15. ledna 2012 v 11:50 | Aranel van de´Corvin
|
Slíbená kapitola je tady, doufám, že se bude líbit. Limit je jako vždy 21. Jinak vám sem hodím odkaz na to video :D Jde tomu špatně rozumnět, ale když se na to díváte po druhý, tak je to lepší...
P.S.: omlouvám se za chyby
Trest byl... zajímavý a jen mě utvrdil v tom, že by se tahle škola měla zrušit. Srovnat se zemí. Zbourat. Propadnout do země. Cokoliv! Za svůj život jsem měla tu čest studovat na několika školách. Co si budeme nalhávat. Každá kouzelnická škola je divná. Všichni to víme, ale nikdo to neřekne nahlas. Ale Bradavice předčily mé očekávání. Už při zjištění, jak se tahle škola jmenuje, mi došlo, že tady nebude něco v pořádku. Ale tohle? Ano, Drusila mě varovala předtím, že se schodiště rádo mění. Bohužel jsem to považovala za pouhý vtip, takže v okamžiku, když jsem byla v půli schodiště, které se začalo z ničeho nic hýbat, tak jsem trochu zpanikařila a svým křikem vystrašila pár studentů nižšího ročníku. Jenomže to není všechno. Myslíte, že se to schodiště vrátilo na původní místo, abych mohla dojít do knihovny, kde na mě čekala knihovnice? Ne. Místo toho mě vozilo sem a tam a připadalo mi, že se na tom dobře baví. Ráda bych vystoupila někde jinde, ale cestu do knihovny jsem znala jen jednu. Po patnáctiminutové jízdě mě vysadilo tam, kde jsem chtěla. A máme tu další JENOMŽE! Knihovnice nemohla za boha pochopit, co mě tak zdrželo. Ani když jsem jí to vysvětlovala. Myslím, že je hluchá. Ukazuje na to i fakt, že když jsem se jí ptala, co mám tady dělat, tak mi řekla: " Profesor Brumbál není žádný děda!" Koukala jsem na ni jako péro z gauče a netušila o čem je tady řeč. Když mi nakvašeně řekla, co mám dělat, tak jsem jí zmizela z dohledu dřív, než mě stihne znovu seřvat za to, že jsem přišla pozdě.
Jinak trest probíhal docela v klidu. Do okamžiku, kdy na mě začaly padat knihy. Můžou knihy samy vyskákat z polic?! Do teď jsem si myslela, že ne, ale očividně ještě nevím všechno. Díkybohu, že je to za mnou. Přísahám, že už budu hodná. Děsí mě představa, co bych musela dělat příště. Když jsem v klidu přeběhla pohyblivé schodiště a opět stála nohama na pevné zemi, tak jsem si oddychla v domnění, že to nejhorší už mám za sebou. Kdy z té naivity vyrostu? Kdybych tušila, co mě v příštích okamžicích čeká, tak bych se nechala zavalit knihami a umřela jako hrdina.
" Nazdárek, děvko," uslyším za sebou Bellu.
" Nazdar, šmejdko," otočím se na ni. Sice jsem na ni neviděla, ale nepochybuji o tom, že zrudla vzteky.
" Nejsem žádná šmejdka!" zařve a než stihnu říci, že já nejsem děvka, tak letím přes chodbu. Zastaví mě až zeď.
" Co je to tady za hluk!" začne mumlat rozespale nějaký dědek na obrazu. Bella se na něj vražedně podívá. Zajímavé. Najednou mu hluk nevadí. Mile se usměje a předstírá , že spí. Využiju chvilkové nepozornosti Belly a použiju na ni odzbrojovací kouzlo. Nejspíš nebyla, tak zaneprázdněná, jak vypadala. Než byste řekli "švec", tak jsme po sobě metali kletby.
" Krvezrádce!" zasyčla na mě Bella.
" Mudlovská šmejdko!"
" Cruci-" začala Bella, ale někdo ji zezadu odzbrojil. Rychle jsem skryla svůj vyděšený výraz. Ona by mě tady klidně mučila? Uprostřed chodby?
" Co to tady vyvádíš, Bellatrix?" ozve se chladný hlas. Neviděla jsem, kdo to byl. Byl schovaný ve stínu, ale Bella ztichla a neodvážila se ani pípnout.
" Ta šmejdka mě uráží!"
" Já? To říká ta pravá. Ty-"
" TICHO!" Vzdorovitě jsem si založila ruce v bok. Chtěla jsem mu vidět do obličeje, ale když jsem pozvedla hůlku, tak ten kluk použil odzbrojovací kouzlo a hůlka mi vylétla z ruky. Bellatrix se zasmála. Umřu tady!
" Čemu se tady směješ, ty kozo!" zavrčím.
" Řekl jsem, aby jsi byla zticha! Čemu jsi na tom nerozuměla?"
" Ty mi nebudeš rozkazovat!"
" Víš ty vůbec, kdo já jsem?!" To už jsem ve tmě slyšela kroky. Konečně jsem měla možnost vidět ho v celé své kráse. Přehltla jsem všechny vtipné poznámky o jeho vlasech. A že jich bylo.
" Nevím, školník?" usměju se mile.
" Však on tě ten humor přejde," ušklíbne se.
" Jsem Lucius Malfoy!" řekne ledově. Aj, tak před ním mě Severus varoval. To se nemohl dříve představit? Proč se musel tak blbě ptát?! Jinak bych o školníkovi nic neříkala!
" Hm," řeknu neutrálně se založenýma rukama.
" Luciusi, nikdo tu není. Můžeme s ní chvíli pohrát," zasměje se Bella. Asi jsem úchyl. Při slově "hraní" se mi vybavilo úplně jiný "hraní". Znechuceně jsem potřásla hlavou. Měla jsem jít do kláštera, jak navrhovala macecha!
" Co se do toho pleteš? Jdi smrdět někam jinam!" vystrčím bojovně hlavu.
" Jak se opažuješ!"
" Jak? Chceš to předvést? A já si myslela, že jedna rána do nosu ti bude stačit," zasměju se tentokrát já.
" Ale Luciusi-"
" Jdi do společenské místnosti, tam si to s tebou vyřídím." Bella se na mě naposled zamračila a odešla pryč. Páni. Jak to, že mě tak neposlouchá? Když je Bella v dostatečný vzdálenosti, tak začnu pátrat po mé hůlce. Ani na okamžik jsem nespustila Luciuse z očí. Po nekonečně dlouhé době jsem ji našla, pevně sevřela v ruce a šla pryč. Nebo jsem si to aspoň myslela. Lucius mě chytil za límec od košile, jako nějakého malého haranta.
" Kam si myslíš, že jdeš?"
" Do pokoje."
" Ještě ne. Musíme si něco ujasnit." Stoupla jsem si od něj několik kroků dál, kdyby si to chtěl ujasňovat rukama.
" Jsi z čistokrevného rodu,zjistil jsem si to. A u nás si čisté krve vážíme." Dramatická pauza, kterou přerušilo moje pšiknutí. Někde tady musí být nános prachu.
" A proto ti nic neudělám, ale varuji tě!" Další pšiknutí. Sakra, něco mi nejspíš vlítlo do nosu. Nedivila bych se, kdyby to byl ten příšerný parfém, kterým se Bella voní.
" Nemůžeš toho nechat?" zamručí. Jak na potvoru jsem začala pšikat ještě víc. Lucius si to vyložil jako provokaci. Naštvaně mě přitiskl ke zdi.
" Já to nedělám naschvál! Bellatrix na sebe nastříkala nějaký kentus a ten mě teď dráždí v nosu..." Stisk povolil.
" Neprovokuj mě. Nerad bych ti ublížil," dokončí svůj proslov.
" To řekni Bellatrix. To ona mě provokuje."
" Klidně bych Bellatrix nechal, aby ti rozbila ten tvůj roztomilý obličejík, ale tím by na nás připoutala zbytečně moc pozornosti."
" A jó, tak proto jsem s ní včera v noci vytřela podlahu? Opravdu vypadala strašidelně, když se tam tak válela," zasměju se.
" To byla náhoda," ušklíbne se.
" A náhodou jsem ji rozbila ten její rypák. Je mi to jasný."
" Málem bych zapomněl. Ještě jednou tě uvidím bavit se s někým z Nebelvíru, tak tě stáhnu z kůže." Děsivý. Bellatrix mi připadá jako roztomilý pudl s porovnáním s Malfoyem.
" A teď ti něco povím já. Bellatrix z tebe má možná hrůzu, ale já nemám ve zvyku líbat prdel někomu jenom proto, že si o to požádá." Postavila jsem do bojové pozice. Připravena umřít. Lucius mě chytil za vlasy a přirazil ke zdi.
" Však já tě naučím poslušnosti," zasměje se. Chvíli si mě prohlíží.
" Nezabiju tě jenom proto, že se mi líbíš. Konečně někdo, kdo se mi dokáže postavit. Ale neboj, to tě za chvíli přejde a budeš stejná ovečka jako ti ostatní..."
" Vsadíme se?" řeknu vztekle.
" O co?" zasvítí mu v očích. Tady je někdo hráč. Škoda, že já taky.
" Když vyhraju, tak budeš se mnou sedět celý měsíc u Nebelvírského stolu. Bez keců. Budeš tam sedět jako poslušný pejsek a nebudeš nikomu nadávat." To bude hustý.
" Dobrá, ale když vyhraju já, tak se staneš mojí věrnou ovečkou."
" A to obsahuje, co?"
" Nech se překvapit." Mávnu nad tím rukou. Vyhraju.
" Platí," usměju se.
" Ty vlasy jsou tvoje?" zeptám se cestou do společenky. Tahle otázka mě pálí na jazyku od okamžiku, kdy jsem ho viděla.
" Cože?" zeptá se překvapeně, zaskočen náhlou změnou tématu.
" Jestli je to tvoje přírodní barva?" zeptám se pomaleji, aby to pochopil, za což mě obdaruje škaredým pohledem.
" Nemluv na mě jako na blbce! A ano, jsou moje!"
" Proč bych si jako měnil barvu vlasů?" No, to je dobrá otázka. Proč by si proboha někdo měnil barvu na tohle?! Ještě k tomu kluk! Správná otázka by zněla? Proč sis je proboha ještě nepřebarvil?!
" Jen mě to tak napadlo..."
" To je barva rodu Malfoyů!" To se teda mají čím chlubit.
Ráno jsem se probudila živá, což nepřekvapilo nejen mě, ale také ostatní "spřízněné" duše ve Zmijozelu. Musela jsem čelit všem těm zklamaným pohledům, když jsem ráno sestupovala po schodech do společenky, se všemi končetinami, zdravím rozumem a úsměvem na tváři. Se škodolibým výrazem jsem se vydala k Severusovi, který přešlapoval u schodů, které vedou do chlapeckých ložnic.
" Dobrý ráno," usměju se vesele, čímž vystraším polovinu Zmijozelu. Severus se podívá ke schodům a potom na hodinky.
" To není moc vychovaný," poznamenám.
" Nesnažím se být vychovaný," odsekne.
" Jdeš na snídani?"
" Jo," zamračí se a zase svůj pohled stočí na schody.
" Tak jdeme?"
" Ne!"
" Jak chceš jít na snídani, když nejdeš?"
" Nejdu s tebou."
" Tak to se mě dotklo!" chytnu se ublíženě za srdce.
" Už jdeme?" zeptám se po minutě ticha.
" Čekám na Malfoye," povzdychne si.
" To se neumí sám najíst? Kašli na něj! Najde tě u stolu."
Čekala jsem tam s ním dalších pět minut, ale když pořád nešel, tak to vzdal a šel "nadšeně" se mnou. Dojemná chvíli. Můj první kamarád jde se mnou na snídani s úsměvem na tváři a bez keců.
" Jak to, že žiješ?" začne komunikovat Severus. Zajímavé. Obvykle se lidi ptají se strachem v očích: "Žiješ?"
" Nebuď, tak zklamaný. Třeba se dočkáš zítra ..."
" Na zázraky nevěřím."
Úžasná kapitola ,ovšem jako vždy!Moc se těším na pokráčko!!!!
