close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

8. kapitola, 1.část

11. února 2012 v 11:28 | Aranel van de´Corvin |  Opuštěná


Ráno, ještě před úsvitem, jsme se všichni shromáždili na náměstí. Hérakles si stoupl na okraj fontány a všichni utichli.

"Vaší vesnici jsem moc dobrých zpráv nepřinesl," začal. "Nemám připravená žádná povzbudivá slova, která bych mohl říct. Jen bych rád místním ženám popřál štěstí a doufám, že se vám muži co nejdříve vrátí. Prosím vás, rozlučte se, s východem slunce musíme odejít. Tenn' ento omentuva le."

Do příštího setkání. Ano. Doufám, že to setkání bude velmi, velmi brzy.

Otec mě objal. Od té doby co vstal, se mu leskly oči. Čekala jsem, kdy se rozpláče, ale on pořád nic.

"Ty to tu zvládneš," řekl přesvědčeně. "Budeš mi chybět, má Aranel."

"Ty mě taky, tati" Tiskla jsem se k němu a také potlačovala slzy. Atmosféra byla velmi smutná, každý tu plakal a objímal své blízké.

Otec mě pustil a zadíval se mi do očí. "Buď rozumná, prosím." Nadechla jsem se, abych začala protestovat, že to nechci slyšet, ale on mě rychle zadržel. "Já vím, že tohle nemáš ráda, ale prosím, poslouchej mě." Když jsem zůstala potichu, pokračoval. "Dávej na sebe pozor, nedělej nic nebezpečného, a kdyby se cokoliv dělo, dej vědět Perseovi, on se o tebe postará.

O všechno se tu teď budeš starat sama, ale já věřím, že to zvládneš. Občas pročisti kamna, aby se neucpala a nezapomeň si vždy nasbírat dostatek dříví. Léto odchází, brzy budou velmi chladné noci, tak ať máš čím topit.

No, nechci ti dávat moc velké kázání, vím, že se o ostatní věci umíš postarat, jen…" odmlčel se a na chvíli zavřel oči. "Jen se prostě bojím, jako otec o dceru," dokončil a znovu se na mě podíval.

"Já vím, Atar. Ale přísahám, že tu všechno zvládnu. Jsem už přeci velká holka," pokusila jsem se o úsměv.

"Marillo, pro mě budeš malá holčička, i když budeš mít šedivé vlasy."

Povzdechla jsem si. "Však já vím. Ale víš přeci, jak jsem to myslela. Myslela jsem to tak, že už se o sebe dokážu postarat."

"Já vím," usmál se a pustil mě.

Další, kdo ke mně přistoupil, byl Alcarmo. Okamžitě mě k sobě přitisknul a pohladil po vlasech. Neřekl mi jediné slovo, jen mě dlouhou dobu objímal. Potom se odtáhl, dal mi pusu na čelo a zadíval se mi do tváře. Jeho ruce na mých ramenou příjemně hřály.

"Budeš mi chybět, Alcarmo," řekla jsem.

Přikývl a sklonil hlavu. "Ty mě taky, sestřičko," zašeptal. Poté mě tou hřející rukou pohladil po tváři a odstoupil.

Kousek od nás stála Alkyoné a já viděla, jak k ní bratr přistoupil a láskyplně objal. Vypadalo to, že jí už nikdy nepustí. Ona plakala. Nevím, co mu říkala, ale něco mu zoufale šeptala do ucha.

Další objetí patřilo Sailonovi. Pevně mě stiskl, a když se odtáhl a podíval se na mě, usmíval se. Konečně někdo!

"Tak tedy Tenn' enomentielva," řekl s úsměvem.

"Ano, uvidíme se," přikývla jsem, také usměvavá.

"Nedělej hlouposti," řekl a já protočila oči. "Pouze kdyby za tím byly tvé sny," dodal potichu, aby ho otec neslyšel.

S úsměvem jsem přikývla a ještě jednou ho objala.

"Odcházíme!" zavelel mužský hlas a najednou se všechno dalo do pohybu. Ženy jako na povel začaly plakat ještě více. Muži jim dali poslední polibek na rozloučenou, pohladili své ratolesti po vlasech a začali nasedat na koně. Všechno to bylo tak strojené, jako by byli přivázaní na nějakých provazech, za které někdo tahal.

Sailon mě, sice neochotně, ale okamžitě, pustil a přešel ke svému koni, na kterého v příští vteřině nasedl. To samé udělal i Alcarmo a otec.

Já jsem ale začala panikařit. "Kde je Táro? Neviděla jsem Tára!"

"Promiň, Marillo, už musíme jet," řekl smutně otec.

"Ale otče! Já jsem se s ním ještě nerozloučila!" Rozhlížela jsem se kolem a snažila se ho najít v davu, který se pohyboval směrem ven z vesnice.

"Je mi to líto, Yendë. Opatruj se." Udělal s koněm jedno kolečko kolem mě a potom ho pobídl do cvalu.

Bratři už se mi ztratili z dohledu a on za chvíli taky.

Stále jsem se dezorientovaně rozhlížela kolem a snažila se najít Tára. Dav koní kolem mě projížděl a já přes ta mohutná těla na jezdce skoro neviděla. Rozplakala jsem se a volala, nebo spíš naprosto zoufale a prosebně šeptala jeho jméno.

Projel kolem mě poslední kůň. "Ne," zašeptala jsem. "Ne!" To druhé už byl výkřik. Rozeběhla jsem se k severní bráně, ale při druhém kroku mě někdo chytil kolem pasu. "Ne!" Zakřičela jsem znovu a snažila se mu vymanit.

"Marillo, musíš je nechat jít," zašeptal Titton a pevně mě objal, abych se mu nevyškubla.

"Nerozloučila jsem se s Tárem," zanaříkala jsem a dívala se za mizícím průvodem.

"Bylo málo času. On se ti vrátí, neboj."

"Chtěla jsem ho ještě vidět."

"Vrátí se," zopakoval přesvědčeně.

Když jsem se s ním přestala prát, pustil mě a zůstal stát vedle mě.

Všichni naši muži už zmizeli z dohledu, ale já se pořád dívala na místo, kde zašli do lesa.

"Po poledni prosím přijďte zase sem, na náměstí. Musíme si něco domluvit," řekla Amil někde za mnou. Také jsem slyšela, jak se spousta žen začala ubírat zpět k domům.

Sedla jsem si na zem a stále koukala k severní bráně. Slzy mi stékaly po tvářích a já byla tak prázdná, opuštěná.

Titton se posadil vedle mě a objal mě kolem ramen. "Oni se vrátí."

Přikývla jsem a poraženě sklonila hlavu.

Odjel bez rozloučení. Bez jediného slůvka! Prostě mě opustil a neřekl mi ani sbohem. Cítila jsem se podvedená. Ne od něj, ale životem. Život mi ho takhle vzal. Tohle nebylo fér!

"Mar, vstávej," zatřásl se mnou Titton. Pomohl mi vstát a doprovodil mě domů. "Odpočiň si. A nezapomeň, že máš být po poledni na náměstí."

Nepřítomně jsem přikývla a beze slova si šla lehnout.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 11. února 2012 v 23:27 | Reagovat

Já tu brečím! :D skvělá kapča :P

2 Saskiene Saskiene | 12. února 2012 v 9:46 | Reagovat

Ůžasná kapča!!!! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama