close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

8. kapitola, 2.část

12. února 2012 v 13:49 | Aranel van de´Corvin |  Opuštěná


Přepadl mě velký smutek. Nikdy bych nečekala, že mě něco takového potká. Vždyť jsem počítala s tím, že odjedou a počítala jsem s tím, že tu budu sama. Ano, netěšila jsem se na to a měla jsem z toho strach, ale abych si připadala takhle?

Cítila jsem se hrozně osamělá. Všechno na mě najednou dolehlo a připadalo mi to větší a závažnější, než to ve skutečnosti bylo, nebo než jsem to vnímala dřív. Takovou dobu bez nich budu muset být. Bez jejich úsměvů, napomínání, narážek, občasných vtipů, naštvaných pohledů.

Moje rodina zmizela a mě to přišlo, jako by se propadla do země. Nebyli tu pár minut a mě to připadalo jako věčnost. Jak to tu mám bez nich vydržet několik měsíců? Nebo dokonce let? Jak to tu mám zvládnout, když už teď se mi po nich tak stýská a dohání mě to k slzám.

Jsem tu bez mého ochránce. Bez Elfa, který pro mě byl jako třetí starší bratr. Který mě prakticky vychovával po tom, co maminka zemřela. Byl se mnou pokaždé, když otec neměl čas a byl se mnou také v každé své volné chvíli.

A teď byl pryč. Bez rozloučení. Neobjal mě a neřekl, že mě má rád, a že se mi brzy vrátí. Nepodíval se mi do očí a nepohladil mě po vlasech.

Ano, včera u mě byl a dalo by se říct, že se se mnou loučil, ale to neberu jako skutečné rozloučení! Měl mi dát sbohem teď! Teď, když skutečně odcházel! Že mi řekl včera, že se vrátí? Že mi to dokonce slíbil? No a?! Já to chtěla slyšet dnes! Dnes, když mě opravdu opouštěl. Chtěla jsem ho naposledy obejmout a říct mu, jak se na něj těším. Jak mi bude chybět a jak ho mám ráda.

Udělal to schválně? Schválně nepřišel? Nebo jaký k tomu měl důvod? Všichni se se svými blízkými loučili! I Alcarmo se rozloučil s Alkyoné a ona se se svým ochráncem určitě také rozloučila! Proč se Táro nerozloučil se mnou?

Připadala jsem si prázdná. Jako by ze mě někdo vytrhl kus, hodil ho na zem do bláta a rozdupal. Tak moc jsem si ho přála vidět. Ještě jednou, naposledy.

Přepadl mě další nepěkný pocit, další myšlenka, kterou bych si dříve nepřipustila. Co když tam zemře? Co když ho už nikdy neuvidím? Nebudu se s ním moct smát, dělat si z něj legraci, povídat si s ním o vážných věcech i si z někoho utahovat…

Rychle jsem zatřásla hlavou, jako bych z ní tuhle myšlenku chtěla vysypat. Je to hloupost! On se mi vrátí. Za dlouho, ale vrátí. Budu na něj čekat. A jednou se dočkám! A až se dočkám a on tu bude, tak… - nevěděla jsem, co bych udělala. Dokázala bych mu v tu chvíli vynadat, že odjel bez rozloučení? Jak se znám, padla bych mu do náruče a byla šťastná, že ho vidím. Ale jsem si jistá, že jen co bych se ho nabažila, dala bych mu jasně najevo, že jsem stále uražená. I kdybych měla čekat roky!

Ale ať jsem si říkala, co jsem chtěla, nebyla jsem na něj naštvaná. Cítila jsem se ublíženě, to ano, ale spíš zklamaně. Podvedeně. Smutně. Osaměle.

Teď teprve mi asi došlo, jak moc je všechny potřebuju. Všechno se to událo tak rychle, že jsem neměla čas si zvyknout na to, že se mnou netráví každou chvíli. A najednou byli pryč. A mě nezbývalo, než do toho samostatného života skočit po hlavě.

Otec mi vždy dával kázání za každou malou hloupost, co jsem provedla, nebo neudělala podle jeho představ. Nikdy to ale nemyslel zle. Bude mi chybět jeho učení. Tolik mě toho naučil, hlavně co se elfštiny týče. A konkrétně ta jeho elfština - to je něco krásného. Občas, tedy hlavně, když jsem byla malá, mi zpíval elfské ukolébavky. Bylo to něco nádherného!

Se Sailonem jsem si vždy rozuměla nejvíc po té "rošťácké" stránce. Byl mladý, dospělým teprve pár let, a proto jsem s ním mohla dělat spoustu věc, většinou nejvíce ty dětské hlouposti. Navíc vždycky věděl, co chci, co bych ráda a tak dále.

Alcarmo pro mě byl něco mezi bratrem a otcem. Pamatuji si asi jen 2 roky, kdy byl ještě dítětem, protože dospěl, když mi bylo pět let (a i ve třech letech jsem, uznejte, byla ještě příliš malá na to, abych si pořádně pamatovala, jak se choval a jaký byl). Z těch dvou let si pamatuju, že byl skvělým starším bratrem, ale po Novém počátku se změnil a dlouho mu trvalo, než se s ním zase dalo normálně bavit. Respektive než byl schopný se bavit s dítětem a chápat ho.

Vždy se o mě staral, ale až od takových desíti let, kdy jsem si ho začala kazit k obrazu svému, se snažil si se mnou i hrát a bavit se. A teď, v posledních pár letech, se naučil se mnou dobře komunikovat. Moc legrace se s ním neužije, ale dá se s ním rozumně mluvit o všem možném.

A Táro? Páni, co k němu říct? Je to prostě můj ochránce. Já vím, není snadné si to představit, ale už to mluví samo za sebe! On není jen jako bratr, není ani jako otec a není ani jako kamarád. On je prostě všechno dohromady zároveň.

Odmalička jsem ho zbožňovala. Často mi vyprávěl, jak jsem jako malá po nocích brečela, že ho chci, že bez něj neusnu. Sice si na to nepamatuju, ale pravda to asi bude. Je to Elf, na kterého se můžu vždycky ve všem stoprocentně spolehnout. Nemusím se v jeho přítomnosti bát. Když jsem s ním, jsem si ve všem naprosto jistá.

Když jsem dřív "zlobila", napomínal mě, když jsem měla rozbité koleno, ošetřil mi ho, když jsem se bála, utěšil mě, když jsem se chtěla smát, smál se se mnou, když se mi chtělo plakat, nabídl mi rameno, když jsem si chtěla povídat, vždy byl po ruce. Ochránce je někdo, kdo je tu vždycky pro vás.

No, spíš by měl být, ale to teď neplatí, protože je pryč. Zrovna teď bych ho tu chtěla! Slyšíte, Duchové? Dáváte nám ochránce, aby byli s námi, tak proč tu teď Tára nemám? Proč tu není se mnou, hm? To jste si jen tak upravili pravidla? Nepřipadá vám to nespravedlivé? Takhle mi ho vzít? A ne jen mě, všem ženám ve vesnici jste vzali kus jejich života! Vzali jste jim jejich ochránce! A také otce, dědy, manželi, bratry a syny! Přijde vám to spravedlivé? Trestáte nás? Za co?

Slzy mi pomalu docházely a mé bouřlivé myšlenky mě unavovaly. Nebyla jsem schopná rozumně uvažovat. Zůstala jsem ležet pod přikrývkou, schoulená do klubíčka. Občas jsem ještě popotáhla nebo mi stekla nějaká zapomenutá slza.

V hlavě jsem měla najednou prázdno. Nezbylo tam nic, jako když se přežene obrovská bouře a všechno smete. Nedá se říct, že mi bylo všechno jedno, ale jako bych se vzdala. Přestala jsem bojovat se svými pocity, obviněními a myšlenkami. Slzy to všechno odplavily a já zůstala prázdná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 12. února 2012 v 20:05 | Reagovat

Rychle další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama