6. února 2012 v 17:27 | Aranel van de´Corvin
|
Omlouvám se, že další kapitola je tak pozdě, ale měla jsem moc práce a navíc jsem nemocná. Doufám, že se kapitola bude líbit. Limit jako vždy...
Nevím, jak se mi to podařilo, ale dožila jsem se pátečního rána. Za to bych nejspíš měla poděkovat profesorům, protože nás zavalili úkoly. Tím pádem na mě Bellatrix neměla čas. Ale nepochybuji o tom, že si ho u víkendu udělá. Víkend je v ostatních kolejích znám jako dny odpočinku. Ve Zmijozelu jako dny teroru. Nebojte se, už se připravuji na odvetu. Sice mi ještě Bellatrix nic neudělala, ale po vyučování očekávám útok. Musím zajít za našim mistrem lektvarů, jestli nezná nějakou břečku, která by Bellatrix znepříjemnila život. Můj škodolibý úsměv mě přešel už v koupelně. Očividně jsem se spletla. Bellatrix nebude útočit, už zaútočila. A to pěkně podlým způsobem. Jak se, do prkna, dostala přes moje kouzla? Jak to, že mě nevzbudil hluk? Myslela jsem, že se na místě rozbrečím, když jsem na hlavě spatřila chuchvalec červených vlasů, místo hnědých. Kdyby zvolila aspoň nějakou normální červenou. Ale takovou sytě červenou? To je hrůza! A k tomu ty moje modré oči a bílá košile! Vypadám jako reklama na Pepsi! To chce klid. Prostě to kouzlo zruším.
Prý "prostě to kouzlo zruším". Zkrátím to. Nepovedlo se. Narcisa se málem umlátila smíchy. Červená není moje barva, jak později naznala i Drusila. Bohužel, ani jedna mi nedokázala odpovědět na to, jak se Bellatrix dostala přes moje zabezpečení. Budu muset navštívit knihovnu a vyhledat účinnější kouzla.
" Nic neříkej!" upozorním Severuse, na kterého narazím ve společence. Hned měl lepší náladu, když mě uviděl. To jsem prostě já. Každému udělám radost.
" Tak jak jsi se dneska vyspala Carterová?" uslyším za sebou Bellatrix.
" Krásně, krásně," zavrčím.
" Copak jsi tam zamračená?"
" To mi ta tvoje debilita svítí do očí, tak je přivírám."
" Hm, jen si vyskakuj. A doufám, že se ti tvoje nová barva líbí. Červená, barva Nebelvíru!" zasyčela a hrdě odkráčela pryč. Chtěla jsem po ní hodin vázu, která stála na stole, ale Severus nejspíš vycítil moje úmysly a schoval ji přede mnou pryč.
" Tak ti děkuji za podporu!" zaprskám vztekle.
" Nemáš zač," ušklíbne se.
" Ale trochu pomoct jsi mi mohl," zamručím po cestě na snídani.
" Za prvé: dostala jsi se do toho sama a za druhé: očekáváš pomoc od někoho ze Zmijozelu? Ach, ty jsi naivní." Taky pravda.
" Hm."
Snídaně probíhala jako vždycky. Pár urážek, nadávek, facek a šlo se na hodinu. Lektvary. Nuda... a hlad. Nevím proč, ale vždycky, když děláme nějaký lektvar, tak dostanu hlad. Díkybohu, že jsou první hodinu, takže mám po snídani- taky jsem se dneska pořádně najedla. Nedej bože, kdybych dostala v půlce hodiny hlad a snědla nějakou kytku. Jednou se mi to opravdu stalo. Omylem. Fakt! Instinktivně jsem si šla sednout za Severusem, který byl v lektvarech dobrý, jenomže mě předběhl Malfoy. Věnovala jsem mu jeden ze svých nebezpečných pohledů, nad kterým se upřímně pobavil a šla jsem hledat volné místo. Jediné volné místo bylo vedle Siriuse. Ach jo. James seděl s Lily, která se tvářila, jako když spolkne mouchu. Asi mi něco ušlo.
" Můžu si sednout?" zeptám se ze zdvořilosti Siriuse a už si sedám vedle něho.
" E- Carterová?"
" Jo, já vím. Sekne mi to," uzavřu toto téma.
" Rozhodla ses změnit image?"
" Jo no, ve spánku mě to z ničeho nic napadlo..."
" Proč červená?"
" Barva Nebelvíru," povzdechnu si. Právě jsem si uvědomila jaké mám štěstí. Kdyby Nebelvír měl ve znaku modrou nebo růžovou, tak bych z pokoje nevystrčila paty.
" Proč Nebelvíru? Nejsi ve Zmijozelu? Neměla bys mít zelenou barvu?" Vyděšeně jsem vykulila oči. Ještě to tak.
" Dlouhý příběh."
" Proč si to nesmyješ?" začal po chvíli ticha zase rýpat.
" Protože to nejde!"
" Proč?" zasmál se. Nejradši bych mu jednu vrazila, ale přes uličku seděla nějaká blondýna, která se na mě výhružně dívala. Jde z ní větší strach než z Malfoye.
" Na to se zeptej Bellatrix!" odseknu už podrážděně. Z ničeho nic se začal smát jako blázen. Křiklan ho musel dvakrát napomínat. Dokonce hodiny jsme už spolu nemluvili.
Ani oběd mi nezvedl náladu. Ani dobrá známka z přeměňování. Ani to, že Sirius dostal facku od té blondýny, co seděla přes uličku. Měla jsem náladu pod bodem mrazu, což vycítili i profesoři. Bylinkářka, tak říkám naší profesorce na bylinkářství, radši schovala všechny rostliny z mého dosahu. Bože, tak jsem jednou omylem upustila květináč. Pomalu jsem se ploužila do knihovny, kde jsem měla v plánu náhodou narazit na Remuse a Lily. Taky, že jo. Místní tamtamy nelžou.
" Čau," zmoženě jsem se svalila vedle nich.
" Bellatrix útočí?" zeptá se Remus.
" Bohužel. Jednou se jí to povedlo. Přiznávám..." Remusovi se na tváři objevilo něco jako úsměv. Potom se koukal všude možně jenom ne na mě.
" Hledáš něco?"
" Ehm, n-ne."
" Co mu je?" zeptám se Lily, která se pro změnu mračila.
" Sirius ví, jak se té barvy zbavit," vysvětlí mi Lily.
" Cože?!" vypísknu. Tak proto se smál!
" Já ho zabiju!" zvednu se naštvaně ze židle. Zakopat válečnou sekeru? Trhni si, Blacku! On mě tady nechal chodit celý den s hlavou v plamenech a ještě se na tom dobře bavil. Víte, co jsem musela snášet za narážky?! Nejvíc mě naštval Malfoy s tou svoji hloupou otázkou, jestli ta červená barva pokračuje i níž... Blbec!
" Promiň, ale slíbil jsem mu, že to neřeknu," začne se omlouvat Remus. Black si takového hodného kamaráda nezaslouží.
" To je dobrý. Dík Lily... jo a Lily, jak to, že jsi dneska seděla s Jamesem?" vzpomenu si na svůj dotaz, když už jsem na odchodu.
" S Jamesem?" zatváří se nechápavě.
" S Pottrem."
" S Jamesem Potterem?" zeptá se znovu.
" Lilko, tomuhle tématu se nevyhneš," usměju se nad jejím vykrucováním.
" Mno, hm, to je tak, že, no to..." poškrabe se na hlavě a nervózně se podívá na Remuse.
" Tak si o tom popovídáme jindy, až budu mít víc času. Teď musím najít Siriuse a stáhnout ho z kůže," řeknu, když pochopím narážku na Remuse. Očividně se o tom nechce bavit před ním.
" Remusi nevíš, kde je Sirius?" vzpomenu si, že nevím, kde je.
" No, nejspíš v té staré učebně vedle učebny run, ale-"
" Díky!" nenechám ho dokončit větu a vyběhnu z knihovny. Až ho najdu, tak s ním provedu takový proces, že ho nepozná vlastní matka. Jak mi to nemohl říct? Grrr, nemám slov. Učebnu jsem hledala jenom půl hodiny. Začínám se ve zdejších chodbách orientovat.
Vztekle jsem vrazila do učebny. Siriuse jsem nemusela dlouho hledat. Vzdychání jsem uslyšela hned, jak jsem otevřela dveře. Bože. Sirius si to s někým rozdával za stolem a mého příchodu si ani jeden nevšiml. Vzala jsem křídu, která ležela na jedné lavici a hodila ji tím směrem. Patrně jsem se trefila, protože Sirius naštvaně zvedl hlavu a hledal viníka.
" Jak jsi mohl?!" vykřikla jsem dřív, než stihl nějak zareagovat.
" Siriusku, kdo to je?" ozval se udýchaný hlas pod stolem.
" Sirius mě pozval do trojky," ozvu se ironicky.
" Vážně?" zeptá se rozzlobeně ta holka.
" Ne," rozzuří se Sirius a začne se zvedat. Zakryju si oči. Všechno vážně vidět nemusím.
" Co tady, sakra, děláš?"
" Proč?" zakňučím. Sirius se na mě nechápavě podívá.
" Připadá ti, že mám stejnou barvu vlasů jako včera?"
" Jo, tohle," plácne se do čela.
" A proč jsi mi neřekl jak se toho zbavit, když to víš?" začínám být zoufalá.
" Já to vím?"
" Blacku, nepokoušej mě!"
" S čím?"
" Bude tady ještě dlouho?" pípne holka, který vykukuje jenom hlava.
" To zaleží tady na vibrátorovi!" odseknu.
" Kdo mě prásknul?" přešel nabručeně poznámku.
" Vibrátorovi?" nechápe blondýna.
" Mám své zdroje."
" Neřeknu a vypadni!" Vypadá to, že jsme skončili se zdvořilostními frázemi.
" Přemýšlej, ty blbče! Máme společného nepřítele! Víš, co by se dalo dělat, kdybychom se proti ní spikli?!" Konečně jsem spatřila v jeho očích chápavý výraz.
Pyšně jsem si to vykračovala po chodbách bradavického hradu. Svoji barvu jsem měla zase zpátky, stejně tak jako dobrou náladu. V hlavě se mi honilo snad tucet nápadů, jak Bellatrix znepříjemnit život. Nejradši bych ji uškrtila, ale myslím, že náhlá smrt Bellatrix by byla trochu podezřelá. Nadšeně jsem vrazila do společenky s úsměvem na rtech.
" Nazdár!" zakřičela jsem vesele na Bellatrix, který zmizel ze rtů úsměv.
" Jak to, že máš zpátky svoje vlasy?" začala se vztekat. Zvedla se z gauče, kde se vyvalovala vedle Rudolfuse a mířila ke mě.
" Jo, ty myslíš tu červenou barvu? Tak tu jsem si ráno nechala jenom proto, abych ti udělala radost. Přišlo mi blbý, hned se toho zbavit, když sis dala tolik práce..." Bellatrix byla rudá vzteky. Lucius, který seděl v křesle a doteď se se Severusem o něčem zaujatě bavil, se začal usmívat.
" Kdo ti pomohl?"
" Nikdo. Nepotřebuji,a by mi někdo stál za zadkem jako tobě." No, dobrá. Možná trochu lžu, ale za tohle to stojí.
" Víš, řeknu ti tajemství chceš?" zeptala jsem se Bellatrix a popošla k ní blíž.
" Existuje takový místo. Říká se mu knihovna. Taky bys tam mohla někdy zajít. Třeba by jsi potom nebyla, tak blbá!" Včas jsem uhnula ráně. Když Bellatrix nevyšel její fyzický útok, tak šáhla po hůlce.
" Dost. Nechte toho. Nestrpím tady žádný zaklínání," ozval se Malfoy.
" Měj se, Belluš," zamávám ji a jdu do svého pokoje, vymýšlet odvetu.
Tak jsem dosmolila dopis pro rodiče. Vlastně dva dopisy. Jeden pro máti a druhý pro otce. Moc jsem se nerozepisovala. Shrnula jsem to hlavní. Žiju, učím se a napíšu o Vánocích. Možná. Hodila jsem na sebe tři vrstvy oblečení a šla vyhledat nějakou oběť, která mě dovede do sovince. Severuse jsem našla u krbu, jak jsem předpokládala.
" Čau, máš se?" začnu mile konverzovat.
" Co chceš?" vyštěkne Severus, ani nezvedne hlavu od knihy.
" Nic. Jenom jsem se přišla zeptat, jak se máš..."
" Vážně si myslíš, že tomu uvěřím?"
" Hele, já tady projevuju zájem, jo?! Tak mi to nekaž!"
" Dobře," povzdechne si.
" Co dobře?" nechápu.
" Mám se dobře!"
" No... to je dobře," usměju se. Severus se zase začetl do knihy. Stoupnu si víc ke krbu, abych se mu dostala do zorného pole.
" Hm," snažím se na sebe upoutat pozornost.
" Ještě něco?"
" A co to čteš?" chytnu se poslední možnosti.
" Knihu."
" Fakt?"
" Hele víš jak jsme předvčerejškem vedli tu debatu o tom, jak mi lezeš na nervy?"
" O tom, že až ti začnu lézt na nervy, tak mám odejít, jinak mi do rána vypadají vlasy?"
" Přesně," ujistí mě. Pro jistotu si prohrábnu vlasy.
" Takže mě do sovince asi doprovodit nepůjdeš?"
" Ne!"
" V klidu, nemusíš se hned rozčilovat. Najdu si někoho jiného." Rozhlédla jsem se po společence. Drusila právě něco rozzuřeně škrábala na pergamen.
" Ahoj," brouknu směrem k ní. Bez odezvy.
" Čau!" křiknu trochu hlasitěji. Vylekaně sebou škubla.
" Co blbneš?" zaprská.
" Nemáš chvíli čas? Potřebovala bych ukázat, kde je sovinec," přejdu zdvořilostní fráze. Stejně mi tady jsou prd platný.
" Nemám. Píšu ten p******j úkol pro Křiklana," zvýší nepatrně hlas.
" A jo, tak nic." Teprve teď jsem si všimla, že mě někdo pozoruje. Ach jo. Jak moc chci ten dopis poslat?
Dokonalý:)Jako vždycky:)Super...rychle další kapitolu:)