Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
"Protože už je pozdě. A je tu fakt zima."
"Není, když tu jsi."
"Ale já už jdu, ráno musíme odejít za úsvitu."
"No dobře, tak já taky půjdu. Můžu se ale ještě na něco zeptat?"
"Ptej se."
"Jak dlouho jste s Elen spolu?"
"Asi rok."
"Cože?" vyvalila jsem oči.
Zasmál se. "To jsi nevěděla, viď?"
"No to jsem opravdu nevěděla, já si toho všímám teprve pár měsíců."
"Já vím, to byl účel."
"Cože?"
"Alkyoné měla před rokem zlomenou nohu, když spadla ze stromu a její ochránce, Salmóneus, se o ní od té doby hrozně bál. Proto nechtěl, aby se s někým moc stýkala, protože se bál, aby se jí zase něco nestalo. Proto jsme se dohodli, že to udržíme v tajnosti přede všemi."
"Aha, takže Mirimo to do dnes neví?"
"Myslím, že už mu to Alkyoné řekla."
"No, to se vám tedy opravdu povedlo, to musím uznat."
Alcarmo se usmál a vstal. Natáhl ke mně ruce. "Tak pojď."
Chytla jsem se ho, on mě zvedl a rovnou vysadil do okna. Potom mi podal přikrývky a vlezl za mnou.
"Už jdi opravdu spát, je hodně pozdě."
"Půjdu, slibuju," zalezla jsem hned do postele a přikryla se.
Sklonil se ke mně a políbil mě na čelo. "Mám tě rád, Marillo."
"Já tebe taky, Alcarmo."
"Mára lómë."
"Tobě také dobrou noc."
Odešel a zatáhl za sebou závěs, který sloužil jako dveře. Podařilo se mi usnout docela rychle.
Když jsem se probudila, slunce venku už svítilo. V domku bylo ticho. Bratři s otcem už určitě odešli. Rychle jsem se nasnídala a napila čaje.
Dostala jsem chuť se osvěžit, proto jsem si na sebe zvala jen nějaké lehké šatičky a vydala se k řece.
Hned před domem jsem málem do někoho vrazila. Nebyl to jen tak někdo, byl to ten královský posel, který k nám před pár dny přijel a staral se tu o výcvik místních mužů.
"Ou, promiňte," vypadlo ze mě.
"Mára arin, slečno. Vůbec se neomlouvejte," řekl a mírně se mi uklonil.
Dobré ráno v elfštině? To už jsem dlouho neslyšela.
"Dobré ráno i vám," usmála jsem se na něj.
"Hmm, rozumíte elfsky, jak milé. Mladí jako vy většinou elfsky neumí."
"Ano, to je možná pravda, ale můj otec má elfštinu moc rád, proto mě i mé bratry elfsky učí."
"Váš otec je Néreus, je to tak?"
"Ano," přikývla jsem, ale musela jsem se hlídat, abych nezaskřípala zuby nad tím jménem.
"A vy musíte být Marilla."
"Ano, jsem," přikývla jsem překvapeně.
"Saesa ometien lle," řekl, což elfsky znamená 'rád vás poznávám' a opět se mi uklonil. "Mé jméno je Hérakles, ale to už asi víte."
"Ano, vím, také vás ráda poznávám."
"Kam jste měla namířeno?"
"K řece," odpověděla jsem stroze.
"Smím vás doprovodit?"
"Bude mi potěšením," usmála jsem se a vydala se pomalu k řece. On mě následoval. "Odkud mě znáte?"
Pousmál se. "Ten den, co jsem přijel a vaše Amil měla proslov, za ní přišli vaši ochránci. Byl jsem u toho, když s ní chtěli mluvit. Amil řekla, abych tam zůstal a také si to poslechl. Chtěli totiž mluvit o vašem bezpečí."
"Cože? Oni před vámi mluvili o mém bezpečí? Duchové, ti zase plaší!" trochu jsem se urazila. Mě většinou nic neřeknou, ale s Amil a královským poslem si to klidně řeší.
"Je hezké, že se o vás tolik starají. Ale je zvláštní, že jste tak mladá a máte už dva ochránce. K tomu jednoho, který dospěl teprve před pár dny."
"Jo, je to zvláštní. A vůbec se mi to nelíbí."
"Jim se taky nelíbí pomyšlení na to, že jste dostala druhého ochránce z toho důvodu, že si myslí, že jste v ohrožení."
"Ale prosím vás, co by se mi asi tak mohlo stát? Otec mě pořád drží zkrátka. Skoro nic nesmím. Když se vzdálím na delší dobu, hned mě hledají."
"Nikdy nevíte, co se může stát."
"Hmm," zabručela jsem a více to nekomentovala.
Při dalším kroku jsem najednou ucítila ostré bodnutí v chodidle, tak silné, že se mi podlomila kolena a já upadla na zem. "Au, au!" zanaříkala jsem a chytla si nohu.
Hérakles se ke mně okamžitě sehnul. "Co se vám stalo?" zeptal se starostlivě.
"Au," zafňukala jsem. "Asi mě zase bodla vosa."
"Zase?" pousmál se. "Stává se vám to často?"


Dobry clanek, mrkni na muj web