Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
Venku foukal studený větřík a já musela být zabalená v kožešinách, abych nezmrzla. Na to že je léto, je tahle noc skutečně studená, jako by byla předzvěstí špatných věcí, které se chystají.
Stromy za naším domečkem neustále šustily, jak se do nich opíral ten studený poryv větru, ale kromě toho nebylo slyšet nic. Nebe bylo plné mraků, ale občas jsem zahlédla pár hvězd nebo měsíc, protože mraky po nebi upalovaly jako splašené koně a ty, které nade mnou byly ještě před pár minutami, byly teď možná už na druhé straně světa.
Nemohla jsem spát, proto jsem vylezla oknem ven, potichu, abych nevzbudila rodinu, a sedla si pod něj, zabalená v teplých přikrývkách.
Ten Tárův výraz, když mi oznamoval, že možná budou muset do války, se mi stále objevoval před očima a pokaždé mi z něj naběhla husí kůže. Mrazilo mě to více než ten vichr.
Jak asi bude vypadat naše vesnice po odchodu všech mužů? Když tu nebudou zemědělci, kováři, stavbaři. Když odejdou všichni lovci? Já vím, že naše vesnice je stará už tisíce let, a válek zažila spoustu, a vždycky se všechno zvládlo, ale proto, že jsem to nikdy nezažila, si to nedovedu představit. Když tu zůstanou jen ženy a děti, jak se to zvládne?
A jak to vůbec budou zvládat muži, co odejdou? Kromě toho, že budou bojovat o vlastní život, bude na nich záležet i naše budoucnost. Nedovedu si představit, jaké by to bylo být na jejich místě. Sice po tom toužím, to je pravda, ale představit si to nedokážu.
Chci umět bojovat a být aspoň z části jako oni. Vím, že je to možná nesplnitelný sen, ale je to můj sen a já snům věřím.
Ano, věřím jim. A to hlavně díky mému bratrovi Sailonovi. Jeho dar je zvláštní a těžko vysvětlitelný. Také ho úplně přesně nechápu. Dokonale mu rozumí snad jen on. Dokáže vycítit, jaké máme sny, nebo přání. Může nám s nimi třeba poradit. Je to jen zlomek toho, co dokáže, ale to je hlavní důvod, proč věřím svým snům. Protože kvůli němu vím, že je to skutečné, a že se sny můžou splnit.
Možná je to důvod, proč mě vzal s sebou, když jel trénovat lukostřelbu. On ví, po čem toužím. A možná mu to nepřijde jako úplná hloupost a chce mi s tím pomoct.
Prostě on je důvod, proč snům věřím. A i kdyby byl tenhle sen opravdu nemožný, chci se alespoň pokusit splnit si přinejmenším část z něj. Jsem už rozhodnutá. Vím, že mám každou chvíli pochybnosti a pořád přemýšlím nad tím, jestli bych to neměla hodit za hlavu, ale to jsem prostě já. Moc přemýšlím a hledám neustále nějaká pro a proti. Ale už jsem prostě rozhodnutá. Budu za svůj sen bojovat.
Najednou zafoukal teplejší vánek. Bylo to příjemné jako pohlazení, hned mě to trochu zahřálo. Zavřela jsem oči a nadechla jsem se toho příjemného ohřátého vzduchu.
"Je ti tepleji?" ozvalo se nade mnou.
Rychle jsem otevřela oči a vzhlédla k mému oknu. "Alcarmo," vydechla jsem překvapeně. "Co tu děláš?"
"Nemůžu spát. Koukám, že ty také ne. Nebyla ti tu trochu zima?" zeptal se se zvednutým obočím a lehkým úsměvem.
"Ano, trošku byla," přiznala jsem.
Vyskočil z okna a posadil se vedle mě. "Trošku nám tu zatopím," řekl s úsměvem a já pocítila ještě větší teplo, které vycházelo jakoby z něj. Bylo to příjemné, po tom studeném větru, který foukal celou noc.
"Kdyby otec věděl, že jsi sama venku, nebyl by moc nadšený."
"Vždyť sedím před domem," namítla jsem.
"To by ho teď opravdu nezajímalo. Má spoustu jiných starostí. Nechce se bát ještě o tebe."
"No jo," sklonila jsem zahanbeně hlavu. "Stejně si ale nemyslím, že bych dělala něco, kvůli čemu by se měl zlobit, nebo se bát. Sedím jen před domem."
"Ale však já vím. Jak ses dnes měla?"
Pokrčila jsem rameny. "V pohodě. Byla jsem s Tittonem v lese. Běhali jsme, a tak."
"Ty jsi běhala?" podíval se na mě překvapeně.
"Ano, ale s tou sukní to šlo těžce."
"No to se ani nedivím. My dnes trénovali boj na koni."
"Já vím, Táro říkal."
Alcarmo přikývl. "Říkal ti také, že asi budeme muset odejít?"
"Říkal. Ale já nechci, abyste chodili."
"Ale no tak, sestřičko, s tím nic nemůžeme dělat. Pokud nás země potřebuje, půjdeme."
"Já vím," řekla jsem smutně.
Alcarmo mě objal kolem ramen a já si o něj opřela hlavu. Příjemně hřál.
"Víte nějaký bližší termín, kdy budete muset jít?"
"Ne, nevíme zatím nic moc. Jen to, že je nepřítel stále silnější a že potřebujeme posily."
"Jaké to tu bude, když odejdete?"
"To já nevím. Nějak to tu budete muset zvládnout samy," pousmál se. "Dnes se na tebe ptala Alkyoné."
"Elen?" zeptala jsem se. Byla to spíš taková menší provokace, věděla jsem moc dobře, že Alkyoné je Elen, ale já nevidím důvod, proč bychom se měli oslovovat jmény, které nám dají duchové. Přeci mnohem cennější je mít jméno od rodičů.
"Ano, myslím Elen."
"Aha. A proč se na mě ptala?"
"Právě proto, že ví, že asi budeme muset odejít."
Podívala jsem se na něj. "Pořád nechápu, proč se ptala na mě."
"Doufala, že až tu nebudeme, bude s tebou moct strávit trochu času."
"No, to může, i když tu jste, ne?"
Zasmál se. "Sestřičko, možná sis toho nevšimla, ale když tu jsme, tak je nejvíce času se mnou a ty zase s Perseem, Priamem a nebo s Morfeem."
Protočila jsem oči. "Proč jim neříkáš tak jak máš?"
"Marillo, ty, až budeš dospělá, snad pochopíš, že to jméno je dar a proto ho používáme rádi."
"A copak jméno od našich rodičů není dar?" začala jsem zase protestovat.
"Tak dost, o tomhle se s tebou hádat nebudu!" utnul to rychle.
"Fajn," zabručela jsem. "Ale já budu všem říkat, jak chci."
"No jo, jinak bys to nebyla ty."
Usmála jsem se a dala mu pusu na tvář.
Také se usmál. "Měli bychom jít spát."


Tahle povídka je skvělá
sice jsem začala číst až teď ale Marila mě velice upoutala. Je takovéto svéhlavé děvče které si za každou cenu dělá všechno po svém a její jedno že se to protiví ostatním. Svéhlavá, odvážná a neústupná. To se mi líbí už se moc těším na příští díl