close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

6. kapitola, 3. část

20. ledna 2012 v 11:45 | Aranel van de´Corvin |  Opuštěná


"Na tomhle svahu? Ano, každou chvíli. Au, to bolí."

"Ukažte, podívám se vám na to," vzal moje chodidlo a začal ho prohlížet. "Žádná vosa, včela to byla. Vyndám vám žihadlo."

Jedním rychlým pohybem mi žihadlo vytrhl.

"Děkuju," poděkovala jsem. Jinak jsem ale měla zatnuté zuby, abych se nerozbrečela. Ošklivě to pálilo.

"Vidíte, kdybyste nosila boty, nestalo by se vám to."

"Kdybych nosila co?" překvapeně jsem se na něj podívala.

"Přeci boty. To, co mám na nohou," ukázal na své nohy.

Prohlédla jsem si je. Měl na nich něco - nazvala bych to asi nějakým zvláštním oblečením na nohy. Na chodidle to bylo rovné a vyplněné a na nártu to bylo páskové.

"To tu neznáte?" vytrhl mě ze zkoumání.

"Ne, nikdo to tu nemá, všichni chodíme bosi."

Zasmál se. "Měli byste si to pořídit. Vidíte? Zrovna jsme o tom mluvili. Nikdy nevíte, co se může stát."

"Dobrá, dobrá, máte pravdu," přiznala jsem a znovu jsem trochu zanaříkala bolestí.

"Odnesu vás k řece, tam si můžete nohu aspoň trochu zchladit," řekl a při těch slovech už mě bral do náručí. Byl opravdu silný. Cítila jsem, jak se mu napjaly svaly v pažích, když mě zvedal.

"Děkuji vám."

"Nemáte za co," usmál se a donesl mě k řece. Posadil mě na břeh a já si hned nohu ponořila do chladivé vody. On se posadil vedle mě do trávy.

Oba jsme byli potichu. Já chvíli v duchu naříkala bolestí, ale potom mě přemohla zvědavost a já začala myslet na jiné věci, než na bodnutí v chodidle.

"Jak to, že teď nejste s ostatními muži?"

"Oni si dokážou poradit i beze mě. Já navíc čekám na posla od krále, který nám podá zprávy o tom, jak to vypadá na frontách."

"Byl jste už někdy ve válce?"

"Ano, dvakrát," přikývl. Hleděl přímo před sebe, někam na druhý břeh. Prohlížela jsem si jeho tvář a snažila se rozpoznat nějaké emoce, ale měl úplně prázdný výraz.

"Jaké to bylo?"

"Těžké."

"Těžké? To je vše, co mi k tomu můžete říct?" pousmála jsem se.

"Těžko se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil. Je to takové zlo, na které slova nestačí."

"Pokusím se to pochopit," pobízela jsem ho.

Podíval se na mě a jeden koutek se mu povytáhl v náznaku úsměvu. "Já vám to ale nechci říkat."

"Proč ne?" zeptala jsem se zklamaně.

"Proč vám o tom nikdy nevyprávěl otec, nebo váš starší ochránce? Nebo nějaký jiný starší muž z vesnice?"

"Protože jsem prý jen malá holka, která by to nepochopila." Neodpustila jsem si u toho protočení očí.

On mi na to nic neodpověděl, jen se na mě podíval takovým pohledem, který mluvil za vše.

Rychle jsem zareagovala. "Jenže to není pravda! Nejsem malá a jsem schopná to pochopit!"

Jen nad tím zavrtěl hlavou a zase se zadíval před sebe. "Mají pravdu. Jste jen křehká dívka a tohle nejsou věci, které byste měla vědět."

Vrhla jsem po něm hněvivým pohledem a potom jsem se zadívala do pomalu plynoucí řeky.

Dlouho mi to ale nevydrželo a za chvíli se mi na jazyk draly další otázky.

"Kolik je vám vlastně let?"

Pobaveně se zasmál. "Tak starý, že bych mohl být váš pra pra děd."

"Ano, jako každý druhý všude na světě," řekla jsem podrážděně. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že se třeba chovám nezdvořile.

"To ale není pravda. Na světě je spousta starců, kteří brzy zemřou a přitom jsou klidně o sto let mladší, než já."

"Cože?" překvapeně jsem vyvalila oči.

"Ano, ne všichni se dožívají tak vysokého věku, jako Elfové."

"Ne všichni? Jak to myslíte? Je snad i někdo jiný, než Elfové?"

Překvapeně se na mě podíval, ale potom se mu v očích objevilo porozumění. "Stále zapomínám, jak mladá jste, a jak málo jste toho zažila."

"To není odpověď na mou otázku," připomněla jsem mu.

"Jednou na to odpověď naleznete."

Trochu jsem zaskřípala zuby, zaprvé proto, že mě štvalo, že mi nechce odpovědět, a zadruhé proto, že v chodidle mi pulzovala ostrá a nepříjemná bolest.

Zase jsem se na něj podívala a položila jsem mu další otázku. "Jaké je vaše pravé jméno?"

"Přeci Hérakles," odpověděl rychle a tázavě se na mě podíval.

"Ale to já vím. Ale myslím vaše skutečné jméno. To, co vám dali rodiče," upřesnila jsem.

"Nejste vy nějaká zvědavá, Marillo?"

"Možná trochu. A odpovíte mi?"

"Proč nemluvíte elfsky, když elfsky umíte?"

"Nevím, nikdy jsem se k tomu nějak nedostala."

"To je škoda, měla byste." Při těch slovech se zvedl. "Rád jsem vás poznal. Tenn' enomentielva." Mírně se mi uklonil a s úsměvem odešel.

Chvíli jsem za ním zírala. Páni. On je zajímavý. Chtěla bych o něm vědět víc, mám na něj spoustu otázek. Je to pro mě naprostý cizinec, něco nového a neznámého. A ta jeho elfština - zní tak hezky. Jeho poslední slova, uvidíme se, se mi ale líbila hlavně proto, že to znamená, že budu mít ještě možnost získat odpovědi na své otázky.

S úsměvem jsem se odstrčila od břehu a zahučela do řeky. Dávala jsem si při tom dobrý pozor, abych si nestoupla na bolavou nohu, už tak bolela dostatečně.

Udělala jsem ve vodě pár temp a pak si i ponořila hlavu. Ta studená koupel v takovém teplém dni opravdu přišla vhod. Příjemně jsem se uvolnila a snažila se nemyslet na to, co mě zrovna teď trápilo (nebo bolelo). Snažila jsem se nemyslet vůbec na nic.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama