close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

5. kapitola, 3. část

21. prosince 2011 v 11:46 | Aranel van de´Corvin |  Opuštěná


"Hele, Tittone?"

"Ano, Marillo?"

"Ty jsi mě fakt někdy viděl nahou?"

Zasmál se a trochu se začervenal. "Možná."

"Jak možná? Tak ano, nebo sis dělal legraci?"

Titton se zhoupl na větvi, na které seděl tak, že teď visel hlavou dolů. Překřížil si ruce na hrudníku a začal se zvedat nahoru a pak zase dolů.

"Myslím, že to bylo vloni v létě. Pásl jsem ovce dole na louce a ty jsi tam najednou přišla, svlékla se a šla ses koupat do řeky," řekl, jako by nic.

"Prosím? A to ses prostě díval?" pozorovala jsem ho.

"No a co jsem měl dělat?" začínal pomalu funět, pravděpodobně to byl nějaký druh posilování a asi to nebylo dvakrát nejsnazší.

"Třeba se otočit?"

Zastavil se, když měl zrovna obličej nahoře u větve. "Promiň, to mě v tu chvíli nenapadlo." Nevinně se usmál a zase pokračoval ve cvičení.

Trochu podrážděně jsem protočila oči. Ale dobrá, neřešme to. Třeba si zase jen vymýšlí a dělá si ze mě legraci.

"Co to teď vlastně děláš?"

"Je to posilování na břicho. Zkus to taky, jestli si troufneš."

"Tss, samozřejmě, že si troufnu."

Zhoupla jsem se na větvi stejně jako on, překřížila jsem ruce na hrudníku a začala se zvedat.

Páni. Na pohled to vypadalo celkem snadné, ale teď mě už po pár zvednutích začínalo bolet břicho. Tedy ne jako žaludek, spíše svaly. A bylo to nepříjemné. Zůstala jsem viset na té větvi, a Titton pořád pokračoval.

"Už nemůžeš?" zeptal se s pobaveným výrazem.

"Vždyť z toho bolí břicho!" zaprotestovala jsem.

"Nic nevydržíš, ty bačkoro," zasmál se.

"Myslíš?"

Začala jsem zase posilovat. Byla to nehorázná námaha. Myslela jsem, že vypustím duši.

"Mar, prosím tě, dýchej u toho. Vidím, jak modráš. Vždy, když se spouštíš dolů, se nadechni a vždy, když se přitahuješ nahoru, vydechni. Dýchej zhluboka. Vidíš?" předvedl mi jak správně u toho dýchat.

Nechala jsem si poradit a dělala to tak, jak řekl. Vydržela jsem to ale stejně jen chvíli. Svaly na břiše mě pořádně bolely.

"Já už nemůžu," zanaříkala jsem.

"Tak toho nech. V tomhle se nesmíš moc přepínat, ještě si ublížíš," řekl s úsměvem a vyhoupl se nahoru na větev do sedu.

Zůstala jsem na té větvi viset jako netopýr.

"Jsem vyřízená."

"Vypadáš na to, úplně z tebe teče. Počkej, pomůžu ti dolů." Seskočil ze stromu a trochu mě chytil. "Tak se pusť."

Pustila jsem se větve a sklouzla jsem mu přímo do náručí. "Díky. Nelehneme si na chvíli?" navrhla jsem.

"Ale, ale. Paní už nemůže?"

"Ne, nemůže," přitakala jsem.

"No tak dobrá. Asi by sis fakt měla odpočinout. Nejsi zvyklá na nic tohohle formátu."

Položil mě do trávy a posadil se vedle mě.

Zavřela jsem oči a vychutnávala si ten uvolňující pocit. Tu příjemnou únavu. Ten teplý čerstvý letní vzduch. Vychutnávala jsem si dotyk měkké trávy a zpěv ptáků. Tak jsem se ponořila do té krásy, že jsem z toho usnula.


Něco mě šimralo na tváři. Ohnala jsem se rukou a snažila se to odehnat. Asi nějaký otravný hmyz. Myslela jsem, že to dá pokoj, ale za chvíli se to zase vrátilo. Opět jsem se ohnala rukou. Tentokrát jsem ale uslyšela něčí smích. A potom i hlas. Známější, než jsem si vůbec mohla představit. Ale zazníval poněkud vzdáleně.

"Marillo, vstávej."

"Hmm," zabručela jsem, stále ponořená ve snech. Ten otravný hmyz byl zase zpátky. Opět jsem se ohnala rukou a znovu se ozval ten smích. Tentokrát byl ale hlasitější, jako by byl blíž.

"No tak, otevři oči," ozvalo se a společně s tím hlasem se zase vrátila ta otravná moucha, či co.

"Nech," zabručela jsem otráveně a znovu se ohnala. Ale to otravné šimrání v obličeji stále pokračovalo a tentokrát mnohem intenzivněji a to už mě skutečně donutilo otevřít oči.

Nad sebou jsem spatřila obličej mého ochránce. Nebyl to ale ten, se kterým jsem sem přišla. Nade mnou se skláněl Táro. V ruce držel stéblo trávy, a co chvíli mě s ním přejel po obličeji.

"Hele, přestaň," odstrčila jsem mu ruku a promnula si oči. Nebe mělo nafialovělou barvu a já zjistila, že je mi zima.

"Vstávej, ty ospalče. Perseus povídal, žes prospala celý den. Prý jsi zalehla okolo poledne a podívej teď - už je skoro noc."

"Kde je Titton?" rozhlédla jsem se po mýtině. Do oka mi padli koně. Stáli tu dva. Byla tu Calwen, ale Tittonův bílý Poldo zmizel, místo něj tu stál hnědý kůň plemene Salerno.

"Už dávno odjel. Když jsme se vrátili z výcviku, jel jsem vás hledat a našel vás tady. Po Perseovi byla ve vesnici sháňka, tak jsem ho poslal domů a zůstal tu s tebou."

"Jsi tu už dlouho?"

"Moc dlouho ne. Brzy jsem se začala nudit, proto tě budím," vysvětlil s úsměvem.

"Aha," pousmála jsem se, "to potom chápu."

Naběhla mi husí kůže. Opravdu už bylo celkem chladno. Přitáhla jsem si lehké šaty blíž k tělu.

"Zima, že? Mám pro tebe přikrývku."

Vstal, došel ke svému koni a sundal mu ze hřbetu pokrývku, kterou mi následně přehodil přes záda.

"Děkuju," poděkovala jsem a pečlivě se do deky zachumlala.

"Nemáš za co. Tak co, pojedeme domů, co říkáš? Otec už si určitě dělá starosti, kde jsi."

"Dobrá, tak pojedeme."

Pomohl mi do sedla a já se opět pěkně zabalila. Poté jsme pobídli koně k chůzi a vydali se směrem do vesnice.

"A jaký byl trénink?" zeptala jsem se zvědavě.

"Náročný," řekl stručně a poté dodal. "I Taurion je unavený, viď, kluku?" poplácal svého koně po krku.

"Z čeho unavený?" zajímala jsem se.

"Dnes jsme trénovali i boj z koně," vysvětlil.

"Páni! Co jiného jste ještě dělali?"

"Ale no tak, Marillo. Tohle není nic pro tebe. Buď ráda, že se tě to netýká, a že to nemusíš taky podstupovat."

Jeho tón se mi nelíbil. Znělo to tak zničeně a naléhavě. Tázavě jsem se na něj zadívala.

"Vypadá to, že do války budeme muset," zodpověděl mou nevyslovenou otázku.

"Cože?" vypadlo ze mě překvapeně.

"Ano, dnes se to Hérakles dozvěděl. Nepřátelé jsou stále silnější a naše země potřebuje posily."

"Já ale nechci, abyste odešli!"

Říkala jsem, že se o ně nebojím? Že i kdyby do války odešli, vím, že budou v pořádku a nemusím mít strach? Ano. Říkala jsem to. A ne jednou. A stojím si za tím. Jenže teď mě zachvátila panika, protože představa, že mě opustí a půjdou někam hodně daleko, se mi ani trochu nelíbila.

"My také nechceme, Marillo, ale co jiného nám zbývá?"

"Řekněte, že nikam nejdete."

Nevesele se zasmál. "Ano, to bychom mohli. Ale já osobně bych si to do smrti vyčítal. Jde o bezpečí naší země. O bezpečí naší vesnice. O tvoje bezpečí. Když zůstaneme, nemůžeme nijak pomoci tomu, abys byla v pořádku. Ale když půjdeme, můžeme zachránit spoustu životů a pomoci naší zemi."

Jeho hlas byl zase vážný a výraz zamračený.

Ale já ho chápala. Nechtěla jsem ho chápat, ale chápala. Sklonila jsem hlavu a radši mlčela. S tímhle já nic nenadělám a moje dětská přání, urážení se, vztekání, rozčilování, nebo podobné výstupy by v tuhle chvíli byly naprosto k ničemu.

"Kdy musíte odejít?"

"To zatím nevíme, ale může to přijít každým dnem."

Nijak jsem to nekomentovala. Snažila jsem si to nějak urovnat v hlavě a tak jsem po zbytek cesty domů byla potichu. Táro po cestě také už nepromluvil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama