Autorka→ zrzka090@seznam.cz
6.kapitola Cesta
V chladné cele byl na řetěze upnutý Edmund. Byla mu opravdu zima a třásl se. Vzal do ruky jakési jídlo, avšak málem se z toho pozvracel. "Jestli. Jestli to už nebudete." Ozval se neznámý hlas. Ed se ohlédl a uviděl, jak naproti němu sedí faun. Vzal tedy jídlo a šel k němu. "Vstal bych, ale mé nohy…" Vzal si od Eda jídlo a Edmund se mu kouknul na nohy. Těsně nad kopyty měl připevněné řetězy. "Vy jste… pan Tumnus!?" řekl Ed. "To co z něj zbylo" zamumlal faun. Faun se na něj po chvíli upřeně podíval. "Jste bratr Lucie Pevenciové?" zeptal se. "Ano. Jsem Edmund." Odpověděl mu. "Ano. Máte podobný nos." Řekl falešně pobaveně faun. "Je vaše sestra v pořádku? Je v bezpečí?" zeptal se trochu vyděšeně. V tu chvíli se ozvalo otevíraní dveří. "To nevím." Odpověděl mrzutě. Teď už se dveře otevřely, takže se faun musel rychle přesunout zpět. Bílá královna otevřela dveře a hned spustila. "Má policie, převrátila celičkou hráz, ale tvé sourozence tam bohužel nenašla." Vzala ho za svetr a vytáhla ho na nohy. "Kam odešli!" zeptala se chladně. "To já nevím!" "Pak už tě k ničemu nepotřebuje." Řekla a pustila ho na zem.Vytáhla své kopí a namířila na něj. "Počkejte! Ten bobr říkal, že se vrátil Aslan!" vykřikl Edmund. Jadis pustila kopí a její tvář se změnila. "Aslan!?" vykřikla. "Kde je?!" "Je to cizinec, výsosti. Vůbec se tu nevyzná!" řekl Faun, ale skřet ho přirazil zpět k zemi. "Ptám se znovu: Kde je, Aslan?!" Edmund pohlédl na fauna. "Já, já nevím. Odešel jsem dřív než to bobr řekl. Ehm. Chtěl jsem vidět vás!" "Stráž!" vykřikla Jadis. "Vaše výsosti." Řekl obr. "Zbav fauna okovů." Přesekl mu okovy a přitáhl ho k Jadis. "Víš proč tu jsi, faune?" zeptala se ho nemilosrdně. "Protože věřím ve svobodnou Narnii." Řekl. "Jsi tu, protože on tě udal." Řekla a namířila na Eda. "Za cukrátka." Faun se na něho podíval. Ed se zatvářil provinile. "Vezmi ho nahoru!" poručila obrovi a ten ho odtáhnul nahoru. "A připrav sáně." Dodala Jadis. "Edmundovi se stýská po sourozencích." Řekla a odešla.
Mezitím
Přecházely jsme po kamenech pokrytými sněhem. Jednou jsem uklouzla a kdyby nebylo Petra, tak už jsem mrtvá. Zaastavili jsme se pohlédly do dáli. "Aslanův tábor, leží poblíž kamenného stolu." Řekl bor.Rozhlédla jsem se a uviděla jsem ho. Kamenný stůl. "Stačí přejít tu zamrzlou řeku." Řekl. Podívali jsme se po sobě. "Řeku?" zeptal se Petr. "Zvládneme to! Je zamrzla už víc jak 100 let." Odpověděla paní bobrová. "Je to moc daleko." Prohlásil sklesle Petr. "Tohle je svět, dítě. Čekali jste, že bude malý?" Zuzka se podívala na Petra a prohlásila. "Menší."
Mezitím
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil skřet s Edem. Edmund se zastavil. Před ním se tyčila socha fauna Tumnuse. Vyděšeně se na něj podíval. "Můžeme vyrazit, synu Adamův.." Prohlásila Jadis. Ed si jí teprve teď všiml. Stála tam v kočáře, který byl stejný jako ten na prvním setkání. "Tak pojď!" pobídl ho skřet. Zanedlouho už vyjížděli z brány. Vyjeli na velkou zasněženou planinu. "Jeď!" pobízel skřet bílé soby. Jadis se podívala na Eda, krčícího se u jejích nohou.
Mezitím.
Šli jsme po velké zasněžené planině a vedli nás bobrovi. Potom šla Zuzka a já, Petr s Luckou a Ela. "Pospěšte lidi! Jste jak slimejši!" popohnal nás bobr. "Ještě jednou řekne pospěšte a udělám si z jeho kožichu huňatou čepici." Řekl Petr a vzal Lucku na záda. Ela se na mě podívala s psím pohledem. Protočila jsem oči a vzala jí taky na záda. "Pospěšte si!! Dělejte!" popohnal nás zase. "Trošičku panovačný." Pronesla Lucka. "Ne!" vykřikla paní bobrová. Ohlédly jsme se a spatřily kočár Jadis. Sundala jsem Ela ze zad a začala utíkat. Rolničky na kočáře byly slyšet až k nám. Utíkali jsme, co jsme mohli. Za chvíli jsme doběhly k maličkaté jeskyňce pokryté sněhem. Zalezli jsme tam a čekali. Kočár dojel k nám a rolničky utichly. Postava vystoupila a přešla na kraj jeskyňky. Na protějším sněhu byl vidět obrys. Postava za chvíli zmizla. "Možná, už odjela." Pronesla Lucka. "Půjdu se podívat." Řekl Petr. "Ne! Mrtvej budeš v Narnii na pendrek. Půjdu já." "To ty taky bobře." Řekla se strachem v hlase jeho matka. "Neboj matko." Řekl bobr a pomalu vylezl nahoru. Chvíli bylo ticho, avšak potom bobr vystrčil hlavu. Všichni jsme se lekli. "Vylezte! Doufám, že jste byli hodný, protože za váma někdo přijel!" vykřikl bobr. Pomalu jsme všichni vylezli a na tváři se nám rozlil úsměv. Před námi stál Santa. "He, he, he, he!" rozesmál se. "Veselé Vánoce!" řekla Lucinka. "To tedy jsou, Lucinko." Odpověděl jí Santa. "Hlavně protože jste tady." Dodal. "Myslela jsem, že už mě tu nic nepřekvapí." Řekla mi Zuzana. Jen jsem šťastně přikývla. "Báli jsme se, že jste čarodějnice." Řekl Petr. "Ano, ano. Já vím. Mrzí mě to, ale snad mě omluví, že v saních s rolničkami, jezdím déle než ona." Vysvětlil nám. "Mysleli jsme, že v Narnii Vánoce nejsou." Řekla Zuzka. "Ano. Dlouho nebyli. Ale s naději, kterou sem vy přinášíte, začíná moc čarodějnice slábnout." Bobrovi jen šťastně přikývli. přesto doufám, že se vám tohle bude hodit." Řekl ještě a ze sání vytáhl pytel dárků. "Dárky!" vykřikla Lucka s Elou šťastně. Santa vytáhl malé pouzdro a lahvičku. "Výtažek z ohnivého květu. Stačí jedna kapka a vyléčí jakékoliv zranění. Tohle doufám nebudeš muset použít." Řekl a podal jí k tomu malou dýku. "Děkuji pane, ale myslím, že bych i to zvládla." "O tom nepochybuji, ale boje nejsou nic pěkného." Usmál se na ni. Lucinka odešla a přistoupila Ela. "Pro tebe Elo, tu mám tohle." Řekl a vytáhl z pytle malé pouzdro s nějakou lahvičkou. "Tohle je výtažek z jednoho vzácného stromu jménem Erbis. Stačí jedna nebo dvě kapky a uslyšíš i šepot stromů." Rachel se rozzářila. "A stejně jako Lucce ti dám malou dýku, ale doufám, že ji nebudeš muset použít." Řekl a podal jí oba dárky. "Zuzano." Řekl a Zuzka přistoupila. Dal jí do ruky krásný toulec s lukem. "Věř tomuto luku. A tvůj šíp nikdy nemine." "Právě jste řekl, že boje nejsou nic pěkného." Prohlásila nevěřícně. "Vidím, že nemáš strach a umíš se ozvat." Řekl se smíchem a podal jí malý roh s hlavou lva. "Když zatroubíš na tento roh, přijde pomoc. Ať budeš kdekoli." "Díky." Řekla obdivně. "Veroniko." Řekl a já přistoupila. Z pytle vytáhl krásný meč. Rukojeť zdobily okvětní lístky a padl přesně do mojí ruky. "Niko. Tento meč ti dávám protože vím, že s ním umíš zacházet. Stejně jako u Zuzčiného luku mu věř." Řekl a podal mi ho. Byl opravdu lehký a dobře se s ním bojovalo. Obdivně jsem se na něj dívala. "I když jsem tu jen malou chvíli, tak jsem stačil vypozorovat, že jste se Zuzkou na puntík stejné a proto ti dám také luk. Je stejný jako Zuzčin. Opatruj ho jako oko v hlavě, protože ti nejednou pomůže." Řekl a dal mi ho do rukou. Hned jsem si toulec s lukem připevnila na záda a meč si dala k pasu. "Děkuji, pane." Řekla jsem se skloněnou hlavou. Byla to pro mě velká pocta. Přistoupila jsem k Zuzce. "Petře." Řekl Santa. Přistoupil. "Doba, kdy budeš potřebovat mé dary se blíží." Řekl a podal mu meč a štít. Petr vytáhl meč z pochvy a podíval se na něj. Byl stejný jako ten můj, ale jinak tvarovaná rukojeť. "Děkuji pane." Řekl Petr. "To nejsou hračky, ale zbraně. Užívejte je s rozmluvou." Řekl a podíval se okolo. "A teď už musím jet. Zima pomalu končí a za těch sto let se mi dárky pěkně nakupily!" řekl a rozesmál. Potom se ještě otočil na nás. "Ať žije, Aslan!" Nalezl do sání a dal povel. Když odjel, tak se Lucka obrátila na Zuzku. "Já říkala, že existuje." Pronesla. "Říkal, že zima už končí." Řekl Petr. "Víte co to znamená? Tají ledy!" vysvětlil nám

