Autorka→ Kailam11@hotmail.com
Konečně jsem se dokopala k napsání další kapitoly - a rozhodla jsem se, že po minulém nudném dílu tam musím dát nějakou tu akci. Proto se děj přesouvá zase za Katie (ale stejně mě to za ni moc nebaví, takže nějak moc kapitol z jejího pohledu nečekejte ;-))
Kapitola 16
Sedne si na kraj mé postele. "Klidně spi. Promluvíme si až ráno, teda jestli se na to budeš cítit."
Sice ho chvíli podezíravě pozoruju, protože se mi celkem příčí, aby mi seděl na mé posteli, ale pak se na postel znovu natáhnu a během chvíle mě pohltí milosrdný spánek.
Katie
"Katie! Vnímáš?"
Překvapeně zamrkám a pohlédnu na Luka, který sedí na pohovce vedle mě. Chvíli přemýšlím, na co se mě to vůbec ptal, ale pak jen pokrčím rameny - to je momentálně ta nejlepší odpověď, co mu můžu dát.
Protne mě podezíravým pohledem, ale pokračuje. "Takže… musíme je obejít a zaútočit z druhé strany… Katie!"
Opět zvednu hlavu a nechápavě se na něj zadívám. No jo, já vím, že na "našem území" jsou démoni, ale to přece neznamená, že proti nim já budu bojovat. Já! Já, která se nikdy v životě žádného boje nezúčastnila! "Já… neumím bojovat."
Luke mě propaluje nevěřícným pohledem. "Neříkej mi, že jsi ještě nikdy nebojovala."
Zavrtím hlavou.
Sandra vyskočí z křesla. "Naučím tě to!" vyhrkne nadšeně. "Konečně jsem našla někoho, na kom si můžu vyzkoušet, jak umím učit! Hele, poslouchej! Musíš…"
"Teď ne, San," utne ji Luke. Sandra se zatváří ukřivděně, ale posadí se zpátky na křeslo. Laura se na ni zašklebí. Luke se zase obrátí na mě. "Katie, tys vážně ještě nikdy nebojovala? Ani jednou?"
Opět zakroutím hlavou. "Na to byla odbornice An…" zamumlám, a pak si uvědomím, co jsem právě vypustila z pusy. Polknu a odvrátím od nich tvář. I přesto, že jsem v jedné ze svých posledních vizí viděla An, jak klidně leží na posteli, krk beze známek poškození (teda na první pohled, jizvy jen tak nezmizí…), a u ní sedí nějaký chlap (jakože upír), nebo spíš skoro ještě kluk s jizvou přes obličej, a dívá se na ni tak něžně, že by jí snad ani nedokázal ublížit, pro nás An byla pořád dost bolavé téma. Všem nám chyběla, ale byla jsem si jistá, že mě ze všech nejvíc. Teda asi až na Luka. Naštěstí už jsme si ale byli poměrně jistí, že ji Sebastianův posel, Robin, nějak zachránil, a ona je teď v bezpečí, takže už jsme se všichni celkem zklidnili.
"Asi tam s náma nemůžeš…" zamumlá Luke.
"Co?" prudce se na něj obrátím. "Nezůstanu tady, když můžu pomoct!" Dobře, pravdou je, že tady nechci zůstat sama, ale to přece dobrovolně nepřiznám!
"Nic proti, ale myslím, že s tvým bojovým uměním bys nám spíš jen zavazela," poznamenala Vendy.
"Hele, ty drž hubu!" obořím se na ni.
"Katie, Vendy má pravdu. Vím, že to není tvoje chyba, ale spíš by se někomu něco stalo, když by se tě pokoušel chránit, než abys nám nějak pomohla." Luke mě protne významným pohledem a ušklíbne se.
"Ha ha," protočím oči v sloup. "Připadám si jako malé děcko," podotknu uraženě. Copak za to můžu, že jsem nikdy nebojovala?
"Ježiš, Katie, to byla sranda! Nikdo nechceme, abys umřela, proto bys tady měla zůstat," povzdechne si Luke.
Odfrknu. "Kdo taky říká, že chci, abyste mě chránili? Budete se zabývat sami sebou, starat se o vlastní život, a necháte mě dělat to samé, ne? Tak to bude v pohodě a…"
"V žádném případě!" zavrčí Mike. "Nedovolíme ti nechat se zabít!"
Bojovně vstanu z pohovky. "Já taky nehodlám umřít!"
Mike napodobí můj postoj, ale ten jeho je popravdě mnohem efektivnější. Přecejenom, s mou výškou bych snad ani výhružně vypadat nemohla, zato on se svou výškou rozhodně jo. "Ne!" řekne důrazně. "Nikam nepůjdeš!"
"A jakým právem mi rozkazuješ?" odseknu, ruce v bok, nasupený výraz.
"Právem staršího bratra?" zašklebí se a myslí si, že má vyhráno.
"Tak v tom případě tě právem mladší sestry neposlechnu." Pozvednu bojovně hlavu a upřeně se mu zadívám do očí.
Luke, Sandra, a ostatně všichni ostatní kromě nás dvou, co jsou v místnosti (což znamená ještě Laura, Kim, Vendy a "vůdce" Lukovi rodiny, který se mimochodem jmenuje Maddox - a prý to jméno i skutečně existuje, čemuž se mi nechce věřit, ale to jsme tak trochu odbočili) vybuchnou smíchy. Eh… Řeknete mi někdo, co je na tom, co jsem řekla, tak směšného? Mike se na ně dívá stejně nechápavě a vztekle jako já.
"Ser na ně," poradím mu. "Můžeme se hádat, i když se při tom smějou, ne?" ušklíbnu se a znovu se postavím do bojové pozice.
Mike můj postoj opět napodobí. "Dobře, kde jsme to skončili… A jo! Takže, hele, prostě nikam nepůjdeš, je ti to jasné? Nedovolím ti jen tak nakráčet k partičce démonů, kteří si tě s chutí dají ke svačině, a…"
"Jsou to démoni, ne upíři," protočím oči. "A pokud vím, upíři pijou krev, ne démoni, a navíc si ani nijak zvlášť nepochutnávají na upířím mase, takže vážně netuším, proč by si mě měli dávat na svačinu…"
"Bože, Katie, pokus se trochu myslet! To byl mluvnický obrat, víš? Eh, každopádně… Rozhodně tě nenechám jen tak tam přijít a nechat se zabít! Pochop to, máš prostě smůlu. Měla jsi bojovat, když jsi k tomu měla možnost, a ne tady teď nadávat, jak je to nespravedlivé!"
"Ale to… to je nespravedlivé!" pokrčím nos a mám největší chuť si dětinsky dupnout nohou a říct - "A teď mě prostě všichni budete poslouchat, a budete dělat přesně to, co vám řeknu!" Tuto chuť ale (stěží) potlačím, a místo toho Mika jen protnu nasupeným pohledem.
"No jo, bože," povzdechne si. "Uděláme kompromis. Sandra tě naučí základy, a potom usoudí, jestli se na boj hodíš. Podle toho s námi půjdeš, nebo ne. Domluveno?" Z toho, co řekl, usoudím, že si je asi hodně jistý, že to nedám, jinak by mi totiž nic takového nenavrhoval.
"San ne," namítne Luke.
"Co?" zasyčí Sandra. "Proč ne?"
"Protože sama neumíš bojovat dost na to, abys to někoho učila. Navíc, byla bys zaujatá. Určitě bys jí řekla, že jí to jde, jen aby s námi mohla jít, i kdyby si při boji byla schopná sama prokousnout krk."
Já i Sandra na Luka jako jedna zlostně zavrčíme.
"A kdo ji teda bude učit, hm?" přejede ho Sandra pátravým pohledem.
"Já," řekne Luke jednoduše.
"To sakra ani náhodou!" vyhrknu přesně ve chvíli, kdy San naštvaně zasyčí: "Nikdy!"
Luke se otočí přímo na mě. "Chceš s námi jít? Předpokládám, že chceš, a v tom případě tě budu muset naučit bojovat. Vyber si - buď se mnou budeš trénovat, a půjdeš s námi, a nebo jednoduše nebudeš dělat ani jedno."
"Dobře," řeknu po chvíli přemýšlení. "Naučíš mě bojovat, ale jen za předpokladu, že mi neublížíš. Obejdu se bez těch všech hnusných jizev a bolavých ran."
Mike se zasměje. "Katie, chceš bojovat, a nechceš se zranit? Promiň, ale to je tak trochu nesplnitelné přání."
"No jo, bože, neřešte to! Luku, pojďme na to hned teď, dokud ještě nejsem tolik nervózní. Stejně moc času nemáme. A vůbec, za jak dlouho hodláme zaútočit?" obrátím se na Maddoxe.
"Ještě nejsou moc blízko. Minimálně za týden," odpoví stručně. Přikývnu.
Luke mě popadne za paži. "Tak jdeme," zavelí a někam se rozejde, přičemž mě táhne za sebou. Stihnu ještě vrhnout trochu vyplašený pohled po Mikovi, než mě Luke odtáhne pryč z obyváku. Během chvíle mě dotáhne před dům, kde mě pustí.
"Umím chodit sama," ohradím se a mnu si ruku, kterou mi celkem pevně svíral. "Neříkala jsi, že spěcháme?" zazubí se a rozejde se k lesu. Rychle ho dojdu; nechci, aby se mi ztratil.
"Kam jdeme?" ptám se udýchaně po chvíli, když už projdeme zahradou a vejdeme do lesa. Zajímavé, že jsem unavená jen z pouhé chůze (pravda, trochu rychlejší, než jsem zvyklá), když jsem upír. Obvykle máme spíš energie a sil na rozdávání. Určitě to je Lukem. Možná… na mě nějak blbě působí. Asi bych se mu měla vyhýbat.
"Stejně to nechápu. Jsi upír stejně dlouho, jako Mike a Vendy, ne?" An samozřejmě nezmíní; jenom by tím zbytečně drásal ještě nezahojené rány. Tak mě napadá… Vždyť on by to snad měl vědět ze všech nejlíp, ne? "Tak jaktože jsi ještě nikdy nebojovala, když oni jo?" Mou otázku přejde bez povšimnutí.
"No… byly to spíš takové… ehm, potyčky. Mike tak trochu naštval pár démonů a začali se spolu rvát, a An s Vendy mu pomohly. Já… ne. Jsem na to moc slabá," ušklíbnu se kysele. "Nikdy jsem nebyla takový typ, spíš naopak. Boje mě ani nepřitahují."
"Tak proč chceš jít s námi?" nechápe. Ostatně, já to taky moc nechápu…
"Protože tady nechci zůstat sama," povzdechnu si.
"Aha." Po chvíli ticha se Luke zastaví, a já rychle taky. "Tak, jsme tady." Stojíme na nějaké mýtince, uprostřed které stojí velký šutr. Ve vzduchu se vznáší jakýsi povědomý, sladký pach, ale ani za boha si nemůžu vzpomenout, odkud ho znám, protože už to může být víc jak dva týdny, co se tady objevil, takže není moc výrazný.
"Takže." Luke se ke mně obrátí a přikrčí se - automaticky jeho postoj napodobím, aniž bych chtěla. Je to reflex. Když se celý napne, instinktivně na něj zhluboka zavrčím. Vážně nevím, co to dělám, ale nechám své tělo dělat, k čemu bylo přizpůsobeno. Luke se ke mně o krok přiblíží, jeho obličej nabere výhružný výraz, v očích se objeví zabijácký lesk. Celá ztuhnu a mé vrčení nabere jakýsi nebezpečný podtón. Automaticky ohrnu rty a vycením na něj své upíří špičáky. Po tom, co ke mně udělá další krok, o stejnou vzdálenost ustoupím a neustále na něj vrčím. Náhle v něm vidím nepřítele, a mé tělo touží po tom ho zbavit života. Jakoby se v mé hlavě rozblikala červená žárovka "varování", a já podle toho naprosto instinktivně začala jednat. Začnu Luka obcházet, ale on mé pohyby přesně napodobuje, takže teď chodíme v kruhu o průměru asi tří metrů, pořád na stejnou délku od sebe. Luke na mě vycení zuby, a já se ještě víc přikrčím. Vypadá teď naprosto jako krvelačný upír, už ani ne jako člověk.
Přikrčí se, a než si vůbec uvědomím, co dělá, a co vlastně vůbec dělám já, mé tělo automaticky uskočí do boku - přesně ve chvíli, kdy kolem mě Luke proletí. Trhnu sebou a naprosto zpanikařím. Prudce se po něm otočím, v očích děs. Bože, takhle mě strašit!
Hned ve chvíli, kdy se na něj otočím, cosi (jakože on) do mě prudce vrazí, až mě to smete na zem a já do ní tvrdě narazím zadní částí hlavy
"Au," zaprotestuju a začnu se Lukovi, který na mě klečí, vzpírat. Oproti mně je ale moc silný.
Luke se zasměje a protne mě fascinovaným pohledem. "Teda. A ty že jsi nikdy nebojovala? Tomu prvnímu útoku se vyhne málokterý zkušený upír, nebo dokonce démon, a ty jsi to zvládla na první pokus. A ty pohyby… Sakra, nevím, jak jsi to dokázala! Vypadala jsi tak přirozeně, jako bys to dělala po tisící. Úžasné," usměje se na mě a konečně ze mě sleze.
Rychle si stoupnu. "Úžasné? Vždyť jsi mě hned po druhém útoku mohl zabít! S takovou bych na bojišti nikdy nepřežila. Znovu!" pozvednu hrdě hlavu.
"Katie, bojovala jsi poprvé v životě, a dokázala ses vyhnout útoku… To se jen tak nevidí, a myslím to vážně. Asi v sobě máš duši bojovnice, jen o tom nevíš," ušklíbne se, ale vyhoví mému zároveň prosebnému a varovnému pohledu. Opět se přikrčí a proces se opakuje. Začneme kolem sebe chodit v kruhu, ale tentokrát první zaútočím já. Napnu všechny svaly, co ve svém těle dokážu zaktivovat, zapřu se do země a hned v příštím okamžiku na Luka skočím. Je na mě moc rychlý; vyhne se mi, a já se po nárazu jen tak tak udržím na nohou. Skončila jsem ale v blbé pozici - zády k němu.
Hned v příští chvíli se ke mně Luke zezadu přitiskne, jednou rukou mě pevně obejme, druhou mi odhrne vlasy z krku a očividně se do mě chce zakousnout; zarazí své zuby jen těsně nad mým krkem.
Šokem ztuhnu, ale pak se mu rychle pokusím vyrvat; marně. Drží mě moc pevně. A jeho zuby se k mému hrdlu nemilosrdně přibližují.
"Prosím… ne," šeptnu vyděšeně. Celá se klepu děsem. On mě vážně chce zakousnout? Tady, uprostřed lesa, kde by mě ani neměl kdo zachránit před možnou neskutečně bolestivou smrtí…?
"Myslíš si, že démony oblbneš jenom prosbami? Pche, smůla!" Ostrými zuby se dotkne jemné pokožky na mém krku. Očividně až moc ostrými. Kůže na krku se mi totiž okamžitě protrhne a po krku mi začne stékat krev. Prudce se nadechnu, stejně jako Luke, ale v jeho tónu je na rozdíl od toho mého vyděšeného toužebný. A očividně své touze neodolá. Hned v další chvíli totiž ucítím ostrou, bodavou a nesnesitelnou bolest.
Hlasitě vykřiknu a podlomí se mi nohy. Oči se mi okamžitě zalijí slzami, jak příšerně to bolí. Snažím se Lukovi vyrvat, ale je na mě moc silný. Proto sebou jen bezmocně cukám v jeho pevném objetí a snažím se nějak přežít tu bolest. Je tak příšerná, že prostě nemůžu jinak, a hlasitě vzlykám.
A v tu chvíli se mi zamlží zrak a mučivou mlhou v hlavě se mi prožene obraz nějakých tří kluků. V první chvíli to nepochopím, ale když mě hned vzápětí rozbolí hlava (ta bolest je vedle té z pití krve skoro nepatrná), rozsvítí se mi.
"Luku! Přestaň!" zaječím na něj hlasem, který je o pár tónů vyšší, než obvykle. Luka naléhavost a bolest zároveň v mém hlase ale očividně moc nerozruší - spíš se ke mně přitiskne ještě těsněji a zarve mi špičáky ještě hlouběji do hrdla, díky čemuž mi z očí vyhrknou další slzy a z hrdla se mi vyrve další bolestný sten.
"Ne!" vykřiknu znovu, ale neposlouchá mě. Neuvědomuje si, jaké nebezpečí nám hrozí. Začnu se mu cukat v náručí, ale kvůli tomu, kolik krve si už ode mě vzal, je vytrhnutí se mu ještě vzdálenější a nedosažitelnější cíl než předtím.
Začnu zoufale přemýšlet nad tím, jestli, až mě zabije, mu to alespoň bude líto. Jestli se alespoň podívá na moji mrtvolu a řekne si: "Škoda.". Přesně v tu chvíli se vzduchem prožene hlasitý výkřik.
"Co jí, do prdele, děláš?!"
Kapitola 16
Sedne si na kraj mé postele. "Klidně spi. Promluvíme si až ráno, teda jestli se na to budeš cítit."
Sice ho chvíli podezíravě pozoruju, protože se mi celkem příčí, aby mi seděl na mé posteli, ale pak se na postel znovu natáhnu a během chvíle mě pohltí milosrdný spánek.
Katie
"Katie! Vnímáš?"
Překvapeně zamrkám a pohlédnu na Luka, který sedí na pohovce vedle mě. Chvíli přemýšlím, na co se mě to vůbec ptal, ale pak jen pokrčím rameny - to je momentálně ta nejlepší odpověď, co mu můžu dát.
Protne mě podezíravým pohledem, ale pokračuje. "Takže… musíme je obejít a zaútočit z druhé strany… Katie!"
Opět zvednu hlavu a nechápavě se na něj zadívám. No jo, já vím, že na "našem území" jsou démoni, ale to přece neznamená, že proti nim já budu bojovat. Já! Já, která se nikdy v životě žádného boje nezúčastnila! "Já… neumím bojovat."
Luke mě propaluje nevěřícným pohledem. "Neříkej mi, že jsi ještě nikdy nebojovala."
Zavrtím hlavou.
Sandra vyskočí z křesla. "Naučím tě to!" vyhrkne nadšeně. "Konečně jsem našla někoho, na kom si můžu vyzkoušet, jak umím učit! Hele, poslouchej! Musíš…"
"Teď ne, San," utne ji Luke. Sandra se zatváří ukřivděně, ale posadí se zpátky na křeslo. Laura se na ni zašklebí. Luke se zase obrátí na mě. "Katie, tys vážně ještě nikdy nebojovala? Ani jednou?"
Opět zakroutím hlavou. "Na to byla odbornice An…" zamumlám, a pak si uvědomím, co jsem právě vypustila z pusy. Polknu a odvrátím od nich tvář. I přesto, že jsem v jedné ze svých posledních vizí viděla An, jak klidně leží na posteli, krk beze známek poškození (teda na první pohled, jizvy jen tak nezmizí…), a u ní sedí nějaký chlap (jakože upír), nebo spíš skoro ještě kluk s jizvou přes obličej, a dívá se na ni tak něžně, že by jí snad ani nedokázal ublížit, pro nás An byla pořád dost bolavé téma. Všem nám chyběla, ale byla jsem si jistá, že mě ze všech nejvíc. Teda asi až na Luka. Naštěstí už jsme si ale byli poměrně jistí, že ji Sebastianův posel, Robin, nějak zachránil, a ona je teď v bezpečí, takže už jsme se všichni celkem zklidnili.
"Asi tam s náma nemůžeš…" zamumlá Luke.
"Co?" prudce se na něj obrátím. "Nezůstanu tady, když můžu pomoct!" Dobře, pravdou je, že tady nechci zůstat sama, ale to přece dobrovolně nepřiznám!
"Nic proti, ale myslím, že s tvým bojovým uměním bys nám spíš jen zavazela," poznamenala Vendy.
"Hele, ty drž hubu!" obořím se na ni.
"Katie, Vendy má pravdu. Vím, že to není tvoje chyba, ale spíš by se někomu něco stalo, když by se tě pokoušel chránit, než abys nám nějak pomohla." Luke mě protne významným pohledem a ušklíbne se.
"Ha ha," protočím oči v sloup. "Připadám si jako malé děcko," podotknu uraženě. Copak za to můžu, že jsem nikdy nebojovala?
"Ježiš, Katie, to byla sranda! Nikdo nechceme, abys umřela, proto bys tady měla zůstat," povzdechne si Luke.
Odfrknu. "Kdo taky říká, že chci, abyste mě chránili? Budete se zabývat sami sebou, starat se o vlastní život, a necháte mě dělat to samé, ne? Tak to bude v pohodě a…"
"V žádném případě!" zavrčí Mike. "Nedovolíme ti nechat se zabít!"
Bojovně vstanu z pohovky. "Já taky nehodlám umřít!"
Mike napodobí můj postoj, ale ten jeho je popravdě mnohem efektivnější. Přecejenom, s mou výškou bych snad ani výhružně vypadat nemohla, zato on se svou výškou rozhodně jo. "Ne!" řekne důrazně. "Nikam nepůjdeš!"
"A jakým právem mi rozkazuješ?" odseknu, ruce v bok, nasupený výraz.
"Právem staršího bratra?" zašklebí se a myslí si, že má vyhráno.
"Tak v tom případě tě právem mladší sestry neposlechnu." Pozvednu bojovně hlavu a upřeně se mu zadívám do očí.
Luke, Sandra, a ostatně všichni ostatní kromě nás dvou, co jsou v místnosti (což znamená ještě Laura, Kim, Vendy a "vůdce" Lukovi rodiny, který se mimochodem jmenuje Maddox - a prý to jméno i skutečně existuje, čemuž se mi nechce věřit, ale to jsme tak trochu odbočili) vybuchnou smíchy. Eh… Řeknete mi někdo, co je na tom, co jsem řekla, tak směšného? Mike se na ně dívá stejně nechápavě a vztekle jako já.
"Ser na ně," poradím mu. "Můžeme se hádat, i když se při tom smějou, ne?" ušklíbnu se a znovu se postavím do bojové pozice.
Mike můj postoj opět napodobí. "Dobře, kde jsme to skončili… A jo! Takže, hele, prostě nikam nepůjdeš, je ti to jasné? Nedovolím ti jen tak nakráčet k partičce démonů, kteří si tě s chutí dají ke svačině, a…"
"Jsou to démoni, ne upíři," protočím oči. "A pokud vím, upíři pijou krev, ne démoni, a navíc si ani nijak zvlášť nepochutnávají na upířím mase, takže vážně netuším, proč by si mě měli dávat na svačinu…"
"Bože, Katie, pokus se trochu myslet! To byl mluvnický obrat, víš? Eh, každopádně… Rozhodně tě nenechám jen tak tam přijít a nechat se zabít! Pochop to, máš prostě smůlu. Měla jsi bojovat, když jsi k tomu měla možnost, a ne tady teď nadávat, jak je to nespravedlivé!"
"Ale to… to je nespravedlivé!" pokrčím nos a mám největší chuť si dětinsky dupnout nohou a říct - "A teď mě prostě všichni budete poslouchat, a budete dělat přesně to, co vám řeknu!" Tuto chuť ale (stěží) potlačím, a místo toho Mika jen protnu nasupeným pohledem.
"No jo, bože," povzdechne si. "Uděláme kompromis. Sandra tě naučí základy, a potom usoudí, jestli se na boj hodíš. Podle toho s námi půjdeš, nebo ne. Domluveno?" Z toho, co řekl, usoudím, že si je asi hodně jistý, že to nedám, jinak by mi totiž nic takového nenavrhoval.
"San ne," namítne Luke.
"Co?" zasyčí Sandra. "Proč ne?"
"Protože sama neumíš bojovat dost na to, abys to někoho učila. Navíc, byla bys zaujatá. Určitě bys jí řekla, že jí to jde, jen aby s námi mohla jít, i kdyby si při boji byla schopná sama prokousnout krk."
Já i Sandra na Luka jako jedna zlostně zavrčíme.
"A kdo ji teda bude učit, hm?" přejede ho Sandra pátravým pohledem.
"Já," řekne Luke jednoduše.
"To sakra ani náhodou!" vyhrknu přesně ve chvíli, kdy San naštvaně zasyčí: "Nikdy!"
Luke se otočí přímo na mě. "Chceš s námi jít? Předpokládám, že chceš, a v tom případě tě budu muset naučit bojovat. Vyber si - buď se mnou budeš trénovat, a půjdeš s námi, a nebo jednoduše nebudeš dělat ani jedno."
"Dobře," řeknu po chvíli přemýšlení. "Naučíš mě bojovat, ale jen za předpokladu, že mi neublížíš. Obejdu se bez těch všech hnusných jizev a bolavých ran."
Mike se zasměje. "Katie, chceš bojovat, a nechceš se zranit? Promiň, ale to je tak trochu nesplnitelné přání."
"No jo, bože, neřešte to! Luku, pojďme na to hned teď, dokud ještě nejsem tolik nervózní. Stejně moc času nemáme. A vůbec, za jak dlouho hodláme zaútočit?" obrátím se na Maddoxe.
"Ještě nejsou moc blízko. Minimálně za týden," odpoví stručně. Přikývnu.
Luke mě popadne za paži. "Tak jdeme," zavelí a někam se rozejde, přičemž mě táhne za sebou. Stihnu ještě vrhnout trochu vyplašený pohled po Mikovi, než mě Luke odtáhne pryč z obyváku. Během chvíle mě dotáhne před dům, kde mě pustí.
"Umím chodit sama," ohradím se a mnu si ruku, kterou mi celkem pevně svíral. "Neříkala jsi, že spěcháme?" zazubí se a rozejde se k lesu. Rychle ho dojdu; nechci, aby se mi ztratil.
"Kam jdeme?" ptám se udýchaně po chvíli, když už projdeme zahradou a vejdeme do lesa. Zajímavé, že jsem unavená jen z pouhé chůze (pravda, trochu rychlejší, než jsem zvyklá), když jsem upír. Obvykle máme spíš energie a sil na rozdávání. Určitě to je Lukem. Možná… na mě nějak blbě působí. Asi bych se mu měla vyhýbat.
"Stejně to nechápu. Jsi upír stejně dlouho, jako Mike a Vendy, ne?" An samozřejmě nezmíní; jenom by tím zbytečně drásal ještě nezahojené rány. Tak mě napadá… Vždyť on by to snad měl vědět ze všech nejlíp, ne? "Tak jaktože jsi ještě nikdy nebojovala, když oni jo?" Mou otázku přejde bez povšimnutí.
"No… byly to spíš takové… ehm, potyčky. Mike tak trochu naštval pár démonů a začali se spolu rvát, a An s Vendy mu pomohly. Já… ne. Jsem na to moc slabá," ušklíbnu se kysele. "Nikdy jsem nebyla takový typ, spíš naopak. Boje mě ani nepřitahují."
"Tak proč chceš jít s námi?" nechápe. Ostatně, já to taky moc nechápu…
"Protože tady nechci zůstat sama," povzdechnu si.
"Aha." Po chvíli ticha se Luke zastaví, a já rychle taky. "Tak, jsme tady." Stojíme na nějaké mýtince, uprostřed které stojí velký šutr. Ve vzduchu se vznáší jakýsi povědomý, sladký pach, ale ani za boha si nemůžu vzpomenout, odkud ho znám, protože už to může být víc jak dva týdny, co se tady objevil, takže není moc výrazný.
"Takže." Luke se ke mně obrátí a přikrčí se - automaticky jeho postoj napodobím, aniž bych chtěla. Je to reflex. Když se celý napne, instinktivně na něj zhluboka zavrčím. Vážně nevím, co to dělám, ale nechám své tělo dělat, k čemu bylo přizpůsobeno. Luke se ke mně o krok přiblíží, jeho obličej nabere výhružný výraz, v očích se objeví zabijácký lesk. Celá ztuhnu a mé vrčení nabere jakýsi nebezpečný podtón. Automaticky ohrnu rty a vycením na něj své upíří špičáky. Po tom, co ke mně udělá další krok, o stejnou vzdálenost ustoupím a neustále na něj vrčím. Náhle v něm vidím nepřítele, a mé tělo touží po tom ho zbavit života. Jakoby se v mé hlavě rozblikala červená žárovka "varování", a já podle toho naprosto instinktivně začala jednat. Začnu Luka obcházet, ale on mé pohyby přesně napodobuje, takže teď chodíme v kruhu o průměru asi tří metrů, pořád na stejnou délku od sebe. Luke na mě vycení zuby, a já se ještě víc přikrčím. Vypadá teď naprosto jako krvelačný upír, už ani ne jako člověk.
Přikrčí se, a než si vůbec uvědomím, co dělá, a co vlastně vůbec dělám já, mé tělo automaticky uskočí do boku - přesně ve chvíli, kdy kolem mě Luke proletí. Trhnu sebou a naprosto zpanikařím. Prudce se po něm otočím, v očích děs. Bože, takhle mě strašit!
Hned ve chvíli, kdy se na něj otočím, cosi (jakože on) do mě prudce vrazí, až mě to smete na zem a já do ní tvrdě narazím zadní částí hlavy
"Au," zaprotestuju a začnu se Lukovi, který na mě klečí, vzpírat. Oproti mně je ale moc silný.
Luke se zasměje a protne mě fascinovaným pohledem. "Teda. A ty že jsi nikdy nebojovala? Tomu prvnímu útoku se vyhne málokterý zkušený upír, nebo dokonce démon, a ty jsi to zvládla na první pokus. A ty pohyby… Sakra, nevím, jak jsi to dokázala! Vypadala jsi tak přirozeně, jako bys to dělala po tisící. Úžasné," usměje se na mě a konečně ze mě sleze.
Rychle si stoupnu. "Úžasné? Vždyť jsi mě hned po druhém útoku mohl zabít! S takovou bych na bojišti nikdy nepřežila. Znovu!" pozvednu hrdě hlavu.
"Katie, bojovala jsi poprvé v životě, a dokázala ses vyhnout útoku… To se jen tak nevidí, a myslím to vážně. Asi v sobě máš duši bojovnice, jen o tom nevíš," ušklíbne se, ale vyhoví mému zároveň prosebnému a varovnému pohledu. Opět se přikrčí a proces se opakuje. Začneme kolem sebe chodit v kruhu, ale tentokrát první zaútočím já. Napnu všechny svaly, co ve svém těle dokážu zaktivovat, zapřu se do země a hned v příštím okamžiku na Luka skočím. Je na mě moc rychlý; vyhne se mi, a já se po nárazu jen tak tak udržím na nohou. Skončila jsem ale v blbé pozici - zády k němu.
Hned v příští chvíli se ke mně Luke zezadu přitiskne, jednou rukou mě pevně obejme, druhou mi odhrne vlasy z krku a očividně se do mě chce zakousnout; zarazí své zuby jen těsně nad mým krkem.
Šokem ztuhnu, ale pak se mu rychle pokusím vyrvat; marně. Drží mě moc pevně. A jeho zuby se k mému hrdlu nemilosrdně přibližují.
"Prosím… ne," šeptnu vyděšeně. Celá se klepu děsem. On mě vážně chce zakousnout? Tady, uprostřed lesa, kde by mě ani neměl kdo zachránit před možnou neskutečně bolestivou smrtí…?
"Myslíš si, že démony oblbneš jenom prosbami? Pche, smůla!" Ostrými zuby se dotkne jemné pokožky na mém krku. Očividně až moc ostrými. Kůže na krku se mi totiž okamžitě protrhne a po krku mi začne stékat krev. Prudce se nadechnu, stejně jako Luke, ale v jeho tónu je na rozdíl od toho mého vyděšeného toužebný. A očividně své touze neodolá. Hned v další chvíli totiž ucítím ostrou, bodavou a nesnesitelnou bolest.
Hlasitě vykřiknu a podlomí se mi nohy. Oči se mi okamžitě zalijí slzami, jak příšerně to bolí. Snažím se Lukovi vyrvat, ale je na mě moc silný. Proto sebou jen bezmocně cukám v jeho pevném objetí a snažím se nějak přežít tu bolest. Je tak příšerná, že prostě nemůžu jinak, a hlasitě vzlykám.
A v tu chvíli se mi zamlží zrak a mučivou mlhou v hlavě se mi prožene obraz nějakých tří kluků. V první chvíli to nepochopím, ale když mě hned vzápětí rozbolí hlava (ta bolest je vedle té z pití krve skoro nepatrná), rozsvítí se mi.
"Luku! Přestaň!" zaječím na něj hlasem, který je o pár tónů vyšší, než obvykle. Luka naléhavost a bolest zároveň v mém hlase ale očividně moc nerozruší - spíš se ke mně přitiskne ještě těsněji a zarve mi špičáky ještě hlouběji do hrdla, díky čemuž mi z očí vyhrknou další slzy a z hrdla se mi vyrve další bolestný sten.
"Ne!" vykřiknu znovu, ale neposlouchá mě. Neuvědomuje si, jaké nebezpečí nám hrozí. Začnu se mu cukat v náručí, ale kvůli tomu, kolik krve si už ode mě vzal, je vytrhnutí se mu ještě vzdálenější a nedosažitelnější cíl než předtím.
Začnu zoufale přemýšlet nad tím, jestli, až mě zabije, mu to alespoň bude líto. Jestli se alespoň podívá na moji mrtvolu a řekne si: "Škoda.". Přesně v tu chvíli se vzduchem prožene hlasitý výkřik.
"Co jí, do prdele, děláš?!"


Super!