close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

15.kkapitola

12. února 2012 v 8:13 | Aranel van de´Corvin |  Krvavá láska


Kapitola 15

"Co se děje?" nechápu, zatímco se snažím s ním udržet krok, aniž bych musela běhat.
Protne mě zvláštním pohledem, ze kterého mi okamžitě naskočí husí kůže. Ještě před tím, než vůbec něco řekne, jsem si jistá, že to nechci slyšet. A mám pravdu.
"Je tady Sebastian."
Strnu děsem. Fear mě chytne za ruku a táhne mě dál, ale já se sotva hýbu. Takže přecejen si mě našel, nehledě na to, co Kathyn s Rebeccou říkaly… Bylo mi to jasné hned od začátku. Musí přece splnit svůj slib… že si se mnou "hezky užije". Hned od začátku jsem věděla, že nevyváznu jen tak…
"Co…?" vydechnu, zděšená natolik, že neřeknu ani své obvyklé "To si ze mě děláš prdel?!"
"An, poslouchej mě!" Ani si nedokážu pořádně užít, že mě poprvé oslovil jménem, protože jsem tak ztuhlá, že ho pomalu ani nevnímám. "Musíš ostatním říct, že jsi ho viděla ty. No tak, sakra, poslouchej mě! Chápej, že já před nimi nemůžu… teda spíš nechci mluvit. Řekni jim, že jsi ho při lovu viděla, řekla jsi mi to a rychle jsme sem přišli. Vysvětli jim, že dokud jsou v domě, nemají se čeho bát. I kdyby vstoupil, dům ho nikdy nezavede k nám. An, musíš mi slíbit, že jim to řekneš! Nesmí vycházet z domu, jasné? Jinak je všechny zabije!"
Začnu se třást.
"Anette!" zavrčí Fear zlostně a periferním viděním si všimnu, že vycení zuby, ostřejší a delší, než jaké jsem kdy u jakéhokoliv jiného upíra viděla. Poplašeně od něj uskočím - připomene mi tím totiž Sebastiana. Ne, že by vypadal jako on, to ani v nejmenším, ale upíří zuby pro mě už nejsou a asi ani už nikdy nebudou ani trochu hezký pohled. "Řekneš jim to, nebo poručím domu, aby ho k vám naschvál zavedl, a ještě mu osobně půjdu vyřídit, jak ses na jeho návštěvu těšila, a že si tě má užít co nejvíc, co nejdýl a co nejbolestněji, co to jde!" vrčí dál, a já se začnu klepat strachy.
"Řeknu jim to," zašeptám zděšeně, i když při tom skoro ani nehýbu rty, jak jsem ztuhlá. Můj momentální děs ale vychází spíš z vidiny, kterou mi před očima vymaloval Fear, než ze samotného Sebastiana.
"No tak, An…" zašeptá Fear hlasem náhle bez jakékoliv stopy zlosti; teď zní spíš … laskavě a něžně, i když se to k němu absolutně nehodí. Přitáhne mě k sobě. Asi si dobře všiml mých hrůzou vytřeštěných očí, ztuhlých pohubů, děsu, který cítím. Obejme mě kolem pasu, přitiskne mě ke svému pevnému tělu, a takto mě v podstatě "donese" až k domu. Ani si nedokážu užít jeho blízkost. Vejdeme dovnitř a mě znovu ohromí nádherně vyzdobená chobda, která se ani v nejmenším nehodí z vnějšímu vzhledu tohoto domu. Přemýším, jestli si na to vůbec někdy zvyknu. Asi ne.
Několik místností a chodeb před obyvákem mě Fear pustí a poodstoupí ode mě - a, jak jinak, odvrátí ode mě tvář. "Nezapomeň, co jsi mi slíbila." Musím odolat pokušení říct mu, že jsem mu neslíbila nic, ale místo toho se zhluboka nadechnu, zakopu svou hrůzu hluboko do sebe, hrdě vypnu ramena a pozvednu hlavu. Po pohledu do velkého zrcadla, které mi visí po pravici, se ujistím, že se mi do očí vrátil ten ironický, protivný podtón, bez kterého bych si své fialové oči už ani nedokázala představit. Oplatím svému odrazu drzý, sarkastický úšklebek a rozejdu se ke dveřím, ke kterým je otočený Fear, čímž mi napoví, které z všech těch dveří, co nás obklopují, jsou ty správné. Vejdu dovnitř - do obyváku. No do prdele! Vážně jsem si myslela, že jsme ještě pěkných pár místností od něj…
"An!" Jako první si mě všimne Rebecca, která okamžitě vyskočí z pohovky, na které doposud seděla. "Kde jsi byla? Co jsi dělala?" Samozřejmě nepoužije množné číslo, i přesto, že hned za mnou ze dveří vyklouzne Fear a postaví se mi po boku, zatímco se rozejdu k ostatním. Teda, k ostatním kromě Robina, jak si všimnu, protože tady není. Po krátkém rozhlédnutí se ujistím, že není ani nikde jinde v této místnosti.
"To je jedno," odvětím a přejdu přesně před pohovku, kde si stoupnu, ruce v bok. "Hele, mám pro vás ne příliš dobrou zprávu. Byli jsme v lese." Pro jistotu nepoužiju Fearovo jméno, částečně taky kvůli tomu, že si ho stejně nikdo ani nevšimnul - nebo spíš všimnul, ale dělal, jakoby tam nebyl. "A tam… viděla jsem Sebastiana." Nenechám se rušit jejich ohromenými a vyděšenými výdechy a pokračuju. "Nevím, co tam dělal, ale tipuju, že to určitě má něco společného s námi. …Hej! Nešilte hned! Dokud zůstanete tady v domě, jste v bezpečí. Dům… on ho k nám nikdy nezavede. Buď ho tady nechá donekonečna bloudit ve slepém kruhu, a nebo ho možná ani nepustí dovnitř… nevím! Ale prostě všichni musíme zůstat tady!" Dvě poslední slova naschvál zdůrazním, aby mi všichni pořádně rozuměli.
V pokoji panuje zděšené ticho. Tak absolutní ticho, které nikdo nechce porušit, až mi z toho začne třeštit hlava. Bože, nesnáším ticho! Možná ho nesnáším ještě víc, než Sebastiana, ale o tom si vážně nejsem jistá. Ale spíš ne. Myslím, že nikoho (nebo v tomto případě spíš nic) nemůžu nenávidět víc, než Sebastiana.
"Cože?" zašeptá Kathyn.
"Dáláš si z nás prdel, že jo?" vytřeští na mě oči Rebecca.
"Jestli jo, je to hodně špatný vtip," podotkne Cory. I když je jeho tón jen o trochu míň ledabylý než obvykle, vidím mu na očích, že i on je děsem bez sebe. Stejně jako všichni ostatní v této místnosti… teda až na Feara, řekla bych.
"Ten nejhorší ze všech," dodá Karen.
"A taky pěkně trapný," nakrčí Stephanie nos.
"Ještě víc, než Cory," doplní Oscar.
"Nedělám si z vás prdel!" vybuchnu, když už mě jejich zpola vyděšené a zpola otrávené komentáře přestanou bavit. "Vážně si myslíte, že jsem taková kráva, abych si z zrovna z tohohle dělala srandu?! Jasně, Sebastian nás všechny skoro zabil, a to nemluvím o tom, že mě ještě k tomu dost hnusně mučil, a si z vás budu dělat prdel, že?" I tak mě probodávají dost podezíravými pohledy. "Panebože! Klidně se zeptejte Feara, jestli mi nevěříte!" zavrčím zoufale a otráveně se od nich odvrátím. Vycítím Fearův ne moc milý pohled, ale ať si to taky vyžere. Vážně tady nebudu poslouchat, jak mě někdo, kdo na vlastní kůži zažil Sebastianovo mučení, podezírá, že si vymýšlím, že tady je! Jasně! Přitom já jako jediná bych měla mít právo na trochu té nevěřícnosti, po tom, co mi slíbili, že nás nikdy nenajde. Já, kterou mučil ze všech nejvíc… Tak moc, že by si to oni snad ani nedokážou představit. Ale jsou to koneckonců normální upíři, na rozdíl ode mě, takže se starají jen o sebe a nezajímá je to, co si myslí druzí.
"Vždyť tady Robin není," zamumlám otráveně, tak potichu, že i já sama mám problémy se slyšet. I tak na sobě ucítím Fearův pronikavý pohled. Hm, super. Takže kromě ohromující rychlosti má ještě k tomu zasraně dobrý sluch… Úžasné. Jen já dokážu natrefit na někoho takového!
"Vážně to… vážně to je pravda?" zašeptá Kathyn. Svůj dotaz směřuje na Feara, ale cítím, že se jí na něho moc mluvit nechce.
Po tom, co všichni vyděšeně vydechnou, usoudím, že Fear přikývnul.
"Ale… co tady chce? Vždyť nás… neměl najít…" řekne někdo z kluků, ale nejsem si jistá, kdo. Ještě jejich hlasy neznám natolik dobře, abych mohla jen podle hlasu určovat, kdo je kdo.
"Neměl," pronesu otráveně ještě pořád zády k nim. "Kolik věcí se nemělo stát? Například jsem nikdy neměla vystrčit paty z baráku, Katie s Lukem mě nikdy neměli tak nasrat, Alex neměl umřít, neměla jsem se stát upírem… Myslím, že celý můj život se neměl stát. Bylo by to tak lepší, ne? Kdyby jsme si mohli vybrat, jestli žít, nebo ne. Jestli žít život plný bolesti a utrpení, chvil, kdy vám nikdo nevěří, protože se starají jen o své vlastní dobro, a na ostatní serou, i když vy sami trpíte ze všech nejvíc." Odfrknu. "Prostě se s tím smiřte, lidi. Jo, jsme v prdeli. Ale vy to máte dobré; o vás si totiž myslí, že jste mrtví. Když to tak vezmu, jsem to já, koho hlavně hledá. Můžete být v klidu. Dům vás někam schová, mě použijete jako obětního beránka, a budete dál v pohodě žít, ne? Je přece hlavní jen vaše bezpečí, vaše pohodlí. To, že místo vás trpí někdo jiný - pche! Nepodstatný detail! Hlavně, že se dobře máte vy, ne?"
Dlouhou chvíli pro mém proslovu je ticho. Zajímalo by mě, jak dlouho jim ještě bude trvat, než na mě začnou řvát za můj otrávený a pohrdavý tón, ale hlavně za to, co jsem řekla. Ale nikdo se nemá k tomu, aby začal.
"Nikdy bychom tě nepoužili jako obětního beránka, An," přiblíží se ke mně Kathyn. "Chápu, jak se teď asi musíš cítit… Že to, co sis prožila, bylo o tolik horší než to, co jsme zažili my, a když je teď tady, že… musíš vážně trpět. Ale budeme držet spolu, ano? Nikoho mu nenecháme napospas." Po poslední věte mě objala kolem ramen a pevně mě stiskla.
"Jo, neboj se, An. Jestli bude chtít tebe, bude se muset dostat přes nás," zasměje se Rebecca a obejme mě kolem ramen z druhé strany.
Uslyším někde za sebou Karen, jak znuděně odfrkne. Pár kluků se uchechtne, ale nikdo nic víc neříká. Proti tomuto tichu projednou nic nemám… Protože mě chrání před bolestivou realitou slov.
"Ehm…" ozve se ode dveří Robinův hlas. "Nechci rušit dojemnou chvilku, ale máme návštěvu."
"No neříkej," pronese Stephanie a já si dokážu živě představit, jak při tom protáčí oči.
"Je tady Sebastian, všichni jsme v prdeli, An ruply nervy, my jsme bezohlední upíři, co myslí jen na sebe, Feara sere o trochu míň, než obvykle, že se na nás musí vůbec jen podívat…" odříkává Cory. "Myslím, že Sebastian se mezi tím celkem ztrácí, co?" Ušlyším jeho tlumené zalapání po dechu - předpokládám, že Corymu někdo dal přes hubu, jak už si to ten šmejd taky zasloužil.
"Jak to víte?" nechápe Robin.
Otočím se čelem k němu, přičemž ze sebe setřesu ruky Kathyn a Rebeccy. "Prostě jsem ho s Fearem viděla na lovu. Co je na tom tak divného? Teď prostě všichni musíme zůstat v domě, a budeme v pohodě, jasné?"
"Ale…" zazní asi pět hlasů zároveň.
"Žádné ale! Prostě tady zlstanete, a přežijete. To vám nestačí?" Odfrknu a rozejdu se směrem k jediným dveřím, které vidím.
"Kam jdeš?" zastaví mě Robinův hlas.
"Je to snad tvoje věc?" zaskřípu vztekle zuby a bez otvírání projdu dveřma; se svou momentální náladou bych tu kliku totiž spíš urvala, než abych normálně otevřela.
Dobře… dome, oslovím v duchu nejistě tu ohromnou konstrukci, ve které se zrovna nacházím. Chtěla… chtěla bych jít do svého pokoje, ale tak trochu nevím, kde je. Mohl… ehm, mohl bys mě tam dovést? Řeknu vám, nikdy nezkoušejte mluvit s domem. Už tak je dost divné mluvit do zdi, a když si ještě k tomu myslíte, že je živá, není moc dobrý pocit, když vás dům náhle začně poslouchat. Chodba, kterou jsem kráčela, totiž byla bez vedlejších odboček, kromě chobdy jenom jedny úzké schody směrem nahoru. Šla jsem celkem dlouho, na to, jak jsem si myslela, že je můj pokoj daleko od obyváku. Naštěstí jsem se ale nemohla ztratit (teda za přepokladu, že bych pomocí své schopnosti neodbočila někam jinam, ale zas tak blbá nejsem), protože jsem ani nemohla někam zahnout, a proto jsem sebejistě vlezla hned do prvních dveří, které jsem uviděla. Náštěstí to vážně byl můj pokoj. Složila jsem se na postel.
