Autorka→ makynkakk@seznam.cz
32. kapitola
Tak jsem se rozhodla sem dát po velké pauze další kapitolu. Doufám, že teď už to bude lepší a kapitoly budou následovat více pravidelně :-D mám něco napsané dopředu :-) tak snad se vám budou další kapitoly líbit :-)
A pak mi ošetří rány na mých rukou… a zažene mě do postele…. Jako bych byla malá!! Pche!!
Lehnu si do postele a on k mému překvapení si ke mne sedne a drží mě za ruku.
"Proč jsi ji přeměnil." Ptám se ho znovu.
"Měla by ti to říct ona. Když jsi byla mimo, tak jsem jí všechno o tom řekl… Ale měla by ti to říct ona."
"Chtěla bych to slyšet od tebe."
"Ne."
"Fajn." Naštvu se.
"Maggie, měla bys jí odpustit. Nevím sice přesně proč jsi na ní tak moc naštvaná, ale jestli kvůli jejím odchodu od tebe, tak udělala to ze strachu o tebe. A nemysli jen na sebe!"
Jenže já jsem na naštvaná kvůli tomu, co se vlastně nestalo, díky mne, ty pitomče, tak mi neříkej, že myslím jen na sebe! Já jen nevím, jak se se vším vyrovnat, s tím co se tady všechno děje, s tím, co se všechno ještě mám dozvědět…
"Najednou jsi tak soucitný a lidský, že." Prskám místo, abych mu řekla pravdu
"A přesně proto se s tebou teď nebudu o ničem vážném bavit, teď jsi ještě pořád trošku mimo po přeměně."
"No jasně."
"Jo, je to tak, tak se uklidni, já nemám nervy ze železa." Prohlásí.
"Miluješ mě?" zeptám se ho…
On se na mne jen překvapeně podívá.
"Margareth, já…nepřemýšlel jsem o tom."
"Ne, nic neříkej a běž pryč." Povídám a nejradši bych si za to nafackovala, ale má pravdu necítím se dobře a moje pocity se mi pořád míchají hlavou a já nevím, co mám dělat, čemu mám věřit, navíc si nejsem jistá, jestli se mi to spíš všechno jen nezdálo, co když se to vůbec nestalo? Co když jsem si to všechno o tom, že ho zabili, vymyslela?
"Maggie,… já…" snaží se.
"Ne, běž pryč, nevím co všechno bych mohla říct a pak toho litovat, prostě teď běž pryč…. Potřebuju být sama."
"Dobře." A bez žádného otočení odejde z mého pokoje.
A hned potom co odejde se zase cítím děsně… Jejda mane! Chci mít ve všem jasno! Ale jak, když neznám celou pravdu….
Anna mi musí říct, kdo je John, co se stalo na tom pitomým táboře a musím přivést zase Stefana mezi nás a on mi musí říct, proč zabil Marg. Pak se musím naučit ovládat ty schopnosti a nakonec musím najít Amy. To je furt samý musím! Ale já to zvládnu!
A až všechno tohle udělám, tak … tak co?? Bez Damona už nechci být… Teď jde o to, co chce on… a co všechno se stane…. No musím tomu nechat volný průběh…
A hlavně se musím ovládat a nevyjíždět na Annu ani nikoho jinýho… Sakra to jsem posrala, místo, abych byla nadšená, že je v pořádku, tak dělám takovýhle kraviny a jsem na ni hnusná…
No a jak takhle uvažuju, tak usnu…
Jdu temným lesem a jsem sama… Všude okolo je tma a já nevidím pod nohy a zakopávám. Konečně se dobelhám k nějaké jeskyni, vstoupím dovnitř a vidím tam… vidím tam… koho?
"Vstávej Margret, už je ráno a ty se musíš pokusit přivést Stefana." Probudí mě Anna.
Sednu si na posteli a začnu trhaně dýchat…
Byl to jen sen… Byl to jen sen… opakuji si…
"Jsi v pořádku?" ptá se mě starostlivě Anna a jakmile to dořekne u mě v pokoji je hned Damon a za ním čůza… SUPER!!
"Jo, jsem naprosto v pořádku, ale jestli okamžitě nevypadnete všichni z mého pokoje, tak budete v nepořádku vy!!" rozkřiknu se.
"Dobře, jdeme, obleč se prosím a přijď dolů." Odpovídá mi Anna klidně… Jak může být tak klidná, zatímco já se tady hroutím!!
"Ano mami." Odpovím ji a zabouchnu za všema dveře…
Svleču si moje pyžamko a natáhnu na sebe tepláky s červeným tričkem.
Co si všichni myslí!! Všichni jsou tak v pohodě. Ale já ne! Nejradši bych odtud utekla! Jsem naštvaná na celý svět!
Sejdu schody, nutno podotknout jako slon a zakřičím na ně na všechny.
"Tak kde máme naši sochu."
"Jo Anno, kde ji máme?" ptá se Damon.
"Vtipné, Damone, dojdi a přines ho sem prosím." Povídá Anna.
Oni spolu snad flirtujou! Zamračím se! Sakra nemám důvod žárlit! Tak moment! Já ale nežárlím! Je to moje sestra sakra! A pak s Damonem ani nechodím! Vždycky říkal, že spolu být nemůžeme! Super, tak teď mu na mne záleží, ale očividně se to ostatní nezměnilo! Spolu být přeci nemůžeme!!! IDIOT!!!
Damon přitáhne Stefana a říká: "Tak, máš ho tady."
"No to je super, ale co s tím mám dělat?" ptám se ho.
"Já jsem to neudělal, to jsi byla ty. Vlastně nutno podotknout ani nevím, proč jsi to dělala. Kdybys jsi se řídila plánu a nechala vše na mne, tak z tebe teď čarodějka být nemusela."
To tak! To by se vám líbilo co! Ani omylem!
Tak fajn, Margareth, soustřeď se! TO zvládneš. Sakra co mám dělat, před tím jsem mu řekla, STŮJ! Tak mu teď řeknu hejbej se! Bezvadnej plán! Jo musím se pochválit!
"Tak se hejbej, Stefane." Řeknu nejistým hlasem, ale ono nic! Zatvářím se jako bohyně pomsty a přejdu k němu blíž!
"Stefane, nenech se přemlouvat a koukej se hejbat." Zakřičím na něj, protože mě jeho lhostejnost vážně vytáčí!!
"Co když to nedokáže." Zeptá se Anna s hrůzou v očích Damona a Katherine, ne mne! Proč se neptá mne. Jejda mane! Ach jo, jak jsme se odcizili….
"Dokáže to, když ho dokázala uvíst do tohohle," ukáže na něj, "Tak to musí zvládnout i nazpátek. Ne že by mne to těšilo! Klidně by tak mohl zůstat i o něco déle."
"Mohli byste zavřít zobáky!" zakřičím, tentokrát ne na Stefana, ale na ostatní pitomce v místnosti, ještě že já jsem normální…
"Promiň." Pípne Anna.
Zavřu oči a začnu se soustředit, když jsem to udělala předtím byla jsem naštvaná, ale cítila jsem v sobě moc. A teď necítím nic. No tak Stefana, prosím, prober se. No tak! Já potřebuju, abys ses probral…
Natáhnu ruku a sáhnu na jeho ruku. A snažím se vyhrabat někde ze mě tu moc… Ale nic… Sakra.
"Nevím jak na to." Rezignuju
"Musíš to vědět." Říká Katherine.
"Ne, nevím. Já prostě vůbec netuším, jak na to. Myslela jsem, že to vím." Odpovídám a cítím se hrozně frustrovaně.
"Jsi hrozně neschopná." Povídá Damon. Cože?? Jak to může říct. Prvně si myslím, že se rozbrečím, ale pak dostanu takovej vztek a zamířím proti Damonovi ruku a z ní vyletí modrej paprsek a Damona srazí k zemi.
SAKRA CO JSEM TO UDĚLALA!!!! Trhnu sebou a letím k němu, leží na kuchyňský lince a on se nezvedá, sakra má se zvednout!! Ať se zvedne….
Co mám dělat, co mám dělat. Damon říkal, že dokážu léčit. Mám hrozný strach, co když jsem mu něco udělala. Zvednu ruku a položím ji na hlavu Damona a z mojí ruky opět začne vycházet modrá záře…. A Damon vstane. Mám podezření, že mu vlastně ani nic nebylo… ON to snad jenom hrál!
"Výborně, první zkouškou jsi prošla." Usměje se na mne.
"Cože? Jakou zkouškou?" divím se, ale jsem šťastná, že mu nic není.
"Tohle všechno bylo naplánovaný, věděl jsem, že bys Stefana hned nedokázala vyléčit, a tak jsem tě musel rozčílit, sice jsem nepředpokládal, že to obrátíš proti mně, ale to nevadí, aspoň budeš moc trénovat svou léčitelskou schopnost na Anně, protože jsi ji objevila. A tvá druhá schopnost bude asi nevím, něco jako vyšlehovač modré záře proti ostatním. NO ale ve skutečnosti mi nic nebylo ani když jsi proti mně teď použila moc, jen pár oděrek, prostě jsem jen vyzkoušel, jestli bys mne dokázala vyléčit a tys to dokázala." Zubí se na mne.
"Teda, Greto, měla jsi se vidět. Ten vyděšený výraz ve tvé tváři. Jakoby jsi měla ztratit někoho na kom ti záleží." Kření se čůza.
"Vy jste se zbláznili! Mohla jsem TI UBLÍŽIT! Proč mi tohle děláte! Jděte do háje s vašimi zkouškami. Já vám na ně kašlu. Mohla jsem ublížit komukoliv tady!!!" Rozkřičím si na ně.
"Maggie! Jsme upíři, neublížíš nám!"
"Ne, žádná Maggie, mohlo se ti něco stát. Už to nikdy nedělej! Je mi jedno jestli jste nebo nejste upíři! Záleží mi na vás!" křičím na něj, otočím se na špičkách a běžím pryč z tohohle domu.
"Kam jdeš?" vyběhne za mnou Damon.
"Pryč!" odpovídám mu.
Šinu si to ke garáži a lezu do auta.
"To si děláš srandu ne?" zírá na mne ten pitomej upír.
"Vypadá to tak?"
"Nemyslíš si snad, že tě vážně nechám řídit po tvé historce s traktorem."
"Necháš."
"Ne."
"JO."
"Ne."
"Jo."
"Fajn, ať jedeš kamkoliv, tak jedu s tebou, můžeš si ze mne třeba udělat boxovací pytel, jestli ti to nějak pomůže, ale řídit budu JÁ!" hádá se se mnou to tele.
"Dobře, ale budeš mne poslouchat." Rezignuju.


Super:)Jsem moc ráda že pokračuješ...Už se nemůžu dočkat další kapitoly:)