Autorka→ Kailam11@hotmail.com
Zase jsem si po dlouhé době našla čas napsat další kapitolu KL. Ve škole toho mám vážně moc, učitelé asi zešíleli ;-). A doma většinou nemám čas, a když už mám, píšu něco jiného, a nebo rovnou nepíšu vůbec, protože se mi nechce, což je (bohužel) obvyklejší. Každopádně se pokusím napsat další kapitolu co nejdřív… Ale však to mé "pokoušení se" znáte =P.
Kapitola 13
První co udělám, než skočím do už napuštěné "vany" je, že zamknu dveře. Nebudu riskovat, že sem někdo vleze. Pak si sundám roztrhané, špinavé, staré, hnusné a od krve zamazané oblečení a opatrně vlezu do už napuštěné vany.
Asi tak po půl hodině válení se ve vaně (a taky umívání si vlasů a těla a podobně) se rozhodnu vylézt, což přesně taky udělám. Dávám si pekelný pozor, abych se nerozmázla na mokrých dlaždičkách. Z vlastních zkušeností vám můžu říct, že to není nic hezkého. Ale to vy asi taky znáte.
Zabalím se do ručníku a do dalšího pracně zamotám své dlouhé vlasy. Pak se odeberu zpátky do pokoje, ještě předtím do něho samozřejmě nakouknu, jestli se mě někdo nerozhodl šmírovat. Když vidím, že ne, vejdu dovnitř a zamířím rovnou ke skříni - teda ke skříním. Jsou tam tři a, jak o chvilku později zjistím, všechny plné značkového a krásného oblečení. No, jak to tak vidím, obyvatelé tohoto domu jsou asi nějací supermiliardáři…
Asi po pěti minutách přehrabování se v oblečení si vezmu černé tílko a džínové minikraťásky. Rozhodla jsem se totiž, že své tělo, poznamenané od Sebastianovi "péče", nebudu skrývat. Jen ať si každý vidí, co jsem si prožila. Ať ví, že jsem tvrdá a neumřu při prvním náznaku bolesti. Ovšem, svůj krk ještě nehodám odhalit. Sundám si ten krví nasáklý šátek a hodím ho do koše, abych se na něj už víc nemusela dívat. Místo něj si kolem krku dám černo-modrou palestinu. Za tu dobu, co jsem si vybírala oblečení a oblékala si ho, už mi vlasy stihly trochu uschnout, ale i tak jsem si je ještě vyfénovala a učesala. Bylo krásné, cítit se zase čistá a neposkvrněná. Dobře, neposkvrněná ne. Pořád jsem na sobě cítila Sebastianovi odporné dotyky, ale toho se asi nikdy nezbavím. Ale čas mé rány snad zahojí - když prý má zahojit všechno.
V tu chvíli si vzpomenu na ten… sen, nebo jak to nazvat. Zarazím se uprostřed pohybu, ohromena, jak jsem na to vůbec kdy mohla zapomenout. Vždyť upíři přece nesní, nemůžou! Ale když jsem v tom snu umřela, přece to musel být sen. To bych jinak už asi byla mrtvá, ne? Ale i tak… co to mělo být? Předtucha? Asi těžko; byl tam přece Alex, a ten… ten už je mrtvý. A moje rodina by přece zakročila, kdyby se tam nějak dostal Sebastian a chtěl mě a Katie zabít. Teda doufám. Možná to bylo… varování. Spojené se snem, když tam byly takové blbosti. Ale stejně - nechápu to. Ani v nejmenším.
No, teď se tím nebudu zaobírat. Vyjdu z pokoje a chvíli se rozhlížím, neschopna určit, kterým směrem se vydat. Dveře, ve kterých stojím, jsou uprostřed dlouhé chodby, která na obou koncích zatáčí na stejnou stranu. Chvilku to nechápavě pozoruju, protože obě poloviny chobdy vypadají naprosto stejně, jakoby část, kde jsou mé dveře, byla zrcadlo a já viděla na obě strany. Divné.
Po chvíli váhání se vydám doleva. Nevím proč, ale tak nějak mě to tím směrem táhne. Dojdu na konec chodby - a uvidím, že za zatáčkou chodba pokračuje další zatáčkou. Nechápavě nad tím zakroutím hlavou, ale jdu dál. Doufám, že cestou na někoho narazím, jinak se z tadyma asi nikdy nedostanu.
Po několika desítkách sekund bloudění v tom chodbovém labirintu narazím na slepou uličku. Na jejím konci jsou dveře, a já vycítím, že za nimi někdo je. Doufám, že ne Sebastian, ale v tomhle domě by mě už asi nic nepřekvapilo. Dobře, kecám. Překvapilo by mě i to, kdyby za dveřmi byla další chodba, což vlastně tak trochu čekám. Ale když ty dveře opatrně pootevřu, uvidím za nimi jakýsi tmavý pokoj. Překvapeně zamrkám.
Náhle se dveře otevřou a já poplašeně uskočím. Stojí za nimi… Fear, nebo jak se jmenuje (teda jak se mu říká). Úlevně si oddecnu, že to není Sebastian.
"Ehm… sory, ale já… nějak jsem se tu ztratila. Ať jdu kamkolik, jsou tu jen chodby, chodby a chodby. Nemohl bys mě… ehm… dovést dolů za ostatními?" zeptám se s nervózním úsměvem. Kdo by taky nebyl nervózní před tak hezkým chlapem?
A Fear, o kterém mi Robin říkal, že skoro nikdy nemluví, mi k mému velkému překvapení odpoví. "To ti o tom Rebecca nebo Kathyn neřekly?" Jeho hlas byl hluboký, tajemný a podmanivý. Udiveně na něj zírám. Částečně kvůli tomu, co řekl, ale hlavně kvůli tomu, že vůbec něco řekl. Vycítí proč ho tak ohromeně pozoruju.
"Cítím, že před tebou můžu mluvit," řekne pouze.
"Eh… Cože?" zamumlám nechápavě a připadám si jako ten největší debil na světě.
"Cítím, že je mezi námi někdo, kdo by mohl toho, co říkám, zneužít. Byl tu už od začátku, ale přesto nevím, kdo to je. Proto nemluvím."
"A mě věříš, že nejsem špeh," odtuším.
"Nemůžeš být špeh. Máš dobré nitro, cítím to." Co on všechno necítí. Třeba cítí i tu pizzu, co jsem si asi před měsícem dávala na "večeři". A já, a dobré nitro? Ha, ha, fakt dobrý vtip. Takový jsem už dlouho neslyšela, vážně.
"Tipuju, že tak usuzuješ spíš z tohoto." Konečky prstů si přejedu přes palestinu na krku, aby pochopil, o čem mluvím. Při tom pohybu se otřesu.
"Taky," přikývne. "Ale jednoduše vím, že sem konečně přišel někdo, komu můžu věřit. Komu můžu říct to, co vím."
"Eh… aha. A to je co?" Nadzvednu jedno obočí a vyčkávavě ho pozoruju.
"Dočkáš se," zasměje se náhle. Jeho smích je pro mou duši jako rajská hudba, tak nádherný a zároveň temný. Jen na něho okouzleně zírám, než si uvědomím, že vypadám jako naprostý debil, a tak se na něj začnu dívat trochu normálněji. Ale vážně nevím, co je na tom, co řekl, tak vtipného. Fear se po mě úkosem podívá. Jejda, já se asi taky měla smát…
"No, každopádně… Teď tě dovedu k ostatním," řekne náhle už hrobově klidným hlasem. Teda, on je vážně divný. Ale vážně ne moc strašidelný, k čemuž jeho jméno tak trochu svádí. Vlastně nepravé jméno. Asi svým nepřátelům chtěl nahnat strach pouhým svým jménem. Chytrý nápad, ale na mě to neplatí. Někam se rozejde a já mu jdu po boku. Není zas tak o tolik vyšší než já, jako většina kluků. Ovšem, i tak je mezi námi celkem slušný výškový rozdíl, a já si vedle něho připadám jako trpaslík, a ještě k tomu zakrslý. No dobře, kecám, zas tak malá nejsem…
"Víš, tento dům je zvláštní," povídá mi cestou. "Kdyby ses na něj podívala zvenku, byl by to jen celkem malý rodiný dům - ale když nevíš, co v něm hledáš, může být i nekonečně ohromný."
"Což znamená, že musím vědět, kam jdu, abych tam došla?" odtuším trochu nechápavě. Divný dům. Že by kromě upírů existovala i kouzla? Ehm, těžko. Stejně by to bylo husté, k něčemu dojít, říct abraka dabra, a náhle by z toho bylo něco úplně jiného… No dobře, i kdybych věřila, že kouzla skutečně existují, rozhodně bych si nemyslela tuto trapnou teorii. Nejsem zas tak blbá, jak vypadám. Ještě, že nejsem blondýna, to by si o mě asi všichni mysleli, že jsem naprosto vypatlaná.
"Chytrá," pochválí mě Fear se záhadným úsměvem. "Zkus to," pobídne mě.
Doufám, že jsem pochopila správně, že mám zkusit dojít dolů… protože pokud ne, tak vážně netuším, co bych měla dělat. Tak mě napadá - to by bylo husté, udělat si z něj teď prdel, a místo do obyváku chtít jít třeba na záchod… Ale jeho radši nasrat nechci. Ovšem, něco takového by nasralo málo koho.
Sice tak nějak nechápu, jak přesně to mám udělat, ale pokusím se vědět, že chci jít do obyváku. Soustředím se na tu ohromnou televizi, kterou si skoro jako jedinou pamatuju. A náhle se za další zatáčkou objeví schody. Úzké a zatočené.
"Skrytá chodba. Perfektní!" Fear se zase zasměje tím svým zvláštním smíchem, a já nemůžu nic jiného, než na něj jen opět zírat jako debil. "Myslím, že tě tento dům má rád…"
"Cože?" nechápu už zase.
"Skryté chodby a schodiště jen tak někomu neodhaluje," začne mi to vysvětlovat. "Ukazuje jen ty hlavní, vede tě vždycky jednou a tou samou cestou… Nechápu, proč tobě hned napoprvé ukázal skrytou. Možná to bude tím, že jsem měl pravdu…" Zamyšleně na mě pohlédne.
"Mluvíš o tom domě, jako kdyby vnímal a… myslel," řeknu a nechápavě mu pohlédnu do krásných, ale trochu smutných očí.
"Taky, že to je pravda," usměje se, když začněme schody scházet. Po očku pozoruju jeho ostrý profil a nemůžu neobdivovat jeho krásu. Má ostře řezané rysy a pevnou mužskou bradu, jeho obličej bych popsala asi jako obličej masového vraha - masového vraha, co vypadá přibližně jako nějaký nádherný bůh s jizvou přes půlku obličeje. Chladný, a přesto tak nějak temný. Ale všechny emoce z tváře se očividně nahromadily v očích. Sice se na mě nedíval, ale i tak jsem z něj vycítila zadržovaný smutek, bolest a zklamání. Snažil se to skrýt, ale oči ho prozradily.
Zbytek schodiště sejdeme v tichu, a když z něj vyjdeme, ocitneme se přímo v obyváku. "No do…" vydechnu ohromeně. Co si pamatuju, na místě, kde momentálně stojíme, předtím žádné dveře nebyly. Ten dům mi vážně začíná připadat jako živý…
"An!" Kathyn polašeně vyskočí z křesla, na kterém sedí. "Do prdele, co tady děláš?" vyjede na mě udiveně, ale ne naštvaně. Jen ji nechápavě pozoruju.
"Vždyť jste mi řekly, ať za váma přijdu," odseknu ledově. Všimnu si, že na Feara, který stojí vedle mě, se nikdo ani nepodívá. Co to do Kathyn vjelo? Zrovna o ní jsem si myslela, že je celkem v pohodě - na rozdíl od její ctěné sestřičky.
"Já vím." Očividně se už uklidní a přejde ke mně. Jen na chvilku se pohledem zarazí na Fearovi, a pak se opět podívá na mě. "Promiň, že jsem tak vyletěla. Já… jen jsem si zrovna v tu chvíli uvědomila, že jsme ti s Beccou neřekly, jak to tady funguje, a tak jsem se trochu vyděsila, když ses tady zjevila jako duch. Víš, musíš totiž vědět, kam…"
"Já vím," přeruším jí rychle.
Překvapeně zamrká. "Jak to můžeš vědět?" nechápe.
"No, mě…" Zachytím Fearův pohled, ze kterého pochopím, že se jim o tom, že mi to řekl on, nemám ani zmínit. Asi si chce udržet svou reputaci "nikdy nemluvím". "Ehm, já… četla jsem to."
"Vážně?" podiví se Robin, který sedí na pohovce. Naštěstí ho nenapadne zeptat se kde, protože na to bych asi žádnou odpověď neměla. Kathyn mě popadne za ruku a dovleče mě k pohovce, na které už vzápětí sedím a ani nevím, jak. Jen překvapeně zamrkám. Asi si tady rychle zvyknu na divné věci. Teda doufám, protože jinak asi zešílím. Fear si sedl na další volné místo, na nikoho se ani nepodíval, a nikdo se ani nepodíval na něj. Všichni se totiž dívali na mě.
"Co je zas?" protočím oči a pohodlně se na měkké pohovce rozvalím.
"No, my jen že… ehm," začne Rebecca, ale zmlkne uprostřed věty; asi neví, jak pokračovat.
"Víš, když tak odhaluješ své tělo, tak si všichni říkáme, jak jsi to vůbec mohla přežít. Ještě k tomu, když jsem předtím viděl tvůj krk…" řekne Robin a je vidět, jak posmutní. Bylo mi jasné, jak budou reagovat, proto jsem si toto oblečení taky vzala.
"A řeknete mi už konečně někdo, co tady vůbec dělám?" zeptám se trochu podrážděně a zabodnu přímý pohled do Robina, protože ten jediný momentálně vypadá, že z mého umučeného těla v nejbližší chvíli nehodí šavli.
"No… všichni tady zažili to, co ty. Ale… ne tolik," povzdechl si Robin. "Teda… všichni kromě mě. Víš, byl jsem Sebastianův posel dlouho. Byl jsem jím kvůli tomu, že jsem doufal, že se mi někdy podaří zachránit nějakou jeho oběť. A povedlo se - jednoho dne si Robin přivlekl Stephanie a skoro ji zabil. Pak ji nechal ležet tam, kde byla, asi si myslel, že je mrtvá. A já ji vzal a donesl sem. Byl tady Fear, a nechal mě, abych jí pomohl. Nechal jsem ji tu; Fearovi to bylo jedno. Ten dům je dost velký; tak velký, jak jen chceš. Jako dalšího si Sebastian přivlekl Coryho. A všechno se opakovalo. Tak to šlo se všemi dalšími, a pak, jednoho dne, si Sebastian v náručí donesl nějakou ženu, která mě okamžitě zaujala." Bylo mi jasné, že teď mluví o mě. "Chtěl jsem tě taky osvobodit, ale když… když jsi byla…"
"Nehmotná?" napovím mu slovo, které očividně hledá. Taky částo mívám problémy s pojmenováním toho stavu, kdy využívám svou schopnost.
"Jo. Takže když jsi byla… nehmotná, nemohl jsem tě od něj vzít. Navíc, opečovával si tě. Sice o tom nevíš, ale vždycky, když jsi byla v bezvědomí, se o tebe staral, abys neumřela. Ovšem, jednou to přehnal. Vpustil ti do krve příliš svého jedu. Nevím, kdy přesně to bylo, ale určitě ses pak musela cítit divně, nebo tak něco. Skoro tě zabil, ale to ostatně dělal pokaždé. Trvalo několik dní, než se konečně naskytla příležitost tě osvobodit. Na Sebastianovo sídlo zaútočili nepřátelští upíři, a to pro mě byl vhodný okamžik. Pamatuju si, že tehdy to Sebastian vážně, ale vážně přehnal. Když jsem k tobě přišel, myslel jsem si, že jsi mrtvá - jako doopravdy mrtvá. Víš, byla jsi úplně bledá, a celá postel byla od krve. Popravdě, měl jsem co dělat, abych se udržel a nedokončil Sebastianovu práci. Určitě víš, že pro upíra je pokušení někdy příliš velké. Ale odolal jsem, a donesl tě sem. A zbytek už znáš…"
Chvíli jen vydýchavám, co všechno jsem se dozvěděla. První, co mi po jeho proslovu přijde na mysl, je ten "sen". Pokud to teda chápu správně, bylo to jen nějaké… pomatení mé mysli kvůli tomu, že jsem v sobě měla až příliš jedu jiného upíra, což je pro nás smrtelné. Takže žádné varování, nebo něco na ten způsob. Popravdě se mi trochu ulevilo, že to byl jen výplod mé šílené mysli, a ne skutečnost.
Nad ničím ostatní ani moc nepřemýšlím. Prostě to přijmu, asi tak, jako že Fear jednoduše "nemluví" a nemá jméno, nebo tak, že tento dům je prostě živý.
Všimnu si, že nálada všech okolo mě se změnila. Teda všech kromě Feara - ten je pořád hrobově klidný s naprosto stejným výrazem jako před pěti minutami. Asi pro ostatní není hezké, když jim Robin tímto připomíná bolestivou minulost. Ovšem, podle toho, co mi Robin řekl, to oproti mě měli ještě v pohodě. Jenom je jednou zakousl, skoro je zabil, a bylo to. Kdežto mě… mě si vychutnával, hrál si se mnou.
Všichni sedíme, a je ticho jako po vymření. Je to divné, protože jsem zvyklá, že když je kolem blbá atmosféra, všichni se to snaží nějak zakecat. Jasně, že mám pravdu, protože vzápětí se přesně to stane.
"No… nepůjdeme se napít?" navrhne Rebecca s nepatrným úsměvem. Všichni přikývneme (včetně mě, i když netuším, co to vlastně jdeme dělat; teda předpokládám, že jdeme na lov, nebo něco v tom smyslu, ale tak…), vděční za to, že zničila tu hnusnou chvilku.
Všichni se zvednou a někam se rozejdou - já jdu jako poslední, protože absolutně netuším, kam se jde. Robin se zařadí vedle mě na konec, a povzbudivě se na mě usměje. No jo, to mi fakt pomůže. Jen si povzdechnu a spolu s ostatními se rozejdu neznámo kam.
Kapitola 13
První co udělám, než skočím do už napuštěné "vany" je, že zamknu dveře. Nebudu riskovat, že sem někdo vleze. Pak si sundám roztrhané, špinavé, staré, hnusné a od krve zamazané oblečení a opatrně vlezu do už napuštěné vany.
Asi tak po půl hodině válení se ve vaně (a taky umívání si vlasů a těla a podobně) se rozhodnu vylézt, což přesně taky udělám. Dávám si pekelný pozor, abych se nerozmázla na mokrých dlaždičkách. Z vlastních zkušeností vám můžu říct, že to není nic hezkého. Ale to vy asi taky znáte.
Zabalím se do ručníku a do dalšího pracně zamotám své dlouhé vlasy. Pak se odeberu zpátky do pokoje, ještě předtím do něho samozřejmě nakouknu, jestli se mě někdo nerozhodl šmírovat. Když vidím, že ne, vejdu dovnitř a zamířím rovnou ke skříni - teda ke skříním. Jsou tam tři a, jak o chvilku později zjistím, všechny plné značkového a krásného oblečení. No, jak to tak vidím, obyvatelé tohoto domu jsou asi nějací supermiliardáři…
Asi po pěti minutách přehrabování se v oblečení si vezmu černé tílko a džínové minikraťásky. Rozhodla jsem se totiž, že své tělo, poznamenané od Sebastianovi "péče", nebudu skrývat. Jen ať si každý vidí, co jsem si prožila. Ať ví, že jsem tvrdá a neumřu při prvním náznaku bolesti. Ovšem, svůj krk ještě nehodám odhalit. Sundám si ten krví nasáklý šátek a hodím ho do koše, abych se na něj už víc nemusela dívat. Místo něj si kolem krku dám černo-modrou palestinu. Za tu dobu, co jsem si vybírala oblečení a oblékala si ho, už mi vlasy stihly trochu uschnout, ale i tak jsem si je ještě vyfénovala a učesala. Bylo krásné, cítit se zase čistá a neposkvrněná. Dobře, neposkvrněná ne. Pořád jsem na sobě cítila Sebastianovi odporné dotyky, ale toho se asi nikdy nezbavím. Ale čas mé rány snad zahojí - když prý má zahojit všechno.
V tu chvíli si vzpomenu na ten… sen, nebo jak to nazvat. Zarazím se uprostřed pohybu, ohromena, jak jsem na to vůbec kdy mohla zapomenout. Vždyť upíři přece nesní, nemůžou! Ale když jsem v tom snu umřela, přece to musel být sen. To bych jinak už asi byla mrtvá, ne? Ale i tak… co to mělo být? Předtucha? Asi těžko; byl tam přece Alex, a ten… ten už je mrtvý. A moje rodina by přece zakročila, kdyby se tam nějak dostal Sebastian a chtěl mě a Katie zabít. Teda doufám. Možná to bylo… varování. Spojené se snem, když tam byly takové blbosti. Ale stejně - nechápu to. Ani v nejmenším.
No, teď se tím nebudu zaobírat. Vyjdu z pokoje a chvíli se rozhlížím, neschopna určit, kterým směrem se vydat. Dveře, ve kterých stojím, jsou uprostřed dlouhé chodby, která na obou koncích zatáčí na stejnou stranu. Chvilku to nechápavě pozoruju, protože obě poloviny chobdy vypadají naprosto stejně, jakoby část, kde jsou mé dveře, byla zrcadlo a já viděla na obě strany. Divné.
Po chvíli váhání se vydám doleva. Nevím proč, ale tak nějak mě to tím směrem táhne. Dojdu na konec chodby - a uvidím, že za zatáčkou chodba pokračuje další zatáčkou. Nechápavě nad tím zakroutím hlavou, ale jdu dál. Doufám, že cestou na někoho narazím, jinak se z tadyma asi nikdy nedostanu.
Po několika desítkách sekund bloudění v tom chodbovém labirintu narazím na slepou uličku. Na jejím konci jsou dveře, a já vycítím, že za nimi někdo je. Doufám, že ne Sebastian, ale v tomhle domě by mě už asi nic nepřekvapilo. Dobře, kecám. Překvapilo by mě i to, kdyby za dveřmi byla další chodba, což vlastně tak trochu čekám. Ale když ty dveře opatrně pootevřu, uvidím za nimi jakýsi tmavý pokoj. Překvapeně zamrkám.
