close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

7. kapitola, 1.část

28. ledna 2012 v 9:33 | Aranel van de´Corvin |  Opuštěná


Další dva dny jsem strávila doma ve společnosti mého dlouholetého kamaráda - Tittona. Včelí bodnutí mě stále pálilo a já se opravdu necítila na běhání po lese. A Tittonovi to vyhovovalo. Zajímalo by vás proč? Všem přeci musí být odpověď jasná - protože mě nemusí tolik hlídat a nemusí se o mě tolik bát. Paráda. Fakt si připadám jako naprosto nesoběstačná osoba, vzhledem k tomu, jak se ke mně ostatní chovají. Je pravdou, že teď se mi chodit s tou nohou nechce, ale stejně.

Kdyby to prostě vzali (Titton a ostatní moji muži) tak, že mě prostě bolí noha, a proto chci být doma, a tečka, bylo by to ideální. Ale ne, oni si nedokážou odpustit připomínky o tom, jak jsou rádi, že budu doma, že se o mě nebudou bát, že se mi už nic nestane, že mi to jen prospěje a tak dále.

Za tenhle přístup bych je všechny pověsila za uši do průvanu. Ať si říkají, co chtějí, ať se chovám, jak se chovám, ať říkám, co říkám, ať působím, jak působím, jsem prostě skoro dospělá, rozumná a nepotřebuji jejich "ochranu".

Dokud jsem sama s Tittonem a jen si povídáme, nebo hrajeme nějakou hru, je všechno v pořádku. Ale jakmile se vrátí zbytek mé rodiny, mám neustále na talíři, že jsem malé dítě, že doufají, že jsem nezlobila, jestli se mi nožka už hojí…

Pro pána, Duchové! Tohle by přeci štvalo i pětileté dítě!

Naštěstí - hned, jen co jsem byla s to zase na nohu normálně došlápnout - jsem vytáhla Tittona do lesů a opět jsme trénovali. Pořádně a intenzivně. Ne jen vytrvalostní věci, zkoušeli jsme i boj. Naučil mě, jak držet dýky a ukázal mi, jak by se přibližně měl správně držet meč (místo meče nám posloužil klacek, Titton si stál za tím, že meč v mojí blízkosti je příliš nebezpečný) a také jsme trénovali lukostřelbu. Byla to zábava a perfektní odreagování.

Tohle nám vydrželo snad celý týden.

Jednou ráno jsem se probudila a můj den začal stejně jako každý jiný. Oblékání, lehká snídaně, rozčesávání vlasů, sedlání Calwen a sraz s Tittonem u našich stájí.

Když jsem ale vyšla z domu, všimla jsem si, že je na náměstí nějak moc lidí. Hned jsem se vydala tím směrem. Někdo tam mluvil, nějaký mužský hlas.

Než jsem ale stihla dojít na shromaždiště, nebo aspoň zjistit o co se jedná, hlas utichl a dav se začal rozcházet. Zůstala jsem tam stát a pozorovala ostatní.

Všichni vypadali, jako kdyby někdo umřel. Některé ženy dokonce plakaly. Co se stalo?

Jen jsem stála a nechápavě koukala na kolemjdoucí, až jsem zahlédla otce. Rychle jsem k němu vykročila.

"Otče? Co se děje?"

"Ach, Aranel," povzdechl si a sklonil hlavu. Tiše pokračoval v chůzi.

"No tak, Atar." Doufala jsem, že mu tohle elfské oslovení "otče" rozváže jazyk, ale on si jen povzdechl. "Povídej," pobídla jsem ho. "Chci vědět, co se tu dělo."

"Povím ti to doma, moje Aranel." Dal mi ruku kolem ramen a vedl mě domů.

Jen co jsme se usadili v kuchyňce, přišli i Alcarmo, Sailon, Titton a Táro. Všichni se tvářili jak na pohřbu a mě už zase začalo vytáčet, že všichni mlčí a nikdo mi nic neřekne.

Ještě pár minut jsem je sledovala a čekala - potom jsem si nervózně odkašlala.

Otec zvedl hlavu a podíval se mi do očí. "Odcházíme," šeptl.

V první chvíli mi nedošel význam jeho slov a pouze jsem na něj koukala. "Kam?"

Otec si povzdechl a zase sklonil hlavu.

Alcarmo, který seděl vedle mě, mi dal ruku kolem ramen a pošeptal: "Do války, sestřičko."

Zamrkala jsem. V krku mi narostl knedlík a po zádech přeběhl mráz. Pohlédla jsem do tváře všech, co tu se mnou seděli a nikdo z nich neměl daleko od pláče.

"Kdy?" položila jsem další stručnou otázku.

"Zítra při východu slunce," řekl Sailon a jeho hlas se na konci věty trochu zlomil.

Nevěděla jsem co říct, slova se mi zasekla v krku. A ostatním evidentně taky. Všichni zírali do země, jen já přejížděla pohledem z jednoho na druhého.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 30. ledna 2012 v 18:18 | Reagovat

Uff, mám slzy v očích... těším na další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama