Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
"Marillo," pronesl Titton a upřeně se na mě díval.
"Co?" zeptala jsem se, ale při pohledu na něj mi bylo jasné, co chce říct, tak jsem rychle pokračovala. "Ne, nevzdám se toho! Chci cestovat a chci být nějak užitečná! Víš kolik je ve vesnici dětí? Víš, kolik dětí bude sbírat lesní plody a obstarávat pole?"
"To mě ale nezajímá, Mar! Ty máš být tady, v bezpečí a se mnou!"
"Hele, Persee, neboj se," vložila se mezi nás Elen. "Jak už jsem řekla, já se o ni postarám. Přece mi můžeš věřit."
"Ale já ti věřím! Ale nelíbí se mi to." Sjel mě pohledem, až mě zamrazilo na zádech. Tenhle pohled u něj neznám.
Trochu jsem se ošila. Byl to takový zvláštní pocit. Nejistě jsem se na něj podívala. Elen nás zatím sledovala.
Titton asi pochopil, proč se tvářím tak zmateně, tak dodal: "Jsem tvůj ochránce, Marillo. Ty si to neuvědomuješ ani trošku, ale pro mě se toho s mým Novým počátkem hodně změnilo. Nemyslím dospělost - myslím vztah k tobě, právě proto, že jsi má svěřenka."
Stále jsem na něj nechápavě zírala. Táro o tom přede mnou nikdy nemluvil. Myslela jsem, že je to prostě kamarádství, jen pevnější.
"Mám divný pocit, když nejsem u tebe, chápeš? Mám potřebu tě chránit, mít přehled o tom, co děláš," vysvětlil mi.
"Aha," pípla jsem tiše. Nevěděla jsem, že je to pro ně takové. Nikdo o tom přede mnou nikdy nemluvil.
Elen nás pozorně poslouchala a tvářila se trochu zmateně. "To je opravdu zvláštní," pronesla tiše. "Nevěděla jsem, že to tak máte."
"Já taky ne," řekla jsem tiše.
"Jo, taky jsem nevěděl, že to tak ochránci mají," řekl Titton. "Ale teď už to vím. Naprosto chápu, proč se s tebou dnes Táro nerozloučil."
"Cože?" vykulila jsem oči.
"Hrozně mu na tobě záleží a bojí se o tebe. Je pro něj strašně těžké tě opouštět. I když chodili jen trénovat, tak to špatně nesl. Musel tě tu teď nechat a odejít. Určitě cítí jakousi prázdnotu a něco ho hrozně táhne zpátky do vesnice. Ne něco, ty.
Těžko se to vysvětluje, ale je to tak. Všichni muži, co odešli, a jsou ochránci, se teď ani tolik nebojí o své životy, bojí se o své svěřenky, protože neví, co s nimi je, co dělají, kde jsou, jak se mají. Je to pro nás strašně důležité," na chvíli se odmlčel a podíval se na nás. Já i Elen jsme na něj fascinovaně zíraly a čekaly, co nám k tomu ještě poví.
Nevesele se usmál a pokračoval. "Víš, když jsi někde poblíž, vždycky to poznám. Prostě vycítím tvou přítomnost. Naopak když jsi někde pryč, dokážu tě podle té zvláštní intuice najít."
Podívala jsem se na Elen a ta se tvářila stejně překvapeně, jako já.
"Salmóneus mi o tom opravdu nikdy neřekl ani slovo a to je mým ochráncem celý můj život," řekla napůl zmateně, napůl fascinovaně.
"Taky jsem o tom nikdy neslyšela," souhlasila jsem s ní.
"Není divu. Tohle totiž není věc, kterou bychom se chlubili. Jsme muži, máme vás chránit, máme být silní a neohrožení. Místo toho máme obrovskou slabinu - a tou jste vy. A nemusí se vám ani nic dít. Naprosto stačí, když o vás nemáme zprávy. To je pro nás dostatečně nepříjemné."
Nevěděla jsem, co mu na to říct. Po chvíli ze mě vypadlo tiché: "Slibuju, že budu nadmíru opatrná."
Titton přikývl a podíval se někam za mě. "Půjdu za Erósem, musím se s ním na něčem domluvit," oznámil, prošel kolem mě a zmizel mezi lidmi.
Podívala jsem se na Elen. Pořád se tvářila mírně překvapeně a vyděšeně.
"Tohle by nám měli říkat," poznamenala.
"Ano, to by tedy měli!" přitakala jsem.
"Ale jsem ráda, že to vím aspoň teď. Vysvětluje to spoustu věcí, co Salmóneus říká, nebo dělá."
"To samé s Tárem. A teď i s Tittonem. Dřív jsem tomu opravdu nerozuměla. Myslela jsem si, že jsou jen paranoidní, že za to může ta jejich 'dospělost', ale oni to mají kvůli tomu, že jsou ochránci."
"Je to zvláštní věc. Další poslání, které jim dávají Duchové. Zatraceně mě mrzí, že jsme tak malá vesnice tak daleko od hlavního města a ostatní civilizace. Nemáme tu skoro žádné knihy. Respektive žádné. Kromě toho spousta z nás ani neumí číst, ale to je vedlejší věc. Chtěla jsem říct, že kdybychom měli větší přístup ke knihám a ke vzdělání celkově, možná bychom to věděli."
Zamyslela jsem se nad tím, co právě řekla. Ano, měla pravdu. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela, ale byla to pravda. Elfové u nás ve vesnici nejsou žádní myslitelé, protože k tomu nemají přístup. Spoustu toho nevíme právě proto, že nemáme možnost, se to dozvědět.
"Ani pořádně elfsky už neumíme. Spousta z nás zná sotva pozdrav, tím to končí," pokračovala Elen. "Je to trochu smutné. Jsme Elfové, jako každý jiný v této zemi, ale přitom se tolik lišíme. V hlavním městě prý slyšíš skoro jen elfštinu. Víc jak polovina naší vesnice, by se tam nedomluvila. Ani já pořádně elfsky neumím. Jak se vlastně řekne elfsky 'ochránce'?"
Zamyslela jsem se nad tím. "To nevím," přiznala jsem. Ano, je to smutné, moc toho neumím. Otec nás elfsky učí, ale třeba tohle slovo nám nikdy neřekl. Je to opravdu ironie, že? Jsme Elfové, co neumí elfsky. Ani nevím, jak se nazývá jazyk, kterým hovoříme. To cestování potřebuju jako pole vodu! Potřebuji poznávat nové a učit se neznámé!


Super! Rychle další
a ať se ji po cestě nic nestane
a ať už je dospělou
zajímá mě co s ní mají Duchové v plánu
DD