Autorka→ G.G.Grind.Girl4ever@seznam.cz
Ahoj.Omlouvám se za předešlé problémy se 34. a 33. kapitolou.Jelikož mám už tuhle povídku napsanou úplně celou,tak jsem trochu mezi těmi mnoha ikonkami něco popletla.Doufám,že se to nějak vyřešilo a že mi odpustíte moji chybu :P Jinak jsem ráda za každý komentář a taky za to,že máte tu trpělivost a čtete.Tak ať se líbí ;)
Běžela jsem jako o závod.Ledový vítr mě švihal do tváří.Byla temná noc,ale já viděla všechno tak jasně,jako by byl den.Ve spáncích mi bušilo.V hlavě se mi ještě odehrávalo to,co jsem dělala s Kristianem.Žaludek se mi obrátil o sto šedesát stupňů.
Ne z Kristiana.Ne z jeho vnitřností.Ne z krve.Ze mě.Ze mě samotné.
Když vezmu v potaz,že mám dvě děti a kluka a lehnu do postele s jiným,dělá se mi ze sebe špatně.Ale já to neudělala,protože bych chtěla.Musela jsem přece zachránit děti a když chtěl jenom tohle,bylo by zbytečné,kdyby je zabil.Mají celý život před sebou.To radši mohl zabít mě.
Žaludek,jako by mi v břiše plaval.V srdci cítím odpor.Ale já to neudělala dobrovolně.Musela jsem,kvůli Corymu,Kellanovi a dětem.Jsou jediní,pro které žiju.Nemohla bych je ztratit.A nemohla jsem je zklamat.Potřebují mě.Jsem jejich matka.Kdybych se nechala zabít,spáchala bych ten největší zločin,jakého se kdy kdo může dopustit.
Poslední dobou se mi život zdál úplně na nic.Nevím,netuším,čím to může být.Možná tím,že už mi je patnáct,možná tím,že už tu se mnou není mamka.Možná tím,že už mám povinnosti.Vážně netuším.Ale vím jedinou věc.Jestli nezačnu něco dělat,brzy mě trefí šlak.
Potřebuju vedle sebe někoho,komu se můžu svěřit.Stýská se mi po mamce.Kdybych se v tom pitomém skejtparku nezabouchla do Kristiana,nenastal by ten zmatek kolem Kellana.Když jsem si na něj vzpomněla,srdce se mi sevřelo bolestí.Zklamala jsem ho.Divím se,že jsem se mu potom,co jsem začala chodit s Corym nezhnusila.Kellan byl ten nejúžasnější,nejcitlivější a prostě nejlepší kluk,kterého jsem kdy potkala.
Jeho sny byly tak neuvěřitelné.Jeho život musel být tak nesnesitelný.Tolik si toho musel prožít.Za těch osmdesát let života.Ucítila jsem,že se mi po tvářích kutálejí slzy.Zastavila jsem se a nadechla se čerstvého vzduchu.Dusila jsem v sobě nervy.Nenáviděla jsem se.Promnula jsem si čelo.Byla jsem tak strašně vysílená,že jsem si připadala jako čtyřicetiletá babička.Chybělo mi to.Chyběla mi krev.
,,Krev." Vydechla jsem a zavětřila.Ucítila jsem lidské maso.Lidskou krev.Bylo to blízko.Velmi blízko.Pomalu jsem se rozešla tím směrem.Nasávala jsem vůni.Všechno ve mně se začalo hlasitě dožadovat energie.Ta vůně mě poháněla stále dopředu.
,Už jsem blízko´problesklo mi hlavou.Schovala jsem se za strom.Zaslechla jsem prasknutí větvičky pod něčí nohou.V puse jsem měla neuvěřitelně sucho.Znovu jsem nasála vůni a tentokrát jsem to už nevydržela.Vylezla jsem zpoza stromu a spatřila jsem kluka.Mohlo mu být tak šestnáct.Otočil ke mně hlavu a uchváceně mě sledoval.Nevím,co takového na mě mohl vidět.Měla jsem tzv.,,orlí nos" ,tmavě hnědé dlouhé vlasy po pás a tmavší barvu.Ne příliš tmavě hnědou.Fascinovaně si prohlížel můj obličej.Když spatřil mé oči zvýšil se mu tep.
Cítila jsem to až tady,asi čtyři metry od něj.Jeho krev tak neodolatelně voněla.Jeho tep byl..tak…tak živý.Nasála jsem znovu vůni a pomalu se k němu začala přibližovat.,,Ne.Ne.Nemůžu ho zabít.Nemůžu." začala jsem zničehonic šeptat.Začala jsem couvat.Klopýtla jsem,ale hned zase nabrala rovnováhu.Můj pohled se naposledy střetl s tím jeho.Okouzleně se na mě díval.Zatřepala jsem hlavou a rozběhla se pryč.
Zmáčkla jsem domovní zvonek.Ozvalo se zazvonění.Otevřel mi Abigail.Když mě spatřil,rozzářil se mu obličej.
,,Charline,jsi v pořádku." Vydechl s úsměvem a objal mě.Já jeho taky slabě obemkla a vpadla jsem dovnitř.Oční víčka mi klimbala.Dopotácela jsem se s uzlíkem,z kterého kapala krev, do obýváku.Všichni seděli na gauči a byli zticha.Mlčeli.Kellan měl na kolenou malého Coryho a Oliver malou Eleni.Když jsem vešla dovnitř obýváku,všichni jako na povel otočili hlavu.Kellanovi se okamžitě rozzářil obličej.Strčil malého Coryho do rukou Sebastianovi a postavil se.
,,Cher." Zavolal vesele a přešel ke mně.Pevně mě stisknul a tváří se otřel o mé vlasy.
,,Myslel jsem,že tě zabije." Vydechl a stisknul mě ještě pevněji k sobě.
,,Neboj.Já se nedám." Šeptla jsem mu do ucha.Byla jsem tak strašně vysílená.Najednou se mi oči zavřely a já upadla do bezvědomí.
Otevřela jsem oči.Ležela jsem na měkoučké pohovce uprostřed obýváku.Chvíli jsem se s jedním okem zavřeným rozhlížela po pokoji a nakonec jsem se protáhla.Otočila jsem hlavu.V zádech mi zapraskalo.
,,Jau." Sykla jsem.Vedle mě seděl Oliver.,Oliver?Co?Kde je Cory?´ hnalo se mi hlavou.Zářivě se na mě usmál.
,,Cory je venku s dětmi.Každou chvíli se vrátí.A proč tu jsem já a ne on?" promluvil a jeho tvář opět trochu zvážněla.
,,Hlídám tě." Usmál se na mě znova.Zamžourala jsem a pousmála se.
,,Jsi hodně slabá.Na…vypij to." Podal mi sklenici s krví.Přiložila jsem si ji k ústům a usrkla trochu.Nebyla to zvířecí krev.Byla lepší.Mnohem lepší.Začala jsem hltavě pít.
,,Pomalu,pomalu,ať se mi tu neudusíš." Zasmál se Oliver.Když už jsem měla všechno v sobě,bylo mi tisíckrát lépe.Jako by do mě nalili nový život.
Pousmál se a optal se.
,,Tak co?Už je ti líp?"
,,Jo.Je.Mnohem líp." Vyhrkla jsem a usmála se.Skleničku jsem držela v ruce.Natáhnul se pro ni.Jemně se dotknul mojí ruky a podíval se na mě.Naše pohledy se střetly.Chvíli jsme si jen hleděli do očí.V jeho karamelově hnědých očí se najednou něco mihlo.Nějaký cit.Váhavě mě začal po ruce hladit.Můj pohled sklouznul na naše ruce,které se navzájem dotýkaly.Podívala jsem se na něj,ale on měl také skloněný pohled na našich rukách.
Najednou se otevřely dveře.Oliver mě rychle pustil,odkašlal si a vytrhnul mi skleničku z ruky.Seděla jsem na gauči zabalená v peřině.Oliver se s úsměvem postavil,popotáhnul si tričko a šel ke dveřím.Dělal,jakoby se nic nestalo.
,,Ahoj lidi." Ozval se Coryho veselý hlas.
Stále jsem se dívala na Oliver.Hlavou mi vrtalo,co to mělo znamenat.Mysl jsem si radši uzavřela,aby mi z ní Cory nemohl vyčíst,co se stalo před chvilkou.Oliver se úplně v pohodě škrábal ve vlasech a přitom se na mě díval.
,,Ahoj miláčku." Přišel ke mně Cory a nahnul se ke mně.
