Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
Otřela jsem si mokrou ruku do sukně a vrátila se k vaření. Ticho bylo sotva pár minut a otec zase promluvil.
"Já půjdu plavit koně. Aspoň budeš mít trochu méně práce, až odjedeme." Zvedl se a odešel.
Pohlédla jsem na Sailona. Seděl, díval se na mě a ve tváři měl rozpačitý výraz.
"A kam utečeš ty?" zeptala jsem se ho se zvednutým obočím.
"Nemohl bych ti s něčím pomoct?"
"Můžeš začít krájet zeleninu."
"Perfektní," pousmál se a rychle začal krájet.
"Jak dlouho myslíš, že tam budete?"
Pokrčil rameny. "Nevím. Doufám, že jen krátce. Vůbec se mi tam nechce."
"Ber to z té lepší stránky - poznáš nová místa."
Zasmál se. "Radši bych vzal koně a tebe a jel s tebou poznávat svět."
"Vážně?" rozzářila jsem se. "A proč jsi s tím nepřišel dřív?"
"Trošku jsem to plánoval, ale až budeš dospělá. Vím, že by se ti to líbilo."
"No to si piš, že by se mi to líbilo!"
Jistě že ví, po čem toužím. On zná moje sny a nemusím je před ním ani vyslovit. A pomáhá mi je splnit. Za to ho mám moc ráda. Nikdy to neřekne, ale snaží se mi k mým snům pomoci. Třeba jako kdysi, když jsem dostala Calwen. Byl to Sailon, kdo otci napověděl, že bych si přála koně.
Bude se mi po něm tak stýskat. Co tu bez něj budu dělat?
"Sailone?" oslovila jsem ho po chvíli?
"Ano?"
"Myslíš, že se stihnete vrátit do mého Nového počátku?"
Trochu otálel s odpovědí. "Nevím," řekl zamyšleně. "Nový počátek máš už za půl roku. Moc rád bych se do té doby vrátil, ale bohužel o tom já nerozhoduju. Můžu jen doufat."
"Taky doufám, že už budete zpátky. Chtěla bych vás u toho mít."
"Třeba budeme mít štěstí," usmál se.
"Možná ano. Těším se, až mi budeš vyprávět, jaké to bylo."
"Já si nemyslím, že to bude nějaký pěkný zážitek. Napadlo tě vůbec, co tam budeme dělat?" vážně se na mě podíval.
Když jsem neodpovídala, pokračoval. "Marillo, my tam jedeme proto, abychom bojovali. Budeme muset bojovat a i zabíjet. Nedokážeš si to ani představit. Vždyť jsi ještě nikdy nezabila ani srnu. To nebudou příběhy, o kterých bychom se chtěli jen tak bavit."
Upřeně jsem se na něj dívala a nakonec ze mě vypadlo tiché: "Stejně chci slyšet, jaké to tam je."
Zasmál se. "Jistě že chceš. Kdyby ne, bál bych se, jestli nejsi nemocná."
Musela jsem se zasmát s ním - měl pravdu, jak jinak.
Dodělali jsme společně oběd a než jsme se najedli, přidal se k nám i otec.
Všechno opět probíhalo v tichosti a nedlouho po jídle otec rozhodl, že půjde se Sailonem pro nějaké dříví, abych tu měla na zátop do kamen.
Zůstala jsem sama a snažila představit si, jaké to bude, když budu vědět, že se domů nikdo nevrátí.
Naštěstí mi tahle stále se opakující ponurá nálada nevydržela dlouho, protože někdo zaklepal a, než jsem stačila odpovědět, vešel Táro.
"Ahoj, Marillo. Neruším?"
"Jistě, že ne. Pojď dál."
Posadil se na židli naproti mně. Zhluboka se nadechl a usmál se. "Tak. A je to tu."
Přikývla jsem. "Je to tady. Poprvé, co budu bez tebe."
"A já bez tebe."
Začala jsem se smát. "Ale prosím tě! Vždyť jsi beze mě vydržel skoro sto let. Teď to bude určitě hračka."
"No, víš, možná máš pravdu. Pravděpodobně si od tebe konečně odpočinu."
"Hej!" šťouchla jsem do něj se smíchem.
"Samozřejmě si dělám legraci," usmál se. "Budeš mi chybět, Aranel."
"Ale, ale. Od kdy mi tak říkáš?"
"Říkám ti tak jen teď, protože doufám, že až se vrátím, bude z tebe Tári."
"Proč zrovna královna?"
"Budeš dospělá. Upřímně - nepočítám, že se vrátíme před tvými narozeninami. Je mi to líto, ale bohužel to tak vypadá."
Přikývla jsem. "Já vím, nedá se nic dělat. Všiml sis té podobnosti?"
"Jaké?" nechápavě se na mě podíval.
"Přeci mezi elfským názvem pro královnu a tvým jménem."
"Ach tak. Ano, ve skutečnosti ty překlady mají něco společného."
"Já vím. Ach jo, netěším se na dospělost, nechci se jmenovat jinak."
"Své nové jméno si jistě oblíbíš."
"Já ale nechci! Chci si nechat tohle! Co mi dala maminka!"
"No tak se nezlob, Marillo. Jak tě znám, určitě si to nějak zařídíš."
"No to si piš! Nenechám na sebe volat nějakou zkomoleninou!"
Začal se smát. "S tebou je tak snadné zapomenout na všechny problémy. Tebe trápí takové roztomilé maličkosti."
"To ale nejsou maličkosti! To jsou důležité věci!" hádala jsem se.
Smál se dál. "A ještě ta tvoje potřeba mít prostě pravdu."
"Vadí ti to snad?"
"Ne. Ne, vůbec ne. Bude mi to opravdu chybět."
Zadíval se na mě těma svýma pronikavě hnědýma očima a já opět pocítila předběžnou prázdnotu uvnitř svého nitra. Bylo mi jisté, že to tu bez něj nevydržím.
"Táro?"
"Ano, Marillo?"
"Neodcházej."
Posmutněle se usmál a posunul svou židli blíž ke mně. Vzal mě za ruce a podíval se mi do očí. "Já ti slibuju, že se vrátím. Nedokážu říct kdy, ale vrátím. Dávám ti své slovo!"
"Já ti věřím. Jen doufám, že to bude co nejdřív."
Objala jsem ho. On si mě k sobě přitiskl a začal mě hladit po vlasech. Věděl moc dobře, že to mám ráda, a že mě to příjemně uklidňuje.


Bééé :/
Ryhcle další :)