"Díky…" zamumlám v duchu i nahlas, ale už skoro ani nevnímám. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem z toho všeho unavená.
Asi bych se měla jít umýt. No jo, měla. Ale když mě se tak nechce…
Rozhodnu se, že prostě půjdu spát tak, jak jsem. Oblečená, od krve (jen trochu…), a hlavně hrozně vynervovaná. Rozhodnu se ale věřit Fearovi. Když říká, že tady jsme v bezpečí, a že nás dům ochrání, budu mu věřit.
Á, do prdele. Tak trochu jsem nechala rozsvícené světlo, ale popravdě se mi ani trochu nechce vstávat, abych…
V tu chvíli náhle světlo zhaslo. Jen tak, prostě byla z ničeho nic tma.
Přitiskla jsem se ke stěně. "Kurva," ulevila jsem si, ale popravdě mi to moc nepomohlo. Jen jsem s rozšířenýma očima čekala, kdy ze stínů vyleze Sebastian a pěkně si mě podá. Ale nic se nestalo. Asi pět minut jsem ležela co nejtěsněji přitisknutá ke stěně, a pak mě to přestalo bavit. Možná se mi dům prostě rozhodl prokázat laskavost… Řeknu vám, je to vážně divné, být v domě, který žije. Teda, samo o sobě by to zas tak divné nebylo, ale když tomu navíc ještě věříte, je to s vámi už vážně zlé.
Unaveně jsem se přikryla hebkou peřinou a stulila se do klubíčka, což poslední dobou byla moje nejoblíbenější poloha - snažila jsem se tím uzavřít do sebe a nevnímat okolí, necítit nic z té bolesti. Tentkrát to ale (ostatně jako skoro pokaždé) nezabralo.
Při svém proslovu jsem si po dlouhé době vzpomněla na svou rodinu, své přátele… na Katie, Luka, Mika, Sandru, Kim… Eh, doufám, že už mě přestali hledat. Popravdě nemám sebemenší chuť se tam vracet, nehledě na to, že ani v nejmenším netuším, kde to jsem. Teda, po Katie se mi stýská, to jo. Ale to už holt nějak přežiju… Navíc teď, když jsem potkala Feara…
Jen, co si pomyslím poslední slovo, uslyším tiché otevírání dveří. Zděšeně se prudce posadím na posteli - ale okamžitě poznám, že je to "jen" Fear.
"Co tady děláš?" otážu se ho obezřetně.
"Vlastně ani nevím," ušklíbne se. Teda, myslím. Má odě mě totiž už zase odvrácenou tvář, takže ho moc dobře nevidím, ještě k tomu v té tmě, i když ta pro mě jakožto pro upíra není zas tak velký problém. "Tak nějak… mě sem zavedl." Hned si domyslím, že mluví o domu.
"Aha." Co jiného na to mám říct?
Přijde o pár kroků blíž. "No, vlastně jsem tě tu někde i tak trochu chtěl najít, a dům jen vyplnil mé skryté přání. Chtěl jsem se zeptat… O kom jsi to vlastně mluvila? O… své rodině? Všiml jsem si tvého tónu. Vím, že se snažíš to zamaskovat, ale k tvé smůle mám celkem postřeh. Chybí ti, že?"
Zavřu oči. Zrovna se dotkl mého ne příliš oblíbeného téma. "Nechci se tam vrátit. Mám na to… až příliš moc špatných vzpomínek." Potřepu hlavou a pohlédnu mu do očí - teda do oka. Už zase má to druhé zakryté svými věčně rozcuchanými, ale přesto krásnými vlasy.
Sedne si na kraj mé postele. "Klidně spi. Promluvíme si až ráno, teda jestli se na to budeš cítit."
Sice ho chvíli podezíravě pozoruju, protože se mi celkem příčí, aby mi seděl na posteli, ale pak se na postel znovu natáhnu a během chvíle mě pohltí milosrdný spánek.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kolik ti je

8-10 let 3.4% (48)
10-13 let 20.4% (291)
13-16 let 57.2% (815)
více 19% (270)

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 12. února 2012 v 12:01 | Reagovat

Super! :)

2 Yuuki Yuuki | 12. února 2012 v 15:15 | Reagovat

Bomba!!!!! :-D

3 Liquit Liquit | 24. února 2012 v 11:56 | Reagovat

Skvělý, prosím další :D

4 Selené Selené | Web | 3. března 2012 v 11:46 | Reagovat

nadheraaaa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama