Autorka→ majakmaj@seznam.cz
Nový svět
3. Kapitola- Nejlepší kamarádky
Sorry, že to trvalo tak dlouho, ale zato můžou učitelé.
Dál jsme si povídali, když v tom přišla Angelika.
,,Ahoj."
Mile se usmála na Danilu. Pche ta ti na tu přetvářhu neskočí
,,No nazdar."
Odpoví jí nevrle Danila.
Angelika se zarazila. Nejspíš si všimla jejího tónu.
Což mě dost udivuje. Nejspíš není blbá, jak se zdá. I když to by nejspíš nemohla chodit a mluvit zároveň.
Rozhodne se to teď neřešit, tak si dá svoje věci na jednu z postelí a odejde do koupelny. Bože, pokud jsem na pokoji s Angelikou, tak si budu muset pořádně přivstat, abych se dostala do koupelny a přitom nemusela čekat do poledne.
,,Danilo."
,,Hmm."
,,V kolik tak normálně vstáváš?"
,,Jak kdy. Většinou kolem pátý nebo šestý."
,,Si děláš prdel ne?"
,,Ne proč?"
,,Vždyť je to hrozně brzo."
,,Možná."
,,Možná? Určitě."
Ty vole. V pět. A to sem si myslela, že vstávám brzo. Proti ní jsem ospalec, kterýho nikdo nedostane z postele před obědem.
No to zas ne. Koneckonců já taky někdy vstávám v šest. Pak to ovšem dospím ve škole. Třeba při dějepisu nebo při chemii a bižuli, to jsme ve stejné třídě, takže můžu spát dvě hodiny v kuse. Já ovšem spím při všem. Kromě tělocviku. To je totiž jediný předmět, který není k smrti nudný. Já totiž spím spíš než únavou nudou. Ovšem tělák je můj oblíbený předmět. V tom jsem dokonce lepší než kluci. Jsem rychlejší, silnější a mrštnější. Taky šermuju a dělám lukostřelbu. A Danila pravděpodobně taky.
,,Večeře!"
,,Už jdeme!"
Konečně hlady málem nevidím.
Sešly jsme dolů. No fuj co je to zas za hnus.
A samozřejmě maso. Ach jo. Taky nemůžou někdy dát něco pro vegetariány? No nedá se nic dělat. Jím brambory a zeleninu. Po chvíli si všimnu, že Danila dělá to samý.
,,Ty jsi vegetariánka?"
,,Co jestli jsem?"
Co? Ona nezná ani ty nejzákladnější slova? No co vyrůstala na ulici. Nejspíš tam moc velké vzdělání neměla.
,,Vegetariáni jsou ty co nejedí maso."
,,Tak v tom případě jsem vegetariánka."
Ty vole ta mi je, ale podobná.
,,Super. Já taky."
,,Fakt?"
,,Jo."
,,Geniální."
Má velice zvláštní slovník.
Po večeři jsme šli spát.
Někdy o půlnoci mě zbudil závan studeného vzduchu. Nejspíš je otevřené okno. Otevřu oči. Okno je opravdu otevřené. A u něj se rýsovala silueta. Danila. Vyskočila na parapet a ….. No to mě poser. Ona chce skočit.
Vystřelila jsem jako blesk a za chvíli jsem jí držela za ruku.
,,Co blbneš chceš se zabít?"
Překvapeně se na mě podívá.
,,Ne samozřejmě."
,,Tak proč skáčeš z okna?"
,,Tamhle je strom."
Ukáže ven do tmy.
,,Chtěla jsem na něj skočit a pak z něj slézt a pak se nenápadně vypařit, ale asi se mi to nepodařilo."
Chvíli mi to šrotuje, až mi to dojde. (Spiš než chvíli hodně dlouho. Nepatřím mezi velké myslitele)
,,A tos mě tu chtěla nechat? Jdu samozřejmě taky."
Pochybovačně si mě prohlédne.
,,A doskočíš tam?"
Pohlédnu na strom. Vysoký, mohutný dub s dlouhými, pevnými větvemi stál poměrně daleko.
,,Doskočím."
Prohlásím pevně, ačkoliv si strachy málem nadělám do kalhot.
,,Výborně. Jdu první."
Díky tomu, že dobře vidím ve tmě, jí zahlídnu, jak dopadá na silnou větev pokrytou zelenými listy a bez chytnutí perfektně udržuje rovnováhu.
,,Tak skoč!"
Křikne na mě.
Vylezu na starý, dřevěný parapet. Pamatuji si, že kdysi býval bílý, ale barva už z něj slezla. Ale teď bych měla skákat a nezabývat se parapetem. To jsem celá já. Když se mi do něčeho nechce, tak začnu nad ničím přemýšlet a trvá mi to celou věčnost. Pohlédnu na strom. Je mnohem dál než původně vypadal. Polknu. A dost! Až napočítám do tří, tak skočím.
,,1" Skočím prostě skočím.
,,2" Možná bych mohla počítat do pěti.
,,3" Odrazím se a letím. Wow. To je nádherný pocit. Bohužel příliš brzo končí.
Nohou se dotknu větve. Najednou uklouznu a spadnu. Naposled ní chvíli se chytím, ale nejsem v moc dobré situaci. Visím na větvi za ruce a nevím jak dlouho se udržím. V tom mě někdo chytne a vytáhne nahoru.
,,No to bylo o fous."
,,Díky Danilo."
,,Nemáš zač."
Ladně seskočila ze stromu do mokré trávy.
Já jsem normálně z takhle vysokých stromů lezla, ale ten skok z okna se mi zalíbil, takže jsem taky seskočila. Sice ne tak ladně, ale aspoň jsem skončila na nohou. Danila se na mě uznale podívala.
,,Na člověka dobrý."
,,Takže ty nejsi člověk?"
Zeptám se ironicky.
,,Ne úplně."
Teď se zarazím.
,,Cože?"
,,Teď bych to nerozváděla."
,,Jak chceš."
Jak jako, že není člověk? Si dělala srandu?
,,Nevíš kam bychom mohli jít?"
Zaváhám. Vím o jednom místě, ale nejsem si jistá, jestli jí můžu dostatečně věřit.
,,Jo jedno znám."
,,Výborně. Veď mě."
,,OK."
Rozběhla jsem se. Myslela jsem si, že budu muset zpomalit, aby mi stačila, protože běhám velmi rychle, ale bez potíží mi stačila.
Danila: ,,Běháš rychle." Řekne uznale.
Vicky: ,,Ty taky."
Danila: ,,Jo jenže já běhám vždycky rychle, ale zatím mi žádný člověk nestačil."
Vicky: ,,Mám to brát jako kompliment? Nebo jako urážku za to, že mě srovnáváš se zvířetem?"
Danila: ,,Bylo to myšleno jako kompliment a navíc tě nesrovnávám se zvířetem."
Vicky: ,,Ale když říkáš, že s tebou žádný člověk kromě mě neudrží tempo, tak mě srovnáváš s nečlověkem, tudíž se zvířetem."
Danila: ,,Srovnání s nečlověkem není srovnání se zvířetem."
Vicky: ,,Tak s čím teda s upírem?"
Danila: ,,Co je upír?"
Vicky: ,,Ty to nevíš?"
Danila: ,,Ne."
Vicky: ,,To je takové stvoření co se živí krví."
Danila: ,,Aha. Takže jedna z ras v téhle zemi."
Vicky:,,Ne. Vždyť neexistujou."
Danila: ,,Tak co mě tady blbneš?"
Vicky: ,,Já tě neblbnu. To ty."
Danila: ,,Kdo začal mluvit o neexistujících upírech?"
Vicky: ,,Mimochodem upírech a to ty si začala mluvit o nelidech."
Danila: ,,Ale ty si začala mluvit o těch upírech."
Bože. Ta holka je jak já. Tahle konverzace by mohla vyjít na pěkně dlouho pokud v ní budu pokračovat. Ale zase by to mohla být sranda.
Vicky: ,, Bože není ta holka vedle mě cvok."
Danila: ,,Ne."
Vicky: ,,Ty jsi snad Bůh?"
Danila: ,,Vypadám tak?"
Vicky: ,,Ne. I když kluci z děcáku tě za něj asi považují."
Danila: ,,Vážně."
Vicky: ,,Jo."
Danila: ,,To byla řečnická otázka."
Vicky: ,,A jak to mám sakra vědět?"
Danila: ,,Měla bych tu skákat s cedulí s nápisem: ,,To je řečnická otázka!"?
Vicky:,,To by bylo dobrý."
Danila: ,,Pokud by nás nezavřeli do cvokárny."
Vicky: ,,Ty by ses tam hodila."
Danila: ,,Však ty taky."
Vicky: ,,Hele už tam jsme."
Danila se rozhlíží kolem. Já jí nervózně pozoruju. Tohle místo jsem ještě nikomu neukázala. Byla to skrytá mýtina obklopená skalami a stromy.
Našla jsem jí už před dvěma lety. Hned se mi tady zalíbilo. Nevím jestli to, že je daleko od městského ruchu nebo vysoké stromy, které brání nahlížení a z toho důvodu to místo najdete pouhou náhodou nebo zpěv ptáků nebo překrásné rostliny nebo malý potůček, který klidně tekl kolem nebo jeskyně ve které se lze schovat před deštěm, ale řekla bych, že to bylo všechno dohromady.
,,Páni. Tak to je něco." Danila se na mě radostně usmívala.
,,To jo." Souhlasila jsem nadšeně.
,,Zašly jsme do jeskyně a tam si sedly.
,,Nevykecáš to nikomu, že ne?" Ujišťuju se.
,,Blázníš? Jasně, že ne."
Já nevím proč jsem cítila, že jí můžu věřit.
A od té doby jsme nejlepší kamarádky.


Skvělí díl už jsem se nemohla dočkat
Danilin slovník se mi líbí je nechápavá v rámci nového světa ale dost bystrá aby si toho nikdo nevšiml. Moc se těším na příští díl