Náhle se dveře otevřou a já poplašeně uskočím. Stojí za nimi… Fear, nebo jak se jmenuje (teda jak se mu říká). Úlevně si oddecnu, že to není Sebastian.
"Ehm… sory, ale já… nějak jsem se tu ztratila. Ať jdu kamkolik, jsou tu jen chodby, chodby a chodby. Nemohl bys mě… ehm… dovést dolů za ostatními?" zeptám se s nervózním úsměvem. Kdo by taky nebyl nervózní před tak hezkým chlapem?
A Fear, o kterém mi Robin říkal, že skoro nikdy nemluví, mi k mému velkému překvapení odpoví. "To ti o tom Rebecca nebo Kathyn neřekly?" Jeho hlas byl hluboký, tajemný a podmanivý. Udiveně na něj zírám. Částečně kvůli tomu, co řekl, ale hlavně kvůli tomu, že vůbec něco řekl. Vycítí proč ho tak ohromeně pozoruju.
"Cítím, že před tebou můžu mluvit," řekne pouze.
"Eh… Cože?" zamumlám nechápavě a připadám si jako ten největší debil na světě.
"Cítím, že je mezi námi někdo, kdo by mohl toho, co říkám, zneužít. Byl tu už od začátku, ale přesto nevím, kdo to je. Proto nemluvím."
"A mě věříš, že nejsem špeh," odtuším.
"Nemůžeš být špeh. Máš dobré nitro, cítím to." Co on všechno necítí. Třeba cítí i tu pizzu, co jsem si asi před měsícem dávala na "večeři". A já, a dobré nitro? Ha, ha, fakt dobrý vtip. Takový jsem už dlouho neslyšela, vážně.
"Tipuju, že tak usuzuješ spíš z tohoto." Konečky prstů si přejedu přes palestinu na krku, aby pochopil, o čem mluvím. Při tom pohybu se otřesu.
"Taky," přikývne. "Ale jednoduše vím, že sem konečně přišel někdo, komu můžu věřit. Komu můžu říct to, co vím."
"Eh… aha. A to je co?" Nadzvednu jedno obočí a vyčkávavě ho pozoruju.
"Dočkáš se," zasměje se náhle. Jeho smích je pro mou duši jako rajská hudba, tak nádherný a zároveň temný. Jen na něho okouzleně zírám, než si uvědomím, že vypadám jako naprostý debil, a tak se na něj začnu dívat trochu normálněji. Ale vážně nevím, co je na tom, co řekl, tak vtipného. Fear se po mě úkosem podívá. Jejda, já se asi taky měla smát…
"No, každopádně… Teď tě dovedu k ostatním," řekne náhle už hrobově klidným hlasem. Teda, on je vážně divný. Ale vážně ne moc strašidelný, k čemuž jeho jméno tak trochu svádí. Vlastně nepravé jméno. Asi svým nepřátelům chtěl nahnat strach pouhým svým jménem. Chytrý nápad, ale na mě to neplatí. Někam se rozejde a já mu jdu po boku. Není zas tak o tolik vyšší než já, jako většina kluků. Ovšem, i tak je mezi námi celkem slušný výškový rozdíl, a já si vedle něho připadám jako trpaslík, a ještě k tomu zakrslý. No dobře, kecám, zas tak malá nejsem…
"Víš, tento dům je zvláštní," povídá mi cestou. "Kdyby ses na něj podívala zvenku, byl by to jen celkem malý rodiný dům - ale když nevíš, co v něm hledáš, může být i nekonečně ohromný."
"Což znamená, že musím vědět, kam jdu, abych tam došla?" odtuším trochu nechápavě. Divný dům. Že by kromě upírů existovala i kouzla? Ehm, těžko. Stejně by to bylo husté, k něčemu dojít, říct abraka dabra, a náhle by z toho bylo něco úplně jiného… No dobře, i kdybych věřila, že kouzla skutečně existují, rozhodně bych si nemyslela tuto trapnou teorii. Nejsem zas tak blbá, jak vypadám. Ještě, že nejsem blondýna, to by si o mě asi všichni mysleli, že jsem naprosto vypatlaná.
"Chytrá," pochválí mě Fear se záhadným úsměvem. "Zkus to," pobídne mě.
Doufám, že jsem pochopila správně, že mám zkusit dojít dolů… protože pokud ne, tak vážně netuším, co bych měla dělat. Tak mě napadá - to by bylo husté, udělat si z něj teď prdel, a místo do obyváku chtít jít třeba na záchod… Ale jeho radši nasrat nechci. Ovšem, něco takového by nasralo málo koho.
Sice tak nějak nechápu, jak přesně to mám udělat, ale pokusím se vědět, že chci jít do obyváku. Soustředím se na tu ohromnou televizi, kterou si skoro jako jedinou pamatuju. A náhle se za další zatáčkou objeví schody. Úzké a zatočené.
"Skrytá chodba. Perfektní!" Fear se zase zasměje tím svým zvláštním smíchem, a já nemůžu nic jiného, než na něj jen opět zírat jako debil. "Myslím, že tě tento dům má rád…"
"Cože?" nechápu už zase.
"Skryté chodby a schodiště jen tak někomu neodhaluje," začne mi to vysvětlovat. "Ukazuje jen ty hlavní, vede tě vždycky jednou a tou samou cestou… Nechápu, proč tobě hned napoprvé ukázal skrytou. Možná to bude tím, že jsem měl pravdu…" Zamyšleně na mě pohlédne.
"Mluvíš o tom domě, jako kdyby vnímal a… myslel," řeknu a nechápavě mu pohlédnu do krásných, ale trochu smutných očí.
"Taky, že to je pravda," usměje se, když začněme schody scházet. Po očku pozoruju jeho ostrý profil a nemůžu neobdivovat jeho krásu. Má ostře řezané rysy a pevnou mužskou bradu, jeho obličej bych popsala asi jako obličej masového vraha - masového vraha, co vypadá přibližně jako nějaký nádherný bůh s jizvou přes půlku obličeje. Chladný, a přesto tak nějak temný. Ale všechny emoce z tváře se očividně nahromadily v očích. Sice se na mě nedíval, ale i tak jsem z něj vycítila zadržovaný smutek, bolest a zklamání. Snažil se to skrýt, ale oči ho prozradily.
Zbytek schodiště sejdeme v tichu, a když z něj vyjdeme, ocitneme se přímo v obyváku. "No do…" vydechnu ohromeně. Co si pamatuju, na místě, kde momentálně stojíme, předtím žádné dveře nebyly. Ten dům mi vážně začíná připadat jako živý…
"An!" Kathyn polašeně vyskočí z křesla, na kterém sedí. "Do prdele, co tady děláš?" vyjede na mě udiveně, ale ne naštvaně. Jen ji nechápavě pozoruju.
"Vždyť jste mi řekly, ať za váma přijdu," odseknu ledově. Všimnu si, že na Feara, který stojí vedle mě, se nikdo ani nepodívá. Co to do Kathyn vjelo? Zrovna o ní jsem si myslela, že je celkem v pohodě - na rozdíl od její ctěné sestřičky.
"Já vím." Očividně se už uklidní a přejde ke mně. Jen na chvilku se pohledem zarazí na Fearovi, a pak se opět podívá na mě. "Promiň, že jsem tak vyletěla. Já… jen jsem si zrovna v tu chvíli uvědomila, že jsme ti s Beccou neřekly, jak to tady funguje, a tak jsem se trochu vyděsila, když ses tady zjevila jako duch. Víš, musíš totiž vědět, kam…"
"Já vím," přeruším jí rychle.
Překvapeně zamrká. "Jak to můžeš vědět?" nechápe.
"No, mě…" Zachytím Fearův pohled, ze kterého pochopím, že se jim o tom, že mi to řekl on, nemám ani zmínit. Asi si chce udržet svou reputaci "nikdy nemluvím". "Ehm, já… četla jsem to."
"Vážně?" podiví se Robin, který sedí na pohovce. Naštěstí ho nenapadne zeptat se kde, protože na to bych asi žádnou odpověď neměla. Kathyn mě popadne za ruku a dovleče mě k pohovce, na které už vzápětí sedím a ani nevím, jak. Jen překvapeně zamrkám. Asi si tady rychle zvyknu na divné věci. Teda doufám, protože jinak asi zešílím. Fear si sedl na další volné místo, na nikoho se ani nepodíval, a nikdo se ani nepodíval na něj. Všichni se totiž dívali na mě.
"Co je zas?" protočím oči a pohodlně se na měkké pohovce rozvalím.
"No, my jen že… ehm," začne Rebecca, ale zmlkne uprostřed věty; asi neví, jak pokračovat.
"Víš, když tak odhaluješ své tělo, tak si všichni říkáme, jak jsi to vůbec mohla přežít. Ještě k tomu, když jsem předtím viděl tvůj krk…" řekne Robin a je vidět, jak posmutní. Bylo mi jasné, jak budou reagovat, proto jsem si toto oblečení taky vzala.
"A řeknete mi už konečně někdo, co tady vůbec dělám?" zeptám se trochu podrážděně a zabodnu přímý pohled do Robina, protože ten jediný momentálně vypadá, že z mého umučeného těla v nejbližší chvíli nehodí šavli.
"No… všichni tady zažili to, co ty. Ale… ne tolik," povzdechl si Robin. "Teda… všichni kromě mě. Víš, byl jsem Sebastianův posel dlouho. Byl jsem jím kvůli tomu, že jsem doufal, že se mi někdy podaří zachránit nějakou jeho oběť. A povedlo se - jednoho dne si Robin přivlekl Stephanie a skoro ji zabil. Pak ji nechal ležet tam, kde byla, asi si myslel, že je mrtvá. A já ji vzal a donesl sem. Byl tady Fear, a nechal mě, abych jí pomohl. Nechal jsem ji tu; Fearovi to bylo jedno. Ten dům je dost velký; tak velký, jak jen chceš. Jako dalšího si Sebastian přivlekl Coryho. A všechno se opakovalo. Tak to šlo se všemi dalšími, a pak, jednoho dne, si Sebastian v náručí donesl nějakou ženu, která mě okamžitě zaujala." Bylo mi jasné, že teď mluví o mě. "Chtěl jsem tě taky osvobodit, ale když… když jsi byla…"
"Nehmotná?" napovím mu slovo, které očividně hledá. Taky částo mívám problémy s pojmenováním toho stavu, kdy využívám svou schopnost.
"Jo. Takže když jsi byla… nehmotná, nemohl jsem tě od něj vzít. Navíc, opečovával si tě. Sice o tom nevíš, ale vždycky, když jsi byla v bezvědomí, se o tebe staral, abys neumřela. Ovšem, jednou to přehnal. Vpustil ti do krve příliš svého jedu. Nevím, kdy přesně to bylo, ale určitě ses pak musela cítit divně, nebo tak něco. Skoro tě zabil, ale to ostatně dělal pokaždé. Trvalo několik dní, než se konečně naskytla příležitost tě osvobodit. Na Sebastianovo sídlo zaútočili nepřátelští upíři, a to pro mě byl vhodný okamžik. Pamatuju si, že tehdy to Sebastian vážně, ale vážně přehnal. Když jsem k tobě přišel, myslel jsem si, že jsi mrtvá - jako doopravdy mrtvá. Víš, byla jsi úplně bledá, a celá postel byla od krve. Popravdě, měl jsem co dělat, abych se udržel a nedokončil Sebastianovu práci. Určitě víš, že pro upíra je pokušení někdy příliš velké. Ale odolal jsem, a donesl tě sem. A zbytek už znáš…"
Chvíli jen vydýchavám, co všechno jsem se dozvěděla. První, co mi po jeho proslovu přijde na mysl, je ten "sen". Pokud to teda chápu správně, bylo to jen nějaké… pomatení mé mysli kvůli tomu, že jsem v sobě měla až příliš jedu jiného upíra, což je pro nás smrtelné. Takže žádné varování, nebo něco na ten způsob. Popravdě se mi trochu ulevilo, že to byl jen výplod mé šílené mysli, a ne skutečnost.
Nad ničím ostatní ani moc nepřemýšlím. Prostě to přijmu, asi tak, jako že Fear jednoduše "nemluví" a nemá jméno, nebo tak, že tento dům je prostě živý.
Všimnu si, že nálada všech okolo mě se změnila. Teda všech kromě Feara - ten je pořád hrobově klidný s naprosto stejným výrazem jako před pěti minutami. Asi pro ostatní není hezké, když jim Robin tímto připomíná bolestivou minulost. Ovšem, podle toho, co mi Robin řekl, to oproti mě měli ještě v pohodě. Jenom je jednou zakousl, skoro je zabil, a bylo to. Kdežto mě… mě si vychutnával, hrál si se mnou.
Všichni sedíme, a je ticho jako po vymření. Je to divné, protože jsem zvyklá, že když je kolem blbá atmosféra, všichni se to snaží nějak zakecat. Jasně, že mám pravdu, protože vzápětí se přesně to stane.
"No… nepůjdeme se napít?" navrhne Rebecca s nepatrným úsměvem. Všichni přikývneme (včetně mě, i když netuším, co to vlastně jdeme dělat; teda předpokládám, že jdeme na lov, nebo něco v tom smyslu, ale tak…), vděční za to, že zničila tu hnusnou chvilku.
Všichni se zvednou a někam se rozejdou - já jdu jako poslední, protože absolutně netuším, kam se jde. Robin se zařadí vedle mě na konec, a povzbudivě se na mě usměje. No jo, to mi fakt pomůže. Jen si povzdechnu a spolu s ostatními se rozejdu neznámo kam.


Dobry clanek, mrkni na muj web