close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

14. kapitolaa

28. ledna 2012 v 11:58 | Aranel van de´Corvin |  Krvavá láska


Kapitola 14

Všichni se zvednou a někam se rozejdou - já jdu jako poslední, protože absolutně netuším, kam se jde. Robin se zařadí vedle mě na konec, a povzbudivě se na mě usměje. No jo, to mi fakt pomůže. Jen si povzdechnu a spolu s ostatními se rozejdu neznámo kam.
Moc daleko teda nejdeme. Pár dlouhých chodeb, několik místností, schody vedoucí dolů - a všichni náhle zastaví. Jsme před vchodem do velké místnosti, nejspíš sklepa. Cítím z tama vůni krve, ale slabou, starou.
Robin se na mě otočí. "Máš hlad?" Předpokládám, že tím myslí žízeň, a proto přikývnu. On se ušklíbne a otočí se zpátky k velkým dveřím. "V tom případě se ti tady bude líbit," zamumlá tak potichu, že i já, a to stojím asi půl metru od něj, a ještě k tomu jsem upír, ho skoro neslyším. Otevře dveře a všichni se tam nahrnou - všichni kromě mě a Feara, který je tak ledově chladný jako obvykle. Dveře se zaklapnou a já s Fearem zůstanu sama.
"Co tam je?" zeptám se ho potichu.
"Něco, co se ti zaručeně nebude líbit," odvětí, a tím naprosto vyvrátí tvrzení Robina. "Myslím, že na tohle jsme oba dva dost civilizovaní," dodá a odvrátí ode mě tvář.
Zamračím se. "Nechápu. Co tam teda je?"
Fear se otočí čelem ke mně a zadívá se mi přímo do očí. "Kořist. Lidi. Hodně."
Ohromeně zamrkám. "Takže oni si tady… schraňují lidi, aby je, až se jim zachce, mohli zabít? Jsou normální?"
"Jsou," ujistí mě. "Na upíří poměry ano. Víš, ani ty, ani já nejsme tak úplně normální upíři. Přece jen, kolikrát jsi někoho zabila pro krev… když nepočítám počátční měsíce?"
Otřesu se, když si vzpomenu na toho kluka, kterého jsem zabila u Sebastiana. Musela jsi! Umřela bys! obhajovala jsem se v duchu, ale stejně jsem se cítila provinile. Co když měl rodinu, co když měl někoho, koho miloval? A já jim ho sebrala… "Mockrát ne. Lovím zvířata."
"Vidíš. To normálně neděláme. Jsme od přírody lovci, ale ne zvířat. Ale to určitě víš…" Smutně zamrká a zase se ode mě odvrátí.
"Nechci tam," rozhodnu se. "Nebudu zabíjet lidi. Za nic nemůžou."
Hořce se ušklíbne. "Konečně jsem našel někoho, kdo je stejná jako já - slabý, lidský jak by řekli oni. Podle mě jsme ale na rozdíl od nich silní - duševně." Jen, co to dořekne, z vedlejší místnosti se ozve hlasitý křik.
"Začali si hrát," podotkne Fear náhle zase hlasem naproto postrádajícím emoce.
Prudce se k němu otočím. "Děláš si ze mě prdel?" vyjedu na něj hlasitě. "Nenávidí Sebastiana, protože je mučil, hrál si s nimi, a teď to samé dělají někomu, kdo je mnohem nevinnější než oni sami?" Zlostně odfrknu. "Tohle nebudu poslouchat," poznamenám, otočím se na patě a vyjdu nahoru - přesně ve chvíli, kdy se k nám ze "sklepa" donese pach krve. Naštěstí nejsem tak žíznivá, abych se tam vrátila a chvala se jako příšera.
Fear kolem mě projde a ani se nezastaví. Zamířím za ním.
Po několika dalších chodbách a místnostech dojdeme k úzkým, ale zato krásně zdobeným dveřím.
Fear je otevře a mě skoro oslepí světlo měsíce v úplňku, který mi ve své plné síle zasvítí přímo do očí. Zamrkám, přimhouřím oči a odvrátím se od něj. Pak se rozhlédnu kolem sebe.
Stojíme na kraji nádherné zahrady se spoustou barevných stromů (tím samozřejmě myslím stromy s barevnými květy), velkou fontánou, trávou posetou pestrobarevnými květy a úzkými kamennými cestičkami, které se proplétají kolem úhledných řad keříků posetých podivnými černými a červenými plody. Za zahradou začíná hustý smíšený les.
Otočím se zpátky na dům - a ztuhnu úžasem. Přede mnou stojí normálně vyhížející rodinný dům, natřený příjemnou světle zelenou barvou. Dveře, kterými jsme sem před chvílí vešli, jsou teď velké, dvoukřídlé a stroze vyhlížející. Dům vypadá mnohem, mnohem menší, než jaký je uvnitř. Teda… nevím, jak by vypadal přibližně nekonečně velký dům z venku, ale tak…
"Musíme být opatrní," poznamená Fear, na kterého jsem jaksi zapomněla, takže když promluví, trhnu sebou a prudce se na něj otočím. Naštěstí si hned uvědomím, že to není žádný nepřítel, ale jen můj ledově chladný průvodce.
"Ani jeden z nás nechce zabíjet lidi. Tak jsem si řekl, že můžeme jít lovit do lesa," pohodil hlavou k lesu před sebou, ke kterému jsem já momentálně stála bokem, a při tom nedbalém pohybu mu napadaly vlasy do obličeje. Ani se je neobtěžoval odhrnout, protože se ode mě stejně zase odvrátil.
Jen přikývnu; nechci svým hlasem ničit ten klid a nádheru tohoto místa.
Oba se rozejdeme směrem k lesu. Chvíli jsme zticha, ale pak to nevydržím a začnu se vypávat. "Jaktože toho o tom domě tolik víš?"
Na chvíli se zamyslí; možná přemýšlí o tom, co všechno mi může říct, možná o tom, jestli na můj dotaz vůbec odpovídat. "Jsem tady už od narození. Teda, tím myslím od… upířího narození. Jsem upír už dlouho. Už jsem to i přestal počítat. Je mi asi… něco přes třista let." Oněměla jsem ohromením a zároveň taky trochu hrůzou. Takový věk pro mě byl nepředstavitelný. On si ale mého náhlého strnutí nevšímal. "Od té doby, co jsem upír, žiju v tomto domě. Už si ani skoro nepamatuju, co bylo předtím. Ten dům mě jako jediného přijal. Věřím mu, a on mi naoplátku prokazuje… laskavosti. Cítím, co si… myslí, dalo by se říct. Proto taky cítím, že ti můžu důvěřovat; protože dům tě taky přijal - jako druhého člověka… teda upíra. Je v tobě něco, co nám oběma zaručuje, že bys nás nezradila. Ehm… No, to nesouvisí s tvou otázkou. Vím o něm toho tolik, protože už přes třista let spolu žijeme v sounáležitosti. Jsme… propojení. Těžko se to vysvětluje." A taky se to těžko chápe.
"A ten dům ti říká, že ostatní… nejsou jako já?" zeptám se potichu, zatímco vkročíme do lesa, který je snad ještě krásnější než zahrada, kterou jsme opustili.
"Ano. Stejně jako já, nikdy jim úplně neuvěřil, že jsou to, za co se vydávají. Proto jim taky nikdy neukazuje tajné chodby - tak, jako tobě hned napoprvé. Tím mi vlastně chtěl naznačit, že jsem měl pravdu. Ostatní jsou… normální, řekněme. Na upíry normální, ale doopravdy ne. Oba v nich cítíme něco… špatného. Obzvlášť z Robina." Hm, poprvé, co jsem ho slyšela vyslovit něčí jméno - a hned s takovým… odporem.
"Z Robina? Proč? Vždyť to je přece on, kdo je všechny zachránil od Sebastiana - včetně mě-"
"Nevěř mu. Víš, on cítí, že mám nějaké… tajemství. Ale nikdy se ho nesmí dozvědět. Není takový, jak si myslíš."
"Tak proč je tady necháváš? Proč jsi je pustil dovnitř?" položím mu další dvě otázky, které mě logicky napadly hned po tom, co řekl.
"Protože ze začáku takový nebyl. Nevěděl, že něco skrývám. Byl to prostě jen někdo mého druhu, kdo potřeboval pomoc, a tak jsem mu ji nabídl. Pak mě ale prokoukl. Změnil se, víš? Už není takový, jaký býval, když sem přišel. Tehdy byl vážně to, za co ho máš." Sklopí hlavu. Vážně nechápu, proč se ode mě pořád všemožně odvrací, abych mu neviděla do obličeje. Možná kvůli té jizvě…
Oba jsme mlčeli. Ani jeden z nás už neměl co říct.
"Bude ti stačit deset minut?" zeptá se mě po chvíli, kdy dojdeme k hodně vysoké skále, která určitě musí být vidět ze všech koutů lesa, a otočí se na mě. Jeho oči jsou jako vždy mrazivě lhostejné a neskutečně zarmoucené zároveň.
Kývnu.
"Takže za deset minut tady. Měj se na pozoru." Fear se otočí na patě a někam se rozběhne - nebo bych spíš měla říct zmizí. No do prdele. Jak někdo může, i když upír, tak rychle běhat? Jen za ním ohromeně čumím, než si uvědomím, že mi ubíhá čas, a tak se otočím a rozběhnu se opačným směrem než on.
Při rychlém upířím běhu si užívám ten neskutečně nádherný pocit svobody, který mi v posledních dnech (nebo možná taky týdnech, protože nevím jistě, jak dlouho jsem u Sebastiana vlastně byla) tolik chyběl. Stromy se kolem mě smrtelně rychle míhají, ale já se nebojím, že bych do některého z nich vrazila. Zhluboka nasaju vzduch, abych zachytila pach kořisti. Po své levici zachytím stádo jelenů, což je pro mě momentálně asi nejlepší kořist. Zabočím tím směrem, odhodlaná se dneska naplnit krví jako klíště…

Po několika minutách se klidným krokem vracím k vysoké skále, kde je naše místo setkání. Jsem plná v prasknutí; měla jsem tři jeleny a taky jsem ulovila nějakou kočkovitou šelmu, jejíž krev je mnohem lepší, protože se víc blíží té lidské, ale to si momentálně vážně nechci připomínat.
K velké skále dojdu, řekla bych, i trochu dřív, než jsme se domluvili. Fear tady ještě není, a tak se pohodlně uvelebím na jejím úpatím. Teda, nevím, jak může být ležení na skále pohodlné, ale tomuto velkému kusu šutru se to nějakým zázrakem povedlo.
Pár minut si tady jen tak hovím, než mě ovládne nervozita. Už je to určitě víc jak pět minut po tom, co jsme se domluvili, a Fear tady pořád není. A zrovna on mi rozhodně nepřijde jako typ, co by chodil pozdě…
Po dalších několika minutách, během kterých se nervuju, jestli ho při lovu třeba nezabil nějaký nasraný jelen, se rozhodnu trochu se kolem porozhlédnout. Samozřejmě ale ne normálním způsobem; jakoby jste mě neznali.
Prudce vstanu a otočím se čelem ke skále za sebou. Je minimálně… no, s mým přehnaným odhadem určitě padesát metrů vysoká, ale to pochybuju. Ale takových třicet metrů určitě má.
Tlumeně se zasměju. Teda, takovou blbost jsem už pěkně dlouho nedělala. Přikrčím se, oči upřené na skálu na místo asi pět metrů nad sebou, a pak přesně na to místo zlehka vyskočím. Náraz skoro ani necítím - jen se přikrčím, aby byl co nejmenší, a pak vyskočím výš. Při tom pocitu volnosti se radostně zasměju. Po dalším skoku se ocitnu na úrovni nejvyšších stromů, a po dalších dvou skocích úplně nahoře. Vyberu si pohodlné místo k sezení, kterých tady teda moc není, a pohodlně se tam uvelebím. Při pohledu dolů trochu ztuhnu, ale hned se uklidním myšlenkou, že jsem upír, a kdybych čirou náhodou spadla (neboli kdyby se sem nějak dostal Sebastian a shodil mě dolů), snad bych to přežila. Nevím, jestli takových třicet metrů není i na upíra moc. Mě to tak teda rozhodně přijde…
Rozhlédnu se kolem sebe. Skála, na jejímž vrcholu sedím, je přibližně uprostřed ohromného lesa, který i zvrchu vypadá stejně nádherně jako ze spodu. Kam jen se podívám, vidím les. Na horizontu se hustý les mění v nezřetelnou skvrnu, ale všimnu si, že na vzdálených okrajích, kam až dohlédnu, les vypadá jako mrtvý. Podivně našedlý, listí opadané. Ale v mé blízkosti je les nádherný, sytě zelená a tmavě hnědá směsice stromů, země, keřů, trávy a všeho ostatního, co v lese je. Dokonce odsud vidím i "náš" dům. Teda, doopravdy vidím jen černou střechu a malou část světle zelené stěny pod ní. Tady z vrchu vypadá ještě menší, než jsem si myslela. Ostatně všechno je jaksi malé.
Potřepu hlavou. Mám hledat Feara, sakra, ne obdivovat výhled!
Začnu mezi stromy pátrat po jeho tmavě fialovém triku, které na sobě měl, když jsem ho viděla naposledy. Doufám, že se mezitím nepřevlékl. Mezi hustými korunami stromů jsem na zem viděla jen těžko, ale i tak jsem se ho pokoušela najít.
Náhle se přede mnou cosi mihne, a já poplašeně ucuknu, až skoro spadnu, a zachrání mě jen pohotová reakce Feara, který se náhle jako duch zjeví vedle mě. Popadne mě za ruku a zabrání tak, aby se mé tělo převážilo. Úlevně vydechnu. Jen, co mě vrátí do původní pozice, okamžitě mou ruku pustí, jakobych měla mor.
"Co tady do…?" začnu, ale on mě přeruší.
"Není čas na vysvětlování. Pojď." Znovu mě pevně chytí za paži a rychle mě postaví, až překvapeně zamrkám. Postrčí mě k okraji. "Skoč," řekne stručně.
Podívám se pod sebe. "Děláš si ze mě prdel?!" vyjedu na něho. Vybral totiž zrovna tu stranu, kde byla skála strmá, tudíž na ní nebyly žádné záchytné body, tudíž… tudíž po mě chce, abych z tadyma prostě jen tak skočila, z vršku této skály až na zem.
Fear mě protne otráveným pohledem, čímž mi dá jasně najevo, že si mám pohnout, jinak mě z tadyma sám shodí. Ucouvnu dozadu, ale tam stojí Fear. Očividně nehodlá uhnout, tak udělám další malý krůček k němu, až se naše těla dotknou. Zrovna nad tím ale teď nepřemýšlím; jsou tady důležitější věci, kterým musím věnovat pozornost, například ta smrtelná výška, ze které mě nutí skočit.
"Jestli mě chceš zabít, měl jsi to udělat už na začátku. Víš, já…" Nedá mi ani šanci to doříct, protože mě náhle popadne kolem pasu, přítáhne mě těsně k sobě, přikrčí se k výskoku - a v další chvíli už letíme vzduchem. Začnu zděšeně ječet, ale on mi okamžitě zacpe pusu (rukou, aby bylo jasno). Hned za pár sekund dopadneme na zem - náraz schytá Fear (já dopadnu až po něm), ale ani mrknutím oka nenaznačí, že by ho to nějak bolelo. Pořád mě drží těsně u sebe. Přesně ve chvíli, kdy si to uvědomím, zvedne mi nohy ze země a tím pádem mě drží v náručí. Začnu sebou cukat, ale když se náhle rozběhne, křečovitě ho popadnu kolem krku a pevně zavřu oči. Zakousnu se mu do ramene, abych opět nezačala ječet, protože z toho by asi moc nadšený nebyl. K jeho smůle jsem ale upír, takže se mé ostré zuby zaryjí podstatně hlouběji, než jsem měla v úmyslu. Fear sebou ale ani netrhne, ani mnou nepraští o zem, ani nevypadá, že by mě v příští chvíli chtěl zabít. Stejně asi za chvíli zemřu děsem sama od sebe.
Kdybych řekla, že jeho běh je rychlejší než blesk, určitě bych nepřeháněla. Spíš to je ještě málo. Vstávají mi vlasy na hlavě hrůzou, když si uvědomím, jakou rychlostí se ženeme lesem - protože pokud bych jenom prstem zavadila o strom, tou rychlostí by mi to urvalo celou ruku. Křečovitě se na Feara namáčknu, což ale není moc dobrý nápad. Spolu s chutí jeho krve, kterou mám na jazyku, protože ještě pořád mám zuby zaryté do míst, kde jeho krk přechází v rameno, a svým tělem přitisklým na tom jeho, se pro mě ta rychlost stává vážně nepodstatnou záležitostí. Uvědomím si totiž, jak přenádherný chlap mě zrovna drží v naručí, a jak úžasně jeho krev chutná.
Proto si ani nevšimnu, že zastaví - jsme před domem. Naštěstí si to hned vzápětí uvědomím a rychle se od něj odtáhnu. Všimnu si, jak je rána, kterou jsem mu na rameni způsobila hluboká a rozedraná. Stojí na zahradě, blízko dveří, kterými jsme předtím vyšli ven.
"Promiň…" šeptnu, zatímco mě staví na nohy. Na mou omluvu ani nezareaguje, a rychle se rozejde ke dveřím. Spěšně ho dohoním; vážně tady totiž nechci zůstat sama. Bože, co mu je? Jeho výraz je snad ještě ledovější než obvykle a oči smutnější než kdy jindy.
"Co se děje?" nechápu, zatímco se snažím s ním udržet krok, aniž bych musela běhat.
Protne mě zvláštním pohledem, ze kterého mi okamžitě naskočí husí kůže. Ještě před tím, než vůbec něco řekne, jsem si jistá, že to nechci slyšet. A mám pravdu.
"Je tady Sebastian."


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 evuska evuska | E-mail | 28. ledna 2012 v 14:23 | Reagovat

Fear mě připadá jako no... hodný upír v rámci možností, ale ostatní no očividně svým "choutkám" podléhají stejně jako Sebastian. Doufám že s Fearem uteče v pořádku ke své rodině :-) už se těším na příští díl ;-)  :-)

2 Elena Katharin Lucia Elena Katharin Lucia | Web | 30. ledna 2012 v 16:21 | Reagovat

celou dobu jsem četla jako na trní a pak to skončilo :) je to krásná povídka těšim se na další díl :-D

3 Gabux Gabux | Web | 30. ledna 2012 v 18:57 | Reagovat

:D úžasné, nemůžu se dočkat dalšího dílu :)

4 Illyria Illyria | 2. února 2012 v 18:34 | Reagovat

Suprová kapitolka. Rychle další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama