Autorka→ majakmaj@seznam.cz
4. Kapitola - První školní den aneb škola je určená pouze k tomu, aby vás dostala do průseru
,,Tak pohni Vicky!"
,,Ještě chvilku."
,,Přijdeme pozdě do školy."
,,No a?"
,,Ve svůj první školní den bych neměla přijít pozdě."
Vzpomínám na svůj první školní den.
,,Slečno, mohla byste mi vysvětlit, jak se vám podařilo se dnes dostat pětkrát do ředitelny?"
Pokrčila jsem rameny.
Poprvé jsem se tam dostala, když jsem přišla o tři hodiny pozdě. Nebyla to moje vina. Jenom jsem zapomněla, že chodím do školy.
Podruhé jsem usnula na hodině češtiny.
Potřetí nikdo dal učitelce připínáček na židli a ona si myslela, že jsem to byla já.
Počtvrté jsem na hodině výtvarky "omylem" vylila Angelice na šaty tuž. A ona začala ječet. Učitelka si samozřejmě myslela, že jsem to udělala schválně. Na tu si musím dát pozor. Je nějaká chytrá.
A nakonec jsem se pohádala s učitelkou. Zaslechla jsem ji totiž říkat tělocvikáři, že jsem problémové dítě a že není divu, protože jsem sociální případ. To mě pěkně nasralo. Tak jsem šla k ní a otevřeně jsem jí řekla, co si o ní myslím neboli, že je kráva.
Byl to pěkný průser. Ředitel napsal dopis vychovatelce a ta mě nechala za trest uklidit celý děcák.
,,Máš naprostou pravdu. Na první školní den bys neměla přijít pozdě."
,,Tak dělej!"
,,Vždyť už jdu."
V rychlosti jsem si natáhla džíny, oblékla si bílé tričko a obula si zelené tenisky. Pak jsem popadla tašku a seběhla ze schodů. Samozřejmě jsem zakopla o nějakej bordel, co tam někdo nechal, a spadla ze schodů.
,,Do prdele!"
,,Jsi v pohodě?"
Danila se nade mnou starostlivě naklání.
,,Ne nejsem v pohodě dokud toho, kdo udělal ten binec na schodech neroztrhám na kousky."
,,Ehm Vicky."
,,Co je?"
,,Ten bordel jsi udělala ty."
Tak nic no.
,,Tady si člověk ani nemůže pořádně shazovat vinu na někoho jiného."
Tomu se Danila začala hrozně smát. Smála se tak půl hodinu. V tom se ozvalo zvonění kostelních hodin. Osm. Danila se v tu chvíli přestala smát.
,,Do prdele! Jdeme pozdě!"
Řekla jsem si, že bude lepší jí radši neodporovat.
,,To jo no."
,,Musíme sebou hodit."
To byl další problém. Nejspíš jsem si při pádu ze schodů zlomila kotník.
Takže jsem se do školy snažila pomalu dokulhat. Danila mi v tom pomáhala.
Jenže kvůli mému kulhání nám o fous ujel autobus a další jel, až za hodinu.
Tak jsme šli pěšky. Než jsem se tam dokulhala už bylo deset. Bylo vidět, že Danila začíná panikařit.
,,Co se stane, když první školní den přijdu o dvě hodiny pozdě?"
,,Nic."
,,Super."
Znatelně se uvolnila.
Konečně jsme tam došly. Danila se znechucením dívala na školu. Ani se jí nedivím z té žluté je opravdu na blití.
Vešly jsme dovnitř.
Právě jsme se snažily nenápadně vklouznout do třídy, když se ozvalo: ,,Můžete mi vysvětlit, proč jdete tak pozdě?"
A jéje, ředitel.
,,Moc se omlouváme. " Řekla jsem a snažila se přijít na vhodnou výmluvu.
Pak mě napadlo, že vlastně stačí říct pravdu.
,,Spadla jsem ze schodů a zlomila si kotník."
To, že bychom přišly i tak pozdě jsem radši vynechala.
,,A nepotkaly jste cestou náhodou růžového slona?"
Danila na něj vytřeštila oči. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych věděla, že si zrovna říká: ,,Co to tu pro rány boží mele?"
To byl jeho smysl pro humor. Bohužel to znamená, že nám nevěří.
To je typické. Zrovna, když mluvím pravdu, tak se mi nevěří.
,,Ne nepotkaly." Oznámím mu znuděně.
Bohužel si všiml znuděnosti v mém hlase, protože řekl: ,,Tak to je škoda, protože obě dvě zůstanete po škole."
,,Protože jsme neviděly růžového slona?"
Zeptá se Danila.
Nechápu jak přitom dokázala udržet vážnou tvář. Já jsem se okamžitě rozchechtala.
Ředitel zrudl vzteky. Ale Danila ještě neskončila.
,,Protože v tom případě je to pěkně nefér mi nemůžeme za to, že jsme žádný růžový slon nepřišel do cesty."
,,Ještě chvilku."
,,Přijdeme pozdě do školy."
,,No a?"
,,Ve svůj první školní den bych neměla přijít pozdě."
Vzpomínám na svůj první školní den.
,,Slečno, mohla byste mi vysvětlit, jak se vám podařilo se dnes dostat pětkrát do ředitelny?"
Pokrčila jsem rameny.
Poprvé jsem se tam dostala, když jsem přišla o tři hodiny pozdě. Nebyla to moje vina. Jenom jsem zapomněla, že chodím do školy.
Podruhé jsem usnula na hodině češtiny.
Potřetí nikdo dal učitelce připínáček na židli a ona si myslela, že jsem to byla já.
Počtvrté jsem na hodině výtvarky "omylem" vylila Angelice na šaty tuž. A ona začala ječet. Učitelka si samozřejmě myslela, že jsem to udělala schválně. Na tu si musím dát pozor. Je nějaká chytrá.
A nakonec jsem se pohádala s učitelkou. Zaslechla jsem ji totiž říkat tělocvikáři, že jsem problémové dítě a že není divu, protože jsem sociální případ. To mě pěkně nasralo. Tak jsem šla k ní a otevřeně jsem jí řekla, co si o ní myslím neboli, že je kráva.
Byl to pěkný průser. Ředitel napsal dopis vychovatelce a ta mě nechala za trest uklidit celý děcák.
,,Máš naprostou pravdu. Na první školní den bys neměla přijít pozdě."
,,Tak dělej!"
,,Vždyť už jdu."
V rychlosti jsem si natáhla džíny, oblékla si bílé tričko a obula si zelené tenisky. Pak jsem popadla tašku a seběhla ze schodů. Samozřejmě jsem zakopla o nějakej bordel, co tam někdo nechal, a spadla ze schodů.
,,Do prdele!"
,,Jsi v pohodě?"
Danila se nade mnou starostlivě naklání.
,,Ne nejsem v pohodě dokud toho, kdo udělal ten binec na schodech neroztrhám na kousky."
,,Ehm Vicky."
,,Co je?"
,,Ten bordel jsi udělala ty."
Tak nic no.
,,Tady si člověk ani nemůže pořádně shazovat vinu na někoho jiného."
Tomu se Danila začala hrozně smát. Smála se tak půl hodinu. V tom se ozvalo zvonění kostelních hodin. Osm. Danila se v tu chvíli přestala smát.
,,Do prdele! Jdeme pozdě!"
Řekla jsem si, že bude lepší jí radši neodporovat.
,,To jo no."
,,Musíme sebou hodit."
To byl další problém. Nejspíš jsem si při pádu ze schodů zlomila kotník.
Takže jsem se do školy snažila pomalu dokulhat. Danila mi v tom pomáhala.
Jenže kvůli mému kulhání nám o fous ujel autobus a další jel, až za hodinu.
Tak jsme šli pěšky. Než jsem se tam dokulhala už bylo deset. Bylo vidět, že Danila začíná panikařit.
,,Co se stane, když první školní den přijdu o dvě hodiny pozdě?"
,,Nic."
,,Super."
Znatelně se uvolnila.
Konečně jsme tam došly. Danila se znechucením dívala na školu. Ani se jí nedivím z té žluté je opravdu na blití.
Vešly jsme dovnitř.
Právě jsme se snažily nenápadně vklouznout do třídy, když se ozvalo: ,,Můžete mi vysvětlit, proč jdete tak pozdě?"
A jéje, ředitel.
,,Moc se omlouváme. " Řekla jsem a snažila se přijít na vhodnou výmluvu.
Pak mě napadlo, že vlastně stačí říct pravdu.
,,Spadla jsem ze schodů a zlomila si kotník."
To, že bychom přišly i tak pozdě jsem radši vynechala.
,,A nepotkaly jste cestou náhodou růžového slona?"
Danila na něj vytřeštila oči. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych věděla, že si zrovna říká: ,,Co to tu pro rány boží mele?"
To byl jeho smysl pro humor. Bohužel to znamená, že nám nevěří.
To je typické. Zrovna, když mluvím pravdu, tak se mi nevěří.
,,Ne nepotkaly." Oznámím mu znuděně.
Bohužel si všiml znuděnosti v mém hlase, protože řekl: ,,Tak to je škoda, protože obě dvě zůstanete po škole."
,,Protože jsme neviděly růžového slona?"
Zeptá se Danila.
Nechápu jak přitom dokázala udržet vážnou tvář. Já jsem se okamžitě rozchechtala.
Ředitel zrudl vzteky. Ale Danila ještě neskončila.
,,Protože v tom případě je to pěkně nefér mi nemůžeme za to, že jsme žádný růžový slon nepřišel do cesty."
To už bylo na mě moc spadla jsem na zem a svíjela se smíchy po tváři mi tekli slzy. Na ředitele to bylo očividně taky trochu moc, ale k naší smůle v jiném smyslu. Jeho tvář teď nejvíc připomínala přezrále rajče. Při po hledu na něj jsem dostala nový záchvat smíchu a musela jsem utéct na záchod nebo bych se pochčila smíchy.
Když jsem se vrátila pořád oba stáli na tom samém místě. Danila se na mě zašklebila.
,,Čekáme na tebe aby jsme si vyslechly rozsudek společně, když jsme byly spoluviníky hrozného zločinu."
Napodobovala věrohodně ředitelův hlas.
,,Neviděly jsme růžového slona."
Znovu mě popadl záchvat smíchu a tentokrát se Danila připojila.
Ředitel byl vzteky bez sebe. Nemohl ani pořádně mluvit.
Řekl: ,,P-p-p-po š-š-š-šk-k-k-kol-l-le. M-m-m-měs-s-s-síc-c-c-c."
Nevím, jak mě to napadlo, ale bylo to geniální. Vytáhla jsem mobil a nahrála ho při tom.
,,Super tohle půjde rovnou na facebook a na youtube."
,,O-o-o-k-k-k-a-a-a-m-m-m-ž-ž-ž-i-i-t-t-ě-ě t-t-t-o-o s-s-m-m-a-ž-ž!!!!!"
,,Promiňte pane řediteli, ale nerozuměla jsem vám. Musíte mluvit srozumitelně a tak nekřičet."
Řekla jsem s úsměvem neviňátka. Ředitel se na mě vrhl a pokoušel se mi vyrvat mobil z ruky. Bleskově jsem mu uhnula a on spadl na zem.
,,Teda pane řediteli. Takhle útočit na studenty."
Pohoršeně jsem zavrtěla hlavou a než stačil něco udělat řekla jsem: ,,No nic my už musíme jít do třídy pane řediteli. Skvěle se nám s vámi povídalo, ale už jsme se zdržely dost a nechceme přijít o hodinu angličtiny. To s tím růžovým slonem dořešíme jindy."
S Danilou jsme obě dvě odkráčely s vážným výrazem, ale jen co jsme zmizely za rohem, tak jsme se zhroutily smíchem.
,,Bavíte se dobře?"
A jéje. Úča. Jak jsme se snažily při odchodu udržet výraz: ,,My nic. To nikdo jiný", tak jsme si nevšimly, že jsme došly, až před naší třídu. A náš výbuch smíchu byl jaksi slyšet.
,,Když už se ptáte, tak docela jo?"
Zamračila se.
,,Můžete mi vysvětlit, proč jdete tak pozdě?"
Kde jsem tuhle větu jen slyšela?
,,Diskutovaly jsme s ředitelem o existence růžových slonů."
Bohužel mi při tom zaškubaly koutky.
,,Jsem tady snad pro smích?"
,,Jo."
,,Co jste to řekla?"
,,Říkala jsem, že by nás ani nenapadlo se vám smát. Jak jen vás to mohlo napadnout?"
,,Ne, to jste teda neříkala!"
,,Ale ano, říkala."
,,Já vás slyšela."
,,Tak to byste si měla zajít na ušní."
,,Nedělejte ze mě hlupáka."
,,Nebojte se já moc dobře vím, že si vystačíte sama."
,,Mýlím se, nebo jste teď opravdu řekla, že si vystačím sama."
,,Mýlíte se."
,,Ne, nemýlím."
Tak proč se mě vůbec ptá?
,,Asi byste si měla vzít dovolenou, nebo si zajít k doktorovi, když máte takové halucinace."
Podle jejího výrazu bych řekla, že to vzdala. Vítězoslavně jsem se usmála. Zase mám poslední slovo. Ostatně jako vždycky. Bohužel ne vždy je to nejlepší, aspoň jsem tak soudila z učitelčina výrazu. Tvářila se sice tak, že nebude nic říkat, ale pak nám pořádně zavaří.
,,Do třídy," hlesla.
,,A vezmete si teda tu dovolenou?" zeptala jsem se zvědavě.
,,Do třídy," řekla už rozhodněji.
Zatvářila se přísně. Když se takhle tváří, není radno jí dráždit.
,,Ok, však už jdeme."
Vešly jsme do třídy. Hovor utichl. Všichni se na nás podívali.
Sedla jsem si na své místo. Danila si sedla vedle mě.
Učitelka si sedla za katedru. Otevřela třídnici a zapsala.
,,Tak ke zkoušení naběhne..."
,,Bože! Co to mele?" zeptá se mě udiveně.
,,Nesmysly."
,,Aha."
,,...Viktorie"
Ajaj. To jsem asi já. Seděla jsem a ani jsem se nehnula.
,,Viktorie! K tabuli!"
,,To myslíte mě?"
,,Samozřejmě."
,,Jste si absolutně jistá?"
,,Ano jsem."
,,Já bych řekla, že nejste."
,,A z čeho tak soudíte?"
,,Viktorie totiž chybí."
Učitelka se prudce nadechla. Zavřela oči a počítala do deseti.
,,A kdo jste tedy vy?" zeptala se, když skončila.
,,Já jsem vaše halucinace."
Celá třída vypukla smíchy.
,,Nováková! Je mi úplně jedno jestli jste moje halucinace nebo mimozemšťan nebo třeba upír, okamžitě pojďte k tabuli."
V tom se do debaty zapojila Danila.
,,Co všichni máte s těmi upíry. Já nevidím důvod se bavit o neexistujících tvorech?"
Znovu mě popadl záchvat smíchu a tentokrát se Danila připojila.
Ředitel byl vzteky bez sebe. Nemohl ani pořádně mluvit.
Řekl: ,,P-p-p-po š-š-š-šk-k-k-kol-l-le. M-m-m-měs-s-s-síc-c-c-c."
Nevím, jak mě to napadlo, ale bylo to geniální. Vytáhla jsem mobil a nahrála ho při tom.
,,Super tohle půjde rovnou na facebook a na youtube."
,,O-o-o-k-k-k-a-a-a-m-m-m-ž-ž-ž-i-i-t-t-ě-ě t-t-t-o-o s-s-m-m-a-ž-ž!!!!!"
,,Promiňte pane řediteli, ale nerozuměla jsem vám. Musíte mluvit srozumitelně a tak nekřičet."
Řekla jsem s úsměvem neviňátka. Ředitel se na mě vrhl a pokoušel se mi vyrvat mobil z ruky. Bleskově jsem mu uhnula a on spadl na zem.
,,Teda pane řediteli. Takhle útočit na studenty."
Pohoršeně jsem zavrtěla hlavou a než stačil něco udělat řekla jsem: ,,No nic my už musíme jít do třídy pane řediteli. Skvěle se nám s vámi povídalo, ale už jsme se zdržely dost a nechceme přijít o hodinu angličtiny. To s tím růžovým slonem dořešíme jindy."
S Danilou jsme obě dvě odkráčely s vážným výrazem, ale jen co jsme zmizely za rohem, tak jsme se zhroutily smíchem.
,,Bavíte se dobře?"
A jéje. Úča. Jak jsme se snažily při odchodu udržet výraz: ,,My nic. To nikdo jiný", tak jsme si nevšimly, že jsme došly, až před naší třídu. A náš výbuch smíchu byl jaksi slyšet.
,,Když už se ptáte, tak docela jo?"
Zamračila se.
,,Můžete mi vysvětlit, proč jdete tak pozdě?"
Kde jsem tuhle větu jen slyšela?
,,Diskutovaly jsme s ředitelem o existence růžových slonů."
Bohužel mi při tom zaškubaly koutky.
,,Jsem tady snad pro smích?"
,,Jo."
,,Co jste to řekla?"
,,Říkala jsem, že by nás ani nenapadlo se vám smát. Jak jen vás to mohlo napadnout?"
,,Ne, to jste teda neříkala!"
,,Ale ano, říkala."
,,Já vás slyšela."
,,Tak to byste si měla zajít na ušní."
,,Nedělejte ze mě hlupáka."
,,Nebojte se já moc dobře vím, že si vystačíte sama."
,,Mýlím se, nebo jste teď opravdu řekla, že si vystačím sama."
,,Mýlíte se."
,,Ne, nemýlím."
Tak proč se mě vůbec ptá?
,,Asi byste si měla vzít dovolenou, nebo si zajít k doktorovi, když máte takové halucinace."
Podle jejího výrazu bych řekla, že to vzdala. Vítězoslavně jsem se usmála. Zase mám poslední slovo. Ostatně jako vždycky. Bohužel ne vždy je to nejlepší, aspoň jsem tak soudila z učitelčina výrazu. Tvářila se sice tak, že nebude nic říkat, ale pak nám pořádně zavaří.
,,Do třídy," hlesla.
,,A vezmete si teda tu dovolenou?" zeptala jsem se zvědavě.
,,Do třídy," řekla už rozhodněji.
Zatvářila se přísně. Když se takhle tváří, není radno jí dráždit.
,,Ok, však už jdeme."
Vešly jsme do třídy. Hovor utichl. Všichni se na nás podívali.
Sedla jsem si na své místo. Danila si sedla vedle mě.
Učitelka si sedla za katedru. Otevřela třídnici a zapsala.
,,Tak ke zkoušení naběhne..."
,,Bože! Co to mele?" zeptá se mě udiveně.
,,Nesmysly."
,,Aha."
,,...Viktorie"
Ajaj. To jsem asi já. Seděla jsem a ani jsem se nehnula.
,,Viktorie! K tabuli!"
,,To myslíte mě?"
,,Samozřejmě."
,,Jste si absolutně jistá?"
,,Ano jsem."
,,Já bych řekla, že nejste."
,,A z čeho tak soudíte?"
,,Viktorie totiž chybí."
Učitelka se prudce nadechla. Zavřela oči a počítala do deseti.
,,A kdo jste tedy vy?" zeptala se, když skončila.
,,Já jsem vaše halucinace."
Celá třída vypukla smíchy.
,,Nováková! Je mi úplně jedno jestli jste moje halucinace nebo mimozemšťan nebo třeba upír, okamžitě pojďte k tabuli."
V tom se do debaty zapojila Danila.
,,Co všichni máte s těmi upíry. Já nevidím důvod se bavit o neexistujících tvorech?"
Udiveně se na ní podívám a rozesměju se. Teda musím říct, že Danila mě vždy překvapí.
Učitelka se na ni taky udiveně podívá, ale na rozdíl ode mě se nerozesměje, ale zrudne vzteky.
Nezdá se vám, že dnes všichni nějak rudnou?
,,Viktorie okamžitě pojďte k tý tabuli!!"
,,Spisovně je to k té tabuli."
,,Hned!!!!"
,,No jo furt."
Neochotně se zvednu a neuvěřitelně pomalu jdu k tabuli.
,,Izrael!" Štěkne na mě učitelka.
Zajímalo by mě, proč tolik štěká. Myslíte, že původně chtěla být hlídací pes? Mohla bych se jí na to zeptat. Nebo radši ne. Něco mi říká, že by to nebyl dobrý nápad.
,,A co s ním?"
,,Ukažte ho na mapě. Jeho hlavní město. Co o něm víte."
,,Ste měla říct hned."
Počkat říkala jeho hlavní město? Copak Izrael není hlavní město Pekingu?
,,Jste si jistá, že chcete jeho hlavní město?" Možná mě schválně mate. To by jí bylo podobný.
,,Ano, jsem si jistá." Tak nic no.
Tak teď bych měla přemýšlet. Sice myšlení není moje oblíbená činnost, ale tentokrát bych se mohla překonat. Takže říkala, že chce hlavní město, takže to musí být stát. To jsem, ale chytrá, co? Na to byste určo nepřišli.
,,Je to stát."
,,No, to je mi novinka."
Vidíte? Vždyť jsem to říkala. Izrael je mladý stát a donedávna byl hlavním městem Pekingu. A já to věděla. Ty jo válím. Měla bych se zarazit, než se ze mě stane šprt. Tak teď, co si vybavím při slově Izrael. Nic. No super. Počkat! Že by přece jenom? ,,Izrael." Vyslovím si v hlavě a snažím se si vzpomenout. No jasně. Poušť.
,,Je tam teplé podnebí."
,,A tudíž je kde?"
V prdeli. Ale to asi nemyslela. Takže kde je teplé klima. Někde u rovníku. A pak mi to došlo. Že mi to nebylo jasné hned.
,,Leží v Africe."
Všimněte si, že neříkám je, ale používám odporný (nebo, že by to bylo odborný) název leží.
,,Ach můj bože!" Zavyje zoufale učitelka.


Takový výtlemy u toho xDDD