Autorka→ Titany.Hyuuga@seznam.cz
Pár informací:
Postavy: Drake (Dee Key)
Laila Neith
Rick
Tony
Další postavy se budou průběžně objevovat.
Zápletka :
Mladá dívka se seznámí s krásným a tajemným tulákem, později se ale objevuje o obou dvou děsivé tajemství.....
bude tam láska, nenávist, a krev
Doufám že se Vám povídka bude líbit.
Postavy: Drake (Dee Key)
Laila Neith
Rick
Tony
Další postavy se budou průběžně objevovat.
Zápletka :
Mladá dívka se seznámí s krásným a tajemným tulákem, později se ale objevuje o obou dvou děsivé tajemství.....
bude tam láska, nenávist, a krev
Doufám že se Vám povídka bude líbit.
Wolfie
Tak kde mám jenom začít? Vlastně ani nevím. Snad tím kdo jsem.
Jmenuji se Laila Neith a jsem normální holka. Odmalička jsem se zajímala o záhady a dobrodružství jiných, tajemných světů. Právě pro mojí lásku ke světům fantazie jsem se vždy chtěla stát spisovatelkou. Bylo to v době, kdy jsem chtěla začít psát svojí první knížku. Měla jsem spoustu nápadů a návrhů, ale vždycky tomu něco chybělo. To něco, co by tomu dávalo opravdový a skutečný příběh. Každý den jsem chodila k lesu a přemýšlela nad příběhem, který všechny uchvátí, a vtáhne čtenáře do svého děje, jenže ať jsem se snažila sebevíc, vždy jsem se vracela s prázdným notesem. Jednoho dne jsem u lesa zůstala trochu déle, a užívala jsem si krásu pozdního večera, když mě vyrušil nějaký šramot z houštiny. Nepatřím k lidem, kteří mají pro strach uděláno, obzvlášť když jsem vyrůstala tady, v divočině Montany. Zvířata tu mohou být víc než nebezpečná, a tak jsem vyskočila na nohy a rychlou chůzí jsem se vracela na náš statek. Znáte ale ten pocit, že za vámi pořád někdo je? Po pár metrech jsem začala utíkat, což se ale neukázalo jako moc dobrý nápad, protože jsem si nevšimla pasti a propadla jsem se dobré dva metry do vykopané jámy. Ostrá bolest v kotníku mi napověděla, že tma není proto, že bych omdlela, ale proto, že už byla noc. Teprve teď jsem opravdu litovala, že jsem si s sebou nevzala mobil, i když tady stejně není signál, takže by mi asi nebyl k ničemu. V tom se nahoře objevil obrys postavy. Byla moc tma, na to, abych mu viděla do tváře, ale byla jsem si jistá, že je to muž. "Ty na vlka moc nevypadáš, ukaž, podej mi ruku, pomůžu ti." - řekl a usmál se. Mohl být jen o pár let starší než já. "Děkuju." - špitla jsem, když jsem byla nahoře, ale jen co jsem se postavila, bolest kotníku si opět vyžádala mou pozornost. Naneštěstí jsem neudržela rovnováhu a spadla jsem na toho kluka. Než ale stačil zareagovat, leželi jsme oba na zemi. "Promiň, já nechtěla, můj kotník..." - chrlila jsem ze sebe. On se jenom usmíval. "To je dobrý, ukaž mi to." - řekl a pohotově mi stáhl botu. Bolelo to jako čert. "Bude to dobrý, není to zlomený. Odnesu tě domů."
"Ne! To je dobrý, dojdu to sama.!"
"Opravdu si nemyslím, že na Finleyho ranč odskáčeš po jedný, vlčice."
"Jak víš kde bydlím?!" - myslím, že paniku v mém hlase asi přeslechnout nemohl.
"Voníš po koních, a koně tady má jen Finley. Ty si jeho dcera?" - měl hrozně hezké oči.
"Neteř." - je jediný příbuzný, kterého mám, rodiče zemřeli při havárii letadla.
"Ale asi už půjdu domů. Strýček mě bude hledat." - chtěla jsem se zvednout, ale noha začínala bolet čím dál víc. Ten kluk se jen usmál a vzal mě do náruče.
"Jak se vlastně jmenuješ?" - zeptal se najednou.
"Laila, a ty?"
"Já jsem Drake, ale všichni mi říkaj Dee Key. Všim sem si že k lesu chodíš hodně často."
"Jo, no, mám to tam ráda. Je tam klid."
"Nemáš ráda společnost?"
"A to má být jako výslech?"
"Promiň, ale potkat tady v tý divočině takovou malou, bezbrannou vlčici..." - kolem se rozezněl jeho zvonivý smích. Měl nádherný úsměv.
"Hej,.." - dloubla jsem ho do žeber.
"Já nejsem žádná malá vlčice!" - řekla jsem naoko uraženě.
"Hmmm, máš pravdu." - zasmál se.
"Ta vlčice by totiž poznala, že je tam past." - opět se rozesmál.
"A co vůbec dělá takovej vlk jako ty, tady v divočině?" - překvapeně se na mě podíval.
"Cestuju."
"A proč?" - docela mě zarazilo, že zná náš statek, když "jen cestuje".
"Něco hledám." - asi ho hodně baví, hrát si na tajemného.
"A co to je?"
"Koukám, že se ten výslech obrátil proti mně." - lehce se usmál.
Potom už nikdo nepromluvil. Nesl mě v náručí po lesní cestě k našemu ranči. Krásně voněl lesem, a možná ještě něčím, každopádně mě ta vůně málem uspala.
"Vstávej vlčice, jsi doma." - zašeptal mi do ucha. Pomalu jsem otevřela oči a on mě opatrně položil na zem.
"Moc ti děkuju, jestli chceš, můžeš dovnitř, něco ti..." - ani jsem nestihla doříct větu.
"Ne děkuju, ale raději už půjdu, a..." - vážně se na mě podíval.
"Bylo by dobré, kdyby si o mně nikomu neříkala. Ano?" - nechápala jsem, ale přinejmenším jsem mu to dlužila.
"Spolehni se." - usmála jsem se na něj. Ze stájí se začala ozývat vyděšená zvířata.
"Už musím jít." - otočil se a odcházel.
"Dee Kei, ..." - otočil se.
"Děkuju ti." - poslední úsměv a zmizel ve tmě.


To může být zajímavá povídka. Ale už teď se mi líbí.
