Autoka→ zrzka090@seznam.cz
7.kapitola Tající řeka.
Stáli jsme na okraji kamenné "zdi" a pozorovali tající řeku. Kusy ledu se lámaly a už tam byl jen kousek. "Musíme přes řeku. Rychle!" vykřikl Petr. "Nemůžete postavit hráz?" zeptala se Lucka bobrů. "Takovým kvapem to neumim." Odpověděl bobr. "Honem!" křikl Petr, vzal Lucku za ruku a běžel s ní dolů. "Počkej! Měli bychom si to nejdřív promyslet!" řekla Zuzka. "Na to nemáme čas." Odpověděl Petr. "Snažím se to vidět realistcky." Řekla Zuzka potichu. "Ne. Snažíš se ze sebe dělat chytráka." Odpověděl jí nakvašeně Petr a už běžel dolů. "Nic si z toho nedělej." Řekla jsem jí. Uslyšely jsme zavytí vlků. Rychle jsem ji popadla za ruku a my tři jsme běželi dolů za Petrem. Šli jsme po úzké cestičce z kamenů. Konečně jsme došli dolů Před námi byl kus zamrzlé řeky a naproti řece byla stěna jen ze zamrzlého ledu. Petr zkusil kousek přejít, ale jakmile se nohou dotknul ledu, tak se ulomil od kraje. Rychle uskočil zpět. "Počkej. Možná bych měl jít první." Řekl bobr. "Možná, že jo."přikývl Petr. Bobr opatrně vkročil na led a ocasem ohmatával led. Zanedlouho už jsme byli na cestě i my. "Pozor!" vykřikla Lucka, když se led trochu probořil a bobr zakolísal. "To máš z toho, že se večer pořád cpeš!" pokárala ho paní bobrová. "Protože nevím, jestli to není naposled." Odsekl. "Zvlášť, když mi vaříš ty!" dodal a zase se dal na cestu. Petr šel první, za ním Lucka, potom já, Zuzka a Ela. V jednu chvíli Lucka málem spadla, ale Petr jí zachytil. "Kdyby nás teď viděla máma." Zahalekala Zuzka. "Máma tady není." Řekl Petr a zase se dal na cestu. Ze zamrzlé stěny začaly padat malé kousky ledu. Lucka se koukla nahoru a uviděla vlky. "Oh ne!" vykřikla. "Běžte!" zakřičel na nás Petr. Začaly jsme běžet, ale nešlo to moc dobře, protože tam byl ten pitomý led. "Rychle!" vykřikla Zuzana. Ještě víc jsme zrychlili, avšak to nestačilo. V momentě před nás skočili vlci. Byli vzadu i vepředu. Jeden vlk skočil a přidržel bobra tlamou. "Bobře! Ne!" vykřikla jeho matka. "Petře!" křikla na něj Lucka. Petr vytáhl meč, protože před námi byl Maugrim. "Dej to pryč. Ještě si ublížíš." "Na mě neber ohledy! Vraž to do něj!" zakřičel bobr. "Odejděte dokud můžete. A váš bratr půjde s vámi." Řekl zase pro změnu Maugrim. "Dost Petře! Měli bychom ho poslechnout!" řekla mu Zůza. "Chytrá holka." Pochválil ji Maugrim. "Neposlouchej ho! Zab ho!" křičel bobr. "Ale no tak! Tohle není vaše válka. Má královna si přeje, aby jste odsud odešli." "Hele! To že ti chlápek v červeném kožichu dá meč, ještě neznamená, že jsi hrdina!" křičela na něj Zuzka. "Zahoď ten meč!" hustila do něj pořád. "Ne, Petře! Narnie tě potřebuje! Zab ho, dokud ještě můžeš!" "Tak co bude s vodou. Nebude trvat věčně." "Petře!" vykřikal Lucka, protože ze stěny se začaly lámat kusy ledu a prosakovala mezi nimi voda. "Petře! Vezmi si Lucku! Já vezmu Elu a Zuzanu!" křikla jsem na něj potichu. Kývnul mi na souhlas. "Drž se mě, Lucko!" zakřičel Petr. "Zuzano, Elo! Honem!" Holky ke mně přiběhly a s Petrem jsme oba vrazili meč do ledu, aby ho jen tak někdo nevytáhl. Ještě jsme chvíli čekali a potom se stěna protrhla a voda se z ní vyvalila ven. Vlci zakňučeli.Utopilo je to. Vlna nás celé namočila, ale to teď nebylo důležité. Bobr a jeho matka skočili do vody a holky se mě pevně držely. Byli jsme všichni pod vodou, ale potom jsme postupně vyplavali. Vylezli jsme z vody a vyždímaly oblečení. Zuzka se najednou otočila. Petr zvedl kabát. Lucka v něm nebyla! "Kde je Lucka?!" vykřikla. "Lucko! Lucko!!" křičela. "Neviděl někdo můj kožich?" zeptal se povědomý hlas. Otočili jsme s a za námi byla naprosto promočená Lucka. "Neboj dítě. Tvůj brácha ho střežil jako oko v hlavě." Prohlásil bobr. "Ale myslím, že kožichy už nebudete potřebovat." Řekla paní bobrová. Otočili jsme se. A uviděli jsme to. Na stromech začínaly rašit pupeny a sníh pomalu tál. Vydaly jsme se na cestu
Mezitím
Jadis byla s Edem a skřetem u řeky. "Nějak se oteplilo." Řekl skřet. Královna na něj pohlédla. "Ehm. Půjdu zkontrolovat postroje." Řekl a už byl pryč. "Má paní." Ozval se za Jadisinými zády hlas jednoho z vlků. "Dopadli jsme zrádce. Svolával vaše nepřátelé u lesa." Řekl a pustil lišáka. "Ah, ráda tě vidím. Včera jsi dal mým vlkům užitečnou radu. Třeba poradíš i mě." "Odpusťte výsosti." Řekl lišák se sklopenou hlavou. "Oh. Mě si lichotkami nezískáš." "Nechci být drzý, ale má slova nepatřila vám." Řekl a Jadis pohlédla stejně jako lišák na Eda. Jadis přešla k lišákovi a namířila na něj kopím. "Pověz. Kam šli ti lidé?" Lišák se neměl k odpovědi. Zamířila na něj kopím a chtěla zaútočit, avšak Ed si stoupl před něj."Počkejte! Nechte ho! Bobr říkal něco kamenným stolu. Aslan tam prý má armádu." Královna sklopila kopí. "Armádu?" zeptala se. "Díky Edmunde. Jsem ráda, že tihle tvorové poznali čestnost před svou smrtí!" řekla a díky kopí lišák zkameněl. "Ne!" vykřikl Ed. Královna se k němu obrátila a dala mu facku. "Rozmysli si na čí straně chceš být. Na mé nebo jich." Řekla a otočila mu hlavu k lišákovi. "Běžte napřed a svolejte věrné. Jestli touží Aslan po válce, pak mu ji dopřeji."

