych ho mohla oprášit, ale začal mi nadávat. Vypadal u toho hrozně směšně, jak se mu látka okolo pusy srandovně kroutila.
" Pozor!" vykřikl z ničeho nic.
" Cože?" Předčím mě varoval jsem zjistila, až v okamžiku, když jsem zakopla o věšák na hábity a řítila se k zemi. Vsadila bych se s vámi, že před chvíli byl ten stojan jinde. S rachotem jsem dopadla na zem, doprovázena křikem klobouku. Nechápu, co tady tak řve. To já jsem si právě zničila záda. Klobouk jsem držela ve vzduchu.
" Do psí prdele," zaklela jsem vztekle. Bolelo to jak čert! Myslím, že tu nožičku od stojanu budu mít na zádech vytisknutou do konce života.
" Žiješ?" zeptá se starostlivě klobouk, když si všimne, že mrtvě ležím na zemi a nemám se k tomu, abych se zvedla.
" Bože, já jsem zabil studentku!" zapiští.
" Nemyslím si."
" Jednu chvíli jsem si myslel, že- hlavu DOLŮ!" Cože? Jelikož jsem se už poučila, tak jsem klobouk poslechla a urychleně sklonila hlavu. Momentálně mi bylo jedno, že se ještě pořád válím po stojanu na hábity. Bylo mi to prd platný. Něco mi přistálo na hlavě. Moje první myšlenka: Netopýr!
" Áaaaa, sundej toho pejra ze mě!" zakřičím jako o život. K smrti se bojím netopýrů. Když jsem byla malá, tak jeden na mě spáchal atentát. Bohužel se mu nepovedl a zůstal zamotaný v MÝCH vlasech! Za Boha jsem ho nemohla dostat ven! Běhala jsem jako splašená po zahradě s netopýrem ve vlasech a sousedi z toho měli akorát tak srandu.
" Neřvi! To není netopýr, ale fénix!" Fénix? Úlevně jsem si oddychla a odvážila si sáhnout na hlavu. Fénix v klidu seděl na mé hlavě a neměl se k odletu.
" Kša, kšááá!" syčela jsem a rozhazovala rukama ve snaze odehnat Fénixe.
" Je mi špatně. Je mi špatně!" začal brblat klobouk. Nejspíš mu nedělo dobře to máchání rukama. Může být vůbec klobouku špatně? Vtom vtrhl do ředitelny Brumbál, který na mě zůstal vyjeveně koukat.
" Dobrý den," pozdravím slušně ze země. Fénix konečně opustil moji hlavu a tentokrát mi přistál na ruce, v které jsem držela klobouk. Začala jsem se zvedat ze země, abych Brumbálovi vysvětlila celé tohle nedorozumění, ale přerušil mě křik klobouku. Vystrašeně jsem se na něj podívala v domnění, že jsem mu něco udělala. Tentokrát jsem za to nemohla já, ale Fénix, který se rozhodl vykonat svoji potřebu na klobouk.
" Dej to zvíře pryč!" vřeštěl na mě. Naštěstí se toho ujal Brumbál, který si k sobě Fénixe zavolal. Překvapilo mě, že když jsem se podívala na Brumbála, tak jsem neviděla v jeho očích zlost, ale pobavené jiskřičky. Aspoň, že má dobrou náladu. Pro tuhle situaci bude potřebovat nějaký ten nadhled.
" Slečno Carterová, nečekal jsem vás tak brzo. Posaďte se." Sedl si za stůl a čekal, až se posadím. Naštvaný klobouk jsem vrátila na poličku, kde ho Brumbál pomocí kouzla očistil.
" Zajímavé, klobouk nemá ve zvyku si s někým povídat," usmál se.
" Jenom mi říkal, že tady nemám, co dělat," dám se do vysvětlování.
" To opravdu nemáte," ujistil mě.
" Já vím, ale napadlo mě, že jste třeba omdlel, tak jsem se šla podívat." Brumbálovi se na tváři objevil široký úsměv.
" V tom přídě vám děkuji." Nervózně jsem se podívala po ředitelně. Do teď jsem si nevšimla, že stojan na hábity, který spadl na zem, vzal s sebou i vázu a pár hrnečků. Brumbál to napravil jedním mávnutím hůlky. Bože, ať už jsem pryč.
" Copak vás sem přivádí, slečno Carterová?" dostaneme se konečně k jádru pudla.
" Jenom taková nehoda," mávnu nad tím rukou.
" Jaká?"
" Upadla mi ruka na moji spolužačku, náhodou do nosu, a profesorka si to vyložila špatně a poslala mě za vámi."
" A nebyla to náhodou Bellatrix Blacková?" zajiskří mu v očích. Očividný fanda Nebelvíru. Jo, kdybych upravila fasádu někomu z Nebelvíru, tak to by se tvářil jinak.
" Jak to víte?" zeptám se zaraženě.
" Viděl jsem slečnu Blackovou jít na ošetřovnu."
" Hm," řeknu neutrálně.
" Takže zpět k vašemu trestu. Profesorka se rozhodla, že vás nebude nijak přísně trestat. Jste tu nová a teprve si zvykáte. Akorát dneska večer budete pomáhat v knihovně. Přesně v sedm hodin na vás bude čekat knihovnice."
" Dobře," začnu se zvedat z křesla v domnění, že už můžu jít.
" Ještě chvíli počkejte." Opět spadnu do židle. Teď to přijde. Kázání o tom, jak jsem mu upravila ředitelnu.
" Domnívám se správně, že vás ještě nikdo neprovedl po hradu?" mrkl na mě.
" Ano, ještě nebyl čas…"
" V tom případě na vás u chrliče bude čekat student z vaší koleje a ukáže vám hrad," pokyne mi, abych šla. Jak ho tak rychle sehnal?
" Děkuji, nashledanou."
" Nashledanou." Rychle zmizím pryč, než si to rozmyslí.
Skutečně na mě někdo čekal. Byl ke mně otočený zády, ale podle postavy jsem poznala, že jde o kluka. Měl mastný, delší, černý vlasy.
" Ahoj," upozorním na sebe. Kluk se na mě zamračeně otočí. Není pochyb o tom, že je z naší koleje. Ani nemusíme nosit uniformy.
" Mám ti ukázat hrad," přejde rovnou k věci.
" Já vím. Jmenuji se-"
" Vím, jak se jmenuješ," odsekne a žene se pryč.
" Hej, počkej! To je sice moc hezký, že víš, kdo jsem, ale kdo jsi ty?" Připadal mi povědomí. Určitě jsem ho už viděla. Buďto na večeři nebo na snídani.
" Severus Snape," zasyčí. Podíval se na mě. Konečně mi došlo, kam ho zařadit. Drusila o něm něco říkala a ráno šel s tím blonďákem, vedle kterého se pyšně nakrucovala Bellatrix.
" Těší mě," zazubím se.
" Mě taky!" řekne ironicky. Myslím, že si budeme rozumět.
" Ty jsi dobrý v lektvarech, že?" zeptám se, když se mi podaří vzpomenout, co o něm Drusila žvanila. Zamračeně se na mě podívá. Zase.
" Kdo říkal?"
" Drusila."
" Hm."
" Tak tohle je učebna run," zamumlá a ukáže na jedny dveře. Ani se nezastaví a jde dál. Z té prohlídky toho budu mít opravdu hodně. Zastavila jsem ho už po páté učebně, protože tohle je opravdu ztráta času.
" Radši mě nauč, jak dojít z velké síně do naší společenky." Severus si odfrkne, ale dovede mě k síni.
" Tak tohle je síň!" oznámí mi, když stojíme před síní.
" Fakt? No, nekecej!" protočím oči.
" Když se ti to nelíbí, tak já můžu zase klidně jít!"
" Ne, to byla sranda…"
" Vtipný," zavrčí. Chvilku za ním potichu jdu, ale nedá mi to.
" Tady je někdo mrzutý," usměju se a dohoním Severuse, abych mu viděla do obličeje.
" Není."
" No tak, usměj se! Neboj nikdo tady není." Nic. Pohledem vraždil obrazy na zdech. Někteří lidé se slabou povahou radši utekli.
" Já to na tebe neřeknu."
" Víš ty vůbec, co je to úsměv?"
" A tady je společenka," ozve se z ničeho nic. Sakra. Já nedávala pozor.
" Hele, nesjedeme si to ještě jednou?"
" NE!" zaprská. Řekne heslo a vstoupí do společenky. Sedne si ke krbu, z brašny vytáhne knihu a začne číst. Sednu si do křesla naproti němu. Zajímavý.
" Na co čumíš? Nemáš náhodou hodinu?!"
" Ne, teď mám volno. Třetí hodinu mám dějiny," informuji ho. Zaklel. Ihned jsem na tváři vykouzlila úsměv. Tady má někdo další hodinu se mnou.
" Baví tě dějiny?" snažím se navázat kontakt.
" Ne."
" Já je miluju," zasním se. Poprvé zvedl pohled od své knihy.
" Jsi blázen."
" A kdo ne? Podle mě je blázny prolezlá celá škola."
" Hlavně Nebelvír," přikyvuje Severus.
" Nechci ti brát iluze, ale ve Zmijozelu jsem si zatím moc normálních lidí nevšimla. Samozřejmě kromě mě!"
" Tady si někdo fandí," ušklíbne se. Páni. První grimasa, která v sobě neskrývala zášť, nenávist nebo odpor. Nebo je lepší herec, než se zdá.
" Ty se bavíš s Evansovou." Nevím, jestli to byla otázka nebo prostý fakt. Zvědavě jsem mlčela a čekala, co bude dál. Určitě by nenakousl takové téma pro ni za nic.
" Neměla by ses bavit s Nebelvírem," poučí mě. Nechápu, proč to všichni pořád dělají.
" Já se nebavím s Nebelvírem, ale s Lily," pokusím se o vtip, který stejně zůstane nedoceněn. Severus můj chabý pokus okázale ignoroval a pokračoval ve výčtu toho, co nesmím dělat. Takže jsem se dozvěděla, že nesmím běhat, protože to není důstojný. Nesmím Bellatrix urážet, mlátit ji, plivat na ni- nechápu, kde přišel na to, že jsem na ni plivla- zaklínat ji, zesměšňovat a v poslední řadě na ni mluvit, když si to sama nevyžádá. Doufám, že je povoleno v její přítomnosti dýchat. Samozřejmě jakýkoliv kontakt s Nebelvírem nebo mudlovskými šmejdy přísně zakázán. Jo, málem bych zapomněla! Ještě větší pozor si mám dávat na nějakého Malfoye, prý je ještě nebezpečnější než Bellatrix.
" Můžu se vůbec smát?" zeptám se po výčtu všech věcí, které nesmím dělat.
" Můžeš, ale nedělal bych to." Nervózně se zasměju.
" Za čtvrt hodiny začnou dějiny. Měli bychom jít," zavelí a zvedne se z křesla. Jako poslušný pejsek ho následuju. Musím vstřebat všechny informace.
" Proč mi to vůbec říkáš?" zeptám se, když vyjdeme ze společenky .
" Co?"
" To všechno!"
" Máš u mě malý bezvýznamný plus, že jsi rozbila Belle tu její nevymáchanou hubu."
" Taky nemáš rád Bellu?"
" Bella je rozmazlená, nafoukaná, blbá husa, která si o sobě myslí Bůhvíco!"
" Tak proč ji všichni, tak poslouchají a bojí se jí?" Severus se uchechtne. Fakt. Normálně, na kratičký čas mi odhalil svoje zuby. Byla jsem tak v šoku, že jsem nevnímala schody a zakopla.
" Bella je nebezpečná, co si budeme nalhávat. Když je někdo rozzuří, tak nebude váhat a krutě se pomstí… jestli bude mít dobrou náladu, tak to ten člověk přežije," řekne jakoby nic. To se mi teda FAKT ulevilo.
" Myslíš, že dneska měla dobrou náladu?" zeptám se po chvíli přemýšlení.
" V tvém zájmu doufám, že ano. Ale podle mě si tě bude chtít pořádně užít."
"Hele, proč jsi se ptal na Lily. Znáš ji? Kamarádíte se?" Severus zaťal ruce v pěst. Přestřelila jsem.
" Ne a do toho ti nic není!" řekne vztekle a zapadne do třídy. Chtěla jsem si za ním sednou do lavice, protože je to první člověk, kromě mých spolubydlících na pokoji, který se se mnou baví. Jenomže s ním už seděl nějaký tlustý kluk z naší koleje. Zamračeně- ty Severusovi grimasy jsou opravdu nakažlivý- se rozhlédnu po třídě. V třetí řadě sedí Lily. Sama. Sebevědomě se vydám k její lavici. Periferním vidění jsem zahlédla Severuse, jak protočil oči.
" Máš tu volno?" Lily neměla to srdce poslat mě pryč.
" Ještě žiješ?" otočí se na mě Remus, který seděl před námi s Petrem.
" Jo, Bella mě ještě nenašla."
" Slyšel jsem, jak jsi sundala Bellatrix. To musel být nářez! Teď lituji toho, že jsem se nepřihlásil na věštění!" zasmál se James.
" Ještě máš blbou?" podívám se po Siriovi, který ani nedutá.
" Nevěřím ti."
" Můžu tě ujistit, že já tobě taky ne."
Jééé už se těším na další díl:)Jo a ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK :)