,,Ahoj" šeptla jsem já a s pohledem upřeným do prázdna jsem mu oplatila polibek,který mi dal.Odtáhnul se ode mě a podíval se na mě.Pohled jsem měla upřený někam na Oliverovy nohy.:D Cory se podíval tím směrem,kterým jsem se dívala já.A Oliver se taky podíval tím směrem.Sklonil hlavu a pak ji s pozvednutým obočím zvednul.Cory se na mě podíval.
,,Cher,není ti nic?" zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou a stále upírala pohled na Oliverovy nohy.Radši jsem se mu nedívala do toho jeho dokonalého obličeje.
Cory si ke mně sednul a objal mě.
,,Cher co je s tebou?Děje se něco?" optal se.
,,Ne,ne.Nic.Jenom…jsem ráda,že ti nic neudělal." Plácla jsem první nesmysl,který mě napadnul.
,,Aha." Pousmál se Cory.
Najednou ke mně přicupitali obě mé děti.Obličejíky měly rozzářené úsměvem a vesele opakovaly.
,,Ta-ta.Ta-ta."
Dívala jsem se na ně s vykulenýma očima.
,,Tohle není možné.Oni už mluví." Řekla jsem nadšeně a objala je.
,,Jo.Mluví.Tohle je moje práce." Zazubil se oslnivě Cory a objal mě kolem ramen.
,,Jsi šikula." Řekla jsem jen a hladila jsem děti.Cory mě chytnul za ruku.Otočil si mě prudce k sobě a přiblížil ke mně obličej.
,,Charline…není ti nic?" optal se naléhavě a zároveň naštvaně.
,,Ne." Odsekla jsem a vytrhla se mu ze stisku.
,,Co jsem ti udělal?" nepřestával do mě vrtat.
,,Ale miláčku já neříkám,že jsi mi něco udělal.Proč si myslíš,že mi něco je?Vždyť se chovám úplně normálně." Naléhala jsem.
,,Ale mně to tak nepřijde." Odvětil.
,,Cory.Nevím co se to s tebou děje.Kdyby mi něco bylo,tak bych ti to snad řekla ne?"
,,Já nevím." Řekl tiše.Abigail a Oliver,kteří byli v pokoji se na nás udiveně dívali.
,,Půjdu se projít." Řekla jsem a postavila se.
,,Charline půjdu s tebou." Postavil se ihned Cory.
Otočila jsem na něj hlavu.Byl tak dokonalý,že jsem dostala chuť na jeho rty.Přiblížila jsem se k němu a letmo ho políbila.
,,Chci být chvilku sama." Šeptla jsem mu do ucha a podívala se mu do čokoládově hnědých očí.Chvilku otálel,ale nakonec svolil.
,,Tak dobře.Dám spát děti." Pravil jen a vzal do rukou dvě malinkaté dlaničky Eleni a Coryho.Oba už chodili.Stále si dokola žvatlali.,,Tata tata." Byli tak strašně roztomilí.
Podívala jsem se na ně a pousmála se.Dala jsem si mikinu a prošla jsem těsně kolem Olivera.Otočil se za mnou,ale já si jej nevšímala.Vyšla jsem ven.
Po tvářích mě hladil jemný teplý vánek.Slunce tancovalo po obloze a mraky pluli po nebi,jako lodě po moři.Nebe bylo azurově modré.Tráva byla zelená.Kousek od našeho domu byl ten potok,u kterého se toho tolik stalo.
Noc s Kellanem,bitva s Donatellem.Při těch vzpomínkách mi po zádech přeběhnul mráz.V té bitvě jsem skoro ztratila Coryho.
Došla jsem k potůčku a sedla jsem si na zem.Zula jsem si boty a opřela se o prasklý kmen stromu.Donatellova práce.Jako předmět jsem sloužila já.
Tohle místo bylo dokonalé k přemýšlení.
Hlavu jsem si vyprázdnila.Zavřela jsem oči a naslouchala zvukům přírody.Jemné šumění stromů z nedalekého lesa,zurčení potůčku,cvrlikání ptáčků a pískot větru.
V hlavě se mi zobrazil obrázek.Zelené kopce,malá dřevěná chatka.Venku Cory a děti.Za domečkem hory se zasněženými vrcholky.Vypadaly jako by měly na hlavách čepičky.A na úpatí hor velké průzračné jezero s mnoha odlesky na hladině.Sluncem prozářená mýtina a les.A všude jenom samá příroda.
Ten obrázek byl dokonalý až do chvíle kdy mě vyrušil hlas.

