Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
Běžel napříč mýtinou a na druhé straně zaběhl do lesa. Bez problémů přeskakoval tuhle pařez, támhle padlý strom či nějaké křoví. Neustále se mi vzdaloval. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nebyla jsem dost rychlá. A sukně mi v tom moc nepomáhala. S mojí šikovností jsem si také párkrát stoupla na nějakou pořádně ostrou větvičku.
"Tss! Tak si běž, ty zbabělče!" zakřičela jsem za ním a udýchaně se zastavila. Musela jsem se chytit za bok, ve kterém mě píchalo, opřít se o strom a počkat, až popadnu dech.
Když se mi konečně do plic nějaký ten vzduch dostal, otočila jsem se a vydala se zpět k mýtince. Honit se za tím bláznem? Tak to uhodl! Hezky si odpočinu a počkám, až se vrátí. Pokud i potom budu mít chuť ho zmydlit, budu to mít mnohem snazší.
Posadila jsem se ve stínu poblíž koní a zadívala se na nebe. Nebyl tam jediný mráček. Jak se asi mají bratři s otcem a s Tárem? A s ostatními válečníky? V takovém horku někde dřou. Určitě v plné zbroji, aby si zvykli.
Jen při té představě mě polil pot. Je pravda, že skutečně toužím stát se bojovnicí, jako jsou oni. Už jako malá jsem o tom snila, jenže teď, s příchodem války, jsem se v tom prostě utvrdila. Ale to by znamenalo, že musím podstupovat tvrdý výcvik, ke kterému patří určitě i běh. A vzhledem k tomu, že to se mnou málem seklo po pár stech metrech… No, nejsem si tak úplně jistá, jestli na to mám. Možná bych si měla najít jiný sen. Třeba se naučit co nejvíce druhů bylin a stát se léčitelkou.
Ale nedovedu si představit, že by mě to někdy bavilo. Že by mě to naplňovalo. Ano, pomáhat druhým by mohla být hezká práce, ale já jim nechci pomáhat tak, že jim budu léčit kašel a obvazovat škrábance. Chtěla bych jim pomoci nějak více. Ve větším rozsahu.
Sakra. Čím více o tom takhle přemýšlím, tím více mám pocit, že jsem skutečně jen malá hloupá holka, která nemá ponětí, co dospělý život obnáší. Nikdy jsem nebyla dál, než v okruhu několika kilometrů od naší vesnice v lesích. Nemám ani ponětí, co je za těmi lesy. Co je v sousedních vesnicích. Nedovedu si ani představit, jak to vypadá na zámku, kde žije náš král a odkud přišel ten posel, Hérakles. Nebo co jsou zač ty cizí země. Co tam žije za bytosti. Jsou to také Elfové? Nebo je to něco úplně jiného, o čem jsem slýchala jen z vyprávění starců?
Jenže pravdou je, že za pár měsíců budu dospělá. Budu mít tu hloupou "zodpovědnost" a budu se muset chovat rozumně. Teď ještě můžu být naivní a nerozumná. Tak proč toho nevyužít? Třeba mám nějakou šanci. Pokud budu s Tittonem pravidelně trénovat, mohla bych se začít zlepšovat.
Tato myšlenka mi zase dodala odhodlání. Jsem ochotná klidně vyplivnout plíce! Budu chodit běhat! Zlepšovat si výdrž. A jednou… jednou toho blázna dohoním a dám mu takovou nakládačku, že se z toho bude pěkně dlouho vzpamatovávat!
Z mých myšlenkových pochodů mě vytrhl jakýsi pohyb na druhém konci mýtiny, přibližně v místech, kde Titton zaběhl do lesa. Nedokázala jsem určit, co to je. Že by se vracel Titton? Ne. Tohle bylo bílé. Titton byl dnes oblečený v hnědém. Přimhouřila jsem oči a snažila se zaostřit.
Cesmínový keř se mohutně zatřásl a z něj vylezlo zvíře. Bílý jelen? Toho jsem v těchto lesích snad ještě nikdy neviděla! Byl štíhlý a vysoký a měl velké parohy.
Chvíli se na mě díval a potom ladně vyrazil mým směrem. Byla jsem jím úplně uchvácená! Byl nádherný! Tak čistý a jeho srst určitě musela být heboučká na dotek. Kéž bych se ho mohla dotknout…
"Mám tě!" ozvalo se za mnou a v tu samou chvíli mě někdo chytil za ramena. Jak někdo? Titton to byl! Kdo jiný! Ale vyděsila jsem se takovým způsobem! Zaječela jsem, jako šílená a rychle se zvedla.
"Sakra! Tittone! Tohle mi už víckrát nedělej!" v afektu jsem si položila ruku na hrudník a zhluboka se několikrát nadechla.
Titton také ještě popadal dech, ale ten to měl kvůli běhu, ne kvůli tomu, že ho nějaký chytrák vyděsil k smrti. A do toho se ještě škodolibě chechtal.
Otočila jsem se k němu zády a chtěla se podívat zase na toho jelena, ale už tam nebyl. Zklamaně jsem se zase podívala do trávy.
Titton se na mě podíval a usmál se. "Dokázal dokonale odvést pozornost, že?"
Najednou mi došla souvislost! "To byl tvůj jelen! Duchové ti ho přidělili!"
Kamarád jen s úsměvem přikývl.
"Můžeš ho zavolat?"
Bez odpovědi zapískal na prsty a zavolal: "Nildone!"
Cesmín na druhé straně paseky se znovu otřásl a opět z něj vylezlo to krásné zvíře. Tentokrát se ale ani na okamžik nezastavilo a ladnou chůzí došlo až k nám.
"Páni," vydechla jsem úžasem.
"Klidně si ho pohlaď, on nekouše. Asi," usmál se zákeřně Titt.
"Jasně, jen mě straš dál," ušklíbla jsem se na něj a pohladila Nildona na čumáku. Skutečně měl heboučkou srst jako hedvábí.
Chvilku tam u nás stál a potom odklusal zpět do lesa. Dívala jsem se za ním. Titton si mezi tím lehl do trávy.
"Co toto má jako znamenat?" máchla jsem rukou směrem k němu. "Snad budeme trénovat, ne?"
"Ty mě ani nenecháš vydechnout. To je opravdu milé," zasmál se a zvedl se. "Tak jdeme běhat."
"Uff, Duchové, držte mi palce," zhluboka jsem se nadechla. Pomalu jsem se rozeběhla a Titton se mnou za chvilku srovnal krok.
Neběhali jsme rychle, jen pohodové vyklusávání, ale i to nám dalo pořádně zabrat. Dali jsme si několik koleček kolem mýtiny, potom pár minut oddech a běželi jsme znovu. Takhle jsme to praktikovali asi dvě hodiny.
Po dvou hodinách jsme se vyčerpaní zastavili u koní. Musela jsem se opřít o Calwen, protože se mi úplně třásly nohy.
"Pojď, sedneme si tady na strom a dáme si něco malého k snědku," navrhl Titton a už šplhal na jeden relativně snadně přístupný strom.
"Ty jsi bral něco k jídlu?" zvedla jsem obočí.
"Jistě že, já myslím na všechno," usmál se. "U Polda v tašce. Podáš to prosím?"
Zahrabala jsem u Polda v brašně a vytáhla kus chleba a dvě jablka. Podala jsem je Tittonovi nahoru a vylezla za ním. Společně jsme se pustili do jídla.
"Je to docela makačka," poznamenala jsem s úsměvem.
"To ano, ale je to docela zábava. Navíc, čím více to praktikuješ, tím více si zvykáš a tím více toho uběhneš."
"Asi opravdu začnu běhat pravidelně, jen si na to budu muset sehnat pohodlnější oblečení."
Titton se tomu zasmál. "Jo, tohle vám opravdu nezávidím."
"Já nám to taky nezávidím." Chvíli jsem se odmlčela. "Myslíš, že do té války budou muset?"
"Nevím," řekl po chvíli. "Doufám, že ne."
"Taky doufám."
Dojedla jsem jablko a podívala se na Tittona. Nechci přemýšlet o tom co kdyby. Začala jsem se usmívat.


:) a dál? :